BRNO – Jsou lidé, o jejichž práci vypovídá víc způsob myšlení než konkrétní výsledek. A tak se může stát, že se kromě grafiky věnují i designu a architektuře – své o tom ví Michal Ondráček. Zjistil, že ho víc než konkrétní médium zajímá způsob, jak najít tu nejlepší odpověď na dané problémy za daných okolností. Univerzálním přístupem smazává hranice oborů a částečně boří představy o tom, co má na starost grafik a co architekt. V rozhovoru jsme mluvili o myšlení napříč disciplínami, o odvaze pouštět se do jiných oborů i o tom, proč je pro dobrý výsledek zásadní obklopit se lidmi, kteří vnímají svět podobně otevřeně.

Znám tě především díky studiu Vanta Lab jako designéra. Jak bys popsal svůj přístup k designu?

Věřím v koncept, koncepční myšlení. Dlouho jsem ani nevěděl, co to znamená, ale používal jsem to (smích). Možná to pořád nevím. Začnu od začátku. Hrozně mě ovlivnili dva lidé – Ondřej Doležal a Pavlína Doležalová, mají studio Pixle. Potkali jsme se přes baseball, tenkrát jsem dělal hlavně grafiku. V jejich portfoliu jsem našel úžasný reference, monografii Josefa Pleskota a další krásný věci. Skrze jejich práci a naše osobní setkání jsem si uvědomil, jak myslí, než jakoukoliv věc formálně vytvoří. 

Čím tě jejich styl práce zaujal?

Jak téma analyzují. Potkali jsme se při projektu pro areál Hroch, přišli na schůzku a začali vykládat o tom, co žere hroch, jak rychle běží… Totální rozbor hrocha. Analytický, koncepční přístup je něčím, co bych chtěl v každém projektu. V momentě, kdy se na to jde opačně, od té formy nebo stylizace, tak je to za mě slepá ulička. Naopak se učím, abych tento přístup úplně nezavrhl, někdy taky dává smysl.

Dá se to pro lepší představu tento odlišný přístup na něčem ilustrovat?

Přirovnával jsem to k rozdílu typografie versus graffiti. Když jde někdo dělat graffiti, tak stylizuje. Je to záznam nějaké aktivity, je to divoké, výstup je také zajímavý. Vedle toho stojí typografie, kde typograf analyzuje čitelnost, přístup a návaznost na další litery, vyladí si jeden tvar, který má specifickou funkci. A pak analyticky a koncepčně naplní zadání. Mně byla vždycky bližší typografie než graffiti. Když se podíváme na průmyslový design – jsou automobiloví designéři, kteří přijdou, vezmou si fixy a skicují – to je pro mě graffiti. Potom jsou tu produktový designéři typu bratrů Bouroullec, nebo Vrtiška a Žák, kteří u nás dělají krásné věci, a ti věc zanalyzují, vytvoří si návod na to, jak budou pracovat – koncept, a pak podle všech příchozích podnětů stran výrobce, klienta a dalších vznikne dokonalý tvar z požadavků okolo, to byla pro mě ta typografie.

Působíš v Brně, jaká ti přijde momentálně scéna designu tady?

Já jsem úplně nadšený z toho, co se tady děje za super věci. Nejvíc ze všech mi vyrazila dech Veronika Rút, jak se obula do tématu veřejného prostoru s přesahem do společnosti, politiky, grafického designu… To je pro mě dokonalý příklad toho, co je design, ne stylizování, ale společenská změna. Takhle bych se chtěl dívat na design, cílit na jeho dopad a společenskou změnu. 
Nebo Pepa Rozehnal z Nahaku. Myslím, že už dávno viděl hodnotu v upcyklaci a měl pravdu, předběhl dobu. V architektuře je to logicky velké téma současnosti: jak využít to, co už tady je.

Z architektury – jednoznačně co dělají Chybík+Krištof, je famózní. Studio světového ražení, asi jediné v Česku, a je z Brna. Dělají nám tady úpravy veřejných prostor, a ještě je za to kritizují. Jejich přístup je také dost koncepční, myslím, že velmi dobře trefují linku mezi pragmatickým přístupem stavitele a tím koncepčním, velmi rozkročeným designérem. 

Možná jsi na to částečně odpověděl, ale kde podle tebe v běžném životě design chybí nejvíc?

Ano, to co dělá Veronika Rút nebo Matúš Vallo v Bratislavě. Totálně změnil město. Zajímá mě i skloubení tématu designu a politiky. Rád bych tam viděl více lidí, jako jsou tihle zmínění. Designéři a architekti chybí v politice, prostě lidé, kteří jsou vytrénovaní v navrhování, by měli zasahovat i do společenských změn. Design může vstupovat do různých oborů, ale tohle spojení může mít největší dopad.

Kromě designu se pohybuješ i v dalších oborech, ve kterých?

Vždycky jsem chtěl dělat hudbu, ale strašně mi to nešlo, tak to nedělám (smích). Vlastně to začalo grafikou, jako malej jsem jezdil na skejtu a na snowboardu, na půdě jsem stříkal prkno na různé barvy, abych zkusil, jaké to je. Pak jsem začal dělat grafiku pro jednu malou firmu, to bylo fantastický, že jsem jako šestnáctiletý kluk něco nakreslil, a oni to natiskli na snowboard. No a pak jsem se hlásil na architekturu a nedostal, protože jsem si myslel, jak to bude jednoduchý, a neuměl jsem kreslit. Všichni chodili na kurzy kreslení, já jsem hrál baseball. Hned potom jsem se ale přihlásil na kurz kreslení a udělal talentovky na průmyslový design. 

Od grafiky k designu a architektuře

Takže jsi pokračoval místo k architektuře přes design… Někde bývá studium těchto oborů spojené, v Brně tomu ale tak není…

Od začátku mě spíš štvalo propojení se strojní fakultou, tlak na konstruování… Říkal jsem si, že tam nemám co dělat, ale zase jsem tam potkal super lidi. Věděl jsem ale, že mě modelování a auta nelákají. Tíhnul jsem pořád k architektuře, koukal na domy a začal jsem chodit na přednášky na fakultě architektury. To chtělo docela odvahu, znal jsem tam ale pár lidí, narazil na super přednášející a našel jsem tam tu hloubku, která mi na designu chyběla. Vytipoval jsem si, co mě zajímá, chodil jsem na přednášky Petra Pelčáka, na historii, urbanismus, a tak jsem to nasával. Seznámil jsem se s Bárou Kudelovou, která mě do toho ještě víc vtáhla. Sice jsem dělal diplomku na strojárně, ale daleko více času jsem trávil na architektuře. 

Osobně mi přijde docela obdivuhodné, že jsi tu školu dostudoval, když tě tolik nebavila…

Byl tam tehdy mezi pedagogy David Karásek z mmcité jako externista, schválně jsem si vzal jako téma diplomky městský mobiliář, abych se k němu dostal. Tím jsem se od průmyslového designu oddálil a propojil s architekturou, protože jsem diplomku psal o veřejném prostoru – ale moc jsem tomu tehdy nerozuměl (smích). Tak to je ve stručnosti moje cesta. Dlouho mi teda pak trvalo, než jsem si troufl architekturu dělat. Po škole jsem ale dělal průmyslový design a zjišťoval, že není úplně lehké se jím živit bez návaznosti na další obory.

Byl tohle ten důvod, proč jste se rozhodli rozkročit portfolio služeb i mimo design?

Po škole jsem si myslel, že design určitě zvládnu dělat na sebe. Tak jsme se vlastně dali dohromady my tři spolužáci – já, Tomáš Blaha a Radim Horáček, sice z různých ročníků, ale pamatoval jsem si, že dělají skvělé věci. Tak jsem klukům volal, ať si sedneme do jednoho kanclu – jako ve škole. A tak vzniklo Vanta Lab. My jsme vlastně vždycky měli Vanta Lab jen pro design a jen na část úvazku – Tomáš učí na ČVUT průmyslový design, Radim dělal velkou část pro Egoé a já jsem k tomu měl grafiku. Rozhodně jsme zjistili, že za námi zakázky na průmyslový design nebudou chodit samy. 

Teoreticky jsi mohl zůstat u designu a grafiky, kdy jsi k tomu všemu přidal i architekturu?

Dělal jsem vizuální identity pro architekty a začal jsem si uvědomovat, že mají jednu nevýhodu. Nemají tolik čas o architektuře přemýšlet, musí stavět a jsou v tom samozřejmě hodně dobří. Já jsem viděl svou sílu v tom, že mám odstup, čehož jsem využil při setkání s Ondřejem Saidou. Další roli sehrála naše kamarádka Hanka Liškutínová, která s námi seděla v kanceláři, to ona mě přizvala k projektu studie rekonstrukce rodinného domu. Tím, že jsem ucítil respekt od Hanky a Ondry, kteří za sebou měli super architektonické projekty a realizace, tak jsem si řekl, že do toho asi mám co přinést. 

Co tě ze všech tvých profesí baví nejvíce?

Nejvíc mě teď baví navrhovat architekturu – z urbanistického hlediska, designérského hlediska i se zmíněným koncepčním přístupem. Akorát často docházím k dialogu, který věci mění, od toho je tam další kolega Ondra Nečas, který přichází z pragmatické části stavařiny. Řešíme legislativu, technologie, a vlastně se hodně posouváme, já jsem idealista a on stojí nohama na zemi. Já říkám, ať se podíváme třeba na Švýcarsko, že nemůžeme rezignovat a polepit všechno polystyrenem, on mě konfrontuje se situací ekonomickou, stavařskou… 

Zmínil jsi, že Vanta Lab tvoříte ve třech a je jen o designu, architekturu navrhuješ i s dalšími lidmi a nedávno jste se stěhovali na novou adresu, vzniká tedy něco dalšího?

Ano, nejsme ale tak úplně hub, že bychom k sobě přizvali kohokoliv. Vytvořili jsme uskupení lidí, které překročilo naši originální trojku a které dává koncepčně smysl. Jako první přišla Hanka, která dělala v Consequence Forma, pak přišli další a sedělo nás najednou osm v malém prostoru. Přirozeně jsme spolu začali dělat projekty, přestěhovali jsme se do většího a opět jsme se rozšířili – o webaře a fotografy Vojtu Filka, Michala Záhorňáckého a Petra Žemlu. Kolektiv funguje jako studio, ale nemáme hierarchickou strukturu. Projekt vždy vede a komunikuje jedna konkrétní osoba, takový projekťák, a poté si poskládáme tým podle velikosti projektu. Založili jsme spolek Sunday Professionals – zkráceně Supr. Takže momentálně budujeme Supr Space. 

Mluvíš o hodně rozmanitých profesích, co přesně Supr Space nabízí?

Dokážeme dělat architekturu různých měřítek a skvělé je ji propojovat se značkami – třeba v podobě komerčních interiérů. Tvoříme vizuální identity a značky od strategie, přes grafiku, fotky až po weby. Nejlepší jsou projekty, kde se všechny složky tvoří v našem kolektivu a koncept promýšlíme společně, otevírá nám to pak úplně jiné možnosti. 

Návrh začíná u správných otázek

V portfoliu máte zmínku, že každý projekt začíná u správných otázek, tak by mě zajímalo, po čem pátráte?

Nikdy nezačínáme od formálních věcí jako tvar, barva, ale zkoušíme se ptát na to, k čemu novou identitu potřebují nebo co v domě dělají a k čemu bude sloužit nebo třeba i na to za jak dlouho se jeho funkce může změnit. Zase se vracíme ke koncepčnímu, analytickému přístupu. Položit správnou otázku je těžké, daleko těžší než na ni odpovídat. Můžu se vrátit třeba ke škole, kde se řešilo jestli vypsat témata diplomek, ke kterým se potom studenti nahlásí a téma zpracují. Zbavili by nás tak toho zásadního designérského úkolu – vytvořit si zadání, které se trefí do současného světa. Tohle je stejný princip dobře položené otázky klientovi. Snažíme se od tématu odstoupit. I když si je klient jistý, že ví, co chce, na chvilku se vrátíme o krok zpět, a to zadání děláme s klientem společně. 

Jaké projekty tě v poslední době nejvíce bavily?

Dialog s Markétou z Mura Cycling. Má fantastickou značku. Strašně mě baví, jak k tomu přistupuje – řemeslně a poctivě. I kdyby tam nebyla žádná grafika, tak jsou ty produkty skvělé. Naše spolupráce vůbec nebyla lineární, spíš to byla změť ilustrací a typografických detailů, ona přicházela s nápady a já jsem je trošku učesal. Je to radost, když se na grafice potkám s někým, kdo by si ji mohl dělat sám, ale můžu do toho i já něco přinést.

Náš první společný projekt s Ondrou Saidou – studie klášterní zahrady u Voršilek na Josefské. Většina, co tu zahradu zná, ji poznala jako zahrádku Spolku. Naprosto fantastický klidný prostor přímo v historickém jádru města. Do zahrady byl v 70. letech velmi necitlivě vestavěný pavilon, a my jsme přišli do složité situace, kdy investor logicky chtěl zastavěnou plochu využít, ale velký pavilon do zahrady rozhodně nepatřil. Navrhli jsme nový pavilon s ambicí vizuálně téměř zmizet, ale zachovat hodnotu přístřeší pro nové fungování zahrady. Byl to krásný projekt, který ještě probíhá – a my se snažíme dostat i k dalším projekčním fázím. Věřím, že to vyjde a podaří se nám ho během následujících let realizovat.

Kde se inspiruješ nejčastěji, pokud zrovna nepracuješ?

Napsaná učebnice pro jakékoliv navrhování je volné umění. Všechno, o čem my přemýšlíme, ti umělci probádávají a dělali to už generace před námi. To je opravdová inspirace k práci. Další inspirací je moje dcera. Jak se umí na svět dívat, to je totální inspirace. Člověk se vlastně vrací, vidím najednou věci, u kterých jsem zapomněl, že jsou skvělé, to se dá do práce hezky přenést. Když doma umístíme tři schůdky k oknu, tak tam tráví víc času než ve svém koutku. Zkoušeli jsme si i kreslit, u toho jsem chtěl něco skicovat, ale to nefunguje, prostě musím kreslit sluníčko a ne něco svého.

Portfolio Michala Ondráčka.