Firmy si pořád neuvědomují, že jejich odpad se dá zhodnotit, říká Josef Rozehnal z Nahaku

BRNO – Pruhovaný svetr pro draka nebo Dračí vejce, symboly letošních brněnských Vánoc, které obletěly sociální sítě, vám jistě neunikly. Víte ale, kdo je vyráběl a to, že vznikly z odpadu? Ateliér Nahaku razí přístup, že čím více se toho z odpadu vyrobí, tím méně materiálu skončí na skládce nebo ve spalovně. S hlavní tváří Nahaku, Josefem Rozehnalem, jsme se sešli přímo v ateliéru na Křídlovické. 

O Vánocích byly v centru Brna vystavené dvě výrazné instalace z vašeho ateliéru, Dračí vejce na náměstí Svobody a svetr pro brněnského draka v podchodu u Staré radnice. Co se s nimi děje po svátcích?

Minulý týden jsme je deinstalovali. K odstranění vajíčka jsme museli použít jeřáb, ke krokodýlovi nám stačilo lešení, už máme praxi z loňska, děláme to ve třech, čtyřech lidech. Kolem draka je umístěný nerezový exoskelet, který se ho přímo nedotýká. To byla podmínka od památkářů, že se krokodýla nesmíme dotknout. Když krokodýla svlékáme, musíme nejprve sundat úplet, rukávy, následně torzo a nakonec samotný exoskelet. 

Krokodýla máte změřeného, už druhou sezónu jste ho oblékal a svlékal. Jaký je váš osobní vztah k němu? 

S kolegy jsme vždycky zvědaví, co najdeme v jeho tlamě, tyto Vánoce to byla pětikoruna, stříkačka a pár žvýkaček. Přiznám se, že k němu nemám vybudovaný nějaký zvláštní vztah, přijde mi až srandovní, jak si zástupy Němců a Japonců fotí vycpaného krokodýla, který je už tolikrát dávaný dohromady, že dnes vypadá spíš jako plastová hračka než krokodýl. 

Původně historicky visel ve vrchním průchodu radnice na Mečovou v takové řekněme bestiální pozici, to se mi moc líbilo, vypadal reálně jako ulovená stvůra. Dnes spíše toporně stojí než visí. 

Nicméně přijde mi milé, když mi přátelé napíšou, že stejně jako já na krokodýla od dětství zapomněli a tím, že dostal svetr, znovu se na něj rádi chodí dívat a procházejí skrz nádvoří. I já tamtudy velmi rád procházím. 

Kdo dnes tvoří Nahaku? 

Jádro tvoříme my dva s kolegyní Evženií s tím, že k sobě máme vždy pomocníky, ti se u nás střídají, bývá to kolem pěti osob, když finišujeme nějaké instalace, běhá jich tu i osm. Hlásí se nám sami, je to mix lidí, které zajímá, co tady děláme. Rok jsme tu měli sedmnáctiletého kluka, který se učil uměleckým kovářem a byl před maturitou. Pracuje tu například designérka nábytku, tatérka, studentka filmu, různorodá směs. Nepotřebuju, aby to nutně byli designéři. 

Jakým způsobem přistupujete k získávání zakázek a tvorbě produktů? 

Zakázky aktivně nehledáme, zatím nám chodí samy, většinou na základě reference. Portfolio máme rozdělené na tři segmenty, zaprvé je to základní produkt. To je za nás nejtěžší, stojí za tím vývoj a celkem dlouhá cesta. Já jsem věčně nespokojený, vždycky něco předělávám, příkladem je projekt  PETing, na kterém pracujeme už několik let a až teď je ve finální variantě. V šuplíku máme dalších pět produktů, ale musíme je z něčeho financovat, což se děje díky dalšímu pilíři, projektům, které ateliér reálně živí a dávají práci nám všem tady. 

Zastavme se u základního produktu, což by měl být sériový produkt. Už v předešlém rozhovoru pro Archspace jste mluvil o projektu PETing, svítidlech vyrobených z jednorázových tanků na různé tekutiny. Zopakujete nám stručně, o co se jedná?

Jedná se o PET lahev, kompozit pěti materiálů - polypropylen, polyamid, pet, hliníková fólie a papír. Pět materiálů, které jsou zalisované do sebe, a bez našeho zásahu by to celé muselo do spalovny jako netřiditelné. Tím, že z lahve uděláme svítidlo, odseparujeme jednotlivé materiálové složky, které se dají vytřídit a znovu použít. Produkt máme hotový a letos nás čeká něco, co neumíme, a to prodat to. Budeme řešit distribuci, zastoupení, možný prodej jiné značce…

Náš cíl je takový, aby se produktu prodalo co nejvíc. Jen s narůstajícím objemem výroby zachráníme co nejvíc materiálu, který by skončil v komíně nebo hůř na skládce. O lampy je zájem, vlastně jsou celkem levné na to, že se jedná o ručně dělaný produkt od malého výrobce, který je upcyklovaný. 

Co se týká zakázek, jak je řešíte?

Přiznám se, že si nechci od klienta či architekta nechat říkat, co bychom měli dělat. Oni samozřejmě mají představu objemovou, představu o tvarosloví, ovšem málokdy představu materiálovou. Nahaku je material driven studio, což znamená, že u nás je na prvním místě materiál a až potom se z něj čaruje. Takže pokud někdo přijde s určitou koncepcí interiéru, (v případě, že ho neděláme celý my), hledáme materiál, který by do ní nejlépe zapadl. Charakterem, vizuálem, barvou, odrazem světla, texturou nebo koncepcí. 

Vyvíjíte sériový výrobek, věnujete se zakázkovým projektům a hovořil jste ještě o třetím pilíři vašich aktivit. O co se jedná? 

Třetí finální pilíř by měla být edukace, vzdělávání, ať už lidí tady v ateliéru nebo studentů v rámci přednášek. Já přednáším poměrně často, prezentuju naši práci, ale chci to ještě rozšířit. Vzdělávat nejen studenty, ale i společnost, ukázat veřejnosti, že je možné tvořit z odpadu zajímavé instalace, které mají tu schopnost otisknout emoci a zanechat určitou náladu - to děláme zatím pouze skrze naši práci ve veřejném prostoru a interiérech podniků. 

Kolik odpadu máte a kde ho uchováváte? Všechno tady na Křídlovické?

Všechno by se sem nevešlo. Máme ještě poměrně velký externí sklad, kde je spousta materiálu, například 600 sklenic od okurek, kolem 3500 vyhořelých zářivek, hadičky, ratan… Spousta hezky uspořádaného bordelu. Má představa je, že se sklad jednou stane reprezentativní externí částí ateliéru, takovou materiálovou knihovnou, ze které si do projektů budeme moci brát. 

Chápu to správně, že se nedá říci, že v prvním kroku máte v rukou odpad a hledáte nápad nebo naopak začínáte nápadem a hledáte pro něj vhodný odpad? 

Je to dvoucestné. Někdy se pro konkrétní koncept projektu může hodit materiál, který nemáme a hledáme ho a po cestě můžeme najít spoustu jiných materiálů. Vyplatí se dát hledání čas. Na co ovšem narážíme, je ochota dodavatelů, respektive producentů odpadu. Byznys a průmysl stále ještě jede na čísla a na zisky, tím pádem si řeknou zbavme se odpadu a už to neřešme. Ale neuvědomují si, že jejich odpad se ještě dá zhodnotit. Že v momentu, kdy my ho od nich nekoupíme jako odpad, ale jako vstupní materiál pro další výrobu, jsme jim schopni udělat z červených čísel zelená, protože oni samozřejmě platí za likvidaci. Jsme schopni přijít a dát jim za odpad peníze. Za tu ochotu dát to bokem. Takto mi to dává smysl. 

A byl bych rád, kdybychom v dalším kroku dokázali tímto způsobem propojovat firmy. Vzít odpad od jedné firmy a najít další stranu, které se odpad bude hodit, a může z něj vyrobit něco jiného. Například odpad nábytkářské firmy a pomoct vymyslet firmě, která vyrábí dětské hračky nějaký nový produkt. To dává smysl. Ale je to jen o ochotě a vůli lidí kolem. To je jedna strana, že materiál hledáme pro konkrétní projekt. 

A druhá strana? 

Jak už jsem zmínil, máme materiálovou knihovnu, ze které si pro projekty můžeme brát, což je ideální varianta, protože už ten materiál máme většinou osahaný a víme, co od něj čekat, jak se chová. To je za mě jedna z budoucích cest našich projektů. Sahat do vlastní materiálové knihovny a vědět, co děláme. Protože se nám už mockrát stalo, že jsme s něčím pracovali poprvé a bylo to hrozné. Něco jsme vymysleli, ale ta realizace byla jinde. 

Je to čtyři roky, co jsme o vás na Archspace psali, říkali jste tehdy, že máte k dispozici 60 000 nových kravat. Co jste s tím udělali?

Nic bohužel a štve mě to! Byly to nové osmdesátkové autobusácké kravaty, moje představa byla taková, že bychom z nich udělali podhled do officu, meandry na stropě, do kterých by se dala pustit i série větráků… Nikomu jsme to aktivně nenabízeli, byla to myšlenka. Měli jsme je uložené u správce a nakonec jsme je nevzali. Doteď mě to trochu mrzí. 

Jaká další zajímavost se k vám dostala? 

Všemožného odpadu se produkuje enormně mnoho, vloni jsme řešili použité tenisáky, kterých jsou celosvětově extrémní čísla, protože nevydrží moc dlouho. Žlutá část tenisáku je překvapivě z velké části tvořena ovčím rounem, máme ho odseparované od pryže a teď zvažujeme, co s tím, mě by bavilo ho plstit, dělat z toho plošný materiál. Jedna z variant je oslovit Tonak, jestli nám neudělá klobouk. 

Všechno to ovšem vyžaduje velmi mnoho času. Dostanete do ruky materiál a je těžké rozhodnout se pro nějakou možnost, co s tím. Hledáme méně obvyklé způsoby zpracování, rádi čerpáme z historie, řemesla, tradice, nacházíme postupy, které byste na první dobrou na daný materiál neaplikovali. Proto jsme také udělali tkalcovský stav na polyetylenovou hadičku od Fatry. Teď tu máme čtyřlitrové zavařovačky od okurek, ty poputují do Nového Boru do sklárny, už máme vzorky nového produktu. 

Hovořil jste o tom, že se vám dostane do ruky materiál. Co s ním pak děláte?

Nejprve je potřeba to vykuchat, nesmírně mě baví rozebírat věci. Dělat rukama. Proces vývoje, ať už produktu nebo projektu, je nejdřív ve zjištění možností a limitů konkrétního materiálu a nápadu, co s ním. Následně se sedá k počítači, kde modelujeme ve 3D. Málokdy děláme pouze v ruce nebo pouze prototypy. Od počítače se jde zpět k pracovnímu stolu, kde prototypujeme. Hrajeme si, zkoušíme, aplikujeme různé technologické procesy. 

Tím, že pracujeme se světlem a vytváříme primárně světelné instalace, tak další nedílnou součástí procesu je najít vhodné světelné zdroje. Pracujeme v nepřeberném množství nejen světelných zdrojů, ale i s odrazy světel, intenzitou světla… 

V čem je práce se světlem specifická?

Práce se světlem je klíčová. A to i v rámci života člověka. Často jako společnost zapomínáme, kde je přirozená rovina světla, což je za mě největší průšvih. Nezřídka ani architekti netuší, jak pracovat se světlem v interiéru, navrhnou něco, co se jim líbí, a řeší tím spíš formu než funkci. Ovšem funkce je na prvním místě a vždycky bude. Je mnohem důležitější, jak to svítí než co tam svítí. 

Samozřejmě jde to skloubit. Vždycky se dá vymyslet pověsit do interiéru něco, co bude hezky vypadat, co bude vytvářet příjemnou atmosféru, co zaujme, co bude jedinečné, co bude koncepční a bude to mít příjemný vliv na psychiku člověka. Je to možné, ale je to samostatná disciplína, které se moc lidí nevěnuje. A to děláme. 

Sešli jsme se v objektu na Křídlovické, kde máte dílnu a showroom, jak jste se sem dostali? 

Před šesti lety jsem hledal ateliér, jezdil jsem často kolem. Jednou mi to nedalo a šel jsem se zeptat o dům vedle, co je to zač a komu to patří. A tak se to stalo. Je to nájemní prostor, kde nebyla okna, elektrika, topení, nic. Všechno jsme to museli dát dokupy. Je tu práce jako na kostele, nahoře už máme téměř hotový showroom. 

I přes všechnu tu námahu jsem k domku nějak přirostl, je to místo, kde trávím víc času než doma, takže do něj investuju spoustu času a energie. A myslím, že to jde znát, že se tu nejen já cítím dobře. Na to, že se nacházíme téměř v centru města, to tu má jedinečný charakter.