Svazování tekutého skla ocelovým lanem s Pavlínou Temcsákovou; na studium umění vydělávala dojením krav v Norsku

BRNO — Narodila se vedle chemičky v Ústí nad Labem. Žila tam ale jen 2 roky, protože se s rodiči často stěhovala. Pracovali v zemědělství, maminka dojila krávy a tatínek se staral o prasata. Než se natrvalo usadili v Brně, změnili bydliště celkem pětkrát. Dnes je Pavlína vegetariánka a taky patří mezi nejvýraznější postavy místní umělecké scény

Jak jste se dostala k umění?

Dlouho jsem nevěděla, co se sebou. Hledala jsem, co by mě mohlo bavit a měla jsem omezené možnosti. Vzhledem k tomu, že jsem se mnohokrát stěhovala, byla jsem do devíti let skoro každý rok v jiné škole a komunitě. Byla jsem roztěkané dítě a nešlo mi se soustředit, tehdy tomu říkali dyslexie.

Na konci základky mi navrhovali, že se mohu vyučit na kosmetičku, kadeřnici, prodavačku nebo že můžu šít. Babička šila, tak jsem se toho chytla a šla jsem na textilní design na SSUD na Francouzské. Tam už se musely dělat talentovky – portrét, zátiší a tematické úkoly k navrhování oděvů. Tak jsem začala s uměleckým tvořením.

Po maturitě jsem chtěla studovat na FaVU (Fakulta výtvarných umění VUT v Brně, pozn. red.). Přijímačky byly náročné, a do ateliéru přijímali pouze pár studentů. Povedlo se mi to až na podruhé. Posílali mě do ateliéru tělového designu, tam jsem ale nechtěla, šla jsem do malířského ateliéru Petra Kvíčaly. Dostala jsem se tam jako traumatizovaná, hypersenzitivní mladá žena s tím, že maturitu jsem udělala až ve 26 letech, protože jsem mezitím vystudovala ještě obchodku. Všude jsem byla starší, ale zároveň jsem se cítila tak trochu ztracená a z jiného světa. Na to téma teď dělám vílu influencerku.   

Vystudovala jste malbu u Petra Kvíčaly?

Ano, bakaláře. Pak jsem šla na magistra do ateliéru intermédií k Pavlovi Stercovi. Ale brzy jsem si potřebovala dát pauzu od studia a vydělat peníze, dostala jsem nabídku na práci v Norsku. 

Do magisterského studia jsem se vrátila až po covidu. Chtěla jsem na sochu, šla jsem tedy k Michalovi Gabrielovi, kde byl skvělý kolektiv. Byla jsem tam spoko, přišla jsem si safe, nebyl tam tak velký tlak jako u Kvíčaly. Člověk tam nemusel přečíst každý týden knížku a referovat o ní, deklarovat svůj postoj k politické situaci. U Kvíčaly jsme každou středu odpovídali na otázky: Co jsi přečetla? Na jakých jsi byla výstavách? S kým sis tam udělala kontakty? Co si myslíš o politické situaci minulého týdne? Tys nečetla tenhle článek a nevíš, kdo jsou nejprodávanější umělci? To se mezi ně určitě nedostaneš.

Jaké bylo dojení krav v Norsku a co vám to dalo do života?

Vím, že toho zvládnu hodně fyzicky, přestože jsem hypersensitive s posttraumatickou stresovou poruchou. Do jisté míry to pro mě bylo terapeutické, vyzkoušet si práci mých rodičů.

Sice mám doteď důlek v noze, jak na mě stoupla kráva, co mě povalila na zem, ale nějak jsem to zvládla a naučila se díky tomu třeba driftovat. Byla to docela moderní rodinná farma, měli šestikolku, kterou jsem mohla nahánět krávy z pastvy. Když mi ta kráva stoupla na nohu, šly stranou všechny snahy o ekologii, ježdění na kole a nadávání na týpky, kteří driftují na pláži a ruší mě tak u opalování v mém volném čase. S pochroumanou nohou jsem mohla jezdit už jen na té nákladní šetikolce.

Proč zrovna Norsko?

Chtěla jsem pracovat v Norsku, protože už jsem tam měla dobrou zkušenost a dobrý výdělek. Kravín ale byla shoda náhod, s přítelem jsme hledali práci v zahraničí, kde bychom mohli pracovat spolu, a tam nám to vyšlo. Dostali jsme ubytování v horách s jezerem kousek od domu a ve dvou obstarávali celý kravín, prasata i slepice.

Vystudovala jste malbu, sochu, intermédia, jaký je váš výrazový prostředek?

Momentálně hlavně instalace a performance, ale pořád se mi do toho prolíná malířské a sochařské myšlení. Studovat v sochařském ateliéru jsem šla s potřebou tvořit v hmotě – když mi to nejde dát na plátno, tak to zhmotním. Taky jsem se dlouho živila jako masérka, tak jsem možná potřebovala tvořit nějakou hmotu do prostoru. Během sochy jsem se později dostala k foukanému sklu.

Pracovat se sklem moc lidí neumí a není to ani snadné

Jednoduché to není. Nedělala jsem to sama, je to vždy proces se třemi-čtyřmi lidmi, kdy každý má svůj úkol. Měla jsem to štěstí, že jsem mohla s Milanem Houserem (bývalý děkan FaVU, pozn. red.) jezdit v rámci výuky do sklárny Karlov. Během těch let tam jezdila spousta lidí z FaVU, takže se sklo na fakultě dost rozmohlo. 

Milan Houser nás směřoval k tomu, ať propojíme naše dosavadní přístupy s těmi sklářskými. To pro mě byla pecka, protože jsem již v bakalářském ročníku promítala video přes sklo, ale bylo mimo moje finanční možnosti získat sklo podle mých přání. Promítala jsem to přes různá nalezená skla, která tomu dávala úplně jiné konotace, protože to byla třeba veliká lékovka nebo skleněné trubky. Nebyla jsem s tím spokojená, ale mělo to potenciál. 

Whatever, chtěla jsem si vyrobit sklo, které můžu zavěsit a promítat skrze ně obraz. Sklářům jsem to vysvětlila, oni mi poradili a pomohli to vyrobit. V těch mých sklech jsou udělané zářezy ocelovým lanem, k čemuž mě inspirovala zkušenost s Shibari – japonskou bondáží. 23. března bude v brněnské Boldhalle vernisáž prodejní výstavy, kde můžete vidět výsledek mojí spolupráce se sklárnou a další výborné umělectvo.

Proč jste se usadila v Brně, které pro umělce není zrovna nejperspektivnější centrum? 

Není, ale třeba v Praze je to určitě větší boj. Taky můj psychický stav nebyl úplně v pohodě, už studium FaVU pro mě bylo náročné. Byla jsem tu doma a představa, že se přestěhuji do Prahy a soutěžím s tamním umělectvem nebyla příliš lákavá. Neměla jsem ani moc sebevědomí ve své tvorbě. Šla jsem na FaVU s tím, že neumím malovat, neznala jsem techniky a neměla finanční prostředky na materiál. Na přijímačky jsem malovala na papír nějakými hroznými akrylkami a používala takovou tu přenosovou síť. Vybírala jsem si printscreeny scén z porna, protože mě bavila estetika BDSM a prostředí v kterém se točilo. Působilo to jako divadelní scéna, což mě vlastně zajímalo víc než mučení, které na ni probíhalo.

Už jste se to malování naučila?

Jo, naštěstí jsme měli na technologii malby Břéťu Malého (rozhovor zde) a díky němu jsem něco pobrala. Naučila jsem se taky dobře napínat velké formáty. Mám plátna staré pět šest let, které jsou pořád dobré. Naučila jsem se tvořit s málem. Dlouho jsem místo plátna napínala papír, který byl ve škole zdarma. 

Uvažujete nyní o Praze?

Ano, dělala jsem tam už performance za sebe i jako víla. Teď jen sehnat finančně dostupný prostor, protože do Norska už nejezdím.

Co aktuálně tvoříte? Nejnovější je víla influencerka, která působí na sociálních sítích?

Ano, aktuálně mám výstavu v Galerii města Blanska, jmenuje se Třpytím přesčas (výstava skončila 21. února, pozn. red.). Je o víle influencerce, která má esenci trapnosti a všechny ty projevy mé psychické nepohody, za které jsem se styděla, jsou pro ni v pohodě. Sugarwind Fairy se drží na Instagramu, z TikToku je jí špatně. Zvažuje Only Fans, ale ne porno, spíš kritiku zevnitř. Pokud by na OnlyFans šla, nemělo by to ani tak erotický podtext. Ovšem zjišťuji, že trapná víla je sexy pro mnoho lidí. OF by ji ale taky mohlo rychle znechutit nebo pohltit. Tam jedou byznys agentury, které si vezmou minimálně 40 %, OnlyFans si bere 20 %. Agentury pak zneužívají jak modelky, tak přístup k profilu pro větší zisk.

Víla je na Instagramu od května loňského roku a zatím má 160 sledujících. Doufám, že po tomto rozhovoru jich bude 1160. Všichni, kdo to čtete, tam běžte, protože víla žije z vašich lajků a follows. 

Co dělá víla?

Víla třpytí. Víla věří tomu, že třpytění je její práce, ale je to neplacená práce, kterou potřebuje monetizovat, aby přežila ve městě, kam přišla třpytit pro lidi. Nejčastější výrazy její práce jsou, vílím nebo třpytím. Včera měla workshop upcyklace, kdy zdobí různé mikiny ze sekáčů, šije polštářky ve tvaru houbiček se srdíčky a hvězdičkami. Takhle nějak žije umělkyně v Brně, které táhne na 40 a má magistra z FaVU. 

Skrz vílu mám volnost v tvorbě, kterou mi brzdila nevole během náročného studia na FaVU. Tehdy byl ještě systém obsazování komisí lidmi z různých oborů, od kterých jsme pak schytávali těžkou kritiku. Aspoň nás připravili na život umělce v Brně. Ale teď si vezmu křídla, polepím se hvězdičkami, potřu třpytkami, a jsem víla, jejíž esence je trapnost a můžu si tvořit, co chci. A tvořím to způsobem, který je finančně dostupný pro všechny. Ale také za mnou mohou přijít sběratelé a sběratelky a koupit si sklo za 30 tisíc. Pořeším instalaci na míru v kanceláři, doma, kdekoli. Moje skla mohu instalovat také zavěšená, takže si lze vybrat, jestli to zavěsíme do popruhů, provazů a dále. Jedno sklo jsem prodala do sbírky váz Miloše Přikryla v Olomouci, jiné do soukromé sbírky v Norsku, takže občas se zadaří.

Je docela paradox, že jste se dala na umění, protože jste měla mít problém najít jiné pracovní uplatnění, a přitom si uměleckou tvorbu musíte financovat prací všude možně

Myslím, že většina umělectva má i jiný zdroj financí než z prodeje tvorby. Docela mi to tak i vyhovuje. Dělám toho spoustu, protože nevydržím dělat stejnou manuální činnost pořád dokola. Jediné místo, kde mi to šlo, byla čokoládovna Ajala – nejlepší čokoláda v Česku, vyhrála i evropské medaile (článek zde). Tam jsem dělala na expedici a měla toho nejlepšího šéfa na světě a skvělý kolektiv. Potřebuji ale nějaké rozpětí, takže jsem dělala výtvarné kurzy pro děti, víkendové workshopy bodyworku. Je to práce s tělem a nervovým systémem. Teď praktikuji polyvagální teorii – jednoduché věci, poklepávání na místa na těle, kde se nachází nervus vagus. Zajímá mě na tom reálná práce s tělem, která mě uvolní, zpomalí, zpřítomní do těla. To zní možná hrozně spirituálně, ale nedá se tomu vyhnout. 

Ezo piča jsem byla pro lidi na FaVU taky. Pak jsem na to udělala bakalářku NeoEzo TV. Byznys s ezoterikou na jedné straně kritizuji, ale taky do něj spadám, protože dělám bodywork. Vždycky se tam najde nějaké slovíčko, které mě do té škatulky zařadí.  

Mám desetiletou zkušenost s masírováním – Vědomý dotek. Učím masáže. Hlídám děti, to je taky supervílovské. A při tom všem stále hledám nějaký job ideálně v uměleckém provozu. 

Jak jde dohromady umělecká kariéra s dětmi?

Nechci být vílí máma. To už je moje máma. Na jednu moji vernisáž přišla v růžové bundě a zeleném vílím tričku a já: „ty seš vlastně vílí máma.” Což je asi docela těžký job. Představ si, že máš dceru, které táhne na 40 a dělá výstavy o plačící víle influencerce… Mám to tak, že pokud potkám někoho, kdo zvládne mít vílu a s ní vílí děti, tak do toho půjdu. Asi jsem to ale už trochu propásla. Taky si stále kladu otázku, zda přivést děti na svět ve stavu, v kterém se teď nachází.

Přítele máte v Řecku, pracovala jste v Norsku, neuvažovala jste o jiné zemi?

Uvažovala jsem o tom moc, chtěla jsem jít na magistra do Tromsa v Norsku – nejsevernější město u polárního kruhu, kde jsem pracovala. Je tam nádherně, je to turistické a dalo by se tam uživit masážemi nebo v kavárně. Ale je tam všechno mnohem dražší než v Česku. A přišel covid, takže jsem po něm šla na magistra na sochu na FaVU a jsem za to ráda, protože to pro mě bylo v klidu. Ale vyhledávám zahraniční stáže, teď do Řecka pochopitelně, protože mám skvělého partnera, který se mnou tvoří. Neptá se mě, proč dělám umění, ale podporuje mě a při tom stíhá i svoji tvorbu.

Pissing Witch, video/střih:Mina Hess, hudba: Vasilis Pafiliaris

Jaké máte umělecké ambice?

Chtěla bych dál aktivně vystavovat, být zastoupena galerií, která by mi pomohla prodávat skla a další díla. A taky bych chtěla externí kurátorstvo projektu víly. Má obrovské pole působnosti, a to jsem ještě nezmínila, že kromě víly mám i čarodějnici. To jsou dvě postavy, které performuji. Čarodějnice není zatím moc vidět, poprvé se ukázala na Festivalu současného umění Prostějov. Čarodějnice pracuje se skly a plánuje audiovizuální performance, těším se na to, plánujeme to v Rellu v Brně. Každopádně zvu každého do mého ateliéru v centru Brna.

Pavlína Temcsáková se narodila v roce 1987 v Ústí nad Labem, vystudovala FaVU, má mnohaletou praxi v oblasti tvorby, výtvarných kurzů, bodywork workshopů, vedení a kurátorování Nadveřegalerie, její díla najdeme v soukromých sbírkách v Česku a Norsku.

Sugarwind Fairy