Hledala jsem styčné body mezi kariérou v byznysu, strip clubu nebo ezo komunitě, říká autorka představení přistiŽENA

PRAHA – Jeden z rozhodujících životních momentů Ivany Kolcunové se odehrál během pracovního pobytu v Kanadě, kdy doslova vyletěla do vzduchu při výbuchu plynu na pracovišti (rozhovor jsme uvedli zde). Se štěstím přežila, dokonce vyvázla bez zásadních následků a k tomu získala nový, odvážnější náhled na svůj další život. Před pěti lety prvně odehrála vlastní představení obnaŽENA (psali jsme zde), kde zužitkovala své akrobatické dovednosti a nyní rozšiřuje repertoár o další audiovizuální pohybovou show přistiŽENA. 

O čem je přistiŽENA?

Má to spousty vrstev. Podtitulek je autentický příběh o hranicích, snech a odvaze být sama sebou. Je to moje osobní zpověď, popis mé životní cesty od výbuchu, který mi změnil život. Chtěla jsem si udělat retrospektivu, kam nás mohou klíčové životní momenty odmrštit, co se pak děje a jak se životní příběhy dál rozvíjejí. PřistiŽENA zachycuje z mého pohledu vypořádávání se s náročnými situacemi, emocemi, nebo vzpomínkami, které se začnou objevovat, když na sobě člověk intenzivně pracuje. Právě tahle cesta, poznání a zvraty jsou zachycené v pohybu během představení za pomocí scén a projekcí, které připomínají onu různorodost prostředí i výbuch samotný.

Jako žena i jako performerka se pohybuji v hodně pestrýých prostředích od ezokomunit, přes byznysovou sféru, po strip cluby. V těch sice vystupuji na šálách (nevysvléká se, pozn. red.), ale jsem v kontaktu se ženami, které tam pracují, máme společnou šatnu. Je strašně zajímavé se s nimi bavit o jejich osudech. A taky jsou mi blízké cabarety a burleska. Jako UX výzkumnice jsem ale víc v byznysové sféře. Zajímalo mě, jak nás odlišná prostředí ovlivňují, jestli jsou mezi nimi styčné body. Chtěla jsem udělat sérii hloubkových rozhovorů se zástupci jednotlivých komunit, udělat důkladnou syntézu a pak eventuelně zbořit některá tabu a stereotypy.

Zdánlivě každý řeší jiné problémy, slečna ze strip clubu a byznys manažerka, ale ono to není vždycky pravda. To byla jedna z rovin, na kterou jsem se chtěla podívat. Zažila jsem přelomové momenty, které formovaly mou další životní cestu, a chtěla jsem něco podobného najít i u těch ostatních žen. Víceméně náhodně jsem si vybrala zástupkyně tří prostředí – burlesku, šamanku a marketingovou manažerku a položila jsem jim otázky, které jsem kladla i sama sobě. 

Jaké bylo tvé klíčové životní rozhodnutí?
Co tě dokáže naštvat?
Jak se vypořádáváš se vztekem, agresí?
Za co chceš sama sobě poděkovat?
Máš zkušenost s nějakou formou zneužití?
Ztratila jsi někdy kontrolu nad svým tělem a tím, co se s ním dělo?
Co pro tebe znamená slovo „omezení”? Zažíváš nějaké?

Bylo fascinující, že i když měla každá žena jiné zázemí, odpovědi se začaly shodovat. Bez ohledu na to jestli mají kostýmek, podvazky nebo šamanské peří, řešíme podobné životní výzvy.

Velmi se mi v tom propojila má civilní a umělecká profese. Přes 10 let pracuji jako UX výzkumnice, dělám kvalitativní výzkum s lidmi. Bavím se o jejich motivacích, potřebách a prožitcích. Využila jsem to při své inscenaci a s těmi ženami jsem udělala deep dives – hloubkové rozhovory. Zajímalo mě, jestli budou mít styčné body, jak se to normálně hledá při UX výzkumu – v explorativní části se zjišťuje a při syntéze se hledají společné vzorce. Vyzkoušela jsem to a začala jsem nacházet spojovací prvky. Ten nejsmutnější byl, šokovalo mě to, že každá z nich měla zkušenost s formou zneužití – fyzickou, psychickou. Vždy jsem byla při dotazování opatrná, ale vypálily to na mě, protože se s tím chtěly podělit. Zamýšlela jsem se nad tím, co to vypovídá o společnosti, ale hodně mě to překvapilo. 

Pořád je pro mě těžké jednoduše vystihnout, o čem to je. U obnaŽENY to bylo jasné, u přistiŽENY ještě hledám ta správná slova. I to umělecké dílo je (z pohledu UX) produkt, který se vlivem zpětné vazby uživatelů posouvá dál. Premiéra je takové MVP (minimum viable product), kde se vidí, jestli to lidi pochopili, nebo ne, jestli si z toho něco odnesli. Na základě feedbacků je možné to dál formovat. Jedna z věcí, která po premiéře nebyla jasná, je skutečnost, že se v představení prolínají příběhy čtyř žen a ne jen moje. Do reprízy se na to zaměřím, aby to bylo jasnější. 

Zmínila jste, že na sobě intenzivně pracujete? Jak? 

Já jsem možná až posedlá seberozvojem. Je to pro mě běžná věc. Mám za sebou stovky hodin terapií, na své cestě odhazuji takové slupky, dostávám se k niternějším pocitům, vyplývají mi z toho témata, která byla potlačená. Je to má zkušenost, nevím, jestli to tak dělají ostatní, nehodnotím to. Třeba šamanka popisovala, že pro ni bylo zlomové, když začala pracovat s „medicínami” ať už ayahuascou, ibogou, nebo kambem  Řekla mi, že jí to zachránilo život, protože byla na pokraji sebevraždy. Díky těm věcem se mohla pročistit, zrovna ona měla z nás čtyř nejintenzivnější zkušenosti se zneužíváním. V jejím případě vedlo dostávání se k sobě různými způsoby k tomu, že se nakonec propracovala k lepšímu životnímu pocitu. 

Performancí se prolínají naše příběhy a zaznívají odpovědi. Pracuji tam s AI a robotickým hlasem, abych zachovala anonymitu a aby nešlo rozpoznat, která odpověď patří které ženě. Diváci na začátku zjistí, že jsou tam čtyři ženy – tři respondentky a já a mohou si domýšlet, který příběh a výpověď patří které. Není tam ale žádný klíč k rozpoznání, je to přeházené a příběhy se prolínají. 

Pracuji tam s několika pohybovými formami. Mám tam akrobatickou síť, šály, ale i boxovací pytel. V jednu chvíli jsem vnímala trochu větší přetlak a potřebovala jsem ho víc fyzicky zpracovávat, tak jsem začala s kondičními boxerskými tréninky. To mi moc pomohlo. Mohla jsem tu energii ventilovat nepoškozujícím způsobem. V kondičním boxu je pro mě důležitý prvek, kdy cítím hranici těla, že tělo narazí do lapy nebo pytle. To je pro mě léčivé, cítit hranici těla. 

Inscenací se prolíná motiv stažení těla, kdy se necítíš dobře a jdeš možná i do sebedestrukce. Člověk může mít pocit, že až to překoná, bude všechno v pohodě. Rozvoj ale není nikdy lineární, ono to jde ve vlnách. Zažila jsem pocit, že mi ve chvíli, kdy už mělo být všechno krásné, růžové a v pohodě, začalo tělo najednou zase dávat signály, že mu není tak úplně dobře. Otáčela jsem agresi a vztek fyzicky proti sobě, občas rozbíjela nebo trhala věci. Snažila jsem se to nějakou dobu zpracovat jógou, zklidněním, jemnými technikami. Myslela jsem si, že budu sedět, meditovat a spraví se to. Ale tělo to potřebovalo vyjádřit jinak, tak jsem šla do toho boxu. Při akrobatických trénincích mám sice dost velký fyzický výdej, ale ještě to chtělo zařadit tu výbušnou pohybovou kvalitu. 

Jak je inscenace postavená?

Je důležité říct, že je to sólové představení, ale byť jsem na stagi sama, tvůrčí tým tvoří ještě režisérka a choreografka Fanny Bašista a Terezka Adamusová, která dělá videoprojekce. Od rané fáze jsem na tom pracovala s Fanny. Měla jsem myšlenku ztvárnit mou cestu od výbuchu po současný stav, ztvárnit tam různorodé prvky a prostředí. Naše první setkání probíhala jako povídání a sdílení mých věcí, které bych chtěla vyjádřit a zpracovat, ale neměla jsem tolik zkušeností jak to otisknout do toho konceptu. Pinkaly jsme si myšlenky, zavřely jsme se na víkend a oba dny jsme spolu strávily pět šest intenzivních hodin povídáním. Začala nám z toho krystalizovat dynamika scén, posloupnost, dostaly jsme se až k rozpracování jednotlivých choreografií. 

Fanny v tom má obrovský otisk. Je perfektní, protože dokáže můj nápad a myšlenku zhmotnit v té realitě. Pak se přidala Terezka s projekcemi, protože jsem váhala, co budu dělat v sólovém představení, aby to lidi bavilo. Napadlo ji jak to podpořit, vnesla do toho vizuální rozměr. Je to od abstraktních věcí, pulzujících živlů, po film, který se rychle míhá jako myšlenky, které ti létají hlavou, když se snažíš meditovat, ale nedokážeš je zastavit. Díky projekci je to přístupné i anglicky mluvícímu publiku, protože slova protagonistek pronášená robotickým hlasem jsou zároveň promítaná v anglických titulcích. 

V předchozí inscenaci vás bylo víc a šlo o univerzálnější téma, tentokrát jste zpracovala niternější příběh a sama?

Ano, obnaŽENA je o čtyřech fázích cyklu. Každá žena to sice prožívá asi jinak, ale je to koncept, s nímž se mohou propojit. PřistiŽENA je osobnější, niternější a propojuje se s divákem na jiné úrovni. Cyklus nás propojuje z biologické podstaty, v přistiŽENĚ se objevují témata, která mohou být z určitého pohledu univerzální, ale odehrávají se na individuální úrovni – sny, touhy, rozvoj. Vzniklo dílo, které spojuje několik osobních příběhů, ve kterých se ukazuje, že každá máme za sebou nějaký ten svůj „velký třesk”. Že jsme všechny zažily nějakou formu zneužití. A že jsme všechny vděčné samy sobě za to, jaké jsme a že se nevzdáváme. Divák může sám pro sebe získat inspiraci nebo motivaci k překonávání životních výzev.

Rozhodnutí udělat to sólově bylo velmi pragmatické. Lidi se mě dlouho ptali, kdy udělám něco dalšího, ale já za tím hlavně viděla, jak je nákladné dělat umění. Proto, než abych musela zajišťovat, koordinovat a platit další lidi, jsem se rozhodla to provést sama.     

Jak se daří obnaŽENĚ?

Oslavila letos pět let a fascinuje mě, že o ni mají lidé stále zájem a chodí. Za to jsem velmi vděčná. Usadila jsem si v hlavě, že bych ji chtěla hrát dvakrát ročně. Na jaře, kolem 28. května, kdy je mezinárodní den menstruace, a na podzim, kdy byla premiéra 11. října. Pětileté výročí jsme měli přesně v ten den. Kolem těchto dat to chci hrát. Tak dlouho, jak to půjde, klidně do nekonečna. To je moje přání, vlastně i přání ostatních, kteří v tom jsou. 

Baví nás to, hrajeme to pro školy, je o to velký zájem. ObnaŽENA není nahrazena přistiŽENOU. Přeji si, aby koexistovaly vedle sebe. PřistiŽENA má také verzi pro školy, jmenuje se Odvážné hranice. Ve spolupráci s projektem Zdravé dospívání jsme dali dohromady program na téma moje tělo je moje, o říkání ne, nastavení hranic a konsentu. Je to pro střední školy.  

Musíte být docela vytížená, vaše kulturní produkce je přitom dost náročná na čas a energii, přesto vám stálo za to v tomto směru přidat?

Nejsem v tom sama. Pro obnaŽENU mám kolem sebe tým dobrovolníků, kteří mi pomáhají s marketingem a vymýšlíme, jak to podpořit, aby to mohlo fungovat dlouhodobě. Teď připravujeme první fyzický produkt – cyklický magnet, který si můžete dát třeba na ledničku, a podpořit tak představení. Mám lidi, kteří mi pomáhají věřit, že to má smysl. Zpěvačka Míša Jonczy vydala po pěti letech album spojené s obnaŽENOU.

Finančně to nějak zvlášť úspěšné není, zrovna včera jsem podávala žádost o grant, kde jsem to pomotala, tak nevím, jestli se to podaří. Nedávno jsem vnitřně došla k tomu, že jak se říká, že mají lidé vnitřního muže a ženu, tak můj vnitřní muž maká v UX výzkumu, aby si má vnitřní žena mohla hrát s šálami. 

Vidím v tom smysl. U obnaŽENY přicházely zpětné vazby, díky, že ženy porozuměly samy sobě, muži porozuměli ženám, holčička mi napsala, že se dřív bála menstruace a už se jí nebojí… S přistiŽENOU jsem si nebyla jistá, jestli to něco lidem dá. Odehráli jsme ale premiéru a přišly opět reakce, jak to lidi namotivovalo k tomu, že mohou sami něco v životě změnit, někam se pohnout. Premiéra byla na Letní Letné, mám z toho úplně husí kůži, po představení byla diskuze a účastnili se diváci i z Indie. Pán mi děkoval, že ho to zasáhlo hloubkou příběhů. To jsou ty věci, díky kterým si říkám, že to má smysl, že to není umění pro umění, že to má poselství.

Po představení jsem se ale propadla do strašného psychického hellu. Čekala jsem nával radosti, že se to povedlo, místo toho mi bylo psychicky hrozně zle. Jsou to osobní témata, sice anonymizovaná, ale viděli to mí blízcí, rodiče a ne všichni o mně všechno ví. Otevřela jsem se, odhalila a bylo to náročné. Trvalo mi asi týden dát se zpátky dohromady. Jsem v tom zranitelná. 

V létě jsem prošla asistovanou ketaminovou terapií, jsem na antidepresivech a pomáhá mi to k vnitřní stabilitě. Pomáhá mi to citlivěji vnímat, co potřebuji a kdy mám zatáhnout za záchrannou brzdu. Po představení jsem si s úlevou připomněla, že mám nástroje, jak se dát zpátky dohromady.    

Při čem přistiŽENA?

Prvotní impuls byl moje procházení různorodými prostředími. Název přistiŽENA vychází z myšlenky, že některá prostředí jsou většinovou společností hůře přijímaná. Lidé se na některá z nich dívají skrz prsty, ať už ezo komunitu, nebo strip cluby. Navštěvovat je může být spojené se studem, nepatřičností, pocitem „přistižení”. Když jsem někomu řekla, že jsem tam byla, cítila jsem se společensky přistižena. Zároveň zažívám i své vlastní vnitřní přistižení, třeba se přistihnu, že mě zaujme některá striptýzová performance. 

„Přistižení” v této finální fázi tvorby je pro mě symbolem laskavosti. Ať už jsem někým, sama sebou, někde nebo někdy při čemkoli přistižena, stále jsem to já. Žena, která žije svůj život tak, jak nejlépe dokáže.  

Nejbližší repríza inscenace přistiŽENA proběhne 22. ledna v Divadle Bravo v Praze.

Web: pristizena.sameself.art