Podcast: Poprvé jsem letěla při výbuchu plynu, říká akrobatka Ivana Kolcunová

„Ještě jako studentka jsem jela na work and travel do Kanady, kde jsem měla dream job. Dělala jsem turistickou průvodkyni na koních. Byla jsem na ranči s koňmi, vodila jsem turisty po lese. A jednoho večera jsme byli na ubytovnách, které patřily ke stájím, a najednou si pamatuji nádherný pocit: já letím! Byla tam špatná údržba budovy, někde unikal plyn, a když se šla jedna z kamarádek sprchovat a zapla teplou vodu, přeskočila jiskra." 

„Tělo se v extrémních situacích přepne do zvláštního režimu a na tomto zážitku jsem si uvědomila, jak je tělo neuvěřitelně schopné. Když jsem dopadla, ten dopad si nepamatuji, měla jsem polámanou nohu, páteř asi sedm obratlů, žebra, skoro se mi utrhl prst a byla jsem schopná se postavit a odejít. Po cestě jsem se snažila ještě někoho odhrabávat. Když jsem pak v pudu sebezáchovy odešla na bezpečné místo, zhroutila jsem se a už se nepostavila a odvezl mě vrtulník." 

„Byli jsme součástí velké show, po celé O2 areně asi 10 akrobatů každý na své šále. Já běžně nahoru šplhám, ale tady to bylo jiné v tom, že nás vytáhli motorem. Dole se do toho člověk nějak zamotal, zapl se motor a vyvezlo ho to nahoru. Tam už nebyl prostor pro improvizaci, byla to série velmi přesně předem nacvičených triků, přesně jsem věděla, co budu dělat, totální soustředění na teď a tady. Co jsem nečekala, šála byla v té velké výšce daleko těžší." 

„Od nějaké doby jsem si zakázala honbu za něčím novým, protože je toho neomezené množství. Člověk chce zkusit ještě provaz nalevo a napravo, a nohu tam nebo tam. Začala jsem se zaměřovat na výraz a na to, aby mi tam bylo dobře. Abych předávala nějakou emoci, aby to nebylo jen cvičení, ale aby to byl zážitek jak pro mě tak pro lidi, kteří na to koukají. Když mám i nějakou krátkou komerční show, ne nutně to celohodinové představení, a když pak lidi přijdou a svěří se, že to pro ně bylo dojemné, nebo že se rozplakali, tak vím, že to přesáhlo sportovně-gymnastický výkon a je tam něco víc."

„Odehrály jsme od té doby asi dvacet repríz, vidělo to už několik tisíc lidí. Nejhorší je na to lidi dostat, mají předsudky, moc si nedokážou představit, o čem to bude. Když už tam jsou, a chodí i čím dál víc mužů, tak pak přijdou, nebo píšou, že je to zaujalo. Ženy si díky tomu uvědomí, že je v pořádku být v těch všech svých emocích. Teď jsme to hrály pro školy a pro mě to bylo úplně dojemné. Na konci říkáme takovou mantru: i unavená jsi vpořádku, i vzteklá jsi vpořádku… Hrály jsme to pro žáky sedmých až devátých tříd a ty holky začaly v průběhu odříkávat s námi."

Ivana Kolcunová

Podcast můžete poslouchat na Spotify, Anchor.fm nebo Apple Podcasts.