Židlí a krásných doplňků máme spousty, říká Marek Kuźmiński, který navrhl dětské protézy se superschopnostmi Ruce vzhůru

KOLDING, ZLÍN – Ruce vzhůru – protéza se superschopnostmi zapůsobila na mezinárodní porotu nejvíce ze všech 608 přihlášených projektů, takže Marka Kuźmińského vystřelila na první místo desátého ročníku Zlin Design Weeku. Kromě prestižního ocenění Best In Design si odnesl také Media Award a Speciální cenu Martiny Dlabajové (psali jsme zde, pozn. red.). Spojili jsme se s ním v Koldingu, kde si po dokončení místní Design School v prosinci našel práci.

Kdy jste se rozhodl, že chcete být designérem?

Ze začátku jsem si spíš říkal, že budu architekt, to jsem byl teenager a rozhodoval jsem se, kam půjdu na střední. Po umělecké střední mi přišlo, že mě mohla vybavit spíš na budoucí dráhu designéra. Tehdy jsem ještě moc nevěděl o průmyslovém designu nebo designu vizuální komunikace. Když jsem si pak ale dělal průzkum, kam jít na bakaláře, vybral jsem si oddělení průmyslového designu. Od té doby se odvíjí moje cesta designéra. 

Co jste si původně představoval, že budete jako designér dělat?

Původně jsem si myslel, že budu dělat nějaké šikovné drobnosti do domácnosti, krásné věci pro lidi. To se ale měnilo každým rokem, jak jsem si rozšiřoval vzdělání a povědomí o dění ve světě. Uvědomoval jsem si, že krásných předmětů už jsou mraky a že už je ani nepotřebujeme, že bychom se naopak mohli zaměřit i na něco jiného. Židlí a estetických doplňků máme spousty. Přišlo mi, že by pro mě mohlo být spíš něco z oblasti sociálního designu, který může lidem pomáhat nebo je aspoň přivést k diskuzi, takže bych mohl věci trochu měnit k lepšímu.  

Můžete nám představit váš vítězný projekt ze Zlína – protetické díly s nadpřirozenými schopnostmi pro děti?

Projekt je o posilování sebevědomí a sebedůvěry u dětí a přišel jsem na něj po hodinách povídání se sestřenicí, jež má syna, kterému chybí část paže a ruky. Uvědomil jsem si, že systém v takových případech neposkytuje potřebnou podporu, nechává to na rodičích, ať si vyhledají specialisty a rehabilitační procedury, prostě vše, co se dá pro dobro dětí zařídit. A pak jsem si uvědomil, že toto je možná právě téma, do něhož bych se mohl pustit. Asi bych ho sice úplně nevyřešil, ale mohl jsem se pokusit zahájit diskuzi mezi odpovědnými vládními úřady, nebo aspoň zvýšit povědomí o problému u veřejnosti a budovat u ní empatii vůči těmto dětem.   

Když dané téma nedokážete vyřešit, co jste si vytyčil za cíl?

Můj hlavní cíl byl posilovat sebedůvěru u dětí, podporovat jejich sebevědomí a posunout způsob, jak je vnímá společnost. Aby vůči nim projevila empatii a ne lítost. Takové děti nebo jejich rodiče nepotřebují lítost, ale soucit a porozumění jejich situaci. Samozřejmě, že změna společenského vnímání nejde rychle, vyžaduje roky vzdělávání napříč společenskými skupinami. Dále v procesu jsem si proto položil otázku, že pokud nemůžu změnit přímo vnímání společností, která na ně bude mít vliv a dopad, jak bych mohl posílit rodiče s handicapovanými dětmi, aby se mohli se svou každodenní situací vypořádat sami. Taky jsem chtěl, aby se děti zúčastnily procesu navrhování.

Jak to probíhalo v praxi? 

Pozval jsem handicapované děti z různých částí Polska na workshop. Použil jsem k tomu facebookovou skupinu, což se u některých ukázalo jako první příležitost setkat se s dalšími lidmi s podobným osudem. Už to hodně zapůsobilo, mohli se podělit o zkušenosti, pocity a názory. Pak jsem pozval děti, aby se pustily do díla. Během workshopu o superschopnostech měly přemýšlet o obtížných každodenních situacích ve školce, na ulici, ve škole, s nimiž se setkávají, a o superschopnostech, které by jim je pomohly řešit. Na mně bylo především pečlivě formulovat veškerou diskuzi tak, aby se někoho nedotkla, protože to může být velmi citlivé téma, které může přivolávat špatné vzpomínky a pak přeložit dětmi definované superschopnosti do něčeho srozumitelného pro dospělé.

Na začátku workshopu jsme hráli hru s takovými barevnými padáčky. Bylo to kvůli prolomení ledů, ale už tam se rodiče přesvědčili, že jejich děti zvládnou víc, než si mysleli. Protéza je projekt samotných dětí, dostaly maximální možnou kreativní svobodu. Udělili jsme jim titul profesionálních deisngérů a rodiče tam figurovali jako jejich asistenti. Mohli díky tomu zažít své děti z nového úhlu pohledu, měli jim důvěřovat, že dokážou dělat nové věci a už tím se začalo proměňovat vnímání omezených možností a schopností. Taky jsem jim vysvětlil, k čemu je protéza vůbec dobrá, protože u rodičů to bývá 50:50, jestli pro své děti protézu vůbec chtějí, nebo ne.   

Šlo nám o vyvinutí nového způsobu navrhování protézy. Bioinženýři totiž moc neumí komunikovat s dětmi a děti si zase nevěděly rady s protézami, takže jsme pracovali na způsobu komunikace a návrhu součástí. Děti si samy navrhly barevné díly protéz, které jim dodají superschopnosti. V budoucnu, jestli se nám podaří najít dobré kodéry, tyto projekty nascanujeme, s pomocí AI je nastavíme jako filtr a děti si je budou moci prohlédnout na digitálním zrcadle přímo na sobě v reálném čase, aby vše zkontrolovaly, případně upravily a bez zbytečného mezitištění si vyvinuly tu pravou, nanejvýš personalizovanou protézu. Později dostanou diplom profesionálního designéra, informace o času dodávky a nakonec jim poštou přijde krabice s protézou a skrytou zprávou. 

Jde taky o to, že taková protéza není levná věc. V Polsku, a slyšel jsem, že v Česku je to podobné, nejsou protézy hrazené pojišťovnami, takže si je musí lidé spolufinancovat. Děti rostou, a díly je třeba vyměňovat i třikrát ročně. Je to jak s botami. 3D tisk to zlevňuje, takže je naděje, že v budoucnu bude můj projekt fungovat a umožní dětem vytvářet si vlastní dostupné protézy a nosit je úplně normálně jako třeba ty boty. Protéza přece nemůže být něco exkluzivního. Je to věc společenského rozměru a systémové práce nejen pro designéry ale taky vládní instituce. 

Celý workshop vedl k výběru dvou dětí, protože jsme měli omezený čas a taky kontrakt s bioinženýry z AutoMedPrint na Technické univerzitě v Poznani. Součástky, které mají k dispozici, hodně zúžily spektrum zkoumaných případů chybějících končetin. Takže jsme hledali specifický případ a ty dvě děti jsme vybírali nejen na základě jejich designérského projektu, ale hlavně povahy jejich handicapu, tedy konkrétní chybějící části ruky. 

Vaši práci chápu jako koncept, jaká je pravděpodobnost, že se vám jej podaří dotáhnout tak daleko, že si skutečně děti budou moci ve vašem rozhraní vytvořit dostupnou protézu na míru a dle vlastní kreativity?

Když to vezmeme z pohledu spolupracující 3D tiskárny, tak tištěné protézy existovaly už před mým projektem. Když jsem je oslovil, ukázalo se, že by sami ocenili lepší komunikační systém s dětmi. Je to startup, nebo spíš skupina studentů a učitelů, která stále ještě hledá financování. Teď mají ty dvě děti na práci a testují jejich protézy, takže pravděpodobně dostanu brzy zpětnou vazbu, co mám změnit. 

Nemyslím si, že je můj projekt nejlepší z nejlepšího, pravděpodobně si vyžádá ještě spousty další práce. Prezentoval jsem koncept a částečně finální výstup, ale nejspíš to bude potřebovat ještě další peníze a práci nějakých lidí, abychom to dotáhli ke komercializaci. Což není úplně asi to správné slovo, ale rozumíte mi. Bude to ještě vyžadovat nějakou silnější organizaci, která to posune. Já jsem designér, ale tady do toho vstupují další faktury jako třeba zákony, byrokracie a samozřejmě financování. 

Představil jste svůj projekt i jinde než na Zlin Design Weeku?

Ano, část projektu, jen nástroj na výrobu protetických částí, jsem představil loni v Kodani. A na výzkumnou část projektu jsem získal financování kodaňské nadace Bevica, která se zabývá univerzálním a inkluzivním designem a implementováním know-how ve světě. Takže s tím stipendiem budu snad brzy moci vycestovat z Dánska a pokračovat ve výzkumu.

Na čem pracujete teď? Pokračujete v projektu, nebo jste se začal zabývat něčím novým?

Projekt pořád běží na pozadí mého běžného života, i když se teď věnuji pracovnímu úvazku na univerzitě v mediální dílně na Koldingské škole. Udržuji komunikaci s dětmi a jejich rodiči. Ale díky stipendiu Bevica budu moci pokračovat a oslovit lidi, kteří by to mohli posunout na další úroveň. Aktuálně ale vidím do budoucnosti jen měsíc dopředu, takže je pro mě složité plánovat.

Proč jen jeden měsíc?     

V situaci, kdy mám plný pracovní úvazek, je složité dostat se k mému soukromému projektu. Jako student jsem se tomu mohl věnovat víc, nyní to postupuje o dost pomaleji. Doufám, že díky stipendiu se budu moci zúčastnit konferencí a oslovit lidi, kteří mi pomohou změnit společenské vnímání handicapovaných dětí a pomoci jim dosáhnout na protetické pomůcky a zefektivnit celý ten proces. 

Jak jste se dostal do Dánska?

Během pandemie jsem se přihlásil na Design School Kolding a vzali mě. Nikdy jsem tu předtím nebyl, sbalil jsem si věci do tří krabic, dvou kufrů, ještě přibalil kolo a přijel jsem. Bylo to mé druhé stěhování do jiné země, předtím jsem dva a půl roku žil v Londýně. Měl jsem tam studovat, ale Brexit to překazil. Zajímal jsem se o sociální design, a na světě není zas tak moc možností toto studovat, takže pak přišla přirozeně na řadu Kodaň. Dánsko navíc velmi podporuje studenty designu, uděluje stipendia, jaká jinde nedostanete, takže můžete víc studovat než pracovat. Pro občany EU je studium zdarma, učitelé jsou fakt cool stejně jako areál školy. Bylo to plno drobných výhod, které společně vedly k rozhodnutí odjet studovat sem.

Co dnes děláte za práci?

Pracuji v mediální dílně, což je velmi flexibilní místo, pracujeme na kreativních projektech jako třeba transformacích starých budov, to děláme právě teď. Nebo pořádáme různé akce, nebo se hodně věnujeme vizuální komunikaci – pomáháme studentům prezentovat jejich projekty nebo diplomové práce. Dále sociální média, je to tolik různých věcí, že žádný den není stejný. Je to pro mě velká změna, když jsem studoval, soustředil jsem se na můj projekt, teď pracuji na několika zároveň. Ale je to dobré, jsem tam rád.

S vašimi mezinárodními zkušenostmi se chystáte vrátit do Polska, nebo už zůstanete v Dánsku?

Zatím plánuji zůstat v Dánsku, protože když se stěhujete do jiné země, musíte se přizpůsobit nové kultuře, jazyku, systémům. Tím už jsem si prošel třikrát, a je sice výborné získat tu mezinárodní zkušenost, ale už je čas se usadit a počkat si, co přinese budoucnost. Chci využít toho skandinávského potenciálu a perspektivy. Třeba moje rovnováha mezi prací a osobním životem je tu úžasná, to jsem v Polsku neměl.  

Marek Kuźmiński se narodil 1996 v Hrubieszówě v Polsku, vystudoval průmyslový design na Akademii v Łódźi, absolvoval stáž na Akademii výtvarného umění v Catanii v Itálii a studium zakončil na Design School Kolding v Dánsku, kde v současnosti pracuje. Působil jako designér pro polskou firmu EcoBean. Získal stipendium nadace Bevica a ocenění Best In Design na letošním Zlin Design Weeku. 

Zlin Design Week