Ve městě přátelském k dětem se žije dobře všem, říká architektka Tereza Kučerová

Červen 22, 2021 | autor: Jan Gerych | Foto: Bet Orten, skici Tereza Kučerová a Matěj Hájek

Benátské bienále architektury pozvalo Terezu Kučerovou a Matěje Hájka vystavit interaktivní instalaci Off Fence/Plot jako součást dětského programu. Po rozhovoru se sochařem přinášíme hlubší náhled k tématu také od architektky. 



PRAHA – Neobvyklou spolupráci zahájil Matěj Hájek během práce na dětském hřišti v pražské zoo. Do autorského týmu s umělcem Jakubem Neprašem přizval architektku Terezu Kučerovou, aby jim pomohla s realizací. V návaznosti na hřiště Bororo pak dostali společně nabídku realizovat obdobnou věc v Peci pod Sněžkou. 

„Tam už jsme spolupracovali od začátku na návrhu, konceptu, tématice, čeho se to bude týkat, jaká témata zazní v jakých místech a pak jsme spolu navrhovali podobu jednotlivých prvků,” přibližuje Tereza Kučerová. Následovala další práce na herním areálu pro Karpacz v Polsku, partnerském městě Pece pod Sněžkou. Realizace se sice odložila kvůli pandemii, ale vše je připravené k realizaci. 

„Na základě mezinárodního ohlasu projektu Pecka nás oslovili do kurátorské sekce bienále architektury. Jak jsem pochopila, letošní bienále nemělo být o těch největších jménech v architektuře, ale o těch, dejme tomu, mladších tvůrcích. I proto si vybrali netradiční lokality, expandovali za Benátky, třeba právě v případě té naší pevnosti Margera,” popisuje Tereza lokaci určenou pro dětský program. Pevnost Marghera je vojenský brownfield, jenž se transformuje do rekreační oblasti. O víkendu tam jezdí rodiny s dětmi a sídlí tam i dům Skautů.  

Formát dětského hřiště zní docela legračně, ale vaše účast v projektu a dnešní nutnost různých certifikací naznačuje, že to nebude jen tak. Co obnáší vytvořit takové dětské hřiště? 

Při vzniku hřiště se obvykle stejně žádný architekt nepozve a město nakoupí nějaké certifikované herní prvky, které se tam poskládají podle instrukcí výrobce. My si myslíme, že to není z mnoha důvodů ideální. Vede to k tomu, že se vytváří rádoby bezpečné ohrádky s herními prvky. Děti to nikam neposouvá, pořád dokola luští tu stejnou křížovku skluzavka, pískoviště a houpačka. Není tam pro ně žádná výzva. 

V provozním řádu bývá, že je to určené pro děti od 3 do 12 let. Ale potřeby dětí v této věkové škále to reálně nepokrývá. Primárně jsou na hřištích děti od batolecího věku do nějakých 6–7 a starší se už pak na hřištích nudí. Nebo se tam cítí nepatřičně, když jsou větší. Je to problém, který se málo řeší – věková skupina základní školy. Ta hřiště nejsou navržená pro ně a obecně ve městech chybí prostory, kde by tyto děti mohly trávit čas smysluplně. Aby se tam cítily dobře, aby je to vybízelo k pohybu a komunikaci, normální, ne internetové komunikaci. Je to důsledek toho, že se hřiště navrhují jednoduše bez hlubší studie problému, analýzy co v lokalitě je za nabídku a co tam chybí. Hlavně chybí, že by si města, která vytváří dětská hřiště, pozvala odborníky. 

Certifikace – i když člověk dělá netypickou prolézačku, může ji už při zrodu konzultovat s certifikátorem a ten přijde, když je to hotové a může celý areál nebo konkrétní atypický prvek certifikovat. Jde o jistou pohodlnost a třeba neinformovanost, které vedou k tomu, že se navrhují hřiště jako Baťa cvičky. 

Jaký mají děti prostor ve městě?

Začnu u našeho návrhu pro bienále – Off Fence/Plot. Vybrali jsme si motiv plotu, má to jednak globální rovinu, o které Mluvil Matěj v předchozím rozhovoru. Pracuje s tématikou bariér, které jsou v globálním měřítku ve společnosti. Pak je tam ale i osobnější vrstva. To nám blízké, čím jsme obklopení a co kritizujeme, je ten plot kolem dětského hřiště. Forma umělého světa, do nějž děti zavíráme, protože jim nejsme schopni poskytnout ve městě něco lepšího. Ten návrh kritizuje i toto a Off Fence tak trochu znamená i „pryč s ploty”. Správné město zohledňuje, že v něm žijí i děti a že by se v něm taky měly cítit dobře. Měly by mít možnost zasáhnout i do plánování. Výsledkem by bylo, že žádné ploty nepotřebujete. Město je inspirativní místo, inspiruje ke hře, k trávení volného času, k myšlenkám, pohybu a děje se tak na všech úrovních a ne jen v ohrádce. 

Řeší se to už i třeba na fakultách architektury, na nadnárodní úrovni fungují různé spolky a i u nás zmíním důležitý spolek Město přátelské k dětem, který se všechny tyto myšlenky a mnoho dalších snaží propagovat. Vypracoval memorandum, které šíří na politické úrovni a my se tímto k jejich myšlenkám připojujeme. Je to důležité, protože město, když je přátelské k dětem a funguje pro děti, tak se v něm pak žije dobře všem. 

Jak můžeme do plánování měst zahrnout děti?

Je důležité se v procesu navrhování na začátku dětí ptát, co potřebují. Ani ne to, co chtějí, ale co jim chybí, co potřebují. Často se setkávám s argumentem, že když jsme byli malí my, stačil nám plácek za barákem. Jenže za prvé ten plácek za barákem už dávno neexistuje, proměnil se na parkoviště, za druhé teenager v dnešním světe a před 50 lety, to jsou už úplně jiní lidé. Komunikují jinou formou, mají jiné potřeby, baví je jiné věci a my o tom s nimi potřebujeme mluvit, zjistit, co jim ve městě chybí a dát jim ten prostor. 

Často narážím na návrhy, dejme tam lavičku s wifinou. Protože někdo četl o tom, že děti chodí do obchoďáků kvůli připojení na internet. To ilustruje ten nejhorší způsob, jak k tomu přistupovat. Lavička s wifinou nic neřeší, nedává dětem žádnou smysluplnou aktivitu. 

V našem městě je problém, že tato skupina dětí, která je pro nás neuvěřitelně důležitá, protože z ní budou dospělí, se cítí v těch prostorech nevítaná. Protože momentálně jsou třeba hodně hlasití, říkají sprostá slova. My dospělí se zase k nim neumíme úplně chovat, protože třeba až úplně na poslední chvíli vypěníme a vyčteme jim nějaké chování. Neumíme s nimi komunikovat tak, abychom se navzájem pochopili a řekli svou výhradu, aby to vzali a nebyl z toho agresivní střet. 

Proto je důležité na ně myslet a nabídnout jim ty prostory. Tím ale nemyslím, že by mělo být město nějaký lunapark, kde bude všude nějaká zábava. Tou nabídku myslím inspirativní místa po městě, která budou vybízet k pohybu a pobytu a všichni se tam budou cítit dobře a nebudou se navzájem rušit, ať už malé děti, teenageři tak dospěláci. Je důležité plánovat ty areály, aby zohlednily potřeby všech. To neuděláte seskládáním katalogových prvků. Je k tomu potřeba zahradní architekt, architekt, umělec, sociolog, celý tým lidí. Bavíme-li se na úrovni města. 

Když to rozvedu ještě šířeji, nezastavuje se to u dětských hřišť, ale u celého systému trávení volného času. Jsou v tom sportoviště, školní, školková hřiště. Ty by měly tvořit infrastrukturu města, bezpečně propojenou cestami, aby se podporovala autonomie dětského pohybu, aby se tam děti mohly dostat samy, aby je nemuseli neustále vozit rodiče z jednoho kroužku do druhého. Je velmi důležité, aby byly děti autonomní.  

Mám pocit, že tato struktura v hlavním městě hodně pokulhává, chybí, moc se s tím nepracuje. Třeba používání školních hřišť často končí na tak banálních skutečnostech, že ředitel nemá peníze na zaplacení školníka, který se o to bude o víkendu starat, takže to radši na víkend, nebo po škole zavřou a nikdo tam nemůže.

Použiji příklad, na němž ilustruji principy dobrého fungování. Byl to zážitek z cesty v Barceloně při návštěvě CaixaFora. Před tou galerií je volně přístupný prostor, hodně abstraktní, členitý plácek, kde vznikla situace, kdy kluci a nějaké holky jezdili na skatech a jiná partička holek si trénovala nějakou choreografii před zrcadlovými skly. Co je důležité: dělali, co je baví. Ve městě vzniklo místo, odkud je nikdo nevyhání a úplně nenásilnou formou jim nabízelo prostor, kde mohou trávit čas tak, jak si zvolí. Všichni se hýbali, sportovali, nikdo jim to neorganizoval, dělali si to sami a v neposlední řadě je navíc důležité, že to místo bylo předpolí nějakého kulturního stánku, galerie. Když tedy půjdeme o krok dál, nabízí se tam naprosto bezbariérovým způsobem navštívení kultury. Zároveň tam ty děti byly pod nějakou mírnou vizuální kontrolou. Kdyby bylo třeba se vymezit vůči něčemu, kdyby tam třeba něco ničili, tak tam mohl přijít nějaký dospělák a komunikovat s nimi, že to už třeba není dobré, ztlumte to. Co bylo dál výborné, nebylo to tam rozděleno, že někde se dělá to a jinde ono, a toto je pro kluky a toto pro holky. Každý si mohl vytvořit program a fungovalo to skvěle. Byla bych ráda, kdyby taková místa vznikala třeba i v Praze. Můžeme se zamyslet třeba nad tím, jak vypadá předpolí Národní galerie a jestli tam je nějaké takové místo, kde by se dal trávit čas.

Jak vidíte rozdíly v podmínkách pro autonomií děti ve městě a na venkově? Je to na vesnici skutečně o tolik lepší než ve městě, jak se to tradičně idealizuje?

Na vesnici taky rozváží děti, venkov to taxikaření generuje snad ještě víc, protože místní nabídka není velká. 

Ale ano a bude to tak, dokud s tím něco neuděláme. Pozoruji to kolem sebe, speciálně teď vlivem pandemie lidé začali daleko víc využívat parky a venkovní prostor a tam je vidět ten propastný rozdíl mezi nabídkou a poptávkou. Dokud s tím města něco neudělají, tak nezabrání odlivu lidí. Proto vznikly satelity kolem Prahy. Ne jen proto, že by chtěl každý ten rodinný domek. Je to i o tom všem, co jsem řekla - bezpečnost, nabídka hezkých parků a prostor pro trávení volného času je v některých městských částech skutečně tristní. Není to sice jediný rozhodující faktor, ale je důležitý a spolurozhoduje o tom, že spousta vzdělaných lidí, kteří mají peníze, jdou za Prahu a potom do práce dojíždí autem. Tím ta spirála jen eskaluje. 

Samozřejmě i na vesnici, která třeba takhle vznikne u Prahy a kde je nárůst rodin s dětmi, i tam je důležitý vznik komunitních míst. Řešení není, že má každý na zahradě trampolínu. I pro vesnice je důležité, aby vytvářely komunitní místa, v menším měřítku, kde se dá bezbariérově sportovat, protože zas ani nemůže mít každý na zahradě tenisový kurt. Je potřeba i tady dát prostor tomu, aby se mohli dospěláci a děti setkávat. I vesnice to musí řešit, aby z  ní nebyla noclehárna a aby tam vznikla komunita. Ty ploty fungují jako forma bariéry, takže neznáte všechny sousedy a nejde se jít jen tak seznámit. Dětské hřiště na vesnici je prostor, kde se skamarádí lidi, jak dospělí, tak děti. 

S MOLO architekty jste navrhli školku, uplatnila jste know-how z navrhování dětských hřišť?

Absolutně. Ve školce v Nekoři, malé obci, jsme zohlednili právě komunitu. Dělali jsme přístavbu mateřské školky a jídelny k základní škole. Jídelnu jsme udělali se zvláštním vstupem, aby se dala využívat ke komunitním aktivitám – přednášky, svatby, když chce někdo cvičit jógu. Vymysleli jsme to tak, že se dají stoly stranou, je tam promítačka, dá se promítat na zeď, je to nachystané, že když bude mít někdo nápad, tak se tam dá realizovat. 

Co se týče dětského hřiště u školy, podařilo se najít synergii mezi pedagogickými pracovníky, kteří ve školce pracují a veřejným využitím zahrady. Je důležité, aby na nějaké alternativní užívání té zahrady byly naladěné i učitelky. Na té naší zahradě jsou vysázené borůvky, maliny, aby je mohly děti zobat. Jsou tam úplně low costové herní prvky, mají tam dílničku, kde mohou zatloukat hřebíky, učit se řezat s pilou, vyrábět něco ze dřeva. Není to jen o té hře, ale o rozvíjení schopností. Na to, že je to státní školka, je to neobvyklé. Podařilo se tam najít společnou řeč a celé to inspirovali místní pedagogové. To považuji za velký úspěch. Je to samozřejmě důležité, hřiště musí být navržené, aby se tam rozvíjely děti a bavilo je to, ale zároveň s tím musí být srozuměné i ty učitelky, aby nezakazovaly na něco lézt a tak. Sladit tyto pracovníky s myšlenkou je zásadní podmínka úspěchu tohoto úkolu. Navrhovat venkovní prostor kolem školky je důležitá práce. 

Vede mě to k tomu, co propaguje právě spolek Město přátelské k dětem, a to adventure playgrounds. To jsou hřiště známá z Evropy i Ameriky, jsou to hřiště, která si děti vytváří samy. Mají tam veškerou autonomii v navrhování, to hřiště si samy budují, takže se neustále mění. Napadlo mě to i v kontextu té naší školky. Protože když se to umožní dětem už od malého věku, kdy třeba v 5 letech umí zatloukat hřebíky a neublíží si, tak není problém, aby bylo ve městě adventure playground, protože si tam pak ty děti neublíží, budou už tyhle základní věci umět. 

Matěj Hájek v rozhovoru uvedl, že faktor rizika při hře je pro něj důležité téma. Co na to říkáte vy?

Matěj mluvil o tom, že v návrhu je třeba vyhodnotit, aby to riziko, kterému dítě vystavím, pro ně bylo přínosné. Pokud přínosné je, má smysl, aby tam mírné riziko bylo. Vystavením riziku to dítě musí samo za sebe, bez nějakého peskování umět zhodnotit, jestli to pro ně riziko je, nebo není. To je prostě příprava na normální život. Když někam vyleze, musí si umět říct, já se bojím a dál už nepolezu a slezu dolů. A když pak přijde třeba za dva roky, tak už se bát nebude a vyleze až nahoru. To všechno musí umět vyhodnotit samo a to je právě důležitá součást učení. Navíc díky tomu, že ty naše prolézačky nejsou standardní, učí i novým pohybovým vzorcům, což je taky důležité pro rozvoj. Když bude stejný typ prolézačky všude, budou to mít naučené, zmáknuté a nebude tam ten pohybový vývoj. Zase nás to obloukem vrací k té naší kritice hřiště za ohrádkou. 

Rádi bychom pro naši instalaci z Benátek našli nějaké definitivnější umístění, tak vysíláme zprávu, jestli by pro ni někdo našel uplatnění. V Plotu boříme hravou formou právě ten plot. On totiž padá. Je to symbolika, boříme ten plot i stereotypy. Ať už stereotypy ve vnímání jiné rasy nebo stereotyp, jak se přistupuje ke stavění dětských hřišť. Úplně na konci z té hravé platformy vyjede stůl a jsou tam objekty na sezení. Tím symbolizujeme prostor pro komunitu, symbol stolu a sezení to je ta komunita. Dobře to fungovalo i v realitě, protože když prolézačka udělala stín, posedali si tam dospěláci a taky tam mohli trávit čas. Ty červené bloky zase inspirovaly děti k posouvání, skládali z nich tvary a hráli si s tím. Stejně tak i ten stůl nebyl jen stůl, ale byl i prolézačka. Bylo to takové úspěšné zhodnocení celé věci. Je to pro komunitu, i dospělé, není to zaměřené jen pro někoho. Je to otevřené a protože je to abstraktní, inspiruje to i starší děti. Hrají si tam na schovku a je to zábava.

Tereza Kučerová (* 1980 Pardubice) studovala na VŠUP v ateliéru architektury. Po ukončení školy se stala součástí sdružení MOLO architekti, se kterými pracuje a tvoří již 10 let. Věnují se především dřevostavbám, kromě soukromého bydlení také návrhům mateřských školek, kavárny nebo interiérům. Se sochařem Matějem Hájkem spolupracuje na návrzích dětských hřišť (Bororo v pražské Zoo, Herní krajina Pecka v Krkonoších). Její práce byly oceněny v soutěžích Dřevěná stavba roku nebo společností Za krásnou Olomouc.

Tereza Kučerová a Matěj Hájek chtějí poděkovat za spolupráci Bet Orten (produkce, foto), Kateřině Sedlákové a Heleně Znamenané (produkce), Patrikovi Zamazalovi a Jakubovi Kačmaříkovi (montáž), Doby Constep s.r.o. (výroba dřevěných komponentů) a JJ-konstrukt (výroba ocelové konstrukce) a partnerům Josefovi Sekulovi (Bohemia Parket), PSN, SFS Group CZ, Českým centrům, Boys Play Nice a Linka. 

Rozhovor s Matějem Hájkem si přečtěte zde.

Autor: Jan Gerych