Trump a Putin humoru nerozumí, spíš nechají sejmout ty, co si dělají srandu, než by se sami sobě zasmáli, říká streetartista TIMO

BRNO — Přinášíme rozhovor s tajemnou postavou české umělecké scény Timem, který vznikl během dvou setkání na začátku a konci tohoto léta. Jeho výstava Mám kořeny v květináči v Domě umění, jež skončila v březnu, zaznamenala jasný úspěch. Veřejnost ale Tima zná především prostřednictvím jeho pouliční tvorby, která někdy bývá poetická, jindy humorná a docela často i politická. Ostatně o své street artové tvorbě mluví jako o „veřejně prospěšné práci”. 

Na výstavě Mám kořeny v květináči jste v Domě umění ukázal svou introvertnější polohu, komentáře ke společenské situaci směřujete do street artu?

Já už bych se z té angažovanosti taky nejradši vyzul, nedělá mi to dobře. Je to úlevný humor. Jako když vládli Babiš se Zemanem a vzduch byl najednou zbytečně… normálně se nedalo dýchat. Bylo to každodenně nepříjemné, a když si z toho člověk udělá srandu, je to katalyzátor, že se zasměje, a pak se mu dýchá líp.

Impuls k politickému vyjádření je, když už je toho na vás moc?

Ano a zároveň mě k tomu musí napadnout něco publikovatelného. Taky se občas člověk prostě neudrží a strhne plakát, což není úplně umělecký nebo jemnocitný, prostě přímá akce. Nejradši bych se tomu nevěnoval, nikomu se do toho moc nechce. Je strašně těžké obhajovat pravdu. Tak to vnímám, boj proti temné straně. Je to hrozně složité. Přitom karikatury se z toho dělají dobře. Zlo je naopak řízné, sexy, aktivní, kýčovité zároveň, po člověku nic nechce, podtrhává jen zlobu a lenost, na nic neapeluje.

Bojovat proti zlu je strašně složité, pořád si ale myslím, že se to humorem dá. Nemám rád, když třeba Divadlo Sklep říká, že už se z toho nedá dělat sranda, protože už politici parodují sami sebe. To je jen taková výmluva, protože už jsou staří a nechce se jim to dělat, to chápu, ale ať nevykládají, že se z toho nedá dělat prdel. 

Ale asi je nějaká míra zla… když vidím Ukrajince, tak tam končí humor. Rusko je čiré zlo, oni je nesnáší, naprosto oprávněně je nenávidí a nedokážu si představit, že si tento národ bude dělat… oni si jako dělají srandu, nebo dělali hlavně ze začátku, ale teď už jde opravdu tvrdě o život. My máme ještě prostor, kdy si z toho prdel dělat můžeme a zlo, jestli něco, nemá smysl pro humor. Je zajímavé sledovat tyhle panáky typu Trump nebo Putin, že tomu buď nerozumí, nebo ty lidi, co si z nich dělají srandu, nechají sejmout, ale rozhodně se nezasmějou sami sobě.    

Humor, umění, aktivismus, rozlišujete mezi tím ve své práci nějak? 

Přijde mi dobré, když má subverze seriózní formu. Když nabízím nějaké hovno, tak abych ho nabízel v obleku a s vážným ksichtem. Jak teď mají politické strany stánky na Svoboďáku, tak kdybych tam nabízel hovna, musely by být pěkně navoněné a s pěkným merchem. Subverzi sluší seriózní forma. Punk je dobrý jako výkřik v místech, kde není moc čas. Nejradši mám, když je klidně i hloupost nebo pomíjivost udělaná do bronzu nebo mramoru, na věčnost.

Letos máte za sebou taky jednu mezinárodní streetovou realizaci na Ukrajině?

Jel jsem tam loni v září jen tak. Bavili jsme se se ženou, jestli tam mám jezdit, protože nevíš… Já tím dost žiju, sleduju to už od toho Krymu. Jel jsem tam, a byl jsem z toho úplně vyřízenej. Tak mě to semlelo, že jsem o tom dva týdny nebyl schopnej ani mluvit. Nikdy jsem něco takového nezažil, přítomnost války ti najednou vyjeví, proč vůbec žiješ. 

Chtěl jsem tam udělat nějakou údernější politickou věc a s Luckou Řehoříkovou, která to organizovala, jsem se ptal na tyhle kulturní přenosy (více o projektu zde). Měl jsem nějaké vtipy, aluze, citace třeba Vlka a zajíce. Ptal jsem se místních a oni zmínili bienále v Benátkách, kde byla matrjoška, ze které tekla krev. Nejsou to schopní číst jinak než, že matrjoška je nenávist, když tě někdo denně bezdůvodně zabíjí. 

Bylo zajímavé slyšet, že my jsme zvyklí si postmoderně hrát a žonglovat se symboly, dělat na ně vtípky, ale oni to vnímají jinak. Potom jsem byl asi schopen pochopit i naši poválečnou situaci, kdy nikdo nechtěl mluvit německy nebo poslouchat Bacha, prostě čiré zlo.  

Stačí, že je ve tři ráno poplach a jdeš do krytu. Dvě hodiny se nevyspíš, máš rozhozené spaní a druhý den jsem byl tak nasranej na rusy, protože jsem se nevyspal. Znovu jsem tam byl pak s Markem Fišerem, když řešil festival Buď láska (psali jsme zde). Seděli jsme v klubu, ptal se, jak to dát dramaturgicky dokupy, jestli nezapojíme protiputinovské Rusy? Jen co to položil na stůl, všichni unisono odpověděli, že ne. Říkali, že i ti, kteří jsou proti Putinovi, v sobě mají ten imperialistický mindset, že neměli Ukrajinci provokovat a podobně. 

Co ten mural?

„Včynok” - skutek. Chtěl jsem něco politického nebo revolučnějšího. Lucie Řehoříková ale řekla, že toho je tam plno. Má pravdu, jsou tam muraly, kde jsou borci s kvéry, obránci Azovstalu a tak. Takže by to bylo nošení dříví do lesa. Nebyl jsem si jistý, poslal jsem varianty a Lucka řekla, že toto je trefa. Mně to vlastně přijde trochu málo. Ale líbilo se mi to i v češtině – ty protipóly slov a činů. Na začátku je ale slovo, než se začnou věci hýbat. Je to sice taková intelektuálština, ale je to takové těžké, tvrdé, úderné, přijde mi to silné. V ukrajinštině ten „včynok” zní svižněji než náš skutek. Je to ve Lvově na autobusovém nádraží, odkud chlapi odjíždí na frontu. Jde o exponovaný bod a docela zajímavou architekturu z 80. let.  

Co říkáte na část společnosti, která obhajuje ruská zvěrstva?

Přijde mi částečně hloupé obviňovat druhou stranu, ale fakt nerozumím tomu, jak bojujeme s dezinformacemi. Slyšel jsem našeho koordinátora Františka Vrábela, který si stěžoval na politiky, jak vůbec nechápou, že jde o regulérní součást války ruska proti nám, která demokratickým způsobem rozloží společnost, a ti lidi jsou pak ztracení. Alkohol je zakázané pít před 18. rokem, ale ruská informační válka je v pořádku. Vojta Boháč s Voxpot to zmapoval, že o tom vláda ví, ale nic nedělá. Máme díry v lodi a koukáme, jak to jde ke dnu. Dva roky se smějeme Slovákům a přitom končí humor. 

Přišlo by mi ale škoda, kdybychom si navzájem řekli, že je zbytečné bojovat. Zároveň se těch lidí bojím, protože ta agresivita a zlo jsou strašně tupé. Když byly prezidentské volby, sociologové upozorňovali, že když volební účast přesáhne ⅔, tak už to jde do antisystému. Ten argument „byls volit? Nebyl? Sedíš jen u piva, tak se zvedni a běž volit” – oni se tentokrát zvedli a tohle je výsledek. 

Přitom jsou klidně i vzdělaní. Neplatí ta představa nějakého idiota. Určitě jsou lidi někde na Bruntálsku nasraní na systém, 800 tisíc lidí v exekucích určitě taky nejásá. Přispívá tomu bohatnutí té úzké skupiny lidí a rozevírání nůžek. Ale SPD volí i lidi, kteří vydělávají dost, jsou na tom dobře a jen tak z prdele udělají díru do lodi, protože chtějí nasrat nějakou autoritu, nebo nevím, komu se chtějí pomstít. Nevím, co s tím. 

Hrozně důležité je, že racionální rovina je trochu podružná, lidi nechtějí slyšet pravdu, ale smysl. Chtějí příběh a něco, co jim vysvětluje svět. Přesvědčovat ty lidi evidentně nejde. Myslím, že to řekl Schopenhauer, že rozum je nástrojem vůle. Že nejdřív něco cítíš a pak dodatečně obhajuješ proč.

Jak jsem se vloni vrátil z Ukrajiny, bylo to před volbami, visely tu plakáty od Okamury „peníze Čechům, ne Ukrajině”. Když jsem to viděl, bylo mi úplně na blití. Jeli jsme na tu Ukrajinu s nějakou matkou a jejím synem, byla stejně stará jak já, a začala vykládat, že to tam vlastně není tak hrozný. Byla dva dny ve Lvově. Mě když se na to někdo zeptal, ještě měsíc potom jsem se rozbrečel. Nezažil jsem v životě nic silnějšího než návštěvu Lvova, kde chodí vojáci po ulici a běžní lidé jim podávají ruku a děkují. Společnost je semknutá, rezistentní, drží pohromadě neuvěřitelným způsobem, a my, kteří si vykládáme, co jsme (ne)měli dělat během Mnichova, tak budeme těmto, kteří se zachovali, radit, jak to mají celé uplácat a vzdát se, že to stejně nemá cenu.

Měl jsem tam fakt existenciální zážitek, když tam jsi, uvědomíš si, že tam život končí. Že máš za krkem smrt. Furt. To my tady máme taky, ale budujeme si svoje bezpečný vypolstrovaný pokojíčky bez hodin, kam nefouká a máme pocit, že to zakonzervujeme. Byl jsem tam na vojenském hřbitově, kde leží samí mladí urostlí zdraví chlapi. Už nejsou, každej den tam pohřbívají a tady ti paní řekne, že to není tak hrozné. 

Unavení jsou ti, kteří nic nedělají, ti co pomáhají, unavení nejsou.

Aktuálně můžete vidět Timovu práci na Brno Art Open 2025.

335233533354335533563357335833593360336133623363