Válka tady je, v každém obýváku a už teď bychom měli trénovat statečnost, říká malířka Martina Špinková z Aukce pro Ukrajinu

BRNO, PRAHA — Nový brněnský festival Buď láska chce spojovat kulturou tam, kde slova nestačí. Odstartuje ho vernisáž ve středu 20. srpna a poběží do neděle s filmem, divadlem, hudbou, happeningy, jarmarkem a v neposlední řadě Aukcí pro Ukrajinu. Ta vydraží díla Martiny Špinkové, Jana Gemrota, Miroslava Beščece a Stefana Milkova, která vytvořili z autentických válečných reliktů dovezených z Ukrajiny. Výnos z aukce poputuje na rekonstrukční projekty škol a domů v Ukrajině pod vedením organizace Koridor UA a další humanitární pomoc organizovanou Pamětí národa. 

Pořadatelé považují za důležité dát zřetelně najevo, že Ukrajinu podporujeme, chtějí lidem sužovaným válkou dodat pomoc a snad i trochu naděje, že nebudou žít věčně v hrůze a troskách. Aukce je příležitost se přidat, a to nejen pro brněnské. Proběhne v pátek 22. srpna od 16.00 v Arnoldově vile, bude však přístupná taky na dálku po telefonu nebo je možné dražit na stanovený pevný limit, do jehož výše za vás bude přihazovat asistent. O svůj pohled se s námi podělila jediná žena mezi draženými umělci Martina Špinková.

Pamatujete si sovětskou invazi Československa v roce 1968?

Ano, šla jsem tehdy do čtvrté třídy a přesně si to pamatuji, ty zvuky, tu tíseň. 

A když začala válka na Ukrajině, vstala jsem brzo ráno, skoro jsme nespali, bylo dost jasné, co se chystá. Pustila jsem si ČT24, snad poprvé v životě (televizi nemáme). A bylo to tak stejné: ten hučivý tupý zvuk letadel a tanků. Rozechvělý moderátor. Měla jsem deja vu, jak ležím jako devítiletá holka v posteli a přichází nás budit v šest ráno teta, u níž jsme byly se sestrou na prázdninách. Řekla nám, že nás obsadili Rusové. Já jsem ještě ze školy měla takovou tu představu, že to jsou ti, co nás osvobodili a měli všude šeříky, mátlo mě to. Venku byl ale ten divný hluk, který jsem nikdy neslyšela, asi ty Antonovy, a v mžiku jsem to pochopila. Rozbrečela jsem se, že táta půjde do války. Tak rychle je všechno jinak… 

Po těch víc než padesáti letech se mi to s prvním dnem plnohodnotné války na Ukrajině vrátilo. Měla jsem pocit, že jsem zpátky, že se mi to znovu děje. Je zajímavé, jak to člověk někde v sobě léta má, neví o tom, a najednou to zas oživne a chytne ho pod krkem a je mu úzko, to samé úzko. Pamatuji si statečnost mých rodičů a učitelů, jak nám říkali, že nemáme lézt na tanky, co nám stojí před školou a kolem kterých denně chodíme. A jedna věc mi z té doby v hlavě zůstala: že z Moskvy je k nám opravdu blízko. Že tu jsou raz dva. A že se jim nedá věřit, protože jednou jsou tu se šeříky a pak přijedou v tancích a střílejí na Muzeum.    

Jak se po invazi změnil život?

Já jsem byla malá holka, tak vím jen něco, ale stejně se mě to hodně dotklo. No, nikdo se před tím neschoval. Byla jsem na škole, která byla vymyšlená jako anglická, že se budeme učit všechno v angličtině. To ale brzy skončilo. Paní ředitelka zmizela, přišel místo ní jiný ředitel. Táta vedl hudební vysílání v televizi a vyhodili ho. Musel odejít z Prahy, pracoval pak v Pardubicích, v Praze místo nedostal, šest let dojížděl. 

Zároveň se ale něco vyjasnilo. I když byla 60. léta v něčem asi krásná, tak jsme pořád byli s tím Sovětským svazem a bylo to všechno tak napůl. Od roku 1969 bylo jasné, kdo je nepřítel, kdo přítel, co se říkat nesmí, co ano. A bylo jasné, že je temno a šero a lidi se tomu smutně přizpůsobují, někteří strašně rychle. 

Ukrajina reaguje jinak…

Jsou neuvěřitelně stateční a jsem vděčná každému, kdo je podporuje. V tom konfliktu je jasné, kdo to zavinil, kdo zabíjí civilisty, kdo krade cizí území. A kdo by to mohl ze dne na den ukončit. Přesto se to neděje. Nejsem schopna pochopit lidi, kteří to vidí jinak a jsem ráda, že můžeme stát na té správné straně. Když jsme my vychovávali děti, člověk se pořád bál, že budou ony nebo i můj muži nasazeni ve válce proti přátelským zemím. Teď to tak není, stojíme na dobré straně, a jsem vděčná za to, že můžeme. Jen bychom měli dělat víc. I proto se účastním té aukce, protože jsem vděčná, že tomu můžu aspoň malinko přitakat a pomoct, snažit se, aby se válka nerozšířila sem. A ne se jen na tu hrůzu koukat a žít si dobře. 

Co říkáte názorům, že by umění nebo sport měly být apolitické?

Myslím si opak. Nebo spíš že to úplně nejde a že se to neděje. Když se rozhlédnete po různých neziskovkách, ale i v politice, tak se tam angažuje docela dost umělců, i dobrých, kteří to zdánlivě nemají zapotřebí. V klidu by si doma mohli psát, malovat… Umělci ale mají většinou dvě vlastnosti – jsou tvořiví a přemýšlí o světě, je to vlastně jejich práce – kdo jsem, proč tu jsem, co s tím světem bude a jak o tom vypovídat. Druhá věc je, že úplně nemají práci tak ohraničenou, jako ostatní, tvoří pořád, nemají to tak, že v 9 večer už se nic nedělá. Práci mají zanořenou do svého života. A tyhle dvě věci jim asi umožňují se přirozeně ve společnosti angažovat, přijmout odpovědnost nejen za své vlastní místo na světě, ale třeba za další lidi kolem sebe, za svoji zemi. Proto myslím, že se v politice objevují. A nejen umělci, třeba Dominik Hašek si také našel svoje místo. Ale jak sloužili umělci režimu za socialismu, to je špatně. To naštěstí ale už nemusíme řešit, a doufám, že se toho zas nedočkáme… 

Já jsem sice malíř, ale taky jsem skoro dvacet let pracovala v paliativní péči, protože jsem chtěla pomoci svým přátelům napravit smutný způsob, jak se v naší zemi umírá. Nebyla to žádná moje profese, bylo to ale potřeba, tedy zdálo se mi. Do politiků jsme museli hodně šťouchat. A snad jsme to trochu napravili. V tuto chvíli, kdy je zas v Evropě těžko, se taky nejde schovat, dějí se strašné věci a nechci si pak vyčítat, že jsem proti tomu nic neudělala. Protože už dávno vím, že z Moskvy sem není vůbec daleko. A já to znovu zažít nechci. 

Jste vlastenka? 

Jeden náš známý nedávno řekl, že vlajka, konzervatismus a vlastenectví nám teď byly trošku ukradené. Souhlasím s ním. O vlastenectví přemýšlím až teď, taky díky Ukrajině. Dlouhou dobu to nebylo na stole, to téma na čas podle mne jakoby zmizelo, ostatně jako mnoho dalších věcí, o kterých jsme bláhově mysleli, že už nikdy nebudou potřeba jako dřív (třeba armáda…). Když občas poslouchám příběhy lidí, které natočila Paměť národa, tak dumám. Obdivuji, jak je u nich na prvním místě ten celek, ani ne jen vlast, ale celý svět, ostatní lidé. Letci v Anglii bojovali i za Československo, ale v tu chvíli především za Anglii nebo tedy proti Hitlerovi. To byli vlastenci. Přemýšlím, jestli bych dokázala být tak obětavá, moudrá, skromná, pokorná a statečná. Nejsem si jistá, jestli to umím. Snažím se v tom růst, ale uvědomuji si, že třeba při výchově našich dětí vlastenectví nebylo téma. Možná už jsem malilinkato vlastenec, ale radši bych o tom nemluvila. Podle mne je dobrý jím být, ale neříkat to. Aby to pak nebylo naopak: ti, co se tím teď ohánějí na nárožích, tak vlastně podstatu vlastenectví popírají. Takže: jde mi o naši zemi, teď hodně, přeji si, abychom uměli být stateční, abychom na ni byli hrdí. Máme dobrou, hezkou a bezpečnou zemi, možná jednu z nejlepších na světě, tak abychom si toho, že v ní můžeme žít, vážili. A nenechali ji kořistníkům.Dupou už za vraty a těší se, jak je všichni zvolí. Já tedy se bojím, ale vím, že se bát nemám.  

Jak se změnili lidi pod okupací? Kolaboranti říkají, že se Rusů nemusíme bát, co by si na nás vzali. 

Takové věci kolaboranti říkají vždycky. Jde z nich strach a z Ruska taky. Nedávno jsem slyšela výborný citát z Karla Havlíčka Borovského, který byl slavjanofil a někdy v polovině 19. století se vydal do Ruska. Když se vrátil, napsal, že si myslel, že je Rusko zemí velkých literárních děl, ale že zjistil, že je to země bídy, zmaru a chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu. A úplně z obdivu k Rusku vystřízlivěl. Obávám se, že to dnes bohužel o moc jiné není. Vím, co řekl Havel, že jim máme pomoci, ale to teď tak nejde.V tuto chvíli je situace jasná. V čele je zločinec, kterého je těžké odstranit. Lidé, kteří by mohli protestovat, už jsou dost pryč a ostatní jsou zotročení. Jakákoli naděje, že se poklonkováním Rusům dá něčeho dobrého dosáhnout, je zcela naivní. Co by si na nás vzali? Nás celé by si vzali! Naši duši, naši svobodu. Dobré je podívat se na starý rozhovor Putina na téma jaderných zbraní a konce světa, kde uvedl, že kdyby bylo zničeno Rusko, tak svět bez Ruska stejně nebude mít smysl. Z toho mrazí. Nejde o nějaké výmysly, Putin řekl a napsal, že nás chce znovu ovládnout. Co pak na to řeknou kolaboranti? To už bude fuk. A hlavně bude pozdě.  

Nechci umřít v ruském vězení, to se nedá srovnat s ničím, co známe. Kdo četl Gulag a další, tak to chápe, bát by se měli ale i ti, co to nečetli. Okupanti nebudou znát bratra. Teď se mluví o garancích pro Ukrajinu. Přitom Rusové nedávno podepsali, že když se Ukrajinci vzdají jaderných zbraní, budou jim garantovat hranice a že je nikdy nenapadnou. No comment.

Ale ještě k první části Vaší otázky: asi nejsem ta pravá, byla jsem malá holka. A navíc to asi dost víme, prostě hodně velká část lidí se přizpůsobila, báli jsme se. Co si ale pamatuju i já, je to, že zmizel jakýsi lehký humor, veselost, lehkost.Chodila jsem do školy kolem Tatrovky, která byla obehnaná dlouhou zdí, a tam se psaly ty nápisy „BĚŽ DOMŮ IVANE, ČEKÁ TĚ NATAŠA” a další, každý den jsme si to se spolužáky četli a obdivovali jsme, jak ti dospělí píšou po zdi barvami, což se přece nesmí, nikdo je za to nehoní a ještě je to ohromně vtipné. To všechno pak ale zmizelo, nastalo šedo a podezřívavo. Dospělí se z mého pohledu trochu nahrbili, zešedli, míň si zpívali, míň mluvili, víc šeptali, míň se smáli. Ale nevím, jsou to dětské vzpomínky.

Rodiče vám říkali, ať nelezete na tanky, jak se na to díváte nyní v souvislosti s tím, jak Ukrajinci přes tři roky bojují a umírají za svobodu?

Ukrajince obdivuji a je mi to tak líto! Umírají tam každý den lidé staří jako mé děti, jako mé vnučky a vnuci. Je pravda, že nemají na vybranou. Jestli zvítězí Putin, tak je čeká peklo. A jestli zvítězí a obsadí celou Ukrajinu, což si odmítám připouštět, tak si asi málokdo uvědomuje, že mu spadne do rukou nejlepší armáda v Evropě a tu postaví proti nám. Z toho mám hrůzu.     

Snad nám nekřivdím, ale nevím, jestli bychom toho byli schopni. Pravda, obdivuhodně jsme Ukrajince přijali. To množství ubytovaných cizinců – v zemi, která se ještě před šesti lety děsila svých osmi uprchlíků! My jsme tu taky měli rok a půl rodinu, dnes už je maminka se synkem zpátky v Dnipru, dospělá dcera lékařka zůstala tady.Píšeme si trochu, bojím se o ně, máme za sebou kus intenzivního společného života. Takže vím, že jako národ umíme zabrat, když je zle. Ale asi si neumíme představit, co se na Ukrajině děje. Pořád na to koukám, protože potřebuji být informovaná, ale obávám se, jestli by tady nenastalo to, co se odehrávalo po roce 1969. Kéž by ne.

Je ovšem pravda, že kus té války tu už máme taky. Mate nám hlavy hloupými zlými slovy, lží, fejkovými AI videi. Měli bychom si uvědomit, že ji tu máme v každém obýváku a že už v něm bychom si tu statečnost měli trénovat. Sama nevím, jak budu chrabrá. Doufám, že teď už ano, ale když jsme byli mladí a měli pět dětí a slyšeli jsme, jak nějakým nepohodlným lidem rozvezli děti do různých děcáků, jak našeho kamaráda, který měl před svatbou, hodili do Macochy… Já jsem se do takové situace nedostala, ale kdyby mi pohrozili, že nám vezmou děti a rozstrkají je každé jinam, tak fakt nevím, jak bych to ustála. Snažím se od Ukrajinců učit, co se dá. Darovali nám draze vykoupený čas, aby naše děti nemusely chodit kolem tanků do školy. Aby do ní vůbec mohly chodit. Tak abychom ten čas dobře využili, abychom pak obstáli, ať bude co bude..

Jak jste se dostala k Aukci pro Ukrajinu?

Náhodou. Skoro jako ke všemu v životě. Dostala jsem mail, řekla jsem ano a jsem za to moc vděčná. Účastnila jsem se soutěže na křížovou cestu do jednoho krásného moderního kostela, a na základě toho mi spolusoutěžící Miroslav Beščec, autor videí o našich dílech v aukci, nabídl, jestli se jí nechci zúčastnit. Jsem za to ráda, ale nebyla jsem si jistá, co si počnu s nějakými kulkami. Nejsem sochař na rozdíl od ostatních účastníků, jsem malíř a typograf, tak jsem to pojala po svém. Vybrala jsem si artefakty, trochu nad nimi trnula a pak něco postupně vytvořila. Teď se maličko snažím pomáhat panu kurátorovi, mám za sebou dost aukcí v Cestě domů, které jsem s kolegy vymyslela a začala, tak se snažím trochu přispět svými zkušenostmi při organizaci. 

Z čeho a jak jste tvořila?

Jedno je vrtulka snad z Javelinu, druhý je neznámý fragment kovu a třetí je takový tlustý kus litiny z nějakého snad hasičského auta nebo stroje, ptám se i neptám, co mají ty trosky za sebou. Tyto tři větší artefakty jsem přivařila na plechy a k tomu napsala slova where, when a who. To jsou otázky, které mi tak krouží kolem této války, jsou tu ale bez otazníků, protože mi přijde, že pak víc křičí. Poprvé v životě jsem díky této aukci svářela (ale moc mi to nešlo).  

Přinesla jsem si ještě hrstičku malinkých artefaktů, tři asi náboje a pak drátky z dronů. Z toho jsem udělala slepotisky. Jsem ráda, že jsem nakonec dělala tyto úplně bílé tisky, mají v sobě takové ticho, které mi nad Ukrajinou trčí. Trochu jsem nad tím truchlila; jsou to takové kousky, které by vás normálně na ulici neoslovily, ale když tušíte, že jimi někdo mířil na lidi, nebo možná něco hrozného způsobily, tak je to s nimi pak na stole v ateliéru docela drsná chvíle. Se slepotisky jsem nakonec málem nemohla přestat, chodily mi další a další nápady, takže jich je tam teď plno. To ale snad nevadí, protože to mohou být takové grafiky pro méně movité dražitele. Třeba takoví také přijdou.

Nakonec jsem dumala, co s těmi malými artefakty, když jsem dotiskla. Udělala jsem jim v pískovci, který “roste” u nás doma, takový důlek a tam jsem je nasypala a přilepila. Poslední dílo je tedy vlastně socha – takový hezký pískový důlek se strašnými malými troskami. Kdyby tak člověk mohl podobně pohřbít všechny trosky a už by žádné nevznikly! Ale takovou moc umění nemá. Zmůžeme jen malinko, ale snad i to má smysl.  

Martina Špinková (*1959) vystudovala VŠUP knižní kulturu a písmo. Kreslí, maluje obrazy, šije a píše (knihy i písmena). Ilustrovala asi 80 knih. K větším ilustračním projektům patří například Velká dětská bible (KNA) a Ledový zámek (Cesta domů). Je autorkou písma Jonáš, vytvořila loga a piktogramy několika desítkám firem a akcí. Je autorkou obrazových knih pro děti (Anna a Anička, Divný brach strach, Kocouře, ty se máš, O tajemství) a knih Malé dobré zprávy, Byltě jeden člověk, které vydala Cesta domů. Tamtéž jí s Irenou Závadovou vyšla kniha rozhovorů Letecký motor ve dřezu.

V soutěži Nejkrásnější české knihy roku byla oceněna kniha romských pohádek Ráj na zemi (nakladatelství Triáda, 2011), kterou ilustrovala, a její kniha Divný brach strach (2015). V roce 2017 byly její knihy Kocouře, ty se máš a v roce 2023 Kdesi pod nebesy (autor Radek Malý) nominovány na Zlatou stuhu (beletrie pro děti). Kniha O tajemství dostala v roce 2019 cenu učitelů SUK.

Pracovala jako výtvarná redaktorka v prvních letech nakladatelství Portál, přes deset let spolupracovala jako výtvarný redaktor a ilustrátor s nakladatelstvím DBV v Mnichově.

V roce 2001 založila s manželem a přáteli domácí hospis a poradnu Cestu domů a deset let byla její ředitelkou, šest let pak šéfredaktorkou a výtvarnou redaktorkou stejnojmenného nakladatelství. S manželem Štěpánem má sedm dospělých dětí, žije a pracuje v Praze.

Martina Špinková na Instagramu

Aukce pro Ukrajinu, videa o dražených dílech
Koridor UA
Paměť národa
Buď láska