Když chytáte lelky a snažíte se je usušit, strašně to zdržuje od práce, říká Rostislav Pospíšil k výstavě v galerii Zámeckého mlýna

NEJDEK (U LEDNICE) — Galerie Zámeckého mlýna zahájila v sobotu 15. srpna výstavu dvou přátel Rostislava Pospíšila a Tomáše Rossího. Historické prostory renesančně-barokního mlýna (psali jsme zde) založeného rodem Lichtenštejnů uvádí malbu, grafiku a jednu kresbu. Zatímco Tomáš Rossí se kvůli rodině-zdravotním důvodům nemohl vernisáže zúčastnit, Rostislav Pospíšil nechyběl, a tak jsme mu položili pár otázek. 

Co v galerii Zámeckého mlýna vystavujete?

Jsou to většinou akryly na plátně, na můj styl trochu větší než normálně dělám, vzal jsem ty největší a spíš jsem vybíral barevné. Ne, jak dělám ty bluesové – modré, vzal jsem kolekci barevnějších.

Proč vystavujete s Tomášem Rossím?

Protože se známe dlouho, od 70. let a líbí se mi velice, co dělá. Když jsem sem dostal nabídku, věděl jsem, že bych tento prostor svými obrázky těžko přebil, tak jsem jej požádal, aby mi pomohl s tou svou expresivitou. Sál je tak nádherný díky trámům a lustrům a do toho ještě Pospíšil a Rossí, tak tu vzniká úžasný mix něčeho, co doufáme, bude hezké.

Znal jste to tu? Máte nějaký vztah k nejdeckému mlýnu?

Paní Vochtová mi to nabídla, když jsem měl výstavu v Brně, tak jsem sem jel a hned se mi to zalíbilo. Byl jsem se sem podívat dvakrát, uvědomoval jsem si, že mám příliš jemné obrázky, abych to utáhl, aby se mi to podařilo přebít.

Čemu se aktuálně věnujete, co vás teď baví dělat?

Dodělal jsem obrazy, některé jsou tu úplně čerstvé, třeba ty baobaby. Tam je 60 tisíc čárek udělaných špicí do mokrého akrylu. To mě až tak moc nebavilo, ale bylo to potřeba udělat. Dodelával jsem knížky, ilustrace a divadlo a celé Folkové prázdniny v Náměšti. Ačkoli folk ani world music nemám rád, už 30 let pro ně dělám kompletně všechno. Je to zvláštní, ale dělám to hlavně proto, že ode mě nevidí nic dopředu. Oni to vidí, až to je. Mám s nimi takovou domluvu. Od začátku se jim líbí, co dělám, dali jsme tomu takový obličej a Folkové prázdniny jsou momentálně nezaměnitelné. Každý rok to dělám jinak, posouváme to, je to barevné a k té veselé world music se to hodí. Já jsem na to, co tu hraje – blues. 

Máte to taky takové světové – baobaby, tady vidím mexickou krajinu

Ano, Stolní mexická krajina (název obrazu, pozn. red.). Já vždycky říkám, že normálně malíři chodí malovat do krajiny, já si ji nosím v hlavě a nemusím nikam chodit. Můžu si to malovat doma po večerech. 

Stolní mexická krajina je až surrealistická

Je, s tím kaktusem na stole, ten byl první, a pak ty mexické kostelíky na stolech a vyprahlá země... Já jsem něco mezi dadaistou, surrealistou a pozor! secesistou. Mám rád opakující se tvary, to je ta secese, nápady jsou některé surreálné a do toho ta vymyšlenost. Je to mix všech stylů, které spolu normálně nesedí, ale já jsem si je oblíbil a léta už to provozuji. 

Jak trávíte léto?

Do Náměšti nejezdím, jen jim to naposílám, letos jsem byl na jednom koncertě. Jinak jsem na venkově, mám chalupu s ateliérem u Letovic, pracuji na Kněževísku, kde maluji a chytám lelky. Když člověk chytá lelky a snaží se je usušit, to vás strašně zdržuje od práce. Sušené lelky jsou nejlepší, ale zdržují.

V dnešní době je chytání lelků vzácnost

A je to atraktivní, není to výdělečná činnost, je to činnost jen pro potěchu. Říkal jsem to před jedním vnukovým kamarádem, ten se potom vážně ptal, protože to nepochopil, jestli to vycpávám a někam prodávám? (Lelek je mj. pták, pozn. red.) Vnuk je trošku po mně, tak říká, že jo, on to nejdřív sní a pak to prodává, tak pak ten kluk pochopil, že je to blbost.

Nahlédl jsem do vaší aktuální knihy Paměti zaměstnancovy, co pro vás znamená tato další tvůrčí činnost vedle malířství?

Jsem autor asi deseti divadelních her pro děti. Dělal jsem je ve všech velkých loutkových divadlech v Česku, jako je Drak v Ostravě a podobně. Děti mě strašně baví, dá se s nimi hrát zajímavá hra, hrají ji s vámi. Když se dospělý člověk v divadle nudí, nasadí takový oduševnělý výraz a čumí. Děti, když se začnou nudit, se postaví, začnou se bavit nebo pošťuchovat a v tu chvíli se všechny přidají. Dostat je zpátky je setsakramentsky těžké. 

Vždy jsem si před premiérou pozval, pro koho to bylo určené, třeba mateřskou školku a díval jsem se. Ty okamžiky, kdy se děcka začala vrtět, jsem věděl, že musí pryč. Přitom to byly někdy ty nejlepší věci a málem jsem u toho brečel, když jsem je vyškrtával, ale bylo to tak. Děti nemají důvod se přetvařovat.

Jak je pro vás dětský rozměr v tvorbě důležitý?

Však se na to podívejte (směje se). Všechny děti malují úžasně, než nastoupí do školy. Já se snažím celý život vzpomínat, jak jsem maloval před šestým rokem a když si vzpomenu, hned to namaluji. To tady vidíte. Copak takhle vypadají věci? Vypadá takhle věž? Nevypadá.

Rostislav Pospíšil se narodil roku 1950 v Brně. Je výtvarník, typograf, spisovatel a divadelní autor. Samostatně vystavoval v Anglii, Německu, Polsku, Rakousku, USA, na Moravě a v Čechách. Jeho práce jsou zastoupeny i ve sbírkách Metropolitního muzea v New Yorku a soukromých sbírkách v Čechách, USA, Německu, Anglii a Rakousku.