Druhá generace architektů rekonstruuje Zámecký mlýn v Nejdku, od kolaudace je dělí pandemická opatření

Únor 10, 2021 | autor: Jan Gerych | Foto: archiv Zámecký mlýn Nejdek

Architekt Miroslav Vochta koupil zříceninu mlýnu na konci 80. let. Jeho syn architekt Miroslav Vochta mladší pokračuje v náročné rekonstrukci a doufá, že na jaře otevřou galerii.

 

Nejdek - Původně renesanční zámecký mlýn v obci Nejdek u Lednice zchátral téměř do stavu zříceniny. Zachránili jej Miroslav a Zdeňka Vochtovi, když ho odkoupili a následně strávili desetiletí scelováním pozemku po úřadech a boji se zubem času. Práci na několik životů po nich přebírají syn a zeť, kteří doufají, že pandemie nezastaví důležitou kolaudaci. 

„Někdo sbírá auta nebo chodí za holkama, já kupuji zříceniny,” zahajuje vyprávění Miroslav Vochta o tom, jak přišel k památkově chráněnému objektu. Tehdy se zajímal o vodní elektrárny, jeho rodiče bydleli poblíž, a tak část mlýna koupil. Původní záměr zprovoznit vodní elektrárnu nevyšel. Bylo by potřeba pustit Dyji znovu starým korytem a nechat ji rozlévat do lužních lesů kolem, což není z několika důvodů reálné. I tak mlýn po technické stránce ke znovuspuštění připravil. Vyzdvihl turbíny, zrenovoval je a symbolický provoz je technicky možný. 

Mlýn postavili Lichtenštejnové. Dodnes dobře zachovalou renesanční budovu následovala barokní mlýnice a klasicistní přístavek. Ještě na počátku 20. století se areál modernizoval, nakonec jej ale regulace Dyje odstřihla od vody a začal chátrat. Snaha o obnovu přišla v 70. letech, místo Nejdku se však zřídila vodní elektrárna přímo v lednickém parku a historická budova našla využití jen jako sklad drogerie nebo zeleniny, knihovna a obecní úřad se sociálním bytem.

Miroslav Vochta postupně dokupoval zbývající budovy mlýnského komplexu a jen scelováním pozemků pod nimi strávil 30 let. Po odsunutí Němců, resp. Lichtenštejnů byl v majetkoprávních vztazích nepořádek, některé pozemky byly zcela bez majitelů.  Než spojil budovu s náhonem, elektrárnou a odpadní strouhou, musel kupovat parcely, lesy, dále je prodávat nebo vyměňovat. V objektu zprovoznil stáje a dílny pro restaurátorství a výrobu interiérů, kde pracovalo 15 řemeslníků. Penzion se dosud realizovat nepodařilo, ale ubytovací kapacity tam jsou. Bydlí tam jeho žena a dcera s mužem a třemi dětmi. Zeť dohlíží na mlýn přes týden a na víkendy přijíždí zbytek rodiny přidat ruku k dílu.  

Další opravy už vede syn Miroslav, který s otcem spolupracuje i v architektonickém ateliéru. Na řadě je barokní mlýnice. „Sestra chtěla mít svatbu, tak jsme se to rozhodli spravit pro ni. Celá rodina se vrhla na společenský sál, skoro dva roky každý víkend jsme svépomocí rekonstruovali, až si nakonec sestra tu svatbu rozmyslela. Padli jsme vyřízení a nechtěli jsme s tím už nic mít, jenže přijeli Milerovi. V překladu Mlynářovi řekli, že milují mlýny a chtěli by na jednom svatbu. Už se nám do toho vůbec nechtělo, ale přesvědčili nás. Zase jsme zaklekli a dodělali to, svatba se odehrála a od té doby i další,” vzpomíná Miroslav Vochta mladší. 

O změnu kolaudace mlýnice ze skladovacích prostor na společenský sál usilují již 4 rokem. Tato změna je v souladu jak s územním plánem obce, kde je mlýn zaznačen jako občanská vybavenost, tak i s kladným vyjádřením všech dotčených orgánů. Zatím se podařilo schválit jen sociální zařízení a prostory pro catering. Brzdí nejen byrokracie, ale i jedni ze sousedů, kteří si nepřejí mlýn dokončený a v provozu. „Poslední kolaudační schůzka měla proběhnout v březnu 2020, ale kvůli coroně neproběhla. Aktuálně se věc řeší na úrovni kraje, tak doufám, že už se zadaří. Pokud by se to teď nějak zadrhlo, a nebudeme mlýn moci plnohodnotně využívat a provozovat, není jisté, jestli to neudusí celou jeho obnovu,” vysvětluje mladý architekt.   

Výnosy z pronájmu Vochtovi investují zpátky do rekonstrukce, přitom na ni zdaleka nedostačují. Z vlastních zdrojů ji dotují už 33 let. Aby mlýn mohl žít dál, potřebuje si na sebe alespoň z části vydělat, aktuálně je nutné opravit střechu nad památkově chráněnou částí. Rekonstrukce se tak protahuje na druhou generaci. V miulosti se už musela mlýnice podepřít hevery, nadzdvihnout a podbetonovat, renesanční budova se stahovala železy, protože hrozilo zhroucení její dominanty věžičky. 

S památkáři mají architekti nadstandardní vztah založený na důvěře, že to dělají dobře. „Měli výtku k úpravě spodního sálu. To byla zrovna trochu hurá akce, byl jsem ještě na škole a narovnali jsme tam omítky. Když jsem se později vrhl na krov, navrhl jsem jim nejdřív jeho řešení. Na škole jsem si dal volitelný předmět památková péče a když jsme to po půl roce dodělali, památkářky byly nadšené a změnily svůj přístup k nám,” vzpomíná Miroslav Vochta. Původně opravu krovů odhadoval na 14 dní, protáhla se ale na šest měsíců. Pomáhal mu spolužák, který se následně zařekl, že už jej nechce vidět a místní zedník, který už na mlýně pracuje 15 let. „Je velice zručný, umí pracovat s historickým nářadím a vychází nám vstříc. Když jsme neměli na výplatu, řekl, že můžeme zaplatit příště. Jsme mu moc vděční. Základ má vychlazený kastl piv,” dodává architekt. 

Vochtovi vždy chtěli v mlýně zřídit galerii, v níž by zpracovali i historii stavby. „V místě chybí nějaký kulturní bod, kromě zámku v Lednici tu nic moc není. Kolem jezdí lidé na kolech a zajímají se o mlýn, chtějí si ho projít. Potvrzuje se nám správnost záměru otevřít to veřejnosti. Galerie by lidem umožnila dostat se dovnitř, dali by si kávu nebo sklenku vína. Teď se čeká na kolaudaci, aby vše mohlo fungovat legálně. 

Foto Jana Poulik

„Když jsme galerii dokončili, uspořádali jsme tam narychlo vernisáž s Laco Garajem, Teou, Pavlem Doležalem a Pavlem Medekem a bylo plno. Přišli místní, přijeli z celého kraje. Jediná kontroverze byla, že jsem tam umístil 8 křišťálových lustrů od Preciosy, která nám je zapůjčila jako podporu. Vypadalo to trochu jak u Davida Bowieho. Někteří to podporovali, někteří byli proti, ale šel jsem do toho, když už nám to poskytli. Byl jsem napjatý, jak to bude vypadat, a když jsem uviděl zavěšený jeden, znejistěl jsem a začal pochybovat. Rodina mi to dávala sežrat, tak jsem se kousl a prostě jsem je tam dal všechny. Ani památkářky nebyly pro, ale řekl jsem, že je to jen na tu výstavu. Potom přijely a řekli mi: pane Vochta, nevíme, jak to děláte a měla jsem z těch lustrů strach, ale jsou výborné. Nemáte ještě nějaké?” Na jaře je naplánovaná výstava TIMA. „Byl se tam před měsícem podívat a byl nadšený z citlivosti, jakou je to ošetřené - zachování truhlářských prvků a opracování trámů ruční metodou, nijak jsme do toho nezasahovali, jen čistili snad tou nejsložitější metodou, aby se nepoškodily záseky sekyr, jak se to dělalo dřív," dodává Miroslav Vochta.

Plány do budoucna jsou vystavět jeden štít, propojit budovy přes půdy, udělat střechy. To je běh tak na 10 let, jestli budou peníze. Nový impuls by potřebovala dílna, jež může sloužit jak pro restaurátorskou činnost, tak pro výrobu z masivního dřeva. Miroslav Vochta mladší má vlastní projekt malometrážních domků montovaných ze dřeva, jejichž díly by se v Nejdku taky mohly vyrábět. Dále by rád v objektu vytvořil zázemí pro studenty a umělce. Je to na půl cesty mezi Brnem a Bratislavou stejně jako Vídní. Chce pořádat sympozia, plenéry, májí tam kovárnu, kterou už sice nepoužívají, ale umělci by si ji mohli vyzkoušet. Nebrání se ani moderním myšlenkám, jako je zřízení FabLabu. Záměr je dodat místu kulturní význam, přidanou hodnotu. „Areál je obrovský a měl by se otevřít lidem. Mohou tam přijet s něčím pomoct a nebo si to tam prostě užít,” uzavírá architekt. 

Zámecký mlýn Nejdek

Autor: Jan Gerych