Od Vídeňské secese k Hoffmannovu kubismu: základy Bauhausu položila revolta mladých designérů

Pokud se podíváme do historie na vývoj nábytkových stylů přelomu devatenáctého a dvacátého století, dal by se popsat jako dialog protilehlých názorů. Stejně jako se Art Nouveau v předchozím článku vymezovalo proti průmyslové revoluci a designovým hodnotám inovátora Thoneta se i secese zase vymezovala proti části filozofie Art Noveau, ze které vzešla. A také proti předešlým historizujícím slohům. Přestože bývá vnímána jako obdoba Arts and Crafts ve střední Evropě, nesmíme opomenout jeden velký rozdíl. Mnichovská, berlínská ani vídeňská větev secese se vůbec neštítily použití strojů ve výrobě, spíš naopak. 

Styl mladých a neklidných designérů

Snaha protagonistů tohoto směru vedla v ještě hlubší propojení všech stylů do té doby vysokého a nízkého umění a v nastolení standardů pro industriální design. Se stejnou vizí tvořili třeba Peter Behrens nebo Richard Riemerschmid, kteří velmi silně ovlivnili poté nastoupivší modernismus. Za jejich přispění se v Mnichově přibližně od roku 1895 formovala svébytná frakce Art Noveau s názvem Jugendstil. Význam Jugenstil tkví především v položení pevných základů, z jakých později těžil jeden z nejopěvovanějších designových stylů vůbec – ten vzešlý z umělecké školy Bauhaus. Jugendstil se totiž mírně odklonil od Art Noveau i v estetickém vyjádření, bylo více strohé a geometrické. Kromě pokrokových vizuálů známých z časopisu Jugend, který byl ztělesněním vizí nového uměleckého směru, používali také pokrokové kombinace materiálů a tvarů. Vše v duchu Gesamtkunstwerku, jelikož umělci vnímali interiérový design a architekturu jako jedno. 

Věřili v tvorbu komplexních projektů, jejichž nábytek, svítidla i doplňky stylově souzní s budovou a naopak. S touto ideou pak zakládali i vlastní dílny. Některé se spolu s už jmenovanými vizionáři poté sdružily pod Deutscher Werkbund neboli Německý svaz řemeslníků. Uměle vytvořený a státem podporovaný svaz měl napomoct užšímu spojení mezi designéry a výrobci, a tak dosáhnout lepší konkurenceschopnosti německého nábytku. Sdružení, které řídil Mies van der Rohe, se do historie zapsalo jako významný milník, pomohlo totiž vytvořit podmínky ke vzniku školy Bauhaus. Velké příběhy na poli designu se ale nepsaly jen v německých zemích.

Pokroková Vídeň a Wiener Werkstatte

Zhruba o dva roky později na dění v Mnichově navázala také Vídeň. Mezi revoltujícími proti tradičnímu chápání umění a elitářskému pojetí některých směrů se objevovala zvučná jména mladých architektů jako Josef Hoffmann, Koloman Moser, Otto Wagner, Gustav Klimt nebo Adolf Loos. Kromě dominující vídeňské umělecké akademie se vymezovali také proti komercionalizaci umění a uměleckému nacionalismu. Snažili se raději navázat konverzaci mezi umělci i za hranicemi. Co se týče nábytku, podobně jako jejich mnichovští kolegové tvořili ve jménu Gesamtkunstwerku. Některé kusy už tehdy získaly mezinárodní uznání díky pařížské výstavě z roku 1900. Tvaroslovím odrážela vídeňská větev geometričtější charakter pozdní secese, zejména pokud se podíváme na návrhy Otto Wagnera, který kombinoval dřevo s hliníkem. 

Použití kovu se váže především k pokrokové odnoži secese s názvem Wiener Werkstatte. Dílny založené duem Hoffmann Moser stály někde na pomezí umění a řemesla. Co prvně začalo na prostoru o třech místnostech zanedlouho zaplnilo celá tři poschodí, což jen podtrhuje, jak příznivě nakloněná tomu byla i nálada ve společnosti. Nábytek, svítidla, textil nebo dokonce šperky navrhovali výlučně designéři. Skici pak putovaly ke zkušeným řemeslníkům, kteří je převáděli ve skutečnost pomocí tradičních řemesel a moderních strojů. 

Vizionářské myšlení by ale nemělo prostor, pokud by mu jej tehdejší společnost neudělala. Hoffmann a jeho současníci se na přelomu století totiž octli v příhodné době nabízející mnoho příležitostí. Veřejnost se začala ve velké míře zajímat o umění, měnit své myšlení, ruku v ruce s tím došlo k přehodnocování a zpochybnění tradiční umělecké autority, což vpustilo do odvětví svěží vídeňský, berlínský i mnichovský závan odklánějící se od ornamentálních Art Noveau a předešlých stylů. 

Jednou z ústředních postav a hybatelů odklonu byl bezpochyby Josef Hoffmann, jeho práce ovlivnila percepci designu všech jeho nástupců, zejména v přilehlém regionu. Moravský rodák prohloubil a zpřesnil tři zásadní principy, které se v umění té doby formovaly a které znamenaly odrazový můstek modernismu. Zaprvé hlásal úplné přerušení vazeb na minulost, vše tedy označoval slovem moderní. Tvorba podle něj přesahovala hranice státu, umění a design proto chápal jako mezinárodní. V pořadí třetí základní intence vedla k formování uměleckých skupin. Ty chápal jako diskutující společenství připomínající politickou stranu, kde spolu členové často nesouhlasí, což vede k dalšímu vývoji a zdokonalení oboru. Jako by vlastně popsal i skupiny a principy později zformované školy Bauhaus. 

Hoffmannovo vydělení z estetických řad nejen Art Noveau, ale i Jugendstilu, bylo nejviditelnější především v odvětví nábytku. Poprvé můžeme sledovat velmi autentický a nezávislý designérský rukopis, který ke stejné volnosti inspiroval i jeho nástupce. Tíhl k jednodušším nadčasovějším formám, jeho nadšení podpořil i vývoj v britském designu, který sledoval podobnou trajektorii. Hoffmannovi imponovaly především na tu dobu nevídané minimalistické kombinace černé a bílé v souhře se čtverci (viditelné na úvodní fotografii). Jeho kubistická tvorba z roku 1902 započala novou nezávislou epochu, která zároveň značně předstihla společnost, jelikož termín kubismus se v umění objevuje až o pět let později, a to v souvislosti s Pablem Picassem.

Jako jeden příklad za všechny můžeme jmenovat křeslo Kubus z roku 1910, kterým se Hoffmann zapsal do historie. Kus sedacího nábytku tvořený rytmicky uspořádanými polstrovanými čtverci se stal ukázkou autorovy filozofie – tvořit výrazově přímočarý nábytek pomocí geometrických tvarů a důrazu na poctivou řemeslnost. Polstry robustně působícího křesla nemají jen estetickou funkci, propůjčují mu také nebývalý komfort navzdory rovným liniím. Hoffmannovo dílo bylo natolik oblíbené, že mu vyneslo označení Qudrati-Hoffmann (čtvercový Hoffmann). Významným a dosud oblíbeným počinem je také židle Prague z roku 1925. Kromě Evropy si získala i Ameriku, kde byla přezdívána jako Hoffman Chair. Židli od samého začátku vyráběly Thonetovy závody, což se od té doby nezměnilo. Přes drobné úpravy si její design i po sto letech zachoval oceňované křivky, nyní známé jako model 811, také křesla Kubus jsou stále přítomným, a navíc sběratelsky velmi ceněným důkazem pokrokovosti designu i precizní výroby.

Zdroj: Modern Furniture Classics – Miriam Stimpson, wikipedia.org, ton.eu