Milované i nenáviděné: luxfery zažívají comeback především v interiérech

Na první pohled zaujmou, a přestože se z nich dá postavit stěna, propouští světlo. Řeč je o legendárních luxferách (lux+ferre – nositelé světla), které existují bezmála sto let. I když jsou daleko starší, jejich pověst u nás pošramotil minulý režim, nyní zažívají comeback a těší se využití především v interiérech. Podívejte se s námi na příběh legendárního zdícího prvku, na jehož vzhled má, na rozdíl od ostatních stavebních materiálů, silný názor snad každý.

Potřeba začlenit sklo i jinak, než ve formě klasických oken, vznikla především v New Yorku a Londýně poloviny devatenáctého století. Pod chodníky často byly umísťované sklepy a bylo tam zapotřebí světla. Elektřina, jak ji známe dnes, tehdy samozřejmě neexistovala a prostory osvětlovaly lampy plynové nebo svíčky, které v prostorách sklepů nebyly vůbec bezpečné. A šlo taky o úsporu. Vznikly tedy první sklem osázené rošty, tzv. vault lights. Ty jsou předchůdci dnešních luxfer.

Čiré sklo ale propouštělo světlo pouze skrz přímo dolů, značného posunu bylo dosaženo se vznikem prizmatického (rýhovaného) skla na konci devatenáctého století firmou Luxfer Prism Company. Prizmatické sklo rozptylovalo světlo rovnoměrně a bylo tedy efektivnější, pořád ale mělo jednu vrstvu, tudíž za luxfery se ještě považovat nedá.

Ty přišly až ve třicátých letech dvacátého století. Americká firma Owens-Illinois Glass Company uvedla na trh tvárnici z dvou kusů tvarovaného prizmatického skla, mezi kterými je vzduchová kapsa. Díky tomu kromě světelných vlastností tvárnice disponovaly i na tehdejší dobu obstojnými izolačními vlastnostmi, čímž se rázem zařadily mezi materiál vhodný k začlenění do fasád. 

Evropská, a především československá výroba luxfer se vyvíjela vlastním směrem. Tento materiál vřele přijali modernističtí architekti pro jeho industriální vzhled. Hojně spojované jsou například s Baťovým Zlínem, kde tvořil Vladimír Karfík. Podobně rozšířené byly luxfery i v dalších zemích Evropy, ve Francii například vznikla celá fasáda domu Maison de Verre jen z luxfer.

Další rozmach zaznamenaly luxfery v poválečných časech, především v zemích východního bloku. Tehdy stále vnímané jako dobře izolační a levný materiál stavitelé využívali především pro schodiště a vstupy. Od sedmdesátých let jejich obliba klesala. A po převratu se úplně propadla.

Luxferové stěny si totiž lidé spolu s umakartovými jádry a specifickými dekory kachliček zažili jako symbol minulého režimu, od kterého se společnost chtěla i vizuálně oprostit. I přesto, že luxfery existovaly už dříve. Jejich vizuál je natolik výrazný, že v myslích lidí zůstal spojený s šedou a co nejvíc efektivní masovou výstavbou. Po roce 1989 nastal jev, který bývá nazýván jako estetická destalinizace interiérů – přestože spousta věcí v domácnostech i stavitelství s politikou nesouvisela, lidé se jich přesto zbavovali kvůli negativním konotacím.

Zpátky se ke slovu se v našem kontextu dostávají až v posledních letech, kdy je současní, především mladší architekti (například Alan Prekop, studio Papundekl...) opět využívají. Děje se tak ale především v interiérech, jelikož se izolačními vlastnostmi současným materiálům už nemohou konkurovat. Jinde po světě jsou tyto translucentní tvárnice využívány pro svůj silný vizuál a propustnost světla kontinuálně – výjimkou nejsou ani celé fasády. A možná je to přesně ta síla jejich vizuálu, díky které luxfery přežily i vlastní pád do zapomnění. Ať už jako nositelky světla do viktoriánských sklepů, nebo jako designový prvek v dnešní koupelně, jedno mají společné – nikdy nenechají nikoho lhostejným.