Ve finále bylo ještě dobře, že podlahu někdo zakryl, říká o unikátním 120 let starém nálezu na krajském úřadě Zbyněk Lenomar

BRNO – V budově bez elektřiny poskytovala tolik světla jako lustr. Více než století stará skleněná podlaha před dvěma lety při rekonstrukci překvapila nejen zaměstnance Krajského úřadu, ale i památkáře – o její existenci nikdo nevěděl. Důmyslně umístěný architektonický poklad se navíc podařilo nejen objevit, ale také v plném rozsahu obnovit. Celý projekt od začátku odhodlaně vedl Zbyněk Lenomar. „Ta dlažba je naprostý unikát. Na jiných místech skleněnou podlahu kvůli náročné údržbě vyměnili a zbavili se jí,“ podotkl.

Stejně unikátní jako samotný nález dlažby je i celý příběh její obnovy. Nebýt velké odvahy investovat čas, prostředky a především velkou dávku energie i vědomostí hned několika odborníků, kterým 120 let stará technologie pořádně zaměstnala hlavu, výjimečnou podlahu by se zachránit nepodařilo.

Situaci neulehčil ani fakt, že se k budově podle návrhu Ferdinanda Hracha z roku 1905 nedochoval ani jeden stavební výkres. A to nebyl jediný problém. Proces komplikovaly i necitlivé vrstvy, jimiž byla podlaha zakrytá nejen z horní, ale i ze spodní strany. Zahrnovaly protipožární pěnu, asfalt a další velmi těžko odstranitelné materiály. Jak to celé nakonec dopadlo a kdo dokázal zreplikovat 120 let staré, z dnešního pohledu značně nedokonalé výrobní postupy, se dočtete v rozhovoru.

O existenci podlahy donedávna nikdo nevěděl. Jak jste na ni přišli vy?
Úplnou náhodou. Na podlaze byl nepůvodní bílý Taurus z devadesátých let. Mysleli jsme si, že je pod ním beton a klasická skladba. Kvůli rekonstrukci kantýny jsme chtěli i dlažbu vrátit do původního dekoru, nechali jsme si už dokonce vyrobit repliky historické dlažby podle zbytku budovy. Měli jsme kladecí plán, všechno bylo připravené. Už zbývalo jen udělat kontrolní sondu, jestli je podkladový beton v pořádku.

Vzpomínám si na to jako dnes – byla to sobota ráno někdy před dvěma lety, chlapi mi volali, že se z kontrolního vrtu sype sklo. Tak jsem jim řekl, ať toho nechají. Když jsme potom odkryli tu dlažbu, zjistili jsme, že je pod ní ta skleněná. Ukázali jsme to památkářům a už to jelo.

Co na to říkali?
Že je ta dlažba historicky velmi cenná, protože se skoro nikde nedochovala, navíc v takové ploše. V Brně je pár soukromých vil a bytových domů, kde ji najdeme, ale nikde není v takovém rozměru jako tady. A druhá věc – plní ještě jinou funkci: prosvětluje snížené přízemí. Dům se začal stavět roku 1905 a tehdy bylo elektrifikované možná jen Mahenovo divadlo. Podlahou se prostor v letních měsících geniálně prosvětlil. Vlastně by mě samotného zajímalo, čím si tehdy dole svítili. A taky by nás zajímalo, jestli už tehdy projektant Hrach s elektřinou počítal. To se nikdy nedozvíme.

V jakém stavu jste dlažbu našli? Byla její obnova náročná?
Dlaždic je dohromady asi 920, vyměnit jsme museli tak dvě stě. Drtivá většina zůstala zachovaná, možná i díky tomu překrytí, zakonzervování. Přežila 120 let. Zjistili jsme dokonce, že patent na takovou dlažbu získali ve Francii roku 1904 a o rok později se začala stavět tato budova. Takže to byla možná jedna z prvních zakázek. Hlavně ta dlažba odlišovala tento dům od ostatních na tehdejší brněnské Ringstrasse. Hrach jej vlastně odlišil už pojetím střechy – jednak je vyšší, a také nese několik věžiček a erbů. A dlažba je další prvek, který v těch dalších domech není.

Tento dům je celkově velkorysejší svým pojetím, ve srovnání s dalším domem od Ferdinanda Hracha – protější Fakulty sociálních studií…
To je další věc, o které se s památkáři domníváme, že je velmi pravděpodobná. Tehdy bylo zvykem, že stavbu řešil hlavně projektant, pan Hrach, a vše ostatní se dělalo zvykově. Proto třeba schodiště tehdy dělali všichni podobně, měli strach. Když se ale podíváme na řešení této budovy (krajského úřadu), je celá podepřená sloupy, vzdušná. Myslíme si proto, že s dlažbou je to stejný případ – to by si nikdo netroufl sem dát jen tak, museli to spočítat. Proto se domníváme, že na této stavbě spolupracoval i statik.

Myslíte si, že se dlažba nachází i na jiném místě v této budově?
Tady je všechno zrcadlově, jsem si skoro jistý, že na druhé straně objevíme to stejné. Momentálně je tam úplně stejný, nepůvodní povrch – bílý Taurus. Dlažba pod ním může být v horším stavu, to nevíme… Není čas ani prostor to řešit, jde o velký, především provozní zásah do budovy. V budoucnu se k tomu ale určitě vrátíme.

Tušíte, jak dlouho byla dlažba skrytá?
To nevíme. Bílou dlažbu odhaduju na 90. léta, to za bývalého režimu nebylo. Ale když jsme ji sundali, skleněná dlažba byla sice zachovaná, ale byly na ní asfaltové pásy, a je tedy dost pravděpodobné, že byla něčím překrytá už dříve. Navíc tento gumoasfalt celý proces zkomplikoval – byl zatečený do všech spár. Trvalo to snad tři měsíce, než jsme jej očistili. Dlažba byla také povrchově docela poškozená. Kdy se to přesně zakrylo a čím, to nevíme.

Zmínil jste, že technologie výroby podlahy se datuje do roku 1904. Jak jste vlastně zvládli podlahu doplnit?
To byl velký oříšek. V podlaze jsou dva vzory – lem a střední vzor. Vyloupl jsem si dva zachovalé kusy dlaždic a začal jsem objíždět sklárny. Absolvoval jsem mraky cest, všichni mě ale odmítli. Tohle sklo je v podstatě nedokonalé – dnes technologie plodí dokonale čirá skla a sklo se už barví cíleně, tenkrát to lépe neuměli a dlaždice proto byly zabarvené. Takže to byl problém. S hledáním pomáhali dokonce i památkáři, ale i jim každý řekl ne. Ve hře byla i varianta, že se to bude muset dát pryč a nahradit jinak. Už jsme zvažovali dokonce, že oslovíme i tu původní francouzskou firmu, jestli by nenašli aspoň dokumentaci v archivech.

To by byla škoda. Česko je vnímáno jako sklářská velmoc, bylo by smutné, kdybychom se o to nepokusili…
To je pravda a to mi na tom taky vadilo. V podstatě proto jsem byl tak vytrvalý a nevzdával jsem to. Zakládáme si na tom, že jsme sklářská velmoc – to by bylo, abychom to nezvládli, po těch sto letech.

Po dlouhých peripetiích jsem přesvědčil skláře v Jihlavě. Pan Seborský má menší sklárnu Kryf na kraji Jihlavy. Každá kachle je totiž ručně vyrobena, to se nedá dělat strojově. Každá z nich prošla rukama sedmi lidí a její výroba trvala čtyři dny. Bylo to strašně pracné, proto to musela být menší firma, která byla ochotná pec vyblokovat, dokonale vyčistit a namíchat směs na dlaždice. Poté museli pec znovu vyčistit.

327332793269326532663267326832723274327632783280

Když se střetne moderní doba a nedokonalé, dávno zapomenuté techniky, nezbývá než vytrvat

Našel jste tedy firmu, co následovalo?
Pan Seborský udělal formy, to šlo rychle, ale to bylo tak celé. V ruce měl pouze výslednou kachli a musel se nějak dobrat k původnímu složení, barvě, všemu. Trvalo pár měsíců, než se podařilo odlít kachli tak, aby dotekla do rohů, aby tam nebyly bubliny. Vlastně se do nich ještě vkládá drát, takže je každá ze dvou částí a je tam taková mřížka – kdyby kachle praskla, aby se člověk nepropadl. Drát cestoval až z Japonska, musel být speciální, aby nezačal oxidovat.

Pan Seborský dal dohromady improvizovanou videokonferenci – tým, kde byli třeba bývalí mistři z Teplic. Za minulého režimu tam fungoval závod Sklo Union Teplice. Začali mu tedy radit i staří mistři, kteří jsou už dávno v důchodu, protože o tom věděli nejvíc: jak udělat sklo, aby se tam dal ten drát, při jaké teplotě… Takže se povedlo odlít kachli a začala se řešit barva.

Zmínil jste, že z dnešního pohledu to byla v podstatě nedokonalá technologie…
Na začátku, když se dala dohromady videokonference sklářů, všichni jen vyjmenovávali problémy, panovala tam negativní atmosféra. Dokonce padlo, že se to už 80 let skláři ani neučí, že takové sklo nikdo nikdy nechtěl. Už jsem si myslel, že je konec, ale pak jeden mistr z Teplic pronesl památnou větu, která změnila myšlení všech. Od té chvíle se hledaly způsoby, jak to udělat, ne důvody, proč to nejde. Ale stejně to trvalo třeba osm měsíců, než jsme se dobrali k přijatelné kachli.

Pan Seborský je naštěstí vyučený chemik a machr na barevná skla, ale nejhorší bylo, že výsledná barva se skládala třeba z patnácti chemických prvků dávkovaných přesně na gramy. Odlitá kachle je na začátku zlatavě hnědá a dokud nevychladne, nepoznáte, jakou má barvu. Takže to trvá třeba dva dny, než zjistíte výsledek. První kachle byly tmavě modré, pak se změnil poměr prvků, čekali jsme znovu a výsledek byl fialový. Potom jsme se začali blížit výsledné barvě, ale byla příliš tmavá. Byla to opravdu mravenčí práce – probarvení skla trvalo několik dlouhých měsíců. Já před panem Seborským smekám, bez něj bychom to nedali. Je vidět, že do toho šel srdcem.

Každá kachle je originál, ruční výrobek. Odlévá se širší, než je potřeba, jinak by praskla. Na konci ji brusiči brousili tak, jak se brousí skleněná váza. A pak ji ještě leštili. Je to strašně pracné. My jsme jich tam umístili asi dvě stě. Teď máme ale výhodu, že kdybychom se pouštěli do druhé půlky domu, už máme výrobce, formy i recepturu.

Když to sečteme, jak dlouho trval celý ten proces obnovy?
Více než dva roky. Půl roku jsem jen hledal někoho, kdo by se do toho pustil. Pak nám skoro rok trvalo odladit výrobu a potom jsme to museli vyrobit. Za den se vyrobí maximálně deset kachlí, které pak chladnou ve speciálním tunelu třeba o půl stupně za hodinu – je to docela alchymie. Když se sklu něco nelíbí, praskne. Na začátku nám praskla třeba většina z celé várky, než jsme na to přišli.

Bez jediného výkresu a navzdory překážkám podlaha opět plní svou funkci - září

Předpokládám, že ani instalace nebyla jednoduchá.
Měli jsme myšlenku, že vyndáme jen prasklé kachle a vyměníme je. Jakmile do toho ale začnete zasahovat, ty další začnou odskakovat. Musel jsem proto prosit vedení. Naštěstí jak pan ředitel, tak vedení kraje byli ochotni do toho jít, měli trpělivost, dali nám finance a čas. Nakonec jsme tedy museli dát všechny kachle pryč. Díky tomu jsme ale mohli ošetřit i ocelové nosníky. Nyní dlažba bezpečně drží.

Přece jen je i stropem, nejen podlahou…
Udělali jsme ji pohledovou nejen shora, ale i zespodu. Obnovili jsme tedy i funkci prosvětlení směrem dolů.

Ještě před obnovou jsme udělali test – celý úřad jsme zhasli, odkryli jsme jednu řadu kachlí, z obou stran odstranili všechen materiál a stoupli si pod ně dolů. Počasí bylo zhruba jako dnes (jasno) a dole to vypadalo, jako bychom rozsvítili lustr. Světlo se krásně rozlilo a my viděli kolem sebe. Bylo to neuvěřitelné.

A ona tedy byla zakrytá i zespod – proto nikdo o její existenci netušil?
Ano, tam byl totiž podhled plný vzduchotechniky a kabeláže. Hlavní důvod, proč jsme to nezjistili, byl pravděpodobně protipožární nástřik. Ta pěna pak nešla dolů. My jsme se dole pohybovali, ale když jste se podívali na strop, byla tam pěna a nikoho nenapadlo, že není nastříkaná na betonu. Tipoval bych to na 80. léta – možná se tehdy někdo vyděsil, jak drahá bude obnova, tak to raději zastříkal…

Zdá se mi zvláštní, že jde něco takového skrýt i ve veřejné budově, která navíc byla veřejná po celou dobu fungování…
Jestli se někdo bál, že to bude stát moc peněz, tak to zakryl. Povedlo se to zakrýt ale dokonale, protože o tom nevěděli ani památkáři. To znamená, že to první zakrytí se může datovat už hluboko do socialismu. Já bych klidně tipoval 60. léta, kdy nikdo nic neřešil. Je otázka, jestli tehdy vůbec fungovala památková péče. Myslím, že by to v těch 80. letech měli těžší.

Tady se dokonce na začátku 90. let dělal památkově-technický stavební průzkum, tehdy se na to taky nepřišlo. A je tady ještě další paradox: k této budově se dochoval jen architektonický návrh od Ferdinanda Hracha, nikde se nedochoval ani jeden stavební výkres. To snad ani není možné, aby se ani jeden exemplář nezachoval. Vždycky má jeden stavební úřad, archiv, vodárny, hasiči, památkáři… Proto pokaždé, když tady něco rekonstruujeme, musíme prvně udělat průzkum. Je to až divné.

Jakou úlohu jste sehrál přímo vy v tomto projektu?
Já jsem se o to přihlásil. (smích) Myslel jsem si, že to bude fajn práce – člověk objede republiku, pozná skláře, vyrobí se dlažba a bude hotovo třeba za dva měsíce. Pak se z toho stala dvouletá anabáze, dlouho bez viditelného výsledku. Nakonec to všichni pochopili a říkám znovu: nebýt trpělivosti a ochoty vedení, tak by to nevzniklo. Ta historická hodnota je obrovská a já jsem rád, že jsme se zachovali takto. Taková podlaha prostě nikde jinde není. A já mám zážitek na celý život.

Ten pocit vás ale nyní musí hřát, z velké části jste k tomu přispěl.
Je to jeden z důvodů, proč se věnuji této práci. Tento dům je opravdu nádherný. Je tady spousta věcí, které si zaslouží pozornost. Aktuálně jsme opravili věžičky na střeše – v podstatě k nerozeznání od původních, vydrží dalších aspoň sto let. Byť to stojí spoustu času, nervů a peněz, myslím si, že by byla škoda to odbýt. Tenhle dům je jiný, hodně jiný. Je proto dobře, že se nám to povedlo a snažíme se k tomu přistupovat památkářsky. Byť bychom nemuseli, děláme to dobrovolně.

Jedná se o krajský úřad, může jít svým způsobem příkladem, jak by se k opravám mělo přistupovat…
To ano, jenže budova krajského úřadu mezi dalšími stovkami kvůli té nechvalně známé chybě v zápisu unikla památkové ochraně. Mohli bychom se zachovat všelijak, ale neděláme to. A musím ocenit, že i spolupráce s památkáři je výborná – já si toho velmi vážím.