Martin Reiner reaguje na kritiku Jaroslava Klenovského k Moravskému židovskému muzeu

BRNO – Před pár dny jsme v rámci naší otevřené rubriky Úvaha zveřejnili text Jaroslava Klenovského Moravské židovské muzeum v Brně – poznámky kverulanta. Z pozice architekta a památkáře specializujícího se na židovské památky na Moravě a ve Slezsku hodnotí vítězný návrh Kengo Kumy na plánované Moravské židovské muzeum Mehrin. Z textu a následné facebookové diskuze vzešly některé zásadní otázky, na které se pokusil odpovědět iniciátor projektu Martin Reiner. Přinášíme jeho reakci.

I.

Asi se sluší úvodem říct, že se s panem Klenovským známe a že ho nepodezírám z žádných vedlejších úmyslů, i když s některými jeho vývody nesouhlasím a jiné informace rád doplním jako člověk, který tu věc vidí takříkajíc zevnitř.

Začal bych tím, čím fakticky začíná i pan Klenovský, tedy urbanismem, respektive otázkou, nakolik je vhodné místo, kde má Moravské židovské muzeum stát.

Pokud se pan Klenovský ve svém textu domnívá, že jde o „ideální místo pro stavbu patrového parkovacího domu“, je nutno říct, že nejde, a to už jen z toho prostého důvodu, že s něčím takovým nepočítá územní plán města Brna. Jde o místo, které je v územním plánu označeno jako „plocha pro veřejnou vybavenost, funkční typ kultura“. Tomu se nelze divit; městský okruh vzniklý zbouráním městských hradeb v půlce 19. století byl od počátku chápán jako prostor, kde budou stát reprezentativní stavby typu Besední dům nebo Pražákův palác, a jsem si jist, že sebehezčí parkovací dům takový požadavek nesplňuje.

Pokud jde o bezprostřední okolí: Můžeme vést diskuse o tom, zda bude brněnské nádraží během „příštích dvaceti let“ přesunuto nebo ne, ale urbanistický plán města s tím počítá, stejně jako předpokládá, že ulice Benešova a Nádražní se promění v klidové zóny, a jako širší centrum Brna projdou ve střednědobém horizontu zásadní proměnou. Dostatečně o tom svědčí nejen územní plán, který vnímá někdejší autobusové nádraží jako plochu pro městskou zeleň (a to ve stávajícím i nově navrhovaném územním plánu), ale také již existující studie tohoto prostoru z dílen věhlasných architektonických studií. Pro ilustraci vybírám studii ateliéru RAW.

Chci říct, že poměřovat „urbánní okolnosti“ dnešním stavem místa nedává smysl. Plánovaný termín otevření muzea je rok 2028, a těžko dnes přesně určit, které plány dojdou svého naplnění a které nikoliv. Každopádně souhlasím s názorem některých diskutujících, že i kdyby mělo být Moravské židovské muzeum iniciačním prvkem pro dotažení proměny neutěšeného místa v prostor, který bude důstojnou částí širšího centra půlmilionové moravské metropole, bude dobře, když tam bude stát.

K onomu uhranutí „potřebou nových parkovacích míst“ si dovolím dvě poznámky.

V situaci, kdy za poslední dekádu přibylo v Brně 46.000 nově registrovaných aut – o lidech, kteří dojíždějí za prací, nemluvě – nespočívá řešení ve výstavbě nových parkhausů v centru města. Řešením jsou záchytná parkoviště v okrajových městských částech, a především omezování automobilové dopravy, přinejmenším v centru, jak se děje všude v civilizovaném světě. Především ale trend proměnit městské centrum ze záchytné parkovací plochy ve vlídný prostor pro lidi nezačíná s Moravským židovským muzeem. Ilustrační obrázky z nedávných proměn k tomu řeknou víc než další slova.

II.

Zajímavá je úvaha pana Klenovského o možné záměně pozemku za jiné parkoviště, které stojí na rohu ulic Křenová, Vlhká a Skořepka. Z hlediska souvislosti s historií židovské komunity v Brně jde snad o jediné místo, které je s tím naším měřitelné a tím spíš mě baví prozradit, že nezávisle na názoru pana Klenovského jsme s kolegy z architektonického studia knesl kynčl dospěli ke shodnému místu už v roce 2019.

Jenže přesně, jak píše pan Klenovský: „Věci nejsou nikdy tak jednoduché, jak se na první pohled zdají.“

Městu zde totiž patřila pouze část pozemku; menší, ale podstatná část parcely patřila dvěma soukromým podnikatelům. Oba původně chtěli koupit větší část parcely od města, na to ale město nepřistoupilo, a naopak účelovou změnou územního plánu v 90. letech znehodnotilo jejich část pozemku, když ji přehodnotilo ze stavební parcely na parcelu pro „hromadné odstavné a parkovací garáže“.

Pak nastala situace, kdy chtělo naopak město vykoupit zbytek pozemku, ale pánové se nehodlali smířit s nabízenou částkou a chtěli tolik, jako by prodávali původní stavební pozemek. Když jsme vstoupili do hry, byla situace už několik let zablokovaná.

Vedeni snahou získat následně scelený pozemek pro naše muzeum, pokusili jsme se obě strany přimět k opětovnému jednání tak, aby mohlo být dosaženo kompromisu přijatelného pro obě strany.

A to se nakonec podařilo!

Město nabídlo částku, kterou oba pánové přijali, a městu se tak otevřela cesta… k zbudování šestipatrového parkovacího domu!

Budiž; je jisté, že sem by se hodil lépe než na městský ring. Aktuálně to nicméně vypadá, že zde stejně nakonec vyroste obytný dům, protože v chystaném územním plánu se pozemek opět mění na „smíšenou obytnou plochu“ dokonce s možností postavit zde „lokální dominantu s výškou až 40 metrů“.

Ale to už je úplně jiná záležitost.

Možná vám povídání o volbě pozemku přijde zbytečně dlouhé, ale neodpustil jsem si ho, protože se na něm vyjevuje jeden obecnější problém, který vidím jak v „poznámkách kverulanta“, tak v řadě jiných reakcí na náš projekt. Spousta lidí se z nejasných příčin domnívá, že veřejně prezentované závěry jsou výsledkem zcela nahodilé volby party nazdárků, kteří si prostě jednoho dne „něco usmysleli“. Mě, a věřím, že ani mé kolegy, to nijak neuráží. Chápu, že spousta informací, jimiž průběžně zásobíme veřejný prostor, nedojde sluchu každého – a i proto vnímám pozitivně tuto možnost diskutovat o projektu veřejně. Každopádně mohu říct, že téměř vše, co se dostane až k očím a uším veřejnosti je výsledkem dlouhých diskusí podepřených odbornými názory. Těžko říct, proč se komukoliv zdá příhodnější nahradit otázku „jak k tomu dospěli“, názorem, že za vším stojí blbci, kteří „nevědí, co dělají“.

III.

Není důvod vyčítat panu Klenovskému, že řadu svých závěrů vyvozuje ze zadání, s nímž pracovala vyzvaná architektonická studia. Předpokládal bych ale, že jako architekt ví, že samotná architektonická soutěž je především otázkou „ideového pojetí“ – a že přesnější podoba stavby, a zejména jejího vnitřního uspořádání, se rodí teprve ve fázi zpracování architektonické studie, o následné projektové dokumentaci nemluvě.

Hodnocení poroty tomu také odpovídá; dovolte mi, abych z jejího závěrečného hodnocení kousek citoval:

„Všechny soutěžní návrhy přinesly řadu podnětů. Architektonická interpretace zadání se u všech čtyř návrhů zřetelně lišila. Spektrum interpretace bylo ohraničeno dvěma krajními polohami – dům jako monument (svébytná socha) a dům jako civilní, přátelské, otevřené médium. Model otevřeného domu kontaktně spojeného s veřejným okolním parterem byl, po obsáhlé diskusi, zvolen pro komplexní splnění zadání i pro město Brno jako vhodnější.“ 

Pokud hovoří Kengo Kuma, autor vítězného projektu, o novodobém muzeu jako o pomyslném obýváku města, jako o prostoru setkávání a komunikace, mluví nám z duše.

Ale pojďme k jednotlivým námitkám.

Podoba knihovny, kterou vidíme v pozadí jedné z vizualizací, je trochu zavádějící. Co naopak platí bezezbytku, je vnímání knihovny jako liberálního prostoru, kam lze kdykoliv zajít a kde lze trávit čas čtením, studiem, hovorem s přáteli. Kdo byl někdy v nové knihovně v Oslu, ví, o čem mluvím.

O tom, zda má, či nemá smysl budovat „dětské vzdělávací středisko“, lze vést diskusi. Já doporučuji podívat se třeba na odkaz, který ukazuje, co si o věci myslí vedení jednoho ze dvou největších a nejvýznamnějších židovských muzeí v Evropě.

K úvahám, zda budeme spíše muzeum nebo „kulturně-vzdělávací zařízení“ poukazem na neexistující depozitář sbírkových předmětů, bych rád řekl tři věci.

Stále platí, co říkáme nahlas už skoro čtyři roky: nebudeme muzeem, které staví svou existenci primárně na sbírkových předmětech. Jednak k něčemu takovému nejsou podmínky (chybí sbírkové předměty), jednak jde o překonané pojetí. Dále: pražské Židovské muzeum vystavuje zhruba 10% svých sbírek, které postupně rozšiřuje od roku 1906; zbytek je v depozitáři. Jde zřetelně o jiný typ instituce a možnost dlouhodobých zápůjček z těchto depozitářů pro naše muzeum může být a bude předmětem jednání.

Snahu stavět „muzeum“ a „kulturně-vzdělávací centrum“ do pozice, kdy jedno vylučuje druhé, vnímám, s prominutím, jako poněkud zpozdilou. Neexistuje moderní muzeum, které by nebylo zároveň jednou i druhou institucí. Jiný přístup nedává smysl hned z několika důvodů, kterým se chci věnovat vzápětí.

IV.

Některé důvody, proč chceme zbudovat Moravské židovské muzeum jako víceúčelovou budovu, která bude mít šanci stát se živým centrem, jsem už zmínil. Budovat ve třetí dekádě 21. století muzeum klasického střihu, kam není důvod přijít vícekrát než jednou nebo dvakrát, nedává smysl ani z provozního ani z kulturního hlediska. Mehrin musí nabídnout dostatek dalších důvodů, aby se sem lidé opakovaně vraceli, ať už kvůli atraktivním dočasným výstavám, knihovně a badatelně, sálu, kde se budou konat pravidelné kulturní akce, nebo aby sem přišli trávit volný čas do kavárny nebo otevřeného prostoru k takovému účelu zařízenému. Nelze si představovat, že tímto způsobem dosáhneme úplné provozní samostatnosti, ale zároveň je nutné pokusit se provozní náklady snížit na minimum. Samotné muzeum takovou perspektivu nenabízí.

Není důvod pochybovat, že moderní multimediální muzeum přitáhne i pozornost přespolních a zahraničních návštěvníků, ale zásadní je, aby ten prostor vzali za svůj především Brňané. Pokud dává město k dispozici atraktivní pozemek v centru, není možné obsadit ho autistickou budovou s vysoce exkluzivním zaměřením. Zároveň naše pojetí nijak nevylučuje, aby muzeum připomínající tisícileté soužití majority s židovskou komunitou na Moravě bylo významnou, a z ideového hlediska dominantní částí nové budovy.

Čímž se dostávám k zásadnímu bodu „kritiky“ pana Klenovského, který dle mého zaslouží širokou, a v ideálním případě skutečně kvalifikovanou veřejnou diskusi. A tou je otázka bezpečnosti.

V.

Začnu „muslimským spoluobčanem“ a „autem plným výbušnin v podzemní garáži“.  

Je asi zbytečné poukazovat na doložený fakt, že většinu teroristických útoků v Evropě za posledních třicet nebo čtyřicet let má na svědomí někdo jiný než „muslimský spoluobčan“, nedávný útok v Bratislavě toho budiž děsivým dokladem. Jinou otázkou je, zda jsou Židé častým terčem takových útoků nebo spíš, zda jim mohou být tady u nás, v České republice.

Ano, teoreticky mohou, a nové židovské muzeum může takovou možnost zvýšit, bez ohledu na to, že cílem podobných útoků jsou prakticky bez výjimky synagogy, nikoliv muzea.  

Zajímalo by mě nicméně, kde se zrodila domněnka, že jsme bezpečnostní hledisko při úvahách o muzeu pominuli? A je jediný a zaručený způsob bezpečnostních záruk, že bude muzeum vypadat jako pevnost nebo předimenzovaný protiatomový kryt?

Pokud se pan Klenovský domnívá, že „budovy židovských muzeí“ dnes vypadají jako „malé pevnosti“, nemohu s ním na základě osobních zkušeností z posledních let souhlasit. V Museum of Jewish Heritage v New Yorku stejně jako v Židovském muzeu v Berlíně nebo varšavském Polinu vám zkontrolují batoh skenerem, případně ho budete muset nechat před vstupem do expozice ve skříňce. To dokážeme nepochybně zařídit i v Brně. V ANU muzeu v Tel Avivu si koupíte lístek a volně pokračujete do expozice. Totéž platí v malém židovském muzeu v Oslu. Nic dramatičtějšího vás nepotká v Římě ani v Amsterdamu.

Nakonec; i Židovské muzeum v Praze pronajímá přímo ve své hlavní budově cizím subjektům jak kavárnu, tak obchod, a další podnájemníci s veřejným přístupem fungují na jiných muzejních lokalitách.

Poněkud předimenzované parkoviště u našeho projektu (pro potřeby muzea by stačilo parkoviště čtvrtinového rozsahu), bylo podmínkou města, které trvalo na zachování stávajícího počtu parkovacích míst. Nedomníváme se, že je ideální kombinovat instituci židovského muzea s veřejným parkovacím domem, ale zatím se nestaví, a není vyloučeno, že se toto „paradigma“ změní. Třeba i z bezpečnostních důvodů. Zároveň: je neřešitelným problémem kontrolovat vjíždějící auta detektorem, jako je tomu třeba v Praze u americké ambasády? Určitě není – a i z hlediska provozních nákladů nejde o zásadní věc.

Nad praktickými, a snadno řešitelnými problémy ale stojí jiná otázka: je správným způsobem boje proti antisemitismu „nebudování“ židovských muzeí nebo spíš silná emotivní připomínka všeho, co naše soužití v běhu staletí přinášela oběma stranám? Je řešením „betonová defenziva“ nebo osvěta a dobrá komunikace? Chceme, aby se Židé, kteří na Moravě zůstali a žijí osmdesát let po válce, skrývali, nebo aby požívali našeho respektu a projevů sounáležitosti vyjádřené třeba i zbudováním Moravského židovského muzea?

Neberu na lehkou váhu traumata přenášená z generace na generaci a vidím jako naprosto nezbytné brát otázku bezpečnosti v souvislosti se vznikajícím muzeem vážně.

VI.

Pokud ale pan Klenovský závěrem svého příspěvku říká, že je jeho „maximálním zájmem, aby židovské muzeum v Brně vzniklo“, pak je – alespoň mezi námi dvěma – základní otázka zodpovězena.

Muzeum vznikne. Nebude to muzeum smrti, ale muzeum života. Bude stát na dobrém místě a bude se nacházet v krásně navržené budově, která bude nejen důstojnou připomínkou společné minulosti, ale též oblíbeným místem Brňanů.

Pojďme se bez předsudků a na profesionální úrovni bavit o tom, co je třeba udělat, aby se pro nikoho nestalo zdrojem obav či jiného diskomfortu.

Spisovatel a nakladatel Martin Reiner se narodil roku 1964 v Brně, ale část svého dětství prožil v Janovicích nad Úhlavou. Po návratu do Brna pracoval jako referent v taneční škole, prodavač v antikvariátu, doručovatel tisku či inspicient v operetě. Po listopadu 1989 byl spoluzakladatelem a redaktorem politicko-kulturní revue Proglas, tiskovým mluvčím na MK ČR a od podzimu 1992 je majitelem nakladatelství Druhé město (dříve Petrov). V roce 2018 zaujal post opozičního zastupitele v městské části Brno-střed, založil Městskou galerii a připravuje projekt Moravského židovského muzea Mehrin.

Text nevyjadřuje názor redakce.