Moravské židovské muzeum v Brně – poznámky kverulanta

BRNO – Do 15. listopadu je v Galerii architektury na Starobrněnské 18 k vidění výstava soutěžních návrhů na budovu Moravského židovského muzea.  Abych osvětlil pozadí, proč tuto recenzi píši, musím nejprve napsat pár osobních poznámek. Židovskými památkami na Moravě v terénu a se vším s tím spojeným se zabývám přes čtyři desetiletí a při svých pozdějších soukromých cestách po Evropě, Izraeli a USA jsem viděl obsah a provoz mnoha tamních židovských muzeí, takže mohu srovnávat. 

Znovuobnovení prvorepublikového židovského muzea pro Moravu a Slezsko bylo – nejen mým – cílem od nastolení nových pořádků po roce 1989. Uvažovali jsme o využití tehdy ještě stojícího Polského templu na Křenové, pak jsme měli vytipován pozemek přes silnici, naproti synagoze Agudas achim. A jednali jsme na různých institucích se zodpovědnými personami. Bezvýsledně. Vzpomínám, jak nás s předsedou Židovské obce v Brně Pavlem Friedem elegantně vykopl náměstek ministra kultury ČR nebo předseda vídeňské židovské obce. My jsme totiž k celé problematice přistupovali amatérsky a naivně.  

Ale objevil se muž, schopný manažer, který má dostatek známostí u vlivných osob, které rády vyhověly v jeho požadavcích, Martin Reiner. Naskytla se tak velká šance, že se splní náš velký sen o obnově moravského židovského muzea, která rovněž mě naplňovala radostí. Ale věci nejsou nikdy tak jednoduché, jak se na první pohled zdají. Na různé věci existují různé názory, člověk se musí v životě vyrovnávat s osobními antipatiemi i vyloženým nepřátelstvím. Mělo by však jít o odbornou polemiku, ve které by se tříbily názory. Ne všechny ideové návrhy a vstupní předpoklady směrem k novému muzeu lze totiž chápat pozitivně, a podle mého názoru – a je mi to upřímně líto – jsou některé přímo chybné.  

Připravila se mezinárodní vyzvaná architektonická soutěž na řešení budovy muzea. Naprosto zásadní východisko pro soutěž vždy představuje zadání od investora čili určení staveniště a stanovení stavebního programu (co a v jakém objemu má budova obsahovat). Ke cti poroty, která výsledky soutěže posuzovala začátkem září, budiž řečeno, že z oněch čtyř návrhů vybrala ten nejkvalitnější. Japonský architekt Kengo Kuma v principu použil spirálové řešení známé z Guggenheimova muzea v New Yorku od F. L. Wrighta z let 1956-9 (ve skutečnosti je to ovšem galerie výtvarného umění, což je funkčně rozdíl oproti muzeu). Proti architektuře samotné nelze mít mnoho výhrad, je to kultivované a nápadité pojetí, jen si nejsem zrovna jist, zda je vhodné pro naše specifické muzeum, pro danou urbanistickou situaci a místní klimatické podmínky (množství prosklených stěn bude mít za následek vysoké tepelné ztráty). 

Začít ale musíme logicky urbanismem. Investor byl a je přesvědčen, že určený pozemek je pro muzeum ideální. Od samého počátku o tom pochybuji: vždyť pozemek je sevřen ze všech stran exponovanou intenzivní dopravou – od jihu a západu tramvajovou tratí, od východu železničním koridorem (jen naiva věří tomu, že do 20 let bude v Brně stát nové hlavní nádraží s jiným vedením tratí) a od severu autobusovým nádražím. Ano, to je optimální místo pro stavbu patrového parkovacího domu, ale těžko nějaké kulturní instituce. Územní plán Brna pro tuto lokalitu počítá se zařízením občanské vybavenosti, stejně jako u pozemku na nároží ulic Křenové, Vlhké a Skořepky, před budovou synagogy. Možná stačilo jednat s městem – při větší empatii jeho představitelů – o  záměně těchto dvou pozemků.  

O kvalitní architektuře vítězného návrhu už byla řeč. Nyní k provozu. Většinu židovských muzeí je možno, pokud jde o množství historických exponátů, označit za skromné, kdy v podstatě všechny dostupné a vlastněné předměty tvoří součást muzejní expozice a jsou doplněny moderními audiovizuálními prostředky (velkoplošné promítání, proměnlivé diapozitivy, počítačové prohlížeče apod.). Tak je to dokonce i u obřích moderních židovských muzeí v Berlíně a Varšavě. V mnohem skromnějším muzeu ve Vídni mají historické exponáty soustředěny v tzv. uspořádaném depozitáři, kde návštěvník vše „to málo“, co je k dispozici, shlédne v jedné větší místnosti. Výjimkou je Židovské muzeum v Praze, které „péčí“ nacistů vlastní statisíce sbírkových předmětů, z nichž vystavuje jen zlomek (přitom zhruba třetina pochází teritoriálně z Moravy a Slezska).  

Muzea – nejen židovská – se člení téměř vždy na část veřejnosti přístupnou a část nepřístupnou. Vzhledem k mezinárodní politické situaci, která se bude v budoucnu spíše zhoršovat, a po některých tragických zkušenostech, představují budovy židovských muzeí (obecně institucí) malé pevnosti, minimálně v oné neveřejné části, přičemž návštěvníci bývají často nějakým způsobem lustrováni.  

Ne tak ovšem v návrhu brněnského muzea: to má charakter maximálně otevřeného, všem přístupného kulturně-vzdělávacího zařízení, kde jsou všichni vítáni a volně se pohybují, přičemž otázka bezpečnosti (osob a sbírek) se neřeší. V podzemním podlaží budovy je – podle požadavku města – umístěno veřejné parkoviště pro více než 80 aut. A teď si představte, že některý náš muslimský spoluobčan (a v Evropě jsou jich už desetimiliony a platí zde volný pohyb v rámci Schengenu) veden svatou vírou v Alláha zajede s autem plným výbušnin do podzemního parkingu…. a bude po muzeu. To není fantazie nebo strašení, to je realita Evropy, proto nelze bezpečnostní otázky rozhodně brát na lehkou váhu. Přál bych vám pro poučení vidět velikost, personální a přístrojové vybavení místnosti ostrahy v Židovském muzeu Praha. 

Stejně ovšem zakomponování takových zařízení, jako je kavárna (108 m², 24 míst), restaurace s barem (301 m², 73 míst) a hotelové pokoje (spíše bych je nazýval služební pokoje, 158 m², dva apartmány s lobby), je bezpečnostním rizikem a spíše přítěží pro samotné muzeum. Musí být nepochybně provozovány jiným subjektem s příslušnou licencí na základě nájemní smlouvy a přitom překážejí v provozu, což je důvod, proč mívají samostatný, oddělený přístup.  

K autentickému provozu muzea potom patří:

1) přednášková síň=auditorium (169 m², 150 míst), možná předimenzovan

2) knihovna (426 m², 20 tisíc svazků, forma volného výběru); u této odborné bibliotéky ovšem lze aplikovat volný výběr pouze u zlomku fondu, většinu musí vyhledat knihovník, jinak tento způsob generuje množství obsluhujícího a kontrolujícího personálu, nemluvě o potenciálním poškozování a krádeži knih; regály s knihami ve výšce tří metrů přístupné po žebříku by musel obsluhovat personál – kdo by platil za případně vzniklé úrazy čtenářů?  

3) studovna navazující na knihovnu (578 m² i s částí knihovny – nelze oddělit, 72 míst u stolů), silně předimenzováno, zvláště v době, kdy většinu informací lze nalézt (doma) přes počítač na internetu; poznámka z praxe: v Židovském muzeu Praha existují pro externí studium tři menší místnosti, každá o 4-6 místech, a když tam bádám, tak jsem většinou sám. 

4) stálá expozice (856 + 418 m²) a hala pro krátkodobé výstavy (312 m²)

5) dětské vzdělávací středisko (86 m², 18 míst); nejsem přesvědčen o jeho nezbytnosti, neboť mládež bude stejně převažovat mezi potenciálními návštěvníky 

6) dva menší archivy (jejich plošná výměra není uvedena); velikostně určitě nedostatečná 

7) místnosti pro 3 administrativní a 9 (zřejmě) odborných pracovníků 

8) doprovodné prostory – vstupní hala s recepcí, šatna, WC, schodiště a výtahy, technická zařízení. 

Obvyklým zařízením těchto institucí bývá též prodejna knih a suvenýrů. Co ovšem na první pohled zarazí, je skutečnost, že budova muzea neobsahuje žádný depozitář předmětů – čili investor vědomě rezignuje na to, aby získával akvizice dvoj- a trojrozměrných exponátů se vztahem k dané problematice a odborně je zpracovával. Podle obsahové náplně stavebního programu se tak jeví, že ona budova nebude sloužit jako sbírková či paměťová instituce, tj. muzeum, ale jako kulturně-vzdělávací zařízení. A to se mi zdá, že je ztracená příležitost. 

Pokud bych tedy měl učinit závěr, musím konstatovat, že záměr pořízení židovského muzea v Brně a vítězná architektonická studie jeho řešení přinášejí víc otázek než odpovědí, a dokonce i některá – podle mě – chybná řešení. Bylo by určitě dobré, kdyby se na toto téma rozvinula odborná diskuse, samozřejmě oproštěná od osobních animozit. Mým maximálním zájmem je, aby židovské muzeum v Brně vzniklo, to znovu zdůrazňuji. 

A úplně na závěr dvě osobní postesknutí: poněkud mi vadí, že je stále nevyjasněný jednoznačný název instituce (kromě slůvka Mehrin) a pak mám trochu obavu, že celý záměr stojí a padá pouze s jednou osobou, (které ovšem přeji zdraví až do 120, jak praví Židové).

Jaroslav Klenovský (*13. 7. 1954 v Brně) je architekt a památkář, který se přes 40 let věnuje terénní péči o nemovité památky židovské kultury na území Moravy a Slezska. Napsal desítky článků a publikací o historii a památkách jednotlivých židovských obcí, scénářů dokumentárních filmů, libret výstav a stálých i příležitostných muzejních expozic. Projektoval opravy nemovitostí, vytvořil studie židovských čtvrtí a center a navrhl řadu pamětních desek.

Text nevyjadřuje názor redakce.

Reakci inciátora projektu Martina Reinera si přečtěte zde.