Kolektivizace stále mrzačí naši krajinu, státu náprava trvá, pomohlo by přestat orat, říká Miroslava Floriánová z Adapterry

BRNO – Suchá léta, bleskové povodně a další extrémní klimatické jevy úzce souvisí s funkčností krajiny. O možnostech, jak jim čelit ve městech, jsme se bavili s Martinem Anderem (zde, pozn. red.). Tentokrát jsme se podívali až za humna a s krajinnou inženýrkou z Adapterry Miroslavou Floriánovou jsme hovořili  o stavu volné krajiny. Čekali jste, že se už za téměř 35 let od minulého režimu muselo hodně změnit? Čtěte dál.   

Ve městě v létě každý cítí, že se v něm kvůli klimatické změně už nedá být, jak to vypadá na venkově?

Člověk by čekal, že když je ve městě k nevydržení, vyjede si  do krajiny, kde je svět ještě v pořádku. Kupodivu tomu tak ale není. Když zpracováváme adaptační strategie pro menší obce, díváme se mimo jiné na termosnímky, které ukazují, kde jsou největší problémy s přehříváním. Zjišťujeme, že v případě menších sídel není v letních měsících problém na střechách a asfaltu, jak by se dalo očekávat, ale že největší peklo je holá zemědělská půda po sklizni, tam vznikají tepelné ostrovy. 

Ten efekt, který nastává nad městem, vidíme ve volné krajině nad sklizenými poli, obzvláště v případě černozemě. Kde je holá půda, dochází k přehřívání a naměříme tam i 60°C. Takto dochází k paradoxní situaci, kdy se nepřehřívá sídlo, ale ten rozžhavený kotel je kolem něj a odtud pak přitéká teplý vzduch. To je samozřejmě špatně. 

Krajina nevypadá tak, jak by měla. Vrátíme-li se před kolektivizaci v 50., 60. letech minulého století, měla krajina úplně jinou strukturu. Byla to mozaika políček. I když jeden hospodář sklidil a nechal půdu holou, byl na sousedním poli jetel, nebo nedaleko remízek, mez, travnatá cesta – plochy zkrátka nebyly tak velké, aby vznikl tepelný ostrov. Drobná držba byla zárukou, že nikdy nevznikne souvislá plocha bez pokryvu. Při porovnání historických leteckých snímků s dnešními jasně vidíme rozdíl. Ale není ani nutné chodit do historie. Když se podíváte na ortofotomapu u Znojma, na rakouské straně vidíte, jak to původně vypadalo i u nás. Jsou tam políčka, kdežto na české straně už se rozléhají nekonečné lány. Na termosnímku si pak můžete ověřit, že v Rakousku jsou přehřátá rozdrobená místečka, která se ale v té malé ploše nepřehřejí zdaleka do takových extrémů jako na naší straně. Takový tepelný ostrov má potom efekt i na místní klima, kvůli stoupajícímu horkému vzduchu se tam jinak tvoří (či spíše netvoří) srážky.. 

Víme o tom už nejmín 30 let, to se dosud nic nezměnilo?

Změna probíhá, ale extrémně pomalu. Největší šanci a naději vidím v komplexních pozemkových úpravách, kdy dochází k uspořádání majetkové struktury. Dnes je 80 % zemědělské půdy obhospodařováno na základě pachtovních smluv. Nehospodaří na ni vlastníci, ale velkozemědělci. Ti scelí políčka do obrovských lánů, nakoupí obrovskou techniku a obhospodařují je dohromady. Jednotliví vlastníci malých pozemků, i kdyby chtěli začít hospodařit, jsou často bezmocní, protože ten jejich pozemek není třeba ani přístupný cestou. I toto pozemková úprava řeší, žádný pozemek nezůstane nepřístupný. Tam, kde se podaří komplexní pozemkové úpravy dokončit, dochází k tomu, že se vytyčí cesty, které se státní pozemkový úřad sám snaží obnovovat. To dává příležitost drobným rolníkům dostat se ke slovu a začít hospodařit na svém pozemku. Taky to vytváří žádoucí konkurenci, protože když se k jejich pozemku dá dostat, mohou hledat i jiného pachtýře. 

Cesty navíc samy o sobě zvyšují pestrost v krajině?

Samozřejmě, a do určité míry to platí i v případě asfaltky. I tam zpravidla vznikají nějaké zatravněné okraje, rozdělují se velké lány a doplňuje se krajinná mozaika. Daleko cennější jsou ale cesty přírodní, zatravněné. Pokud návrh cesty respektuje i morfologii terénu, a vrstevnicová cesta je navíc ještě trochu modelovaná v terénu, pak může být užitečná dvojnásob. Cesta může díky rigolu fungovat i jako místo vsaku, které zachytí stékající vodu. Ideální je, když má cesta nějakou šíři a může se doplnit výsadbou stromů. Novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, která vstoupila v platnost v červenci letošního roku, upravila tuto problematiku, protože dosud člověk nemohl sázet stromy blíže než 3 metry od sousedního pozemku. V praxi to znamenalo, že se k cestám stromy často nevešly, neboť byl nutný souhlas majitelů sousedních pozemků. Novela zkrátila tuto vzdálenost v případě komunikací na půl metru. To by mohlo přinést zásadní změnu, protože toho mohou využít nejen starostové, ale i silničáři.      

Je reforma zemědělských celků aktuální?

Je to na stole, ale probíhá už více než 30 let. Při současném tempu to ještě desítky let potrvá. Jmenuje se komplexní pozemková úprava a jejím cílem je úprava vlastnických vztahů k pozemkům v extravilánu obce. Pozemky jednotlivých vlastníků jsou při ní uspořádávány tak, aby každý pozemek byl přístupný cestou, aby bylo možné jej smysluplně využívat. Ale z pohledu krajiny je pro nás důležitý ještě jeden aspekt. Současně s tím jsou vytvářeny podmínky pro zlepšení životního prostředí, vzniká takzvaný plán společných zařízení. Jeho součástí jsou všechny ty věci, které bychom v krajině chtěli vidět – dostatečně široké polní cesty, biokoridory a biocentra, poldry a mokřady. Všechno, co je obsaženo v územním plánu jako návrh územního systému ekologické stability (ÚSES), je třeba pozemkově vyřešit – ideálně umístit na pozemky ve vlastnictví obce. A to dokáže jedině komplexní pozemková úprava. Jen tak je otevřená cesta k jejich skutečné realizaci. To je ale svatý grál, kterého se ne vždy podaří dosáhnout. Když obec nemá dost vlastních pozemků, tak se může projektant přetrhnout, ale nevymyslí to. 

V České republice není spodní limit na velikost pozemku, který můžete vlastnit. Dělali jsme adaptační strategie pro tornádové obce – například Hrušky, Lužice a třeba tam je situace naprosto extrémní. Díky  velmi úrodné půdě, které se nikdo jen tak nezbavuje, jsme narazili i na pozemek o šířce tří metrů, který vlastní 30 majitelů. Průběhem dědických řízení se to vlastnictví takto rozsypalo. Katastr Hrušek je vyloženě katastrofa. Najdete tu i pozemky o šířce 50 centimetrů. A když se mapy digitalizovaly, což se dělá ručně tak, že se podsvítí a jednotlivé body se “naklikávají”, došlo k drobným chybám, kdy se ty jednotlivé souběžné linky překřížily a vznikly tak pozemky ve tvaru uzounkých trojúhelníků ležících proti sobě. Nebo jak se zde těží ropa, objevují se kruhové pozemky o průměru čtyři metry, asi na vrt. Jestli zde neproběhne komplexní pozemková úprava, může si každý navrhovat co chce, a nezmění se vůbec nic. Přitom vůle ze strany obce i řady místních tady je tu obrovská.

Problém komplexní pozemkové úpravy je, že pokud k ní nedojde z úřední moci, protože tam má stát nějaký zájem (třeba liniovou stavbu), musí si o ni požádat nadpoloviční většina vlastníků pozemků v katastru. To je v praxi problém. Pozemky většinou vlastní velkozemědělci, a když s tím nesouhlasí, což většinou nesouhlasí, tak jsou obce nahrané. V Lužicích to zkoušeli už dvakrát, ale chybělo jim asi procento. 

Na pozemkovou úpravu se čeká, v některých částech republiky klidně i pět let. Následně ten proces dalších pět let probíhá a potom nastává fáze čekání na realizaci plánu společných zařízení ze strany Státního pozemkového úřadu. V praxi se tak může celá věc protáhnout klidně i na 20 let. Do realizace plánu společných zařízení mohou ale vstoupit obce z vlastní iniciativy a realizovat je ve vlastní režii. Klíčové je, aby měly vyřešeny pozemkové vztahy. Státní prostředky na realizace komplexních pozemkových úprav jsou velmi omezené, takže to vázne. Bylo by potřeba razantně zvýšit státní podporu v této věci. 

Nedá se tedy spoléhat jen na KPÚ. Proto obce hledají cesty k ozdravení krajiny i jinak. Nemožné to není, i když je to složité. V databázi Adapterra Awards máme příklady, kdy se s tím starostové, nebo i soukromí zemědělci, dokázali porvat. Když mi zákon neumožní sázet stromy, budu sázet pruhy keřů, tam žádný limit neexistuje. Nebo vytvořím biopás. Když je vůle, vždy se dá něco dělat. 

Dědictvím komunismu jsou jednak velké polní celky, ale taky meliorace – odvodňovací systémy. Ty už dnes skutečně nepotřebujeme, ale údajně je nejde odstranit?

Meliorace navázaly na myšlenku kolektivizace. Půda se scelila do větších celků, a tím začal být problém, že byly části pozemků podmáčené. Dřív to nikomu nevadilo. Kde byla podmáčená louka, těžili tam farmáři seno pro kravky. V unifikovaném systému už to problém byl. V návaznosti na kolektivizaci proto probíhalo narovnávání toků podle pravítka a také jejich zahlubování, aby se nevylévaly. Umožnilo to zaústění hlavníků meliorací a plošného odvodnění. To byla ještě větší tragédie, která stále trvá. Trubky zahrabané do země s rozestupem asi tři metry tam stále jsou a s ohledem na vlastnické vztahy se s tím nedá téměř nic dělat. Muselo by se domluvit obrovské množství vlastníků, kteří budou souhlasit se zrušením. V praxi téměř nemožné. Pořád stejný problém.

Meliorace jsou vlastně systémem trubek vedený pod povrchem půdy, které se stékají do hlavníku – širší trubky, ta jde dál do širšího řádu, až vyústí do vodního toku. Některé meliorace jsou na hranici životnosti, takže praskají, někdy pomůže i příroda. Když takový hlavník praskne, objeví se v místě podmáčené místo, které jde přetvořit třeba na mokřad, a nějakou vodu v krajině zadržet. Přerušování hlavníků meliorací se někdy provádí i úmyslně. Není to úplně dokonalé, ale je to jakési řešení. V krajině nám jde hlavně o to, aby srážková voda zůstávala co nejvíce tam, kde spadla. Jsme na střeše kontinentu, tak nemáme moc jiných řešení, jak tady vodu udržet. 

Meliorace se sice rozpadají, ale především tam, kde na ně nějaká voda působí. V nejsušších půdách, kde vlastně nikdy neměly být ani instalovány a kde škodí nejvíce, jsou v perfektním stavu a fungují stoprocentně. Další věc taky je, že kolem 30 % všech meliorací nemáme zakreslené. Někdy jsou vidět v krajině, jsou to takové ty skruže, nebo z letadel jsou vidět jejich linie. Způsob mapování prostřednictvím dálkového průzkumu země, dronů či jiných technologií je velmi nákladný. Odhaduje se přitom, že bylo meliorováno zhruba 1,2 milionů hektarů české zemědělské krajiny.  

Vymýšlí se různá technická řešení, některé meliorace by se daly naopak využít pro zavlažování. Instalací zpětných klapek by vznikly tzv. regulační drenáže, které by vodu naopak přiváděly. Otázka je, odkud by se voda pro zavlažování vzala. Je to velký, plošný problém týkající se ohromného území a nikdo zatím nic geniálního nevymyslel. Navzdory dotačnímu programu na rušení meliorací, který poskytuje ministerstvo zemědělství. Když někdo něco vymyslí a ošetří si to po stránce vlastnických vztahů, finanční podporu na to od státu dostane. Zajímalo by mě, jak moc je tato dotační podpora v praxi využívaná, jestli to funguje.   

V jaké kondici je půda u nás?

Chybí v ní organická hmota, a následkem toho taky voda. Je to dáno způsobem zemědělského hospodaření a je to začátek celé tragédie s erozí. Příčin je celá řada, ale výsledek je stejný. Půdě chybí drobtovitá struktura, půdní agregáty, které odolají rozmývání vodou nebo odnosu větrem a které jsou schopny vodu také nasáknout a zadržet. Vodozádržný potenciál půd je přitom ohromný a zdaleka není plně využit. Podle propočtů výzkumného ústavu monitoringu a ochrany půdy by se vodozádržná schopnost půd mohla správným hospodařením zvýšit až o 40%. Dnes je půda na řadě míst spíše jen takový substrát, který nedrží pohromadě. I těžší půdy, které by na erozi nemusely tolik trpět, bez organické hmoty vodu nezadrží a vyschnou. V létě se promění na prach, který odnese vítr. Větrná eroze tak čím dál víc ohrožuje i místa, kde s ní dřív problémy nebyly. V důsledku eroze ročně přicházíme o neuvěřitelných 21 milionů tun ornice. 

Krajinní architekti tvrdí, že by se půda neměla orat, že jí obracení v ničem nepomáhá. Děláme to v zemi Přemysla Oráče celou dobu špatně? Někteří farmáři přechází na regenerativní způsob obdělávání, kdy půda není nikdy ponechána holá, takže nedochází k erozi. Je to cesta?

Je to tak. Když se půda neobrací, stejně ji nakypří žížaly, které ji navíc obohacují organickou hmotou. Další práci odvedou želvušky a jiní půdní tvorečci. Velmi důležitá je také role hlubokokořenících meziplodin. Jejich odumřelé kořeny vytváří kanálky, kterými se do půdy dostává voda i vzduch. Pokud se současně s tím omezí přísun chemických látek, tak je taková půda živá, a dokáže daleko lépe zadržet nejen vodu, ale i živiny, a to ve formě, která je pro rostliny snadno dostupná. 

O regenerativním zemědělství budeme určitě slýchat čím dál víc. Nejde o ekologické zemědělství, které má za cíl produkovat zdravé potraviny. Regenerativní zemědělství usiluje o zdraví půdy. Zdravé potraviny z ní ale pak logicky vychází taky. Základní princip regenerativního zemědělství spočívá v neustálém pokryvu. Půda nikdy není holá, využívají se meziplodiny, posklizňové zbytky, podsevy, přímé setí do nezpracované půdy a celá řada dalších technologií. Jsou to technologie současnosti a jejich role stále poroste. Dnes bývá s vyklíčením na holé půdě problém. Zbytky porostu meziplodin vzcházející plodinu  trochu zastíní a může se na ní taky vysrážet rosa, což podpoří vyklíčení cílové plodiny.

Na regenerativně obdělávaném poli nedochází k tepelným ostrovům a následné erozi. Mám to štěstí, že přímo v naší jihomoravské obci máme už asi 10 let regenerativně hospodařícího zemědělce a efekty tak mohu sledovat přímo na vlastní oči po celý rok. Dobře vím, že z pole ve svahu nad nádražím pravidelně déšť splachoval bahno pod most, takže se muselo odhrnovat, aby bylo místo vůbec průjezdné. Od změny způsobu hospodaření už se to nikdy nestalo. A regenerativně obdělávaná půda perfektně zafungovala i při zářijových deštích, kdy celý objem srážek zvládnul zasáknout, a z polí neodtékalo vůbec nic. Toto je řešení, které je aplikovatelné během jediné sezóny. Nemusí se čekat na komplexní pozemkové úpravy a realizaci plánu společných zařízení. Změna může nastat velmi rychle.      

Regenerativní systém skutečně funguje, ale při přechodu na bezorebné technologie jsou v prvních pár letech výnosy nižší. Chvíli zabere, než se do půdy vrátí potřební živočichové a organická hmota, ale  jakmile už to v ní začne žít, výnosy se vrátí na srovnatelnou úroveň.

Příklady zajímavých adaptací na změnu klimatu v krajině hledáme v soutěži Adapterra Awards. V našich kurzech radíme městům a obcím, jak nakládat s volnou krajinou. Snažíme se inspirovat další lidi k tomu, jak se na probíhající změnu klimatu adaptovat. Změnu totiž mohou přinést nejen obce, ale i zemědělci, vlastníci půdy, spolky a každý, kdo se v krajině pohybuje. Leckdy je to o nápadu a know how. 

Třeba v obnově polních cest udělal obrovskou práci pan Pavel Čížek, dlouholetý starosta Spáleného Poříčí na Plzeňsku a bývalý místopředseda hnutí STAN. Začal vysvětlovat, že obnovu polních cest mají starostové ve vlastních rukou, že pozemky cest nelze propachtovávat, takže starou polní cestu může obec obnovit prakticky okamžitě. Stačí znát právní pozadí, a jde to. 

Díky jeho úsilí se podařilo obnovit stovky polních cest po celé republice. V Adapterra Awards se proto realizovatelů ptáme i na praktické otázky. Jak opatření funguje, co by udělali jinak, jak probíhá údržba, jaké byly náklady. Tohle všechno člověk potřebuje vědět, aby to bylo replikovatelné. A ideálně mít možnost si zamýšlené opatření prohlédnout na vlastní oči a sám se doptat na vše potřebné. I na to jsou realizátoři opatření uvedených v naší databázi připraveni. Chceme tak lidi propojovat, aby sdíleli zkušenosti a inspirovali ostatní.  

Adapterra Awards 

Miroslava Floriánová se narodila v roce 1979 v Brně, vystudovala krajinné inženýrství na brněnské MENDELU. Od roku 2005 pracuje pro Nadaci Partnerství, kde se věnuje tématu klimatických adaptací v krajině. V roli koordinátorky pro oblast Krajiny se podílela na zpracování Klimatického akčního plánu Jihomoravského kraje. Jako adaptační manažerka se podílí na pilotním testování konceptu Klimaticky adaptovaných modelových regionů v českém prostředí DeKLARed ADAPTRegions. V komunální politice působila jako zastupitelka, předsedkyně komise životního prostředí a zemědělství a místostarostka obce.