Dny a noci jsme přebíraly ořechy, pak už nám i rodina musela pomoct, říkají vítězky Window Pop Design Award

ZLÍN, BRNO – Soutěž Design Award festivalu veřejného prostoru Window Pop (psali jsme zde) opanovaly kamarádky a spolužačky Maria Sixtová a Adéla Kadlčáková. Dostaly za úkol vytvořit atraktivní výkladec prodejně Oříšky, a to s důrazem na udržitelnost návrhu a v omezeném čase. V rozhovoru jsme se bavili o tom, jak zdaleka ne vše probíhalo hladce, kde sehnaly metrák ořechových skořápek a proč už jako dvojice pracovat nebudou. 

Koho napadlo přihlásit se do soutěže Design Award?

Maria Sixtová: Když to vezmu od začátku, do Window Pop jsem se hlásila před dvěma lety ještě se spolužákem z vysoké školy. Poslali jsme návrh, kde jsme pracovali se sklem a květinami. Ten ročník ale neproběhl, dozníval covid a řešila se válka Ukrajině. Peníze na festival se poslaly na její podporu. Takže jsem vše pustila z hlavy. V září 2023 přišel menší šok v podobě telefonátu od Veroniky, že můžeme výlohu dělat. Překvapilo mě, že se mi někdo ozval po roce. Pak ale nastaly problémy. Spolužák, se kterým jsem se do projektu přihlásila, dostudoval a věnuje se jiným věcem. Byla jsem proto ráda, že se známe s Adélou, studujeme spolu stejný obor na vysoké a taky že je z Brna jako já.

Adéla Kadlčáková: Já tedy nejsem úplně nějaký týmový hráč a nejsem ani zvyklá pracovat ve dvojici. Soutěž mi ale ukázala, že je to taky fajn, jen člověk musí dělat spoustu kompromisů, a to nejen s obchodníkem, ale už v pracovní dvojici.

Gratuluji k výhře! Letošní ročník mi přišel jako reality show, bylo to časově omezené, s obchodníkem jste byly spárované, aniž byste se znali, jaká to pro vás mělo úskalí?

Adéla Kadlčáková: Třeba, že vám přijde, že by vám jiní obchodníci sedli lépe tématicky i pracovně. Ale čím větší je to challenge, tím zábavnější to může být. A jako designérky se v budoucnosti budeme často setkávat s lidmi, kteří mají jiné estetické vnímání, nebo se věnují jiným věcem.

Byla tam spousta úskalí, ale tím víc nás to posunulo v praktické části a v tom, abychom si jako designérky ujasnily, za čím si stojíme.

Za čím si jako designérky stojíte?

Maria Sixtová: Já vlastně ani moc design nedělám. Zaměřuji se spíše na volné umění a řemeslo. 

Adéla Kadlčáková: Já si určitě stojím za tím, že je důležité konzultovat s klientem, ale že designér jsem já. Je pro mě důležité stát si za etickou stránkou a že třeba nechci pracovat s levnějším materiálem. Je důležité aby to bylo klientovi příjemné, ale pořád to musí stát na mých pevných základech vizuality i materiality.

Jste spolužačky na UTB ve Zlíně, kde studujete Ateliér skla, za sebou máte grafický design a ilustraci, jak se to nakonec skloubilo s oříšky?

Adéla Kadlčáková: Grafiku a ilustraci jsme studovaly na střední a tam má člověk ještě trochu jiný pohled na věc. Dospívá, i jeho tvůrčí osobnost se vyvíjí a mění a dostává tam mezitím další úkoly. Na vysoké už je to opravdu spíš o nás a o tom, co nás zajímá. Vede nás Petr Stanický, jehož bych brala spíš jako sochaře, který pracuje se sklem a jsme vedené k práci s prostorem. 

Maria Sixtová: Od začátku jsme věděly, že plakát dělat nebudeme, chtěly jsme využít daný prostor jinak.

Adéla Kadlčáková: Oříšky už jednou v soutěži byly a slečna pracovala s médiem jí vlastním, tedy ilustrací. Věděly jsme, že můžem jít klidně do plochy, ale v nějakém objemu. A to vlastně vystihuje i naši horu. 

Máte už za sebou nějakou praktickou spolupráci jako teď na Window Pop?

Maria Sixtová: Před dvěma lety jsme se spolužačkou Lucií Kramářovou přihlásily na Festival Trať, kde jsme vytvářely instalaci do nádražního prostoru. To byla první zkušenost s prací s větším prostorem. Díky Trati vznikla naše současná značka Pičičindy. Loni jsem měla možnost vytvořit světelnou instalaci pro kostel v rámci festivalu Kukokli. Obě zmíněné instalace trvaly jen pár dní a to je rozdíl od Window Pop, který má dlouhodobější trvání, což je pro mě naprosto nová zkušenost.

Adéla Kadlčáková: Momentálně rozjíždím svůj vlastní projekt se sklem a keramikou – Cukr studio. Zatím je to všechno v začátcích. 

Splnila práce na Window Pop vaše očekávání od praxe, nebo vás něčím překvapila?

Adéla Kadlčáková: Pro mě to bylo něco mezi. Nebylo to třeba jako u Rozkoššše, kde byli od začátku na stejné vlně a sedli si s obchodníkem, tak jsme to úplně neměli. Ale umím si představit, že ta komunikace mohla klidně mnohem víc narážet a stagnovat. 

Maria Sixtová: Oříšky už jednou v soutěži byly, tentokrát přihlásili svůj druhý obchůdek. Předtím tam byla již zmiňovaná ilustrace na skle a chvílemi mi přišlo, že se to očekávalo i tentokrát. My jsme ale nechtěly být identické, chtěly jsme jít jinačí cestou. A Zdeněk zmiňoval, že má někdy problém si vizualizovat, co my myslíme. V začátcích jsme si v návrzích moc nerozuměli. Navíc času na realizaci bylo poměrně málo. Do toho přicházela spousta podnětů a připomínek a není možné vyhovět všem.

Adéla Kadlčáková: Aby se člověk mohl za tu práci postavit a aby z ní měli radost. 

Maria Sixtová Když jsme se pak o tom bavili, tak všichni, i brigádníci, říkali, že z toho byli nadšení a že jim tam chodí lidé, kteří si nejdou ani něco koupit, ale staví se jim výlohu pochválit. 

Byla potíž v tom, jak předat vlastní představu, aby ji druhá strana pochopila?

Adéla Kadlčáková: Především nám trvalo se na sebe navzájem naladit. Aby věřili, že to, co uděláme, bude fungovat. Máme zkušenost v práci s materiálem i s tím, jak to funguje prostorově v měřítkách. Ale určitá nejistota je běžná. Zaměřují se na úplně jiný obor. 

Tak to bude u každého klienta, nebudete dělat design pro designéry.

Adéla Kadlčáková: Přesně. Tady šlo o ten časový press, v normálních zakázkách má člověk čas na mezischůzky, donese prototypy, můžou si to osahat. Tady to muselo být do pár týdnů všechno hotové, proces se musel zkrátit, aby to fungovalo.

Jak dlouho by něco takového standardně trvalo?

Adéla Kadlčáková: To záleží na zakázce a taky finančním ohodnocení. Hodně hraje roli, do čeho člověk jde, za jaký čas a za kolik. Ve škole jsme zvyklé, že semestr má čtyři měsíce.

Maria Sixtová: Někdy pracujeme na víc projektech. Hlavní máme jeden a od něj se odvíjí vše ostatní.

U takové zakázky si představuji, že je třeba hodně komunikovat s obchodem, zjistit jejich filozofii, vkus, estetické cítění a promítnout to do instalace tak, aby to reflektovala a nejlepším způsobem prodala, co nabízejí. U prodejny oříšků to vypadá celkem jasně?

Adéla Kadlčáková: No, je to jasné a zároveň vůbec. Bojovaly jsme s tím, že člověk má spoustu nápadů, i s prostorem, jak ho pojmout a zrovna Oříškárna na Kobližné je velký prosklený prostor. Přemýšlely jsme, jestli využít stěny, různé průhledy a nejdřív jsme chtěly pracovat s materiálem, ke kterému máme nejblíž, což je to sklo. Jenže to vyžaduje svůj čas a testování. A pak zjistíte, že prodejna žije svým vlastním způsobem a že bar neobcházíte tak, jak by jeden myslel, ale že přes tu výlohu, protože je blíž dveřím, takže jsme zjistily, že musíme udělat ohrádku, aby tam nikdo nechodil. Ono to vypadá jasně, vysypat oříšky, ale nakonec k tomu nejjednoduššímu dojdete strastiplnou cestou přes obrovské náklady. 

Maria Sixtová: Oříšky jsou prosklený prostor. Velká výzva byla realizace osvětlení. Vepředu je teplé, pak studené, takže nasvítit tam něco nebylo snadné. Na těch technických věcech jsme se hodně zadrhly.

Adéla Kadlčáková: Bojovaly jsme s tím, že je tam jen jedna zásuvka na druhé straně. Nesměly jsme vrtat ani jinak narušit dosavadní stav prodejny. Oříšky jsou samy o sobě výrazné a pult, který jsme instalací zakryly, je taky hodně výrazný. Výloha je velká, ale zároveň do prostoru úzká. Musely jsme vymyslet, aby to fungovalo kompozičně, nebylo to malé a neztratilo se to v tom přesyceném barevném a přitom studeném prostoru. Byla tam tisíc a jedna věc. A v tom časovém shonu to bylo náročné vyřešit tak, abychom se nestyděly za detaily. 

Kde jste vzaly skořápky?

Maria Sixtová: Původně jsme chtěly brát odpad přímo z prodejny, ale nakonec to nebylo možné.

Adéla Kadlčáková: Ukázalo se, že Facebook Market bude ideální řešení. Tam člověk skutečně najde všechno. Začaly jsem googlit skořápky…

Maria Sixtová: Narazily jsme na inzerát pána z Ořechova, který má sad s ořešáky a malou továrničku, kde má loupač ořechů a prodává jak jádra, tak ty slupky. Lidé používají skořápky  na topení, třeba kováři, protože díky své tvrdosti a zbytkům oříšků mají velkou výhřevnost.

Adéla Kadlčáková: Taky jsme se přitom edukovaly… Zároveň jsme tím splnily požadovaný sustainable záměr, když jsme použily odpadní materiál. I když od někoho jiného než přímo od prodejce, tam to nešlo. Pán pak chtěl poslat fotku výlohy, aby viděl, jak to vypadá a že se na to zajede kouknout. To nám udělalo opět radost.

Maria Sixtová: I když pán byl v šoku, nechápal zprvu, k čemu to budeme mít. Myslíme, že byl ve finále rád, že se pro „odpad” našlo kreativní využití.

Adéla Kadlčáková: Vzaly jsme 80 kg a myslely si, že nám dva pytle zbydou, ale musely jsme dokupovat. Roztřídit to pak bylo teda největší peklo. Rozdělit jádra od blanek, aby to působilo čistě jako celek. 

Maria Sixtová: Ve skořápkách někdy zůstanou i zbytky jader, která nepropadnou sítem a je to všechno dohromady. To jsme nemohly nechat, protože i ty zbytky časem žluknou a začnou prostě pracovat. 

Adéla Kadlčáková: To nám zabralo víc času, než jsme čekaly. Dny a noci jsme přebíraly ořechy, pak už nám i rodina musela pomoct. 

Maria Sixtová: A potom ten finální oříšek nahoře… Všude jsme sháněly dokonalý ořech…

Adéla Kadlčáková: A ten dokonalý mi dokonce praskl, protože jsem do toho drkla. Až asi třetí se povedl. A spousta lidí si myslí, že je pozlacený, ale je opravdu jen nasvícený.

Jaký jste měly ohlas na výhru a jak vás to posunulo ve studiu a práci?

Adéla Kadlčáková: Super. Všichni, i z ateliéru, nám fandili, včetně vedoucích. Ti se o tom teda dozvěděli až potom, co jsme to dokončily. Protože to by byla další strana, která by nám do toho povídala. Hezky nás to s tím kolektivem propojilo. 

A dál… dalo nám to určitě nějaké sebevědomí a možná nám to otevřelo cestu k dalším zakázkám. 

Maria Sixtová: Ohlas předčil naše očekávání. Fandila nám nejen rodina, ale i známí a spolužáci. Ten posun vidím v poučení jak o celém procesu více přemýšlet. Člověk si to zkusil, takže už teď víme, čeho se vyvarovat. Víme jak líp komunikovat. 

Zmiňovala jste, Adélo, sólo projekt?

Adéla Kadlčáková: Určitě, ale v tom se zaměřuji na sklo a keramiku. Jmenuje se to Cukr Studio. Jak ta naše výloha byla taková naturální, toto má opačnou estetiku, pop barevnost, od váz přes užitné věci. Ale je to taky sošné, i když v malém měřítku. Je to brand, který bych chtěla postupně budovat, design, který je dostupný.  

Vy, Marie, budete dokončovat magisterské studium, chcete pokračovat, nebo se vrhnete do praxe?

Maria Sixtová: Společně s vysokou studuji ještě střední sklářskou školu v Železném Brodě Příští rok mě opět čeká maturita, což je vtipné. Na střední jsem studovala ilustraci a ke sklu jsem se dostala až později. Díky sklu jsem objevila rytectví, což je vlastně tak trochu ilustrace jen v jiném materiálu. Minimálně ještě rok budu tedy studovat a pracovat na svých projektech. Ráda bych se opět začala více věnovat již zmíněným Pičičindám, které jsem teď zanedbávala. Jde o oddechovou tvorbu, která není okleštěná termíny a školním zadáním. Je to relaxace. Vytvářím drobné skleněné věci pro radost a zároveň jsou i pro veřejnost lépe cenově dostupnější.

Adéla Kadlčáková: Ve skle se člověk může zaměřit buď na craft (řemeslo, pozn. red.), nebo design, a to jsou úplně odlišné oblasti.    

To jsou úskalí ne úplně obvyklých oborů. Materiál, který nemůžete mít doma a zkoušet si. Tedy krom plochého skla nebo kahanu.

Maria Sixtová: Je to hlavně docela drahý koníček. 

Adéla Kadlčáková: Když hezkou vázu najdete i v IKEA, nechápete pak, proč máte zaplatit za mladý design úplně jiné částky. Nevidíte tu práci, tu energii, nejen naši. Je to i energeticky nákladný proces. Sklo je love-hate relationship.

Budete nějak pokračovat ve spolupráci, nebo to byla výjimečná příležitost?

Adéla Kadlčáková: Myslím, že jako dvojice úplně působit nebudeme. Já uvidím, na jakou školu teď půjdu. Každá budeme na jiném místě. Ale pokud se naskytne projekt, kde bychom viděly, že se na něj hodíme, tak klidně. Ale tvůrčí duo nebudeme.

Maria Sixtová: Vlastně je zajímavé, že každá máme úplně odlišné pracovní postupy. I proto ta práce pro Oříšek byla tak dobrodružná. Spolupráci se nebráníme, pokud se objeví projekt, který bude pro nás obě atraktivní.

Maria Sixtová se narodila 1998 v Brně, studuje Ateliér skla na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a střední školu sklářskou v Železném Brodě. Výstavuje nejen v ČR, ale i v zahraničí, je spoluzakladatelka značky Pičičindy a získala Design Award Window Pop Brno 2023. 

Adéla Kadlčáková se narodila roku 2000 v Brně a studuje Ateliér skla na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Vystavuje nejen v ČR, ale i v zahraničí, založila studio Cukr a získala Design Award Window Pop Brno 2023.