Když spojíme síly, máme šanci dostat se k projektům, na které bychom neměli dostatečně silná portfolia, říkají architekti Collarch

PRAHA — Po třech letech opět přinášíme rozhovor s architekty Collarch (předchozí rozhovor zde, pozn. red.). Bavili jsme se o mezinárodní spolupráci s firmami a architekty, mezi které mohou řadit i kultovní kancelář Snøhetta, o materiálových experimentech a o tom kolik architektů je potřeba na autobusovou zastávku. 

Řekněte nám něco o své nedávné realizaci bratislavské autobusové zastávky vytištěné z betonu.

Shota Tsikoliya: Je to projekt, na kterém pracujeme delší dobu a probíhal skrz několik iterací. Šlo nám o to vytvořit víc než utilitární, minimálně nutnou stavbu pro danou zastávku. Samozřejmě měla být plně funkční, ale chtěli jsme vytvořit takovou odchylku, něco co by cestující vytrhlo z denní rutiny a co by mělo něco navíc. Poslední iterace, na které jsme spolupracovali s ICE Industrial Services, a na všech iteracích jsme spolupracovali s bratislavským ateliérem Architekti Šebo Lichý, využívala technologii tisku betonu, která umožňuje velkou, až sochařskou svobodu. 

Setkaly se tam dvě věci. Jednak kromě univerzálních funkčních požadavků na jakoukoli zastávku — přístřeší, sezení, ochrana proti povětrnostním podmínkám — tam byly specifické kontextuální požadavky. Místo je specificky orientované, v létě tam svítí slunce, z jedné strany fouká vítr, je důležité mít dobrý výhled na přijíždějící autobus. Řekli jsme si, že využijeme možností, které nám dávají digitální nástroje navrhování a taky výroby (robotická výroba tisku), abychom tyto vstupy zhmotnili v jednom tvaru. 

Je to elipsa umístěná do prostoru, aby nezavazela chodcům, zároveň je jemně nakloněná k jihu, aby v létě co nejvíc stínila a v zimě aby se tam dostalo co nejvíc slunce. Oblouk stěny je mírně asymetrický tak, že dovnitř nefouká převládající vítr. Ale nechceme to popisovat ryze technicistními termíny, vždy nám šlo o to, aby to byla i socha ve veřejném prostoru. 

Tolik práce na jedné zastávce, je to ekonomické?

Shota Tsikoliya: Není. To můžu říct na rovinu. Není to technologie pro masovou výrobu zastávek, ani to nebylo naším cílem. Investor nebylo město ale developer okolní výstavby. Nebyl požadavek udělat to nejlevněji. Jak se bude vyvíjet, půjde technologie 3D tisku s cenou dolů, ale ani tak nebude nejlevnější. Její výhoda je v možnostech, které tradičnější technologie nenabízí.

Pro nás byl impuls prozkoumat tuto novou technologii, kterou bychom rádi využili v budoucnu. Je to nová technologie, kde každý krok znamená vynalézání něčeho nového, prototypování. V našem portfoliu tato zkušenost představuje jeden ze směrů, jakým se architektura technologicky může vyvíjet. 

Jak to hodnotíte a jaké jste si z toho přinesli poznatky?

Shota Tsikoliya: Je jich spousta. Víme, co je možné, co ne, jaká to má omezení. Zároveň jak efektivně navrhovat s ohledem na tato omezení. Zkoušeli jsme spoustu přístupů. Některé fungovaly lépe, některé hůř. Je v tom spousta know how pro nás i ICE Industrial Services. 

Co se týče poznatků coby zásahu do veřejného prostoru, tam to není moc nové. Funkce je funkce, estetika je estetika. Vyšla kniha kanadského fotografa o úžasných zastávkách ve východním bloku z dob socialismu a návaznost je tam pořád. Ty věci, které vznikaly před 50 lety, mohou vznikat i teď. Situace i technologie je jiná, ale kromě užitné funkce může být i snaha vytvořit inspirativní prvek.

Ondřej Janků: Já ještě čekám, co si z té realizace odneseme v delším časovém horizontu. Hodnotná zpětná vazba bude až z dlouhodobějšího užívání zastávky. 

Kombinujeme dopravní infrastrukturu se sochou ve veřejném prostoru. Jde nám o zpestření cestování městem, o vytržení z běžné denní rutiny. Uvidíme, jestli to gesto lidé ocení, jestli bude stačit. V dnešní digitální době, kdy téměř každý využívá dobu tranzitu z místa A do místa B k tomu, aby se ponořil do datasféry mobilů nebo jiných zařízení mohou lidé naše gesto přehlédnout. 

Také nás baví to téma zastávky. Tedy místa, kde se zastavíme a čekáme. Respektive, jsme nuceni se zastavit a možná rozhlédnout, změnit percepci vnímání prostoru kolem nás. Je to pro nás ideální situace k instalaci poeticky laděné, experimentální stavby.   

Shota Tsikoliya: K té jiné době, ono je to složitější. Doporučuji všem čtenářům se podívat, aspoň přes internet, do městečka Krumbach, kde před 15 lety 7 rakouských a 7 mezinárodních architektů postavilo 14 zastávek. Byla to akce vedení vesnice, které si řeklo, že zastávky MHD jsou zajímavé jako ikony toho místa. Zároveň kolem toho projíždí mnohem víc lidí, než v místě žije. Je to tedy obecnější popud než socialistický brutalismus. 

Další betonový experiment jste vyzkoušeli s konopným betonem?

Shota Tsikoliya: Šlo o spolupráci s umělkyní Lenkou Tsikoliyou, Národní galerií a jejím kurátorským týmem. NG má velkou výstavu Mlčící jaro o československém umění druhé poloviny 20. století, které reflektuje témata udržitelnosti, přírody, její role a proměny v návaznosti na hospodaření s půdou a podobně. Výstavu provází workshopy odehrávající se v respiriu — prostoru před vstupem do výstavy. Oslovili Lenku, aby to respirium navrhla, a ona spolupracovala na tom s námi. Tematicky se pracovalo s přírodními tvary s kameny, valouny a zároveň s tím, co je přírodní a co umělé. Spolupracovali jsme na tvarování a zhmotnění této koncepce. Pracovali jsme s přírodními žulovými valouny z různých částí Česka a taky s „valouny” umělými, které jsme vytvořili z konopného betonu. 

Je to nový přírodní materiál, taky experiment. Používá se v něm konopné pazdeří, vápno, písek a voda. Navazujeme na téma udržitelnosti. Tento materiál je vhodný pro sochařský přístup a je taky hodně lehký, což se hodilo do Veletržního paláce, který má určitá váhová omezení. Nešlo tam donést dvoumetrové žulové valouny. Bylo pro nás zároveň důležité vyhnout se polystyrenu, takže jsme využili konopný beton, který jsme mohli přiznat. Edukativní aktivity NG jsou taky hodně zaměřené na mladé a děti a od začátku byl požadavek vytvořit instalaci, která bude fungovat jako divoké dětské hřiště. 

Jak se vám konopný beton osvědčil, budete s ním dál pracovat?

Shota Tsikoliya: Osvědčil se nám velmi a když budeme mít příležitost, budeme s ním pracovat dál. Rádi bychom ho využili i pro jiné účely než umělecké instalace a stavěli z něho domy. 

Jak se v Česku shání materiál?

Shota Tsikoliya: Dohledali jsme tady dva tři dodavatele, nakonec jsme se domluvili s firmou Mabeko, byla to dobrá spolupráce. Nešlo o stavbu, nebyl žádný problém s certifikací, ale tito dodavatelé mají zkušenosti i s architekturou a procesem stavebního povolení. Není to sice úplně snadné, ale dá se s tím stavět i v Česku. 

Říká se, že je mnohem ekologičtější než normální beton?

Shota Tsikoliya: Pazdeří v sobě uhlík ukládá, má negativní uhlíkovou stopu. Jeho využitím snižujeme množství uhlíku v atmosféře. Asi ale není úplně fér to srovnávat s betonem, protože to není materiál pro nosné konstrukce, je to výplň. Domy se z toho staví tak, že se postaví skelet — ať už dřevostavba, ocelový nebo betonový skelet a konopný beton se používá jako výplň. Na druhou stranu má skvělé termoizolační vlastnosti — poloviční co polystyren. Dvakrát silnější stěna z konopného betonu už se tedy nemusí dál izolovat.    

Nedávno jste si vyzkoušeli spolupráci s norskou kanceláří Snøhetta?

Ondřej Janků: Spolupracovali jsme na výstavním pavilonu ve Frankfurtu nad Mohanem pro firmu Laufen Bathrooms. Byla to zajímavá mezinárodní spolupráce. Realizační firma byla rakouská. Snøhetta je norský ateliér s mezinárodním přesahem, má pobočky různě po světě. Náš klient, Laufen Bathrooms ze Švýcarska, který vyrábí sanitární keramiku a vybavení koupelen, oslovil Snøhettu s požadavkem na výrazný koncept výstavního pavilonu. My jsme do toho vstoupili ve chvíli, kdy koncept bylo třeba dopracovat v realizovatelný projekt. Očekávalo se od nás zachování konceptu Snøhetty a zároveň vystavení produktů v požadovaném korporátním stylu. S firmou Laufen spolupracujeme dlouhodobě (v tandemu s ateliérem Janci Co.) a jejich lookbooky známe nazpaměť, což se hodilo pro výstavní pavilon, kde produkty hrají prim. A tak se nám naskytla příležitost převzít koncept výstavního pavilonu a během série společných workshopů z něj udělat projekt k realizaci. 

Snøhetta je miláček fanoušků architektury, protože navrhuje jen energeticky aktivní budovy.

Ondřej Janků: Myslím, že výstavnictví je pro Snøhettu okrajová záležitost, ale i tam se snažili dostat environmentální, udržitelný rozměr a prosadit výstavní prvky, které půjde využít na více výstavách tak, aby to nebyla jen týdenní záležitost, ale výrazný, opakovatelný koncept. Něco podobného realizovali pro Laufen i dříve, např. v galerii Laufen Space ve Vídni.

V čem to pro vás bylo přínosné?

Ondřej Janků: Tato výstava je pro Laufen jedna z nejdůležitějších výstav v roce. Připravovali jsem ji společně s investorem déle než šest měsíců formou velmi intenzivní spolupráce. To je na týdenní akci poměrně dlouhý a nákladný proces. Jednalo se o 1.200 m² vystavených koupelen a s nimi souvisejících technologií, což pro nás bylo poměrně velké sousto. Vyzkoušeli jsme si ale, že to jako architekti zvládneme poskládat v požadované „švýcarské” kvalitě a zároveň udržet v konceptu, který jsme de fakto převzali od jiných architektů. 

Zásadní pro nás byla a je právě mezinárodní spolupráce. Zkoušíme to na více úrovních, v poslední době jsme odevzdali dvě vyzvané soutěže v mezinárodním složení s querkraft architekten z Rakouska. Mezinárodní spolupráce je jeden z cílů našeho studia a jsme rádi, že jsme si mohli ověřit, že je možná. Když spojíme síly, máme navíc šanci dostat se k projektům, na které bychom neměli dostatečně silná portfolia jako jednotlivci, byť zkušenosti z předchozích zaměstnání máme. To platí jak pro spolupráci s Laufen, kde jsme podpořili návrh Snøhetty naší znalostí vystavovaných produktů, tak pro úspěšná výběrová řízení do soutěží, kde jsme spojili síly s querkraft architekten. 

Máte zahraniční ambice?

Ondřej Janků: Ano. Naposledy jsme se s Vámi bavili o tom, že jsme si do Čech přinesli zajímavé zkušenosti ze zahraničí. Nyní jsme si vyzkoušeli, že se zahraničím dokážeme velmi dobře komunikovat a pracovat. Snažíme se to využít pro spolupráci s firmami a architekty, kteří nám umožní dostat se k zajímavým zakázkám. 

A ceníme si toho, že má významná rakouská architektonická firma zájem ucházet se o české soutěže. To je dobré znamení, že se to u nás ubírá schopným směrem.

MgA. Shota Tsikoliya, Ph.D, M.Sc. se narodil r. 1991 v Suchumi v Gruzii. Vystudoval Univerzitu ve Stuttgartu a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde v současnosti působí jako odborný asistent ve studiu Architektura III a v rámci mezinárodního programu CIEE přednáší Science, Engineering Technology in the Global Architectural Design. Shota absolvoval stáž na Danish Academy of Arts, School of Architecture a mezi lety 2014-2015 studoval a pracoval na stuttgartské univerzitě v rámci Institute of Computational Design, kde se účastnil realizace pavilonu ICD/ITKE Research Pavilion 2014-2015. V roce 2017 spoluzakládá a vede architektonické studio COLLARCH, které si ke svým úspěchům připisuje řadu ocenění realizovaných projektů: BIG SEE Interior Design Award 2020, BIG SEE Tourism Design Award 2022, Cena architektonické veřejnosti GROHE, ocenění Interiér Roku 2021 v kategorii veřejný interiér I.  

MgA. Ondřej Janků se narodil r. 1983 v Praze. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze pod vedením Evy Jiřičné a Radka Kolaříka a později Ivana Kroupy. Během své pětileté praxe v kanceláři Herzog & de Meuron spolupracoval v mezinárodním týmu například na projektu dětské nemocnice v Zurichu, rezidenčním mrakodrapu v New Yorku nebo muzeu v Dauhá. Před praxí v kanceláři Herzog & de Meuron působil v kanceláři Bjarke Ingels Group v Kodani, kde se jako člen týmu podílel na vítězném projektu radnice v Tallinnu. V roce 2013 absolvoval Strelka Institute v Moskvě, kde vedl výzkum zabývající se budoucím rozvojem Moskvy zaměřený na konflikt formálního a neformálního růstu města. V roce 2017 spoluzakládá a vede architektonické studio COLLARCH. 

COLLARCH