Když architekti mluví do umění nebo grafiky, nedopadá to nejlíp, říkají architekti COLLARCH

PRAHA – Studio Collarch při realizacích hledá nové alternativní přístupy k architektuře a navrhování a zve si ke spolupráci umělce a designéry. Zaměřují se na atypická řešení s vyváženým mixem pragmatismu, jednoduchosti a specifického designu a věří na Gesamtkunstwerk. Letos získali hned dvě ocenění za realizaci interiéru karlínské vinárny, tak jsme je vyzpovídali. Za studio odpovídali Shota Tsikoliya a Ondřej Janků.

Představíte nám své studio?

Shota Tsikoliya: Studio Collarch jsme založili v roce 2017 původně s Ondřejem Janků a Martinem Ptáčníkem. Velmi brzy se k nám připojila Veronika Kommová. S Ondřejem a Martinem se známe ještě ze studií na Umprumce. Po škole jsme nabírali zahraniční zkušenosti – Ondra byl u Herzoga & de Meurona ve Švýcarsku, já v akademickém prostředí na univerzitě ve Stuttgartu. Veronika je z fakulty architektury a krom toho pracovala ve Vídni a Holandsku. 

Ondřej Janků: Na rozdíl od našich vrstevníků jsme se dali dohromady docela pozdě. Nejdřív jsme pracovali po světě a pak jsme se shodou náhod setkali zase zpátky tady v Praze. Vůči vrstevníkům to byla strategická nevýhoda, neměli jsme portfolio, takže jsme se museli mezi naše kamarády rivaly vervat. Taky jsme chtěli najít práci, která by nás nejen živila, ale i bavila. Opustili jsme zázemí a pohodlí velkých firem, postavili se na vlastní nohy. Začátky byly takové vtipné a po pěti letech se teprve pořád ještě rozkoukáváme. 

Shota Tsikoliya: Během těch pěti let byl ale taky covid. Není pět let jako pět let. Uteklo to jinak, než kdybychom začínali hned po škole v roce 2012.

Ondřej Janků: Snažíme se prezentovat jako mladé studio s mladými nápady, ale máme letité zkušenosti. Vrátili jsme se z různých koutů světa, takže je náš think tank poměrně výživný. Ale jak se v Česku staví a jaké vztahy tu panují mezi klienty, řemeslníky a architekty, zjišťujeme čerstvě. 

Jste jako studio v něčem specifičtí? Tvoříte nějakou společnou kulturu, máte zájem, který vás spojuje, nebo třeba inspirační zdroj?

Ondřej Janků: Začnu vtipně, teď nás nejvíc spojuje, ale taky dost rozpojuje, že máme všichni malé děti. Je to společný mimoprofesní zájem, ale trochu taky zpomaluje naše pracovní tempo. 

Shota Tsikoliya: Někdy je to na úkor kvantity, musíme třeba odmítnout projekt, který by se nám líbil, protože na něj nebudeme mít čas. Na úkor kvality to určitě není, naopak je to další inspirace, což je dobrá věc. 

Ondřej Janků: Se Shotou učíme a akademická půda a diskuze ve škole jsou výrazně odlišné než prostředí v praxi. Já to mám jako mimopracovní aktivitu, která mi kompenzuje profesní činnost. V kanceláři jsou jiní hráči - peníze, investoři, čas, řemeslníci a ve škole toto všechno odpadá. Je tam svoboda probírat architekturu na jiné úrovni a v jiném rozsahu, s vizionářským přesahem. To mě uklidňuje a naplňuje v mimopracovním prostředí. 

Shota Tsikoliya: Já to měl naopak, když jsme před pěti lety začínali kancelář, měl jsem ten balanc posunutý směrem do akademického prostředí. Učil jsem na dvou školách a asi 80% času jsem trávil výukou. Ten vstup do praxe je hrozně důležitý. Měl jsem potřebu o architektuře nejen teoreticky diskutovat se studenty nebo kolegy, ale mít i konkrétnější vstupy. Collarch nás dost naplňuje a ovlivňuje i v tom, jak učíme. Obě věci se doplňují. 

Vaše zahraniční zkušenosti jsou ohromné, uvádíte Švýcarsko, Rusko, Rakousko, Německo, Nizozemí. Kde to bylo nejblíž naší realitě a kde se vám to zdálo nejvíc inspirativní?

Shota Tsikoliya: Moje mezinárodní zkušenost se týká akademického prostředí. V rámci postgraduálního studia na Umprum jsem absolvoval stáž ve Stuttgartu. Velikost školy byla jiná, ale akademické prostředí v Německu není zas tak odlišné od českého, jen trochu kvalitativně. Dá se říct, že je tam všechno trošičku lepší, ale není to jiný svět. Je tam spousta podobností. Teď často učím studenty z USA a VB a tam to je jiný svět. 

Ondřej Janků: Ještě před dokončením diplomu jsem odjel do Dánska do BIG, tam jsem si udělal obrázek o praxi a hned po škole jsem se vydal do Švýcarska k Herzog & de Meuron, kde jsem si udělal obrázek o praxi zase trochu jiný. S roční pauzou, kdy jsem působil v Strelka Institut v Rusku, jsem tam byl šest let. Veškerá moje představa o architektuře v praxi pocházela z těchto tří míst a byla prakticky nesrovnatelná se zkušenostmi, které získáváme teď v Česku. To nemyslím tak, že by to někde bylo lepší než jinde. Má zkušenost z cizích zemí byla zkrátka do velké míry nepřenosná na to, jakou politiku musím vést v roli architekta tady, abych realizaci poskládal dohromady. 

Přivezli jste si ze zahraničí něco, co není ve zdejší architektonické praxi zvykem?      

Shota Tsikoliya: V akademickém prostředí ve Stuttgartu jsem se zabýval použitím výpočetních nástrojů, skriptováním, robotizací a tady jsem nenašel moc lidí, s nimiž bych se o tom mohl bavit, ani zdrojů na učení. Ve Stuttgartu to bylo úplně na jiné úrovni, tamní univerzita je jednou z prvních v Evropě, která se tím začala zabývat. Teď se tyto znalosti snažím aplikovat v rámci akademické práce v Česku ať už na Umprumce, kde dělám asistenta v ateliéru Imra Vaška, nebo na Archipu, kde učím s Ondrou. 

Co si představit pod použitím výpočetní techniky a skriptováním v architektuře?

Shota Tsikoliya: Spousta věcí. Většina lidí si pod tím představí Zahu Hadid a Patrika Schumachera, protože ti byli první, kdo to aplikoval komerčně ve velkém měřítku a popularizovali to. Zaha učila nedaleko od nás ve Vídni. Teď už nejde jen o organickou architekturu a parametricismus, ale i o spoustu věcí kolem optimalizace, geometrie tvarů a využití konkrétního materiálu. Zabýváme se tím na škole, ale i v praxi se snažíme o použití těch nástrojů ve stavebnictví, třeba robotických ramen. Teď zrovna spolupracujeme s Federicem Díazem a jeho startupem So-Concrete, kde tiskneme z betonu. Dělali jsme i nějaké projekty pro Aulík Fišer architekti, kde jsme jim pomáhali s relativně malým detailem, s programováním optimálního tvaru, ale z hlediska použití výpočetních nástrojů. 

Obdrželi jste letos už druhou cenu za samoobslužnou vinárnu WineList, Veřejný interiér I v soutěži Interiér roku a mezinárodní BigSEE Design Award v kategorii Tourism Design. V čem je ten projekt výjimečný?

Ondřej Janků: Zajímavé je, že se ujal ten název samoobslužná vinárna. Fakt, že obsahuje samoobslužné automaty na víno, je z hlediska návrhu spíše méně podstatný, ale řadí tu vinárnu do kategorie, která v Česku není tak běžná. Srovnatelný příklad je Enotéka ve Znojmě od Krištofa a Chybíka, která využívá stejnou technologii samoobslužných automatů. Zní to speciálně, ale nejde o nic jiného, než že máte automaty na víno, které je udržují v potřebné teplotě a kvalitě. Zákazník má svobodu, není omezovaný číšníkem. Nabijete si kartu na určitou částku, a tu pak můžete dle vlastní libosti utrácet za vína, která si vyberete. Vína jsou provozovatelem vinárny seřazena podle různých kategorií a můžete si ochutnávat, srovnávat, zapisovat si, co vám chutná a ve výsledku si vybrat láhev nebo víc a koupit si je domů. To je ten rozdíl. Z hlediska architektury a designu to znamená, že automaty musíme vhodně umístit. 

Za nás se ten projekt podařil hlavně proto, že jsme byli designově sladění na stejnou vlnu s investorem. To je hrozně důležité. Součinnost investora je zásadní. Dovolil nám to dotáhnout do nejmenších perfektních detailů. To nebývá obvyklé. Když se projekt dotahuje, napětí stoupá, chtějí to už mít hotové, docházejí finance. 

Ta extra práce na površích, kování, uměleckých prvcích a truhlářských výrobcích v závěrečné fázi projektu ale dodala vinárně šmrnc. Jsou to nicméně detaily, které působí hlavně na návštěvníka vinárny. Zprostředkovaně z médií na první pohled nemusí být vidět, takže jsme mile překvapeni, že si toho kurátoři soutěží všimli. Bylo by zajímavé zjistit, jestli tam byli fyzicky, nebo ten přesah, který jsme do toho vnesli, vyčetli z fotografií. 

Shota Tsikoliya: Kupodivu trošku pomohl covid, protože kvůli němu nebyl ten tlak co nejrychleji otevřít, takže byl čas dotáhnout detaily. 

Automaty to posunuly do trochu jiné typologie provozu. Uživatelé sice částečně sedí, ale pohybují se mnohem víc než v obvyklé vinárně. Mají více šancí interagovat s interiérem a ty detaily mu dodávají bohatý obsah. Je to úplně obyčejný karlínský činžák, ale má své kvality, krásné kamenné sklepy a my jsme ty kvality chtěli podtrhnout a dostavět to, kde bylo potřeba.

Ondřej Janků: Použiju přirovnání z figurativní kresby. Perspektivní zkratka na papíře se musí často přehnat, zvýraznit, aby vám mozek nakonec uznal, že je to dobře zachycené, že to sedí, že je to zajímavé. Toto nám funguje i v praxi. Investor, majitel, pozorovatel, nebo mozek má tendenci prostředí kolem sebe zplošťovat, zjednodušovat, uspořádávat a znevýrazňovat. My naším designem rádi vracíme vnímatele do excitovaného stavu. Trochu to přeženeme, upravíme tak, aby vás to vyvedlo z každodennosti, abyste se nad tím pozastavil a řekl: nevím proč, ale tohle se mi líbí. 

Ve vinárně jsme například hodně diskutovali se zedníky o zaoblených rozích. Nejdříve se tvářili, že to dělat nebudou. Běžná praxe je udělat je ostré s lištou, aby byly rovné a všichni se shodli, že je to správně a dobře. Na konci budete mít místnost, o které nikdo nedebatuje. Neřeší detaily a všichni jsou v klidu.

Odtušili jsme, že světelnosti v interiéru vinárny by oblé rohy hodně přidaly, že udělají příjemnější a měkčí lom světla. Docela jsme to lámali přes koleno, aby to zedníci udělali a výsledek je perfektní. Nejen z našeho pohledu, lidi se nad tím pozastavují. Je to obyčejná místnost, ale lidi říkají, že je nějaká měkčí a ptají se, jak se nám to povedlo. Nevnímají ty rohy, ale celek. Zaoblené rohy jsou drahé, ale myslím si, že se to ve výsledku investorovi vyplatilo.  

Rádi doplňujete své realizace organickými prvky a zvete si ke spolupráci další profesionály, umělce a odborníky a říkáte, že usilujete o Gesamtkunstwerk. Jak Gesamtkunstwerk chápete v kontextu své práce?

Ondřej Janků: Je to výsledek společné práce všech různých profesí včetně uměleckých a architekt je tam v podstatě v pozici dirigenta. Fyzicky tam toho zase tolik neděláme. Orchestr musí společně ladit a každý odvést perfektní práci. Na nás je pohlídat, aby se nehrálo falešně. Nejsme zde od toho, abychom realizaci vyumělkovali. Na to často nejsme kompetentní. Proto rádi zveme vizuální umělce, sochaře, řemeslníky, dokážeme s nimi vést dialog a oni odhadnou, co specifického interiéru dodat, aby měl jiskru. Když si nás pozve investor a my mu říkáme, že bychom tam chtěli dostat nějaké umění, organický prvek, nechceme, aby to chápal tak, že mu to tam za každou cenu vyšvihneme my. Jde téměř vždy o spolupráci.

Shota Tsikoliya: Zkušenost z Umprumky je taková, že když architekt mluví do volného umění, grafického designu, nedopadne to úplně nejlíp, většinou to není ono. Proto si ceníme spolupráce s kvalifikovanějšími lidmi. Někdy stačí jejich názor, jindy přímo návrh nebo práce, rádi to aplikujeme.  

Součástí vašich aktivit je výzkum v oblasti nových výpočetních nástrojů a stavebních technologií, nabízejících alternativní způsoby přístupů k projektům. Jaké máte výstupy z výzkumů?

Shota Tsikoliya: Ve výpočetních technologiích děláme materiálový výzkum, na jehož konci je třeba spolupráce v akademické rovině, nebo i v praxi. V tento okamžik spolupracujeme se So-Concrete na roboticky 3D tištěné zastávce MHD v Bratislavě. Dále je to výzkum výpočetního generování optimálních geometrií, jako při zmíněné spolupráci s Aulíkem Fišerem. Nebo třeba projekt betonových dlaždic s integrovanou vrstvou náletové zeleně. Začalo to jako akademický projekt, pak jsme s ním soutěžili na veřejné prostranství ve Vídni a teď to vyvíjíme pro praxi. Uvidíme, jestli se to bude realizovat a jak se to využije. 

V jedné vaší realizaci mě zaujala duhová skříň, jak jste k ní přišli a odkud berete profesionální spolupracovníky a konzultanty?  

Ondřej Janků: Povrch duhové skříně je z galvanicky upraveného kovu. Asi se s tím každý párkrát setkal, protože se běžně používá na mechanické součástky, šroubky, matičky. Ta úprava chrání proti rzi a oxidaci a stvrzuje povrch. Kromě jiného má taky tento zajímavý duhový efekt. Skříň je součástí velice střídmého obytného bílého prostoru s parketovou podlahou. Hledali jsme dominantní prvek, který by vytvořil specifický interiér, ale který aby na druhou stranu po chvíli neobtěžoval. Došli jsme k tomuto.

Lidé se nás ptají, jestli jsme to trochu nepřehnali, jestli se z toho člověk nakonec nezblázní. Neměli jsme vůbec kontrolu nad tím, jak ten proměnlivý vzor dopadne. Byl to čistě průmyslový proces. Černý plech se ponořil do galvanizační vany. Specifický vzor mu dalo asi napětí v materiálu a rozmístění elektrod v lázni. Nedá se to brát jako design, je to spíše nestandardní aplikace standardního produktu. 

Povrch skříně má zajímavý odraz světla, který působí, že je skříň někdy téměř zlatá a jindy jde do temných modrých, nebo zelenkavých tónů. Opticky se mění během dne podle světelnosti v místnosti. Když jsme to viděli poprvé v dílně, řekli jsme si, že jsme to teda možná přehnali. Nakonec jsem s tím ale velmi spokojený. Nebál bych se to dát třeba i do historického interiéru. Dřevěná parketová podlaha s tím krásně ladí. Když vedle toho postavíte historický nábytek, funguje to krásně dohromady. 

Tady se nám podařilo něco, co jsme od začátku od té rekonstrukce chtěli. Byt ve starém činžáku s vysokými stropy s historickými prvky, historickými okny a dřevěnou podlahou jsme chtěli zachovat, ale zároveň jsme nechtěli být úplně staromilští. Chtěli jsme tam vnést současný názor a nápad, kam se dá design interiéru posunout. Nové materiály, s nimiž se dá pracovat, a nebo zavedené materiály, ale pracovat s nimi na jiné úrovni, to máme rádi. Co se běžně využívá na šroubky, jsme aplikovali na velké ploše. Snad jediná fabrika v Česku má tak velkou galvanizační vanu, tak jsme to zařizovali až ve Frýdku-Místku. 

Shota Tsikoliya: Co se týče spolupráce s umělci a dalšími kolegy, nám pomáhá zázemí Umprumky. Naši fotografku Karolínu Matuškovou nám doporučila kolegyně Aleksandra Vajd už jako studentku. Dnes je z ní velmi populární fotografka ve dvojici Shot By Us, fotí hodně módu pro Vogue, nebo pro Forbes. Podhled nad schodištěm ve vinárně dělal další náš kolega z Umprumky Petr Demek, který pracoval pro ateliér K.O.V. Evy Eisler. V případě několika realizací bytů máme další kolegy z AVU, nebo Ondřej pozval umělkyni ze Švýcarska. 

Ondřej Janků: Umprumka pomáhá mimo jiné i proto, že je v Praze. S klienty je potřeba hodně mluvit, protože na novosti, které jim nabízíme, nejsou zvyklí. Osobní kontakt je opravdu důležitý. Pro realizaci je zásadní, aby si nejen architekti, ale i umělci padli s investorem do noty. 

Máte za sebou rekonstrukce bytů, kavárny, občas vila, je nějaký architektonický úkol, který byste si aktuálně přáli? 

Shota Tsikoliya: Typologicky to asi nedokážu říct. Projekt může být zajímavý v jakékoli typologii. Ale dělali jsme hodně bytů a gastra, takže bychom si rádi vyzkoušeli i něco jiného. Kdyby byly rovnocenně zajímavé projekty, jeden z těch rolí, které máme vyzkoušené a druhý nějaký nový, určitě bychom si radši vyzkoušeli něco nového. Můžete se podívat na naše stránky a co tam není, bychom brali.

Ondřej Janků: My se dost vyřádíme ve škole se studenty, byť na akademické úrovni. Zkoušíme věci, které si jen stěží dokážu představit v praxi. Ale typologicky je mi to jedno. Jde mi o investora, s nímž budu rok, rok a půl, někdy déle, v úzkém kontaktu. Komunikace je alfa omega jakéhokoli projektu. Teď máme třeba na stole firemní jídelnu, kde se denně protočí až 800 lidí. Myslím, že spoustě architektů by se do takového projektu ani nechtělo. Ale když je soulad s investorem, který má vizi přinést do firmy něco nového a specifického, tak se i z takového zadání dá dostat zajímavá, nevšední realizace. O takovou souhru mi jde daleko víc než o konkrétní typologii. 

MgA. Shota Tsikoliya, Ph.D, M.Sc. se narodil r. 1991 v Suchumi v Gruzii. Vystudoval Univerzitu ve Stuttgartu a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde v současnosti působí jako odborný asistent ve studiu Architektura III a v rámci mezinárodního programu CIEE přednáší Science, Engineering Technology in the Global Architectural Design. Vede a spoluorganizuje různé workshopy zaměřené na inovativní technologie v architektuře. V rámci svého doktorského studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové obhájil disertační práci Computational Methods in Contemporary Architectural Practice: Emergent Architecture. Shota absolvoval stáž na Danish Academy of Arts, School of Architecture a mezi lety 2014-2015 studoval a pracoval na stuttgartské univerzitě v rámci Institute of Computational Design, kde se účastnil realizace pavilonu ICD/ITKE Research Pavilion 2014-2015. Při spolupráci s kancelářemi v Praze a Berlíně získal Shota četné pracovní zkušenosti na různorodých oceněných projektech. V roce 2017 spoluzakládá a vede architektonické studio COLLARCH, které si ke svým úspěchům připisuje řadu ocenění realizovaných projektů: BIG SEE Interior Design Award 2020, BIG SEE Tourism Design Award 2022, Nominace Grand Prix Architektů 2021 a Cena architektonické veřejnosti GROHE, ocenění Interiér Roku 2021 v kategorii veřejný interiér I. 

MgA. Ondřej Janků se narodil r. 1983 v Praze. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze pod vedením Evy Jiřičné a Radka Kolaříka a později Ivana Kroupy. Během své pětileté praxe v kanceláři Herzog & de Meuron spolupracoval v mezinárodním týmu například na projektu dětské nemocnice v Zurichu, rezidenčním mrakodrapu v New Yorku nebo muzeu v Dauhá. Před praxí v kanceláři Herzog & de Meuron působil v kanceláři Bjarke Ingels Group v Kodani, kde se jako člen týmu podílel na vítězném projektu radnice v Tallinnu. V roce 2013 absolvoval Strelka Institute v Moskvě, kde vedl výzkum zabývající se budoucím rozvojem Moskvy zaměřený na konflikt formálního a neformálního růstu města. V roce 2017 spoluzakládá a vede architektonické studio COLLARCH, které si ke svým úspěchům připisuje řadu ocenění realizovaných projektů: BIG SEE Interior Design Award 2020, BIG SEE Tourism Design Award 2022, Nominace Grand Prix Architektů 2021 a Cena architektonické veřejnosti GROHE, ocenění Interiér Roku 2021 v kategorii veřejný interiér I.  Od roku 2020 vede společně s Shotou Tsikoliyou Global Architecture and Design studio na ARCHIP - soukromé mezinárodní vysoké škole architektury.

COLLARCH