Že prváci nevědí, co dělají, může být to nejlepší, říká o vedení oceněného ateliéru architektka Adéla Šoborová

BRNO — Studentská soutěž o Cenu Bohuslava Fuchse probíhá na FA VUT dvakrát ročně, nezávislá porota při ní oceňuje tři nejlepší projekty a tři nejlepší ateliéry. Z nejlepších projektů minulého semestru jsme pro vás vyzpovídali Theresu Unverricht (zde) a nyní přinášíme rozhovor i s představitelkou jednoho z oceněných ateliérů – Adélou Šoborovou. Ateliér Volné téma experimentuje s principy svobodného vzdělávání a sází na vlastní zájmy studentů, protože právě ty mohou být podle Šoborové nejlepší motivací. 

Dostala jste Cenu Bohuslava Fuchse za nejlepší ateliér nazvaný Vlastní téma?

Dostali jsme ji celý můj ateliér s dvanácti studujícími a takto oceněné byly celkem tři ateliéry. V případě mnou vedeného ateliéru pod názvem Vlastní téma to bylo za přístup, kdy si studující mohou sami vybírat své téma. Na začátku semestru přišel každý s tím, co by chtěl dělat. První část semestru jsme věnovali prohlubování tématu, které si sami definovali. Všechny projekty se až na výjimky věnovaly teorii. Studující Veronika za mnou třeba přišla s tím, že chce číst o urbanismu. Tak jsme vybraly literaturu, prohlubovaly téma, až nakonec přečetla pět knih a udělala skvělý projekt.

Porota při ohlašování cen označila ateliér za kritickou laboratoř, jež dává prostor tématům, která přijdou studujícím aktuální. Ocenila také výtvarné zpracování témat, které ukazuje, že architektura může být zobrazovaná i jiným způsobem, než hotovými architektonickými projekty.  

Čemu se vaši studenti věnovali?

Veronika Pilerová z druhého ročníku na začátku svého projektu Control and Indiference. The Present and Future of Periphery četla knihu Smooth City (napsala René Boer, pozn. red.). Zabývala se urbanismem ve smyslu co dělat se stávajícími prostory, aby se nestaly „smooth” – aby byly přístupné všem, aby odolaly kapitalismu. Zabývala se dvěma oblastmi v brněnských Černovicích, které slouží jako skladiště, ale vznikly v různých obdobích – přepravní haly a průmyslový areál bývalého ČSAD z šedesátých let. Dívala se na to, v čem jsou areály rozdílné, na jejich výraz, principy kontroly prostoru a jak se v nich cítila.  Přesto, že jsou oba prostory starší než studentka sama, jejich architektura působí dočasným dojmem, který nás má nechat chladnými, že jednou zmizí, přesto půdu poškodí trvale.  V projektu se zabývala principy jak přistupovat ke staršímu areálu, který je rozvojové území. 

Daniela Pitrunová z pátého ročníku se projektem Pod dohledem – Sexuality and space zabývala genderem v prostoru. Vycházela z knihy Beatriz Colominy Sexuality and Space, zachycovala prostor objektivem kamery, kde se snažila zobrazit své vlastní zkušenosti bytí v prostoru, kde jí architektura staví do pozice pozorovaného objektu, nebo se naopak ona stává pozorovatelkou ostatních.

Anežka Ondráčková z pátého ročníku se zabývala kritikou architektury a kritikou, jaká se dostává studujícím na fakultě. Práce navazovala na předešlý semestr, kde v ateliéru profesorky Moniky Mitášové využívala formát dialogu sama se sebou, jako nástroje k zamyšlení nad myšlenkami Gilles Deleuzho a Michaela Foucaulta, které v tomto semestru vedlo k definování pojmu Care–critique a projektu Care–critique: Debate Critically?. Vytvořila metodiku workshopu pro studující, který jednak seznamoval účastnictvo s teorií a také vytvořil platformu pro debatu o kritice mezi studujícími a posloužil jako další zdroj práce.   

Další projekty se zabývaly budoucím scénářem náměstí v Břeclavi (David Dubáň), propojením psychologie a navrhování veřejného prostoru (Matěj Bureš), Post-extraktivní architekturou (Ester Svobodová), přeměnou konstrukce bývalé radarové věže na bydlení (Klára Jelínková), minimálním prostorem na bydlení (Markéta Soukalová), disturbancí člověka v prostoru (Juraj Helbich), domem pro hudebníka (Benjamin Kovaľ), prostorem pro neurodivergentní děti (Martin Tomaščík), skleněným domem (Jana Prouzová) nebo permakulturním navrhováním dvora na sídlišti (Nina Marcineková).

Pro koho je ateliér určený?

Letos jsem to prvně vedla vertikálně, předtím jsem vždy měla jen první ročníky. Pak jsem si řekla, co s tím udělá zpřístupnění všem? Přihlásili se mi studující z prvního, druhého a pátého, a fungovalo to dobře. Ateliér probíhá tak, že jsme se během dne všichni sešli a každý řekl, co má v projektu nového. Tím se učili všichni od sebe navzájem, věděli, co dělají ostatní a bylo běžné, že konzultovali spolu. Dokonce se přihodilo, že jsem jednou nemohla, takže se sešli beze mě a setkání ateliéru proběhlo i tak. 

Vedení toho ateliéru nefunguje způsobem, že bych vstupovala jako dodavatel univerzálních pravd. Naopak se ty věci snažím otevírat, provádět studující semestrem a učit s vědomím moci učitele jak popisuje Paulo Freie v knize Pedagogika utlačovaných. Využívám principů svobodného vzdělávání a zkušeností nabraných z kurzů pro vyučující Školy rozpouštění – rozšiřování – propojování imaginace Institutu úzkosti a Letní školy transformativního vzdělávání od Na Zemi.

Tento typ ateliérů si vybírá určitý typ lidí, nebudu se teď pokoušet o škatulkování, ale myslím, že to nezajímá úplně všechny. Zároveň si nemyslím, že by to měl být jediný způsob výuky, kterým si projdou. Snažíme se využívat skills z jiných ateliérů a předmětů a použít je svobodně.

Letos pokračujete?

Vypadá to, že ano, znovu jsem vypsala ateliér Volné téma. Budu mít 14 studujících z různých ročníků – prvního, druhého, čtvrtého a pátého. Když jsem začala učit, bylo to s kolegyní Lucií Zádrapovou, měly jsme prváky a vedly jsme je v dost striktní struktuře. Tento drill a intenzita dovedly studující k dost dobrým výsledkům. Každý měl už ve druhém semestru krásně zpracovaný dům se silnými osobitými koncepty a vyladěnými knížečkami. Ale uvědomila jsem si, že to není to, co bych chtěla dělat, a že k některým věcem si studující dojdou sami, jen to chce čas. 

Začala jsem hledat cesty, jak ateliér vést volněji, aby si studující mohli sami rozhodovat o tom, čemu se chtějí věnovat, protože věřím, že vlastní zájem je ta nejlepší motivace. Svobodné vedení ateliéru jsem formovala s kolegyní Annou Kotlabovou, se kterou jsme pojmenovávaly semestr jako „Prostor a Já” a postupně jsme do struktury semestru vkládaly více volnosti, až se z toho letos v letním semestru stalo „volné téma”. Pro mě je to neustálý proces hledání balancu mezi strukturou vedení jednotlivých studentských prací a vytvořením dostatečného prostoru pro projevy a individuální přístupy studujících. Jako vedoucí ateliéru zaručuji, že to, co je v něm vytvořeno, zapadne do studijního programu a jeho kritérií a že se během semestru studující neztratí. S touto zodpovědností se i mě přirozeně jako vyučující stane, že do nějakého z projektů vstoupím více, než bych chtěla, ale je to o uvědomování si svého vlivu a správného zarámování mých verbalizovaných myšlenek. 

Jiná práce je se studujícími prvního ročníku, kteří ještě nevědí co dělají, což zároveň může být to nejlepší pro otevírání nových témat a přístupů. Zároveň se mohou ve svobodě ztratit a nenaplnit požadavky předmětu, proto jsem si pro ně letos připravila semestr strukturovaněji oproti minulému.   

To je výborný koncept, který může být nakonec samosprávný?

Úplně to tak není. Každý chce jinou pomoc, každému sedí jiná frekvence konzultací. Někdo potřebuje více času na samostatnou práci a stačí mu jedno setkání týdně, na základě kterého si uspořádá myšlenky a tím se posouvá, někdo to potřebuje více, i několikrát týdně. Je pro mě důležité vytvořit safe space, zní to jako buzzword, ale myslím to naprosto vážně. Nastávají situace, kdy přijde někdo jiný a dá studujícím jiný typ zpětné vazby, třeba na kritikách, tam se je snažím podporovat, protože to vnímám jako součást mé role. To je ten bezpečný prostor, díky němuž pak třeba mohou překračovat hranice – oboru i jiné, zároveň nejsou uzavřeni pouze ve svých myšlenkách a těch mých. 

Podařilo se vám během těch pěti semestrů vypozorovat trendy v tom, s čím studenti přicházejí?

U studujících prvního semestru dominuje fascinace prostorem – světlo v prostoru, kontrast mezi novým a starším (tíhnou k tomu, že to starší je hezčí). Čím je studující starší, tím jsou jejich témata více zakořeněná v teorii – hodně se točí kolem udržitelnosti, jestli vůbec stavět, nebo ne a jak. Občas se ateliér stává terapií, že si studující chtějí zjistit, co obnáší stavět s ohledem na klimatickou krizi a nakonec se k tomu vyjádří textem, manifestem nebo pravidly jak postupovat. Další zájmy jsou veřejný prostor, co dělat s městem, kdyby bylo možné odklonit automobilovou dopravu a jak pak to město začne fungovat, jak bydlet, nebo jak je užívání prostoru ovlivněno genderem.

Jak studující škola poznamenává? Napadá mě technicistní jazyk, který se zřejmě architekti naučí na škole, jímž se pak vyloženě zaštiťují?

V oficiálním hodnocení prací se objevuje struktura „architektonické řešení”, „konstrukční řešení”, „urbanistické řešení”, stejně jako v hodnocení soutěží a jinde. Jsou také předepsány výstupy – konvenční zobrazení – řezy, půdorysy, pohledy. Architekturu jsme zvyklí popisovat a zobrazovat určitým způsobem, jazykem kterému rozumějí všichni účastníci celého procesu stavění, to však může být omezující. V ateliéru na to reagujeme tak, že hledáme i vhodná zobrazovací média, která nejlépe představují dané myšlenky, nebo se stávají nástrojem k jejich formování. Snažím se je vést k různým zobrazovacím metodám, takže někde vznikne model, který se roztříští a tento proces se natočí, což samo o sobě nese nějakou myšlenku. 

Když studující píšou texty, častokrát nevznikají od začátku do konce, ale jako jednotlivé myšlenky, takové střípky. Pak je to o tom, jak to seskládají do konečného výstupu, ale nevadí mi, když to zůstane u střípků a různých myšlenek, protože už samotná jejich existence vedle sebe něco sděluje, zvlášť při instalacích v prostoru. Taky se snažíme v textech správně citovat a odkazovat na myšlenky jiných, jak by se v akademickém prostředí mělo, aby i popisná věta nesla hloubku a studující si postupně doplňovali povědomí o mračnu autorů.

Adéla Šoborová pochází z Perné u Valašského Meziříčí (*1996) a je absolventkou Fakulty architektury VUT. Během studia sbírala zkušenosti na zahraničních studijních stážích v ateliéru Gender and space na Akademii výtvarných umění ve Vídni a na Technické univerzitě ve Štýrském Hradci, konkrétně na Institutu architektury a krajiny a Institutu současného umění a Institutu nauky o budovách. Na své alma mater dnes vede ateliér a dokončuje doktorské studium, v němž zkoumá prostorové principy progresivních pedagogik. Aktuálně spolupracuje s ateliérem MAAUS a spolkem 4AM/Fórum pro architekturu a média. Byla spoluřešitelkou projektu Srozumitelná architektura, kde v týmu vytvářela metodiky workshopů pro děti. Zkušenosti má také z ateliérů Kuba & Pilař, UYO nebo ze spolupráce s Terénem – scénou Centra experimentálního divadla.