Zajímá mě příběh domu, říká obyčejný člověk a neobyčejný architekt Jan Šépka. I. část

jan Áāpka

Jan Šépka je výraznou postavou české architektury. Stejně osobitou, jako jeho domy. Náš rozhovor se v první části věnuje osobnosti architekta, v druhé tvorbě prostoru a konkrétním realizacím.

Pražský architekt tvoří svébytná díla s příběhem vztahujícím se k místu a propracovaným konceptem, který je obohacen o Šépkovo malířské cítění. Realizace jeho návrhů vzbuzuje silnou a značně polarizovanou diskuzi veřejnosti. Kdybyste, stejně jako my, přemýšleli nad významem příjmení Šépka, které vzniklo ze slova šépek – šípek. Můžete vás po-píchnout, nebo si z něj uvaříte léčivý čaj.

Může mít člověk architekturu v krvi?

Nevím, možná? Děda pocházel z Lipníku nad Bečvou, v Olomouci byl bankéřem a patřil mezi nejmladší ředitele bank první republiky. Pak se rodina přestěhovala do Ostravy. Rodina byla rozvětvená a k této oblasti měla silný vztah. Jeho bratranec Jacques Groag byl mezinárodně uznávaným architektem, žákem Adolfa Loose. Takže možná něco v krvi bude. Pokud čtenářům jméno Groag nic neřekne, tak jen připomenu, že pár zajímavých staveb má právě v Olomouci na pomezí funkcionalismu a moderny. Celou řadu staveb pak ve Vídni, kde se také podílel na stavbě Wittgensteinovy vily, kterou dozoroval. Přátelil se s architektem, olomouckým rodákem Paulem Engelmannem a také s filosofem Ludwigem Witgensteinem, který byl v Olomouci na vojenské službě. Na našem území Groag realizoval stavby v organickém stylu, kousek od Ostravy se nacházejí jeho dvě stavby. Dlouho jsem o přítomnosti architekta v naší rodině nevěděl, později mě o tom vykládala moje máma, která po předcích pátrá. Dochovala se fotografie mé babičky s Groagem na plovárně. Groagovi před druhou světovou válkou emigrovali do Anglie. Přiznám se ale, že mne jako studenta architektury tyto věci moc nezajímaly.

Babička Jana Šépky a architekt Jacques Groag na plovárně.
Babička Jana Šépky a architekt Jacques Groag na plovárně.

Co studenta Šépku zajímalo?

Chtěl jsem být malířem. Hodně jsem maloval na přelomu 80. a 90. let, kdy jsem měl i několik výstav. V té době mne zajímala řada různých témat… Největším, které mě dlouho provázelo, bylo poznávání náhody při malování obrazů. Postupně jsem ale toto téma vyčerpával a začal jsem hledat něco, co by mi dávalo impulzy, což malování v dané fázi postrádalo. Studium architektury mi dávalo smysl v tom, že nestojíte před prázdným plátnem, ale máte zadání od konkrétního klienta. Je už na vás, jak se s tím vypořádáte.

Malba k projektu Vila Hermína. Autor Jan Šépka
Malba k projektu Vila Hermína. Autor Jan Šépka

Architektura ale s malbou setrvává v jisté symbióze…

Přestože jsem se rozhodl studovat architekturu, výtvarno zůstalo. Stavby, které dělám, v sobě v tomto smyslu něco mají. Přesah k výtvarnému umění je mi blízký. Zřejmě je to nějak ve mně, těžko se tedy takové věci může člověk zbavit.

Když vidím vaše stavby, mám dojem, že ve vás je také sochař.

Sochařem určitě nejsem. Zde je důležité si vyjasnit rozdíl mezi architektem a sochařem. Když se pozorně podíváte na všechny mé práce, tak zjistíte, že jsou vnitřně propojené s exteriérem. Nezajímá mě tedy jen vnější ztvárnění, tedy to, co zajímá sochaře. Mě zajímá celý příběh domu. Tedy interiér a koncepce dispozičního uspořádání musí odpovídat tomu, co je vně. Moje práce nejsou sochařským dílem, ale mají vždy východisko v řešení celého domu. Fasáda odpovídá vnitřku, vnitřek reaguje na fasádu. Mně by nebavilo udělat stavbu se zajímavým exteriérem a poté ji banálně rozpatrovat, jak to vidíme například u Tančícího domu. Necítím tam přesah do koncepční roviny, proč je dům tak utvářen. To je rozdíl v sochařském přístupu. Je ale pravdou, že je řada architektů, kteří se snažili o sochařské ztvárnění stavby. Například architekt Claude Parent spolupracoval s několika sochaři a výtvarníky a společně vymýšleli koncepci stavby. Namátkou s André Blocem nebo s Yvesem Kleinem. Hlavně v postmoderní fázi najdete řadu architektů, který dělaly typicky sochařsky utvářené domy. Je to samozřejmě případ Gheryho, ale třeba i Zahy Hadid, nebo Daniela Libeskinda.

Dům v sadu. Autor Jan Šépka
Dům v sadu. Autor Jan Šépka

Když jsme u Gheryho tančícího domu, jak vnímáte jeho roli v české architektuře?

Za Gheryho Tančící dům jsem rád. V 90. letech to byla důležitá stavba z pohledu vstupu výrazné současné stavby do centra města a utváření pražského nábřeží. Je to i o polemice vstupu moderní architektury do historického prostředí.

Zmiňujete banální dělení interiéru, ale ani exteriéry mnoha novostaveb na tom nejsou lépe.

Máte pravdu, většina staveb je banální ve své podstatě. Tím se ale dostáváme k otázce, kde je hranice mezi architekturou a běžnou stavební produkcí. Developeři těchto staveb nebo částí měst obvykle nemají ambici dělat architekturu.

Vy ano. To ovšem nejde bez správných klientů. Jak jste se dostal k lidem, kteří mají zájem o architekturu?

Mám malou kancelář, pracuji v ní s kolegou, což je můj bývalý student. Nikdy jsem neměl ambici dělat spoustu zakázek. Jsem takto naprosto spokojený. Mám přiměřeně dost práce, která nás uživí. Můžu si při navrhování vlastně hrát, je to velmi zajímavá a inspirativní spolupráce. A vztah s klienty je samozřejmě hodně důležitý. Moji klienti jsou lidé, kteří si mě našli přes společné přátele, nebo je oslovila moje práce. Prvním předpokladem je to, že nehledají standardní stavební produkt. Mým cílem je vytvářet domy tak, aby to bavilo obě strany – klienty i mě.

r8_0646b
Interiér Vily Hermíny.

Jedním z témat, kterých se dotýkáte je průnik moderní architektury do historických center měst. Zásadní v tomto smyslu byla práce na Arcidiecézním muzeu v Olomouci.

Arcidiecézní muzeum jsme vyhráli v roce 1998. Prostředí tehdy bylo hodně rigidní. Když jsme představili památkářům celkový koncept, který byl založen na rekonstrukci staré části objektu a vkládání nových prvků v materiálové podobě beton, sklo a ocel, vůbec to nevnímali pozitivně. Památkáři velmi dobře věděli oč jde, znali zahraniční příklady, ale bály se precedentu. Když se muzeum zrealizovalo, skutečně to tak zafungovalo, a mnozí se na nás začali odkazovat. Ve smyslu tvorby pozitivních příkladů byla 90. léta velmi složitá. Podobným příkladem je například Galerie Benedikta Reita od Emila Přikryla, ale našli bychom těchto případů i více.

Projekt Vnímání, České Budějovice. Foto Tomáš Malý
Projekt Vnímání, České Budějovice. Foto Tomáš Malý

Když se přeneseme do současnosti, máme tu problémy opačného charakteru. Například výškové budovy…

Problém je v tom, že zatím není vybudovaný systém výškových budov v rámci daného města. Ty vznikají jako vykotlané zuby, jako příklad mohu uvést Pankrác v Praze – nejedná se tedy o předem komponovanou strukturu. Vyrůstají jako solitéry a mají ambice stát se výraznou stavbou a přebírat na sebe různé atributy. Proto se nedaří udělat dobrý výškový dům – pracují jenom samy se sebou. Stojí jako prsty v krajině a chtějí na sebe upozornit vizáží a chybí jim celkový kontext a smysl. Když děláte kancelářskou budovu ve městě, která zohledňuje proporce, měřítko a charakter města, budete k ní přistupovat jinak, než k 100metrovému věžáku na kraji města. V Olomouci je podobný návrh domu, který má být vyšší než radnice a najednou si kladete otázku, co to má vlastně představovat. Olomouc má krásnou siluetu, ze které vyrůstají věže kostelů, radnice a sloup, tedy duchovní a světské dominanty města. Tahle věž, která má být čistě komerční, se chce zapojit do této množiny symbolů města. Podle mého názoru je to parazitování na obrazu města. Tohle se prostě nedělá. Když se podívame, co dělal Mies van der Rohe v Chicagu nebo New Yorku, neměl ambici být nejvyšší. Výška přece nedělá kvalitu, nehledě na to, že je brzy překonána. Miesovy domy mají hodnotu, mají ji stále a ovlivnily celou řadu staveb, které na ně navazovaly a odkazovaly se. Miesovy věže jsou krásné, mají úžasné detaily. V tomto jsme velmi krátkozrací.

r0095a
Vila v Berouně.

Jak dnes veřejnost vnímáná architekturu?

Ve srovnání s 90. lety je tu obrovský posun. Tehdy bylo nemožné dělat netradiční stavby, protože bohatí lidé byli spíš zbohatlíci, kteří chtěli jen pozlátko, což je myslím na 90. let vidět. Po roce 2000 se začala situace proměňovat, protože přišla nová generace nezatížená tolik minulostí. Řada lidí začala hodně cestovat, z čehož čerpala inspiraci. Moji klienti obvykle řadu let žili v zahraničí. Jejich zkušenost a přesah jsou jiné a to je důležité.

II. díl rozhovoru věnovaný konkrétním projektům (Vila v Berouně, Vila Hermína, SEFO atp., naleznete ZDE. 

JAN ŠÉPKA (*1969 v Praze)

V roce 1995 vystudoval FA ČVUT a o dva roky později dokončil Školu architektury AVU. V roce 1994 inicioval spolu s Michalem Kuzemenským spolek Nová česká práce.  V letech 1998-2009 je společníkem ateliéru HŠH architekti. Poté založil vlastní kancelář Šépka architekti : www.sepka-architekti.cz.  V letech 2004 -2014 působil jako pedagog na Fakultě architektury ČVUT v Praze. V letech 2014 – 2016 byl vedoucím Kanceláře projektů a soutěží na IPR v Praze a od roku 2014 vede ateliér A1 na UMPRUM, kde byl v roce 2015 jmenován docentem oboru Architektura. V roce 2006 byl editorem ročenky Česká architektura a v roce 2015 vydal knihu „Jak se dělá město“ Řada projektů, na kterých se podílel, získala ocenění v ČR i v zahraničí. K nejznámějším patří úpravy Horního náměstí v Olomouci, úpravy Jiřského náměstí na Pražském hradě, Arcidiecézní muzeum v Olomouci, vila v Berouně, vila Hermína, úpravy zámeckého návrší v Litomyšli, návrh národní knihovny v Praze, Pokoj v krajině v Modravě, Dům v sadu nebo instalace Vnímání v Českých Budějovicích.