Jan Šépka a jeho projekty: SEFO, vila Hermína, nebo Dům v sadu. II. část rozhovoru

C_ZAKRES_ulice zboku 2

V první části rozhovoru architekt Jan Šépka hovořil především o sobě, své cestě k architektuře, inspiracím a vztahu s klientem. Pokračování se věnuje jeho tvorbě samotné. Dozvíte se, jednotlivých realizací.

Jak utváříte prostor?

Pokaždé je to jinak, vycházím z konkrétního zadání a místa. Jinak je to u domu na rovině, jinak ve svahu, nebo v proluce ve městě. Okolnosti i klienti, kteří přijdou a začnou vyprávět svůj životní příběh, mi ukáží rozměr, který by jim vyhovoval. Z toho všeho vykrystalizuje myšlenka.

Vila Hermína.
Vila Hermína.

Stává se, že vaše představa se klientům nelíbí?

Může se stát, že to není úplně ono. Potom návrh vyhodím a začnu znovu – abych lépe vystihl klienty. Dělám to pro ně.

Snažíte se držet se jistého rukopisu či stylu?

Ač to tak může na první dojem vypadat, že domy a mé projekty mají nějakou společnou nit, nebo styl, tak mě to primárně nezajímá.

Dum v sadu.
Dum v sadu.

Vaše domy do značné míry polarizují – baví vás provokovat?

Ambicí není provokovat, ale vystihnout místo, zadání, nebo klienta, a nabídnout specifické řešení. Určitě tedy nechci provokovat.

Mířím k domu v Berouně, ale také k Vile Hermíně v Černíně, na kterých jste spolupracoval s Tomášem Hradečným a Petrem Hájkem. Sousedi domy vašich klientů rozdýchali jen těžko.

Ano, obě stavby byly přijímány sousedy velmi rozpačitě i odmítavě. Kolem domu v Berouně se začaly rojit katalogové domy. Je zřejmé, že lapidární krychle působila mezi katalogovými domy nezvykle. Sousedi začali vnímat majitele jinačí stavby jako divné lidi a ptali se, proč také nezvolili katalogový dům? Po určité době, kdy se více poznali, sousedé zjistili, že jsou majitelé domu normální a situace se uklidnila.  Paní majitelka vyprávěla řadu příhod o názorech sousedů. Například se ve školce zapojila do rozhovoru maminek: „A kde vy bydlíte?“ – „Já bydlím, nad takovým tím hnusným domem.“ Ta druhá říká – „Já bydlím pod tím hnusným domem. A kde bydlíte vy?“ – „Já bydlím v tom hnusném domě.“

Vila v Berouně. Sousedi si na ni museli nějaký čas zvykat.
Vila v Berouně. Sousedi si na ni museli nějaký čas zvykat.

Vaši klienti musí být dostatečně silné osobnosti, aby si své bydlení obhájili.

Určitě jsou. Například asi rok po kolaudaci pozvali majitelé berounského domu sousedy z katalogových domů k sobě na oslavu Silvestra a vznikla zajímavá diskuze ohledně vzhledu jednotlivých domů. Bylo zajímavé, že většina sousedů litovala toho, že si nepořídili osobitý dům s architektem. Litovali toho, že nemohli být spolutvůrci svého bydlení. Vůbec je nenapadlo, že taková možnost je.

Vila v Berouně.
Vila v Berouně.

Poslední „peckou“ je Dům v sadu. Z vašich staveb cítím mnoho práce s prostorem.

Věci mají svůj důvod. Proč si třeba myslíte, že má Dům v sadu tak vysoký prostor?

Vyšel jste z potřeb a zálib klienta? 

Je to dáno tím, že je celý pozemek orientovaný severně, z obývacího pokoje vidíte do údolí, ale nemáte jižní světlo. To chytáme kukátkem či periskopem v horní části. Ložnice a další místnosti mají jižní nebo východní světlo. Mým cílem bylo dostat jižní osvětlení i do obývacího prostoru a proto je dům takto deformovaný a převýšený. Na první pohled může působit stavba iracionálně, nebo že je sochařským dílem, ale základ dispozičního řešení je čistě racionální. Půdorys vychází z kruhu, který je na jižní straně rozdělen do dvou čtverců, tak aby vznikly pravé úhly pro kuchyni, koupelnu a pokoje.

Interiér Domu v sadu.
Interiér Domu v sadu.

Mluvíte o racionálním přístupu. Nožka, na které dům stojí, ale působí vyloženě výstředně. A nákladně.

Dlouho jsme zvažovali, jak takový dům založit ve svahu. Měl jsem zkušenost s vilou Hermínou, která je založena ve svahu, což bylo dost nákladné. Rozhodli jsme se proto základy minimalizovat na jednu nohu, což nám ve výsledku ušetřilo zhruba půl milionu korun, v porovnání se zakládáním u Hermíny.  Nebylo třeba budovat drahé základy a izolace pro sklepy, zvláště v případě kamarádky, která to nepotřebovala. Z toho vznikl koncept, kdy nohou zakončíte kruhovou platformou, která má ideální statitické parametry a přenáší zatížení do jednoho bodu rovnoměrně.

Co vám řekl statik, když toto řešení viděl poprvé?

Statit už je zvyklý, že ode mě dostává nestandardní konstrukce. Nicméně přišel s jedním zajímavým vylepšením a tím je statické zapojení ocelové přístupové lávky. Lávka tedy celou betonovou konstrukci zavětruje a díky tomu nemuselo být použito tolik výztuže. Dále bylo důležité rozhodnutí v tom, že je vrchní část lehkou dřevostavbou, která více nepřitěžuje spodní betonovou konstrukci.

dum v sadu jan sepek

Funguje vztah architekt – statik vždy takto?

Domnívám se, že na to se u nás zapomíná. Architekt je vnímán jako kreativec, který roztřesenou rukou nakreslí tvar, a to je ta genialita tvůrce. Ve skutečnosti je za tím celý tým specialistů včetně stavebních inženýrů. Děláme brainstormingy, probíráme konstrukci, detaily, jsem připravený naslouchat. Je důležité mít dobrý tým lidí, kteří to neberou jako zátěž, ale jako výzvu, chtějí téma posunout dál a chtějí chápat koncept.

Středoevropské fórum (SEFO) na malbě Jana Šépky.

SEFO

Z pohledu statiky bude komplikovanější vaše největší práce – budova SEFO.

Celá stavba je velmi komplikovaná. Například vnitřní objekty vložené do větších pomáhají staticky rozpírat celou budovu. Myslím, že je to pro statika vždy zajímavá výzva. Projekt statikovi posílám hned v první fázi konceptu, aby mi co nejdříve mohl říci, že je například takové řešení neekonomické, nebo že je možné řešit statiku několika způsoby. Já jeho názor zohledním, případně přepracuji. Při takto náročné stavbě je pro mne statik partnerem.

Bude-li SEFO zrealizováno, bude to nejen z hlediska architektury evropský unikát.

Středoevropské fórum bude vystavovat sbírky umění od roku 1945 do roku1989 ze zemí, které nás obklopují. Zastoupeno tedy bude, kromě České republiky, Slovensko, Maďarsko, Rakousko, Polsko a Německo. Nepůjde jen o výtvarné umění, ale bude prezentována architektura, design, užité umění i fotografie. Tato myšlenka bývalého ředitele Muzea umění Pavla Zatloukala přinese zajímavou konfrontaci nejen zemí, ale i všech uměleckých předmětů. Ve střední Evropě zatím žádné podobné muzeum není. Expozice nám umožní nahlédnout do umění v bývalých socialistických státech i jejich západních sousedů za železnou oponou. Bude jistě zajímavé vidět, že umělci v různých zemích uvažovali velmi podobně, i když o sobě nevěděli.

SEFO naváže na budovu Muzea moderního umění v Olomouci.
SEFO naváže na budovu Muzea umění v Olomouci.

Jak bude sbírka koncipovaná?

Každý kurátor má přidělenu jednu zem, kde postupně nakupuje exponáty do sbírky. Muzeum uspořádalo již několik výstav přírůstků do stálé expozice z jednotlivých zemí. Podařilo se získat velmi cenné exponáty, například z Maďarska Vasarelyho. V architektonické sekci jsou krásné originální modely z 60. let.

Je forma stavby reakcí na dobu, kterou sbírky představí?

Samozřejmě i dům svojí formou reaguje na toto období a měl by spoluvytvářet atmosféru. Tedy jistou pocitovou stísněností. 

G_zahrada 3b

Můžete pojetí stavby přiblížit?

Půjde o pět sdružených staveb, které přesně kopírují původní parcely domů zbouraných v roce 1969. Rozdělení není formální, každý dům má jinou funkci. Ve vstupní dvoraně či fóru se bude odehrávat zahájení výstav, ale i další akce, které se běžně odehrávají na náměstí. Ve dvoraně jsou umístěny schody jako v divadle. Zde se tedy nachází fórum pod střechou a propojuje starou budovu a ostatní části. Další dům je věnovaný knihovně se studovnou, následuje knihkupectví s malým občerstvením. Navazující dvě lodi jsou výstavními prostorami se stálou expozicí. Patra jsou vyřešena vložením samostatných menších objektů. Hlavním motivem je horní osvětlení, které se do objektů dostává seříznutím vrchlíku valbové střechy. Menší vložený objekt bude světlo obtékat a zároveň do něj proudit.

INT_II_svetlejsi 3

Jak vnímáte lokalitu, která byla dlouho prázdná?

Je to zvláštní místo, které spojuje dva světy. Parcelace je zaznamenána již od středověku. Na druhé straně je olomoucká palácová a vojenská architektura. Napětí z různých velikostí vyvolává řadu otázek: Jakým měřítkem do tohoto prostoru vstoupit, zda zopakovat pět staveb, nebo přitupovat razantněji a navázat naopak na reprezentační stavby? Má koncepce se pokouší čerpat inspiraci z obou měřítek. Drobnější velikost se uplatňuje respektováním všech pěti parcel. Opakováním stejné výšky říms i střech u jednotlivých domů se řada sceluje a vytváří tak dojem jednoho areálu, který navazuje na přilehlý objekt Muzea umění, tedy na velké měřítko. Vznikl tedy jeden areál s jednou barevností, která by měla navázat na Muzeum umění.

Foyer vévodí socha, kdo je jejím autorem?

Socha Kaddish z roku 1968 od zesnulého Aleše Veselého, představuje důležitý moment našeho sochařství 20. století. Je to zřejmě jedna z největších soch u nás z této doby, která vznikla na sochařském sympoziu v Ostravě. Aleš Veselý zhruba rok tuto sochu svařoval z kovových zbytků v ocelárně. Je to pocta jeho otci, který zemřel měsíc před odjezdem na sympozium. Aleš Veselý před svou smrtí s umístěním sochy na vstupní piazzetě souhlasil. Dokonce jsme v roce 2010 v Litomyšli dělali simulaci náměstíčka pomocí lešení, kam jsme sochu umístili, pan Veselý byl tehdy nadšený.

INT_VI_knihovna_svetlejsi 2

DALŠÍ PRÁCE

Největší rozruch v poslední době kromě SEFO vzbudila instalace Vnímání na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích. Ve spolupráci s místním Domem umění jste Samsonovu kašnu skryl zástěnou.

Myšlenka se zrodila hned první den, když jsem přijel do Českých Budějovic, a nemohl jsem na náměstí nalézt Dům umění. Další myšlenky se také začaly utvářet při vnímání velkorysého prostoru náměstí, kdy lidé chodili kolem krásné kašny bez povšimnutí, vnímali jí tedy jen stereotypně, což je škoda. Proto jsem se rozhodl, že by bylo zajímavé postavit kašnu do role exponátu, a proto jsem pro ni vytvořil samostatný prostor. Lidé se k ní dostali jen po lávce z Domu umění a mohli si tak vychutnat prostor náměstí z výšky a poté si užít kašnu v intimnější atmosféře. Vlivem tohoto projektu se rozproudila diskuze, konaly se debatní večery. Celá akce tedy měla obecnější přesah do témat veřejného prostoru nebo vstupu architektury do historického centra. Chodila mi také spousta mailů, protože lidé nevěděli, o co jde. Ale když si prošli koridorem, byli s kašnou sami a asi poprvé slyšeli zurčet vodu, řada z nich to pochopila.

Print

vnimani_foto_(c)_tomas_maly_MG_3603

vnimani_foto_(c)_tomas_maly_MG_3591-HDR

Co dalšího máte pod pokličkou?

Momentálně je na stavebním úřadě projekt rodinného domu, který se jmenuje „Prolínání“. Bude v Praze na místě bývalé zahrádkářské kolonie nad Prokopským údolím, což je krásná lokalita. Jedná se o koncept stavby, která by se měla prolnout se zahradou. Bude mít pět částí – prstů propojených chodbou. Každý prst má jinou funkci, jedna část je obytná, další je klidová s ložnicemi, potom galerie, část kde jsou pracovny, garáž a samostatný byt syna majitelů. Vnitřní prostory mají betonové stropy, které budou v některých místech podepírat kameny. Stěny jsou dřevěné a z venkovní strany je vlnitý plech, který by měl maximálně porůst popínavou zelení.

Velmi neotřelý se zdá být také dům u Průhonic…

Investoři mají velmi pěknou parcelu, která má zhruba 5 tisíc metrů čtverečních. Na parcele je terénní zlom, ve kterém stojí kamenný starý objekt. Naším východiskem je tento zlom podpořit a zachovat část původní stavby, kterou chceme do nové substance začlenit. Zeminu vybíráme v místech, kde uvažujeme stavět stěny. Země tedy poslouží jako forma, do níž se bude lít beton. Po zatvrdnutí betonu se odebere zemina, která tvořila ztracené bednění. Výsledný objekt tak bude představovat otisk země. Textura místa se stane neopakovatelným motivem vnitřních povrchů, a tím i potvrdí sounáležitost se samotným místem. Vnitřní stěny musí zohledňovat sklon odebíraného terénu a i tato geometrie se propíše na vnější fasádě. Negativ se udělá hrubě a ručně, aby v odlitých stěnách byl otisk země, mohou tam být kořeny od stromů. Chceme se pokusit propsat zem do duše samotné stavby. Tímto řešením se ušetří poměrně hodně peněz na bednění. Ve starém domě jsou situovány ložnice, velký obývací prostor má zhruba 100 metrů čtverečních. V domě uvažujeme i s jednou plaveckou dráhou – tedy bazénem.

Máte nějaký nezrealizovaný sen?

Mám stále rád umění, především malíře, kteří se snaží o naivní umění – obrazy Paula Kleeho a Jeana Dubuffeta. Přál bych si, aby se mi podařilo někdy zrealizovat stavbu, která by v sobě měla něco podobného, co se mi líbí na zmiňovaných umělcích. Takovou, která ukáže naivitu nejen na papíře, ale i v reálu, protože naivita pro mě znamená pravdivost.

obr-čb

JAN ŠÉPKA (*1969 v Praze)

V roce 1995 vystudoval FA ČVUT a o dva roky později dokončil Školu architektury AVU. V roce 1994 inicioval spolu s Michalem Kuzemenským spolek Nová česká práce.  V letech 1998-2009 byl společníkem ateliéru HŠH architekti. Poté založil vlastní kancelář Šépka architekti : www.sepka-architekti.cz.  V letech 2004 -2014 působí jako pedagog na Fakultě architektury ČVUT v Praze. V letech 2014 – 2016 byl vedoucím Kanceláře projektů a soutěží na IPR v Praze a od roku 2014 vede ateliér A1 na UMPRUM, kde byl v roce 2015 jmenován docentem pro obor Architektura. V roce 2006 byl editorem ročenky Česká architektura a v roce 2015 vydal knihu „Jak se dělá město.“ Řada projektů, na kterých se podílel, získala ocenění v ČR i v zahraničí. K nejznámějším patří úpravy Horního náměstí v Olomouci, úpravy Jiřského náměstí na Pražském hradě, Arcidiecézní muzeum v Olomouci, Vila v Berouně, Vila Hermína, úpravy zámeckého návrší v Litomyšli, návrh Národní knihovny v Praze, Pokoj v krajině v Modravě, Dům v sadu nebo instalace Vnímání v Českých Budějovicích.

První část rozhovoru naleznete ZDE