Zrekonstruovaná vila poskytuje komfort 21. století, aniž by ztratila noblesu první republiky

Investor se rozhodl místo novostavby pro stylovku a přestěhoval se do ní z Prahy. Zeptali jsme se jej i architekta na okolnosti výjimečného projektu. 

 

DOBŘICHOVICE – Soubor prvorepublikových vil si v Dobřichovicích postavili bohatí Pražané jako místo úniku za klidem s rodinou. Investor, podnikatel David Frank si zde jednu vyhlédl a nechal si ji zrekonstruovat od architektů z Ateliéru k světu. Zeptali jsme se jej a architekta Jakuba Mareše na podrobnosti. 

Představte nám vilu, již jste rekonstruovali.

Jakub Mareš: Leží v nádherné čtvrti prvorepublikových vil, které celou oblast Dobřichovicka zdobí. Kdysi sem jezdili bohatí Pražáci na víkendy a za trávením klidového času s rodinou.

Tomu odpovídá cela typologie domu, místností i poloha na pozemku. V podstatě šlo o to takovou luxusní „chatu” přesně navrženou mírám tehdejší rodiny.

Vila byla přestavovaná v průběhu svého života, fungovala jako zázemí pro velkou rodinu. Změny jsou nejlépe vidět na hlavním štítu, kde je patrné, že vlivem dostavby místností došlo k několika viditelným úpravám. 

Původnímu majiteli JUDr. Vaníčkovi dům v 50. letech znárodnili a na dlouhou dobu z něj udělali činžovní dům. Po revoluci přešel za neznámých poměrů do osobního vlastnictví a následně ho koupil David Frank.

 

Co vás zaujalo na vile, že jste ji koupil?

David Frank: Chtěl jsem buď postavit dům nebo rekonstruovat. Splnilo se to druhé. Hledali jsme tehdy dům za Prahou a krajinný ráz okolí dolní Berounky a Brd se nám velmi líbil. Dobřichovice jsou tu jedna z nejlepších lokalit. Můj vysněný dům byla vila z první republiky, nikoliv však strohý funkcionalismus. Hledal jsem stavbu z 20. let minulého století, případně starší. Tento dům byl láska na první pohled, zamiloval jsem se do jeho stylu. Byl to takový noblesní i když zanedbaný dům na celoročně velmi slunném místě s pěknou, úměrně velkou zahradou. Líbila se mi velká špaletová okna, též že má dům tři štíty. Z každé strany vypadá jinak a od počátku bylo patrné, že se může přikročit k razantnějším zásahům, aniž by to narušilo původní charakter a ducha první republiky. A co hrálo též roli, že si tehdejší majitel fotograf Jaroslav Franta vybral mou rodinu a dal nám zajímavou slevu, když to koupíme právě my.

 

Jaké jste dostali zadání od investora?

Jakub Mareš: Dům si koupil dnes už kamarád David Frank, s nímž se známe ze spolupráce na domě v Podolí. Nakonec se rozhodl pro citlivou rekonstrukci a přestěhování z Prahy. Zadání bylo složité v tom, že bylo nezbytné vilu přizpůsobit životu ve 21. století. Cílem bylo otevřít ji do zahrady, dostavět pobytovou terasu, najít vstup do zahrady a vyřešit zádveří, které odpovídalo spíše menšímu „víkendovému“ provozu.

Pojali jsme to minimalisticky tak, aby vše vypadalo co nejvíce dobově. Všechny repasy a detaily byly řešené s velkou precizností. Tady je dobré vyseknout Davidovi Frankovi poklonu za to, že se stal ochráncem dokonalého řešení a byl ochotný některé detaily předělávat klidně několikrát, než se mu výsledné řešení líbilo. U podobných rekonstrukcí je takový přístup vzácný a zároveň pro výsledek nezbytný.

 

Šlo pouze o rekonstrukci nebo upravu pro nový účel?

David Frank: I když se to původně nezdálo, šlo nakonec o generální rekonstrukci. K úpravám došlo – především jsme otevřeli dům do zahrady – na jihozápadní straně vznikly místo okna velké dvoukřídlé dveře na přistavenou terasu ve zvýšeném přízemí. Odtud vedou schody přímo do zahrady a k venkovnímu bazénu. Dále se prosvětlil interiér domu. Zvětšil jsem dveře z obýváku do velké haly a jsou prosklené. Celkově přibylo skleněných ploch uvnitř i vně domu. Můj záměr byl útulný domov pro celou rodinu, velkorysé prosvětlené prostory, propojení se zahradou, zachování noblesního stylu první republiky, přitom však komfort 21. století.

Jaký jste vymysleli koncept rekonstrukce?

Jakub Mareš: Koncept byl o sjednocení a větším propojení celého interiéru. Dnes už v kuchyních vaří sami majitelé, sami se starají o okolí domu apod. Zprovoznili jsme krb ve středovém prostoru a celkově jsme se snažili všechny komunikační vazby co nejvíce napřímit a zjednodušit.

Spodní patro je pobytové s pracovnou a obsahuje byt pro hosty s vlastní koupelnou. V horním patře je ložnice s velkou koupelnou, dva dětské pokoje a hlavní pracovna. V podkroví jsou malé pokojíčky pro hosty a přístupy na střešní terasy. Sklep je rezervní byt s vlastním vstupem a kompletním zázemím.

Dům je velkoryse dimenzovaný. Je zde krásně vidět důraz, který byl dán společným reprezentativním prostorům – například hlavní chodba se schodištěm. Navazují někdy až pitoreskně malé prostory, které fungovaly jako servisní a obslužné. Propojování povrchů, detailů a funkcí bylo klíčové pro udržení domu jako celku, aby působil jako jeden velký propojený dům dělaný jednou rukou.

 

Jak to šlo, narazili jste na nějaké kostlivce ve skříni?

Jakub Mareš: Musím říct, že cesta byla náročná, a i když jsme dělali zásahů spíše méně, tak jsme nad každým detailem dlouze seděli a hledali nejlepší kombinaci. Záměr byl dělat spíše menší množství do sebe zapadajících věcí a to nejlépe tak, aby to vypadalo co nejvíce dobově a věrohodně. Je to úplně jiný způsob navrhování, než na jaký jsme zvyklí u nových domů nebo klasických rekonstrukcí.

Určitě nás ovlivnilo, že jsme byli už šestý architekt v řadě. Věděli jsme dobře kudy ne a co je pro majitele důležité. Rozhodně to byl tlak, aby jsme dům navrhli my a aby se kýžený výsledek konečně dostavil. 

 

Nakolik jste se spolehl na architekty?

David Frank: Architektů jsem vystřídal několik a realizaci provedl asi až s tím šestým v pořadí, který nejlépe pochopil, o co mi jde a dobře mě „nacítil”. Přesto mi navrhoval jen část a též jsme jeli bez prováděcího projektu – byl jen projekt prvního stupně. Měl jsem však rovněž šikovného stavbyvedoucího a stavební dozor a také výborné zedníky a řemeslníky. Jelo se hodinově i úkolově, jak bylo zapotřebí. Jednotlivá řemesla jsme si objednávali a organizovali sami, já byl tedy nejen investor a ideový tvůrce, ale i takový výkonný ředitel. 

Některé věci se dolaďovaly za pochodu. Byl jsem u všeho denně. Objevily se i neočekávané momenty jako náročná přestavba krbového komínu. Jiné byly snazší, jakoby na ně byl dům původně připravený – například zvětšování dveří či oken. Nemuseli jsme, až na jednu výjimku, řešit úpravu překladů. Architekt mi navrhl vzhled terasy v přízemí a především jsem strašně rád, že jsem dal na jeho radu postavit úplně nový vstup do domu. Původní byl poněkud neuctivý a maličký poměrem k charakteru a velikosti domu. Vznikla tak velká prosklená veranda s velkorysými schody, kterou obdivovali již mnozí. Zvedlo mi to sice citelně náklady, ale vyplatilo se to. 

První dva roky po zakoupení domu jsem sám trošku tápal jak dál, střídal architekty a připravoval se na celou akci. Věděl jsem ale, že nechci dům příliš modernizovat a kazit tak původní styl. Naopak co šlo, jsme příliš neměnili. Nicméně se muselo vyměnit za nové téměř vše – především 90% oken (vyrobily se kopie původních, zbytek repase), to samé s interiérovými i exteriérovými dveřmi, štuky, podlahami – všechny dlažby jsou nové, parkety více než z poloviny také, sítě též nové, instalovali jsme kompletně nové topení s retro litinovými radiátory. 

Poslední rok z dvouapůlleté rekonstrukce jsem také spolupracoval s vynikající bytovou designérkou Veronikou Vachtlovou. Výsledek se, myslím, podařil. Náklady na rekonstrukci však nakonec byly trojnásobné oproti původnímu očekávání. Musel jsem se v určitý kritický moment doslova hecnout a držet se hesla, že když jde člověk za nějakou představou a kvalitou provedení, nemůže si klást otázky typu, kolik to bude stát a kdy to bude hotové.. Jsem nesmírně rád, že jsme to celé dotáhli ke konci v polovině loňského roku, když vidím, jak to je teď, jaké jsou ceny a čeho všeho je nedostatek.

 

Proč jste si nenechal postavit nový dům přesně dle vlastních potřeb? Jak jste spokojení s výsledkem?

David Frank: Nový dům byl ve hře též, ale nakonec jsem neodolal složitější cestě rekonstrukce „stylovky”. Jsem zde velmi spokojený, měnil bych zpětně jen opravdu máloco. Splnil jsem si sen a jsem svým způsobem hrdý na výsledek, který jsem si ovšem tvrdě odpracoval.

Jakub Mareš: S výsledkem jsme spokojeni moc. Zvlášť preciznost detailů je zde na skvělé úrovni. Ovšem tu víc než kde jinde platí rčení, že „dům není nikdy hotov”. Na místě aktuálně chybí dořešit zahradu, již navrhl Ferdinand Leffler z ateliéru Flera. 

 

Vila v Dobřichovicích
Tým: Ateliér k světu
Autoři: Ing. arch. Jakub Mareš, Ing. arch. Matěj Smola
 Povolení a inženýring : Bc. Jan Strecker  

 

Jakub Mareš se narodil v roce 1984 v Plzni, vystudoval architekturu a stavitelství na ČVUT a vede Ateliér k světu. Zajímají se o soběstačné a ekologické domy a čtvrti, veřejný prostor a jdou do projektů, které posouvají hranice. Stojí za realizací Plzeňské Náplavky na Radbuze.  

Ateliér k světu