Židle se staly slavnějšími než jejich autor: Robin Day vybavil i olympijské stadiony

Jako dítě se pohyboval mezi dřevařskými a truhlářskými dílnami, kterými se jeho rodné město jen hemžilo. Možná právě to ovlivnilo legendárního britského designéra Robina Daye v jeho kariérní cestě. Pod rukama mu vzniklo několik věhlasných kusů, které proslavily britský design daleko za hranicemi ostrovů, v současnosti ale málokdo zná jejich autora.

Robin Day studoval v městě High Wycombe, odkud pocházel, později ale vyhrál stipendium na Royal College of Art in London a zdejší mladou fakultu interiérového designu, což značně zamíchalo kartami. Zamíchala jimi i druhá světová válka, která zmrazila jeho sny i postup v pracovní oblasti, studium ale naštěstí stihl dokončit. Odhodlaný Day i přes okolnosti našel cestu, jak se aspoň částečně vzdělávat v oboru, po kterém tolik prahl. Zdokonaloval se ve výrobě technických výkresů natolik, že to na částečný úvazek i vyučoval. Podílel se také na výrobě výkladních skříní butiků, později se stal známým i jko výstavní designér zodpovědný za celou řadu slavných exhibic. 

Soutěž, která všechno změnila

Z dnešního pohledu zaprášené jméno bývá spojováno nejčastěji se slavnými kousky, které nejen britové vídají na každém kroku. Výraznou roli jak v Dayově životě tak v celém odvětví designu sehrála převratná soutěž pořádaná MoMA se zaměřením na nábytek dostupnější pro širokou veřejnost. Právě v roce 1948 byly položeny základy pojmu “dobrý design”. Designéři se mohli účastnit dvou kategorií. Návrhy vzešlé z kategorie designu dostupného sezení zná celý svět – jsou Eames Plastic od Charlese a Ray Eamesových. Druhá kategorie věnující se úložnému systému už tolik proslavená není, i tak ale tehdy zvládla otevřít dvěře Robinu Dayovi a Clive Latimerovi do světa designu.

Jejich projekt byl skutečně inovativní: přišli s důmyslnou sada modulárních dřevěných dílů založených na sérii pohyblivých prvků, sestavených pomocí systému bezšroubových spojů a trubkových kovových podpěr. Jednoduchost použití za zachování elegance, „kterou průměrný americký spotřebitel považuje za žádoucí“ – jak tvrdil verdikt poroty, předčil i návrhy designérů jako byl Marcel Breuer, Jørn Utzon nebo Hvidt a Mølgaard.

Vítězný návrh neuchvátil jen porotu, ale i širokou veřejnost při výstavě výsledků, která následovala o dva roky později. Ukázka technického vývoje v kombinaci s inovativním použitím materiálu v překvapivě elegantních formách měla okamžitý úspěch, což nastarovalo i Dayovu kariéru. Oslovila jej firma S.Hille & Co, se kterou začal pracovat nejen na komodách. Padesátá léta byla totiž rovněž ve znamení využití nových materiálů, do této doby se datuje i Dayův nejznámější návrh ze všech: Polyprop Chair nebo také Polyside Chair. Jednoduchá, univerzální a extrémně odolná židle s plastovým sedákem a kovovou podnoží. Později svůj návrh rozpracoval i do dalších varient, tou tribunovou je vybavené calé Royal Festival Hall Auditorium nebo stadion Olympijských her v Mexiku.

Plastové židle Robina Daye se prodalo přes dvacet milionů kusů. Úspěch tohoto kousku se pro jejího autora stal trošku hořkosladkou záležitostí, jak sám přiznával, často to vypadalo, že nic jiného nenavrhl. Jeho portfolio je přitom velmi rozkročené od desítek židlí po různé další formy sezení a nábytku. Byl aktivní až do vysokého věku, mezi jedny z jeho pozdních designů patří třeba sezení Toro a Woodr, které najdete v londýnském metru. Robin Day byl známý důrazem na detail, decentní estetiku a nadšení do funkcionalismu.

Také designérova manželka Lucienne Day se zapsala do historie jako důležitá designérka látek, které byly v tehdejší době přelomově abstraktní. Poválečné designérské úspěchy Robina a Lucienne se znovu dostaly do povědomí veřejnosti po prezentacia na přelomové výstavě nazvané The New Look: Design v padesátých letech v Manchester City Art Gallery v roce 1991. Zájem dokonce uvedl některé kusy zpět do výroby.

Zdroj: © Robin and Lucienne Day Foundation