Železná opona tady zůstala stát, říká designér Pavel Hubáček o jižní Moravě

NEJDEK, LEDNICE – Ještě donedávna se do rakouského muzea vesnice Niedersulz vcházelo Nejdeckým statkem. Podle vzpomínek jej navrhl nejdecký rodák architekt Josef Černý. Výsadní postavení Nejdeckého statku v rakouské vesnici ukazovalo, nakolik je pro naše sousedy vyhnání původních německojazyčných obyvatel z moravského pohraničí citlivá věc. Pavel Hubáček je přesvědčen, že se doba změnila a že je na čase přeshraniční vztahy znovu rozproudit.

„Člověk na to naráží na každém kroku. Proč tu třeba nejsou tradiční hody? Všechny vesnice kolem mají kroje, které se dědí, tady nic takového nemáme. Je to dané tím, že tady byli z 90 % rakouští obyvatelé a tradice i všechno ostatní odešly s nimi. Potom sem přišli noví osidlující, protože se tu po válce nabízely pozemky a polnosti. Každý si ukázal na barák, a ten dostal. Když jde člověk takhle retrospektivně zpátky, pochopí, proč tu některé věci nefungují. Proč nemají lidi vztah k půdě. Protože si to po generace nevybudovali,” popisuje Pavel Hubáček. 

„V Nejdku stály na návsi statkářské domy a tady dole byla další část s pilou a mlýnem jako středobodem. Obě části propojovala ulice s domy, sklípky, prádelnou. Dnes je tam jen kopec a zeleň. Byl tu sirotčinec, podporovaný Lichtenštejny, sádky a celé to bylo propojené s Lednicí. Kolem lesa byly louky, ovocné stromy a hájovna,” vysvětluje designér, který se do rodného Nejdku po letech vrátil.

„Lidi tady podědili něco, co jim původně nepatřilo. A tak je to téměř v každé obci pohraničí. Chápu proto otázku sudet a vystěhovaných lidí. Nechci říct, že by byli všichni vyloženě oběti, ale začalo jim to už rozpadem Rakouska-Uherska. Rozdělila je nová hranice a měli se naráz smířit s novou identitou. Samozřejmě, když byli vystěhováni, zanechalo to velké šrámy. Z lidského hlediska je to hezky popsané v rakouském Museumsdorf Niedersulz.” 

„Odešli do Rakouska, mohli si vzít jen, co odvezli a začali nový život. V Rakousku je ale nechtěli, protože neměli občanství, byli občané Československa, takže je pak ještě převáželi dál do Německa. Až 85 % odsunutých obyvatel skončilo v Německu. V Rakousku pro ně nebyla po válce práce ani místa ve školách a šlo o statisíce obyvatel,” pokračuje v historickém exkurzu Hubáček.       

Ani téměř 80 let po traumatických historických událostech a 16 let od praktického zrušení hranic nefungují na jižní Moravě přeshraniční vztahy, jak by mohly. „Narážím na to, jak je v okolí pořád zakořeněné, že s „těma Rakušákama se moc kamarádit nebudeme, nikdy to zvlášť nedopadlo”. Mě naopak bavilo, když přijeli mladí z muzea v Niedersulzu a byli překvapení, že je tu tolik cyklistů. Ptali se, co se tady děje, že se tu tak jezdí na kolech. Nikdy tady nebyli. Železná opona doposud na obou stranách zůstala. Tady je hranice a co je za kopcem, nás moc nezajímá.”

Před pár lety navázal Pavel Hubáček spolupráci s muzeem rakouské vesnice Niedersulz a tamním kurátorem Saschou Windholtzem. Získal odtud archiv předválečných fotografií a pohlednic z německy mluvících obcí jihomoravského pohraničí. Konkrétně jde o tři tehdejší okresy Nicolsburg (tehdejší Mikulov, který byl do 60. let okresním městem před Břeclaví, pozn. red.), Znojmo a Novou Bystřici. Obrazový materiál využil při loňské oslavě osmisetletého výročí založení Lednice a Nejdku. 

Přijel i jeden ze zakladatelů Museumsdorf Niedersulz Josef Geisler a na závěr Nejdek Festivalu uspořádali přednášku s komentovanou projekcí obrázků obcí Mikulovska. Pavel Hubáček je přesvědčen, že by si archiv zasloužil zásadnější zhodnocení. Chce jeho prostřednictvím rozvinout přeshraniční spolupráci a pozvat Rakušany s místními kořeny k návštěvě Moravy.  

„Jednou jsme na motorce projížděli stezku železné opony, vede od Reistny z Valtic až do Mikulova po starý hraniční přechod. Co dvě stě metrů jsou informační panely s fotografiemi a kuriozitami, jak lidi prchali přes hranice. Vyústilo to v památník obětem, které to nepřežily. Potom jsme vyjeli za hranici a našli tam kopec, kde byly lavičky na všechny strany, stožáry s vlajkami, uschlé věnce, obrovská žulová deska s vytesanou mapou jižní Moravy a obcemi s německými názvy,” vzpomíná Hubáček na prvotní moment inspirace. 

„To mi utkvělo v paměti, v hlavě se mi všechno spojilo, jak to vlastně bylo. Ptal jsem se pak lidí, co sem přišli, jak to tu probíhalo a jak to prožívali. A pochopil jsem, proč Nejdek v 62. roce zkrachoval a byl přičleněn k Lednici. Po válce byli vysídleni všichni řemeslníci, kteří tu dělali obchod napříč vesnicemi. Začali tady úplně noví, kteří ale neměli vztah k půdě. Nový režim jim přiděloval práci v JZD a podobně. My už jsme generace, která tím není přímo zasažená, díváme se na to jinak a stejně tak je tomu i v Rakousku, kde generace, která na tom lpěla, postupně vymírá.”

Hubáček je přesvědčený, že na Rakouské i Německé straně budou mít lidé zájem přijet a poznávat místa, kde hospodařili jejich předci. Motivovat je chce výstavou historických materiálů, které získal v Niedersulzu. Chystá se oslovit dotčené obce a domluvit spolupráci. Ve městech a vesnicích by vznikly exteriérové výstavy, jež by ukázaly tamní život v předválečném období. 

Další expozice, snad i trvalejšího charakteru, by se vytvořily podél cyklostezek, nebo v jiných místech pro to určených. Představily by lidem, nejen místním, jak to tam bylo krásné a motivovaly k zachování historické kultury a architektury. Součástí projektu bude mobilní aplikace, potažmo doprovodný program s workshopy a komentovanými promítacími večery. Hubáček věří, že by tak mohl podpořit společenské dění v regionu i mimo hlavní sezónu, což vnímá jako místní prioritu. Sám se do rodného Nejdku navrátil po letech života v okresním městě a stále ještě má energii posouvat věci dál. 

„Vesnice umírá, není tu žádný společenský ani kulturní prostor, je tu jen zavřený obchod. Funguje to tu spíš jen přes léto. Do budoucna by tu taky mohla vzniknout trvalá expozice s těmito materiály. Lokalita je vybraná, ale je to běh na dlouhou trať, jsou to takové projekty, které budou hotové za pět až deset let,” komentuje Pavel Hubáček situaci v Nejdku.