Začínáme vysvětlením, jak přesně má bota nebo sako padnout, říkají Filip Vaculík a Martin Vašina

Oblečení i boty na míru nejen velikosti, ale i stylu. Krejčovské a obuvnické služby vyžadují něco, co mezi štendry v obchodních centrech najít nelze – porozumění klientům. A díky tomu se může stát, že dlouhodobé vztahy přerostou v přátelství. Čím se řemeslným službám daří obstát v konzumní době plné kompromisů, jsme se bavili s Filipem Vaculíkem, který vede SALONč4, a Martinem Vašinou tvořícím pod značkou Vashina. 

Spojili jste své služby jako krejčí a švec. Existuje něco, co vy dva dohromady neumíte člověku v rámci odívání nabídnout?

Filip: Právě naší spoluprací jsme schopni pokrýt víceméně asi všechno. 

Martin: Ještě neděláme čepice, ale…

F: Uplést to umíme.

M: Já mám zase kontakt na pána, co dělá klobouky na míru. (smích)

Jak by měl ideálně vypadat a cítit člověk, když bude odcházet od vás dvou? 

F: S úsměvem na tváři. (smích) Kompetentněji, určitě.

M: Z mé strany je primárním cílem naučit člověka obouvat se nebo případně oblékat, a dodat mu ten punc elegance. Ten člověk by měl odcházet víc sebevědomý, vizuálně na vyšší úrovni, a když se uvidí v zrcadle ve výtahu, tak řekne „wow“.

F: Ono to podle mě nutně neznamená, že musí být oblečen formálněji, ale lépe ve svých očích. On za námi přijde proto, že se chce někam posunout, a my mu tam máme pomoct, ať už jde o styl formální, casual nebo klidně i styling. K tomu se vázal ten výraz kompetentnější. 

Vaše spolupráce musí nutně vyvěrat z podobných hodnot i přístupu, jaké jsou?

M: Udržitelnost, rozhodně nejít s proudem a nepodporovat konzum. Když k nám někdo přijde a chce obléct a obout, tak ví, že to není jen na dvě sezóny, ale bude takto moct chodit obutý klidně deset, patnáct let.

F: Je to rozhodně i o budování vztahu s člověkem na dlouhodobé úrovni. Z klientů se často stávají přátelé, obecně jakmile si lidé najdou někoho, kdo jim vyhovuje, tak ty vztahy chtějí udržovat, podobně jako s právníky, lékaři, kadeřníky.

Co konkrétně přimělo vás dva ke spolupráci?

M: Já jsem na Filipa dostal dvě doporučení, potkali jsme se a on mi slušně řekl, že nemá zájem a že takových zkušeností má už pár, ale že když to bude mít hlavu a patu, tak tomu bude otevřený.

F: Vidíš, to je to první ne, který jsem řekl, a kam nás to dostalo? Teď tady sedíš a je to super.

Co Filipa potom přimělo říct ano?

M: Podle mě jak jsem přinesl boty na ukázku, pak nás propojila ještě kamarádka. 

F: Celé to vlastně začalo hlavně proto, že si rozumíme lidsky a můžeme se na sebe spolehnout, proto funguje i byznys. Předtím jsem měl vždy jinou zkušenost: jakmile jsem někoho doporučil, tak to nedodal, nepřišel, neozval se a negativní zpětná vazba byla mířená na mě. Tady to bylo poprvé naopak.

Zmínili jste, že jdete proti proudu. Kde vnímáte nejsilnější stránku, kterou můžete v dnešní době rychlé módy konkurovat?

F: Je to taková psychoterapie. Nabízíme kvalitní službu, máme kvalitní produkt, ale z mého pohledu to, co nakonec přiměje klienty nakoupit, je způsob, jakým si s nimi povídám, co oni tady se mnou můžou sdílet. Kolikrát se většinu schůzky řeší život, a až pak objednávka. Schůzky pak vedu i tímto směrem, prvně nastavím důvěru a oni pak nemají ani pochyb, že to, co jsem řekl, se stane. Dávám tedy lidem i pocit důvěry a prostoru sdílet cokoliv, poslední dva roky z toho mám převážně tento pocit. Ale já vlastně už vycházím hlavně ze zkušeností s dlouholetými klienty.

M: Já tak daleko asi ještě nejsem, beru to asi více pragmaticky. Mě vlastně strašně irituje ta doba. Když si někdo koupí boty, oblíbí si je, ale po dvou letech je může vyhodit, protože jsou takto konstrukčně udělané. Já můžu nabídnout zákazníkům, že si ty příběhy budou psát dál, že jim vydrží deset, patnáct let a je to investice do budoucna. Jde mi o přidanou hodnotu produktu, je za tím kus práce a samozřejmě, ty boty vypovídají o mnohém. Šaty dělaj člověka, ale boty prozrazují charakter. To, jaké boty má, jestli jsou elegantní, byznysové, to vypovídá o tom, jaký žije život. Jestli se o boty stará, má je naleštěné nebo okopané, cokoliv. To všechno souvisí. Proto už při tvorbě píšeme se zákazníkem příběh spolu, ptám se, jak je bude používat a co od nich očekává. V obchodech musí člověk udělat strašně moc kompromisů nejčastěji mezi pohodlím a designem. 

V debatách o rukodělných řemeslech často zaznívá velká otázka, jak správně nastavit cenu, aby odpovídala vložené práci a materiálu, ale zároveň byla přijatelná pro zákazníky, jak k tomu přistupujete vy?

M: Pro mě to byl ze začátku obrovský problém, neznal jsem tu hodnotu a neuměl jsem ji určit, ale propracoval jsem se k tomu. Nechci mít cenově konkurenceschopný produkt jen proto, aby takový byl. Já si za produktem stojím, ano, je dražší, ale vím, že ta cena tomu odpovídá. Prvotní investice se sice zdá velká, ale pokud si spočítáte, kolik peněz dáte za pět let za obuv, kterou musíte obměňovat, pořád to vyjde lépe.

F: Nejsme super drazí, ale nejsme ani levní, a slevy neděláme. Plácali jsme se v tom ale taky dlouhou dobu, u toho oblečení je to o to těžší, protože můžeš vlítnout do prvního obchodu a uspokojit potřebu hned. U nás jde i o to, že řešíme problémy lidí a umíme jim vyjít vstříc daleko víc. Trvalo to ale déle, než jsme zjistili, jak to dělat. Samozřejmě, spousta lidí kvůli ceně odejde, ale ta služba je rozsáhlá, což si lidé na začátku neuvědomují. Během dvou hodin mohou mít vyřešený šatník na půl roku. Já vím, kde, za kolik, ale kdyby to přepočítal na čas, kdyby to dělal sám, tak se to vyplatí. 

Oblékat klienty musí být asi docela zodpovědnost.

F: Je to další přidaná hodnota, že za ně dělám hodně rozhodnutí, oni důvěřují mému úsudku a vždycky jsou spokojení. Nicméně oblékat lidem ty kousky a dívat se jim do tváří je občas stres.

S botami je to jednodušší?

M: Jak co, ohledně bot je velký kříž s tím, jak boty padnou. I když vysvětluji, jak by bota měla sedět a jak se v tom člověk má cítit, tak já v té botě nikdy nejsem. Nepoznám to ani naoko. Vždycky boty dělám trošku menší, protože se ta kůže vytáhne, a už se mi několikrát stalo, že to klient nepochopil a pak jsme je zase upravovali, protože byly volné. 

F: S oblečením je to podobné, hlavně s tím formálním. Když si někdo nechává šít první sako, tak taky musím vysvětlovat, jak to má sedět a kde. Ale daleko těžším produktem jsou kalhoty. Tam stačí dva centimetry a člověk v těch kalhotech vypadá špatně. Taky tam není tolik prostoru na úpravu.

Zmínili jste úpravy. U způsobu výroby vašich produktů, ať už u oblečení nebo bot, se dá počítat také s daleko delší trvanlivostí, protože se věci dají často opravit, přizpůsobit… Což je asi další rovina, kterou vaše služby oproti fast fashion nabízí.

F: Jedna rovina jsou rozhodně materiály, které jsou úplně jiné, než co člověk sežene v retailu. My například k oblekům dodáváme ještě kus látky navíc, abychom měli jistotu, že bude z čeho opravovat a látka bude ze stejné šarže. 

M: Já vyrábím boty tak, aby šla bota kdykoliv libovolně rozebrat, opravit a znovu složit. Zásadní rozdíl mezi konfekční obuví a tou mou je v podrážce. Ta konfekční je gumová, konstrukce podrážky je dutá a z jednoho kusu materiálu, proto se nevyplácí ji opravit, jelikož by to stálo možná víc, než nové boty. U nás má zákazník jednu opravu ročně zdarma, ale vždy jde opravit, trochu přitáhnout, konstrukci u podrážky lze vyměnit, proto ta bota vydrží dvacet let.

V čem z pohledu menšího byznysu narážíte nejvíce v této době? 

F: Cashflow. Dost lidí chce platit věci až je uvidí, což tak bohužel nefunguje. Druhá věc, kterou vnímám, je přehršel působících vizuálů, které vedou k nerozhodnosti. Třeba u svatebních šatů, jejichž výroba trvá třeba tři měsíce, řekla nevěsta měsíc před svatbou, že se jí už líbí něco jiného a nechtěla zaplatit ani za tu práci, co se do té doby udělala. Tam vnímám ty třecí plochy. 

M: Asi vůbec začátek a hledání informací. Z pohledu mého řemesla, které tady už zhruba padesát let v podstatě není, tak nebýt mého mistra, který mě vyučil a pomohl mi, nevím, jak bych na tom dneska byl. U spousty věcí člověk ani netuší, jak se jmenují, dokud ho to někdo nenaučí, tak to sám na internetu ani nenajde. A samozřejmě začátek je taky náročný na cashflow. 

Jak vlastně, Martine, začala vaše cesta k vlastní značce bot a nynějšímu povolání? Jak se vám toho mistra podařilo najít?

Vždycky jsem měl vztah k elegantní pánské módě, strašně se mi líbily pěkné naleštěné polobotky, nikdy jsem si je ale nemohl dovolit, to se bavíme o botách za padesát až osmdesát tisíc. Pořád jsem tu myšlenku měl v hlavě, především, když jsem hledal boty a nemohl žádné najít. Říkal jsem si, že bych si je přece mohl ušít. Chvíli to trvalo, než myšlenka uzrála, celý život jsem totiž dělal v úplně jiném oboru – gastru. Kamarádka mi poradila, kde v Brně dělají kurzy, tak jsem chtěl zjistit, o čem to řemeslo vůbec je. Moje představa byla, že budu šít doma při práci. Zpětně ale vidím, že jsem tehdy uměl zlomek a vlastně na to neměl ani vůli po celém dni v práci. 

Po nějaké době jsem dal výpověď a šel na kurz k mému mistrovi, jelikož zrovna dělal rekvalifikační kurz, který trval čtvrt roku v kuse. Od té doby se tomu věnuji.

Kdy zhruba jste měl pocit, že to už za něco stojí a dá se tím živit? Myšleno co do kvality produktu…

M: Asi po půl roce. V roce 2023 jsem se tím začal více zabývat a jezdit na různé markety, potom jsem tvořil web, a pak už jsem si řekl, že to nějak vypadá. Nedávno se mi dostaly zpět do ruky první boty, které jsem dělal svému bratrovi, a musel jsem se nahlas smát. Nevypadají špatně, ale já vidím, co jsem udělal špatně. 

Což na druhou stranu není špatné zjištění… Je z vašeho pohledu tahle doba stále nakloněná k zakládání malých byznysů nebo je toho už příliš? 

F: On ten trh se vždycky naplní, a pak se pročistí. To, co nemá dostatečně silnou myšlenku, nemá šanci po čase přežít.

M: Já věřím, že když to člověk dělá poctivě a dobře, tak by to zvládnout měl. Jsou určitě odvětví, kde je to jednodušší, ale konkurence tam možná je vyšší.

Znáte víc dvojic jako jste vy dva?

M: Možná Pat a Mat. (smích)

F: Neznám, mně tudy za těch osm let prošlo asi šest kluků s botama, vydržel Martin a ještě další super švec, který se i jmenuje Švec, jeho cena je ale dvojnásobná ceně obleku, což nedává z hlediska mé služby smysl.

Máte nějaké profesní deformace, sledujete například, jak se lidé oblékají a obouvají? A jak se vám s nimi žije?

M: Jo, jedna z prvních věcí co dělám, je, že lidem koukám na nohy… Irituje mě móda teplákových souprav a tenisek. Je to subjektivní věc, ale za mě prostě není v pořádku, když jde někdo v teplákách mezi lidi. Nikoho neodsuzuji, ať si nosí kdo chce co chce, je to jen můj pohled. Všechno má své využití a důležité je, aby se v tom člověk cítil dobře.

F: Teplákovka je prostě na doma a na sídliště...

M: Umím ocenit i pěkné boty a nejsem typ člověka, co by ohrnoval nos nad konfekcí. Má tady svoje místo a i tam se dají sehnat krásné kousky. 

F: Já už tohle nedělám. Když někam přijdu, tak mi často lidi říkají, že vypadám super. Já jim na to předtím říkal, že je to moje práce, potom jsem začal říkat už jen: děkuju, ale neopětuji to bez rozmyslu. Nepovažuji se za nějakého arbitra, který by měl říkat: tohle je správně a tohle není správně, jsem tady spíš od toho, abych pomáhal lidem cítit se líp. A klidně – pokud to bude vytuněná teplákovka s dobrým stylingem.

Jsem rád, když můžu někomu oblečení pochválit, ale dělám to opravdu v momentě, kdy vidím, že člověk má vkus a je vidět že nad tím přemýšlí.

Vashina 
SALONč4