Z nuly na sto: jak se italský design stal i díky vtipu světovým

Pohledem moderní historie designu se Itálie musela do jeho čela vypracovávat takřka od píky. Zdánlivě nelehké okolnosti byly ale příležitostí pro nalezení nového estetického směru, které italští designéři dokázali velmi rychle a opakovaně využít. Přetavili ji třeba ve fenomén, jakým byla skupina Memphis. Poznejte klíčové momenty, návrhy a osobnosti, které k tomu vedly.

Těžko říct, jestli by do bodu designové velmoci Itálie dospěla nebýt jedné zásadní osobnosti – Gio Pontiho, kterého by z důvodu jeho přesahu nebylo rozumné řadit pouze do škatulek designér, architekt či umělec. Kromě svých inspirativních návrhů tvaroval nově vznikající entitu designérů pomocí teoretického ukotvení, ke kterému využíval časopis Domus. Ponti si od něj sliboval nastolení seriózní debaty nově se rodícímu odvětví i vlně, kterou považoval za vznikající italskou modernu. Právem je také nazýván jejím otcem.

Publikoval eseje na téma: co je design a kdo je designér, jeho textům se dostalo celosvětového uznání. V době, kdy v Itálii nikdo moc netušil, co vlastně sousloví industriální design znamená, ani jaké může mí obrysy, Ponti odpovídal s až filozofickým zaujetím. Ponti nevnímal design jako snahu o estetické dekorování objektů, ale spíše jako způsob praktického myšlení, skrze které jedinec formuje vlastní vesmír – tedy domov. V tomto univerzu je třeba pamatovat také na stránku etickou, intelektuální a na propojení s okolním světem. Domov je unikátním místem, kde slovo „comforto“ nabývá významu fyzického i spirituálního. S mnoha myšlenkami Pontiho jako myšlenkového vůdce souzníme i dnes. 

Ponti viděl domov základní stavební jednotku svých teorií, jako místo, které vyvěrá z harmonického spojení opaků, třeba moderny a tradice. Vytvoření takového místa či objektů je podle Pontiho úloha intelektuálního jedince přemýšlejícího v mnoha rovinách, který svou snahou tvaruje objekty v jedinečné formy – věci, ty pak slouží jako médium k vyprávění originálních příběhů. Umožní tak vzniku prostoru, kde může každý jedinec naplňovat život ve své ryzí podobě, autenticky. Z dnešního pohledu se tento výčet myšlenek může zdát poměrně samozřejmý, do zveřejnění Pontiho řádků ale v Itálii nikdy podobná debata nezazněla. 

Bylo tomu tak zejména kvůli rozštěpenému politickému systému a tím i nejednotné podpoře jednotlivých odvětví a umělců, také pro opožděný nástup industriálních výdobytků. Jelikož masová výroba nebyla něčím zavedeným, Itálie se stala známou spíše jako producent vzácných a luxusnějších kousků v omezených množstvích. K tomu přispěl také Ponti, který vydefinoval pozici designu mezi tovární výrobou a uměním. Pontiho holistický přístup přinesl také důležitou platformu pro výměnu pohledů – exhibici Triennale di Milano. 

Ta se jeho přičiněním z Monzy přesunula právě do Milána a byla uznána Úřadem pro mezinárodní výstavy. S pátým ročníkem se kromě industriálního designu a architektury otevřely brány také výtvarnému umění. O přerodu v celosvětově uznávanou událost svědčila také flexibilní modulární stavba Palazzo dell’Arte architekta Giovanniho Muzia, která je chápána jako zásadní ukázka vznikající racionalistické architektury. Od svého vzniku slouží jako hlavní průsečík společnosti, průmyslu a umění. 

Právě racionalistický směr zvaný „razionalismo“ byl prvním stylem, kde se projevila a vyčlenila italská osobitost, nejvýznamněji se skupinou umělců zvaných Gruppo 7. Sem patřili jména jako Sebastiano Larco, Guido Frette, Carlo Enrico Rava, Adalberto Libera, Luigi Figini, Gino Pollini, nebo Giuseppe Terragni. Hnutí velmi podporoval fašistický režim prostřednictvím Benita Mussoliniho. Vedle tohoto většinového proudu ale vznikaly také přelomové kousky jako Moka konvička Alfonsa Bialettiho, která se stala celosvětovou senzací. 

Poválečný vývoj italského designu nasedal na celosvětové trendy: na modernistický nábytek z trubkové oceli, který se v rukou Skandinávců stal díky použití dřeva přívětivějším. Obojí Italové převzali a hledali cestu, jak nechat vyniknout vlastní vyjádření, aniž by se vzdali inspirace v nábytku velikánů jako byli Le Corbusier nebo Gropius a Breuer. Našli velmi osobitý směr, kterým se zvládli zapsat na světovou mapu designu, a ještě dostatečně oddělit od ostatních – humor. Serióznost a purismus modernismu totiž zvedal v očích Italů touhu po parodii a vtipu. Samozřejmě neopomíjeli dbát na funkčnost, proporce, komfort a estetiku, jen to celé trošku okořenili, ať už barvou, různými detaily, nebo spojením všeho. Osobité pojetí jim rychle vyneslo mezinárodní pozornost a pověst země udávající styl. 

Zároveň v tomto období začali sahat k levnějším alternativám materiálů a využívali také nových výrobních postupů, poprvé byl tak v historii země design dostupný široké veřejnosti. Vzpomenout můžeme třeba inovativní Belottiho Spaghetti Chair nebo Elda Chair Joe Colomba, které se okamžitě zapsalo mezi designové klasiky.

Samostatnou kapitolou, která ještě více podtrhla předestřené tendence italského designu, byl přelom 60. a 70. let. Vznikly zde koncepty jako nafukovací Blow Chair, které je v podstatě alegorií na sedací nábytek a design ve své esenci. Ve stejném roce jako Blow Chair, tedy 1967, vzniká také Gilardiho křeslo Sassi, které připomíná kamení, o dva roky později Sacco – historický předchůdce sedacích vaků.

Esencí dosavadního vývoje italského designu může být také portfolio Gaetana Pescea, který humor a důvtip ovládl ve své sérii Up. Vévodí jí křeslo La Mamma, známé také jako Dona, které dodnes vyrábí legendární značka B&B Italia. Členitě oblé křeslo má napodobovat ideál ženských křivek z pravěkých dob s na řetězu připojenou podnožkou připomínající vězeňskou kouli – Pasce tak znázornil ženu, jak ji sám vnímal. Zatímco proporce křesla navozují konejšivý pocit, jaký poskygtuje matčino lůno dítěti, otoman symbolizuje systém nerovností, které drží ženy v područí, ale také to, že ženy často vězní samy sebe. Ve své době tento kus nábytku zvedl řadu kontroverzí, Pesce věřil, že hlavně pro nepochopení jeho myšlenky.

Pokud ale společnost nechápala Pesceho, s nastupujícími 80. léty to neměla rozhodně o nic lehčí. Vrcholným stadiem vývoje svébytné italské větve designu byla dnes již proslulá skupina rebelujících nonkonformistů – Memphis Group. Ze za sedm let vzniklého konceptuálního nábytku je patrné, že její členové o pochopení ani neusilovali. Postmodernistická skupina designérů shromážděných kolem Ettore Sottasse navrhovala vše od nábytku po látky a sklo. Jméno si půjčili z názvu skladby Boba Dylana, zároveň reprezentovalo místo narození Elvise Presleyho i hlavní město egyptské říše.

Kromě Sottasse sem patřila jména jako George Sowden, Marco Zanuso, Michele de Lucchi, Nathalie Du Pasquier nebo Shiro Kuramata. Z jejich spolupráce vznikly objekty, které artikulovaly naprosto nové pojetí designu. Výsledky jejich kreativy hledaly hravě a ironicky balanc mezi elegancí a kýčem, mezi všedním a naprosto iracionálním pojetím tvaru, který si často bral něco z nábytku, přičemž zbytek vyplňuje kontrastující absurdno. Více než k tvorbě užitečných kusů tato skupina přispěla k ještě většímu rozvolnění konvencí a debatě nad hranicemi mezi mnoha světy. Završila také svébytný vývoj italského designu jako samostatně vyčleněného směru.

Zdroje: Modern Furniture Classics, wikipedia.org, architecturaldigest.com, memphis-milano.com, designmiami.com, triennale.org