Významné ženy Bauhausu tvořily historii designu navzdory překážkám

Čajová konvice Tea Infuser MT49 bývá označována jako kousek nejvíce definující estetiku Bauhausu. Zároveň je také nejdráže vydraženým objektem umělecké školy v historii. Leč málokdo si jej dokáže spojit s konkrétním jménem. Za tímto brilantním návrhem stojí ještě brilantnější Mariane Brandt – jedna z hlavních hrdinek dnešního článku, kterým jistě patří větší pozornost než v minulosti. Pokud už se ženám Bauhausu totiž nějaké pozornosti dostalo, buď nesly status plus jedna jejich slavnějšího manžela, nebo bývaly často sdružovány pod nálepku zapomenuté ženy Bauhausu, která získání jiné perspektivy zrovna nenahrává. Přitom bez Margarethy Reichardt by Marcel Breuer neměl z čeho vytvořit své ikonické křeslo, bez Lilly Reich by zase Miesův nábytek Barcelona s dominantním čalouněním možná nenesl výslednou podobu.

V lecčem pokrokový Bauhaus věřil, že všechna odvětví umění stojí na stejné úrovni, že skrze univerzální vzdělání a společný zápal pro věc lze utvářet lepší společnost. V prvotním nadšení otevřel Gropius tímto prohlášením dveře také úplně všem souznějícím zájemcům o studium, nehledě na věk i pohlaví. Jakmile se ale dozvěděl, že ucházejících se žen je více než mužů, obavou z diskreditování reputace školy nakonec jim zůstaly dveře Bauhausu spíše nevlídně pootevřené. Ženy v Německu získaly právo volit a vybrat si libovolný obor studia pouze rok před založením Bauhausu, možná i proto by jejich většinové zastoupení bylo pro tehdejší společnost více než neobvyklé. Ředitel umělecké školy záhy změnil pravidla pro přijímání studentek, takže se na školu dostaly jen ty vyhovující kategorii „mimořádně nadané“. A neskončilo jen u přijímacího řízení. Mnoho žen by se nenašlo ani mezi učitelským sborem. 

Mysl Gropiova byla sice v přístupu ke studiu a designu velmi pokrokově založená, to stejné se rozhodně nedá říct o přístupu ke studentkám. Věřil, že ženy jsou schopné imaginace pouze ve dvou rozměrech, nedávalo mu proto smysl, aby se účastnily jiných kurzů než tkaní. Studium čehokoliv jiného bylo prakticky znemožněno. Jako jediný obor tkaní navíc po absolvování nekončil výučním listem, ženy se nemohly registrovat jako živnostnice a nemohly ani přemýšlet o magisterském titulu. Obojí mělo na možnou navazující kariéru zničující dopad. Odhodlané umělkyně si ale přes všechny překážky našly prostor pro svou tvorbu. Co víc, přetvořily nepříznivé podmínky v motivaci a snažily se prosadit i navzdory překážkám.

Zářným příkladem je zmiňovaná tkalcovská dílna. Byla nejúspěšnější z celého Bauhausu. Především zásluhou úspěšné studentky, později první členky rady mistrů Gunty Stölzl. Navzdory omezením byl její přínos obrovský, tkalcovskou dílnu přetvořila v profesionální studio. Nejenže prohloubila expertízu dané dílny zkoušením nových technik barvení a využíváním nejmodernějších materiálů i technologií, díky svému podnikavému přístupu vybudovala řadu napojení na výrobce nábytku, pro které ženy Buahausu tkaniny produkovaly. Školu tak udržovaly při životě, výdělky dílny totiž představovaly hlavní zdroj příjmu. Uznání za veškeré její snahy ale padaly na účet Georga Mucheho, který tehdy dílnu tkaní velmi ledabyle, přesto oficiálně vedl. Proto se Gunta ohradila a usilovala o místo mezi mistry, aby mohla vedení dílny převzít. Přestože uspěla, měl její kontrakt jiné podmínky a výše její mzdy se od ostatních kolegů rovněž lišila. Kromě úspěchů s vedením dílny se také velkou měrou podílela na nábytku připisovaném Marcelu Breuerovi, především v oblasti čalounění. Jedním příkladem za všechny je známý kousek African Chair.

Významnou ženou v čele tkalcovského oboru Bauhausu byla bezpochyby i Anni Albers. Pokud vám její příjmení zní povědomě, není to náhoda – provdala se za Josefa Alberse. Ten toho času vedl sklářskou dílnu, do které se ještě jako svobodná toužila přidat, nicméně jí to bylo znemožněno. Proto se Anni přidala ke Guntě a byla hrdou průkopnicí tkaní, razila názor, že je stejně expresivní jako malba a mělo by být uznáváno rovnocenně. Ona i její manžel těsně před válkou emigrovali do Spojených států, kde se zasadili o další šíření myšlenek Bauhausu. Za oceánem si Anni zvládla vydobýt jméno jako designérka textilií, což potvrzuje i její sólo výstava v newyorském muzeu MoMA roku 1949 jako vůbec první designérky tohoto oboru. 

Držitelka několika prvenství je i multitalentovaná Marianne Brandt. Kromě již zmíněného dražebního byla také vůbec první (a jedinou) ženou, které se podařilo proniknout do kovozpracující dílny a nahradit tehdejšího vedoucího Lászla Moholy-Nagy. Stojí za nejprodávanějšími návrhy, které z Bauhausu vzešly. Kromě čajových konvic navrhla jen za dobu působení na škole přes osmadvacet lamp, za nejúspěšnější vůbec je označována Kandem Badside Table Lamp. Když se Bauhaus z Výmaru stěhoval do Desavy, Gropius měl příležitost navrhnout úplně novou budovu zastupující vizuální tvarosloví Bauhausu, úkolem Marianne Brandt bylo navrhnout většinu svítidel, kterými na tehdejší designové poměry výrazně předčila dobu.

Jednou z posledních žen v čele tkalcovské dílny byla Lilly Reich, kterou do čela jmenoval Mies van der Rohe. Před působením na Bauhausu pracovala pro Wiener Werkstätte Josefa Hoffmanna, po přesunu do Německa se přidala ke spolku Deutscher Werkbund a stala se první členkou jeho rady. Díky tomuto působení se setkala s proslulým architektem Miesem van der Rohe, což zažehlo jejich mnoholetou spolupráci. Reich se podílela na několika jeho projektech i designu nábytkových kusů, jejichž výsledný vzhled silně ovlivnila. Právě v období kooperace vznikají ikony jako nábytek Barcelona pro stejnojmenný pavilon, také slavná Brno Chair a samozřejmě nelze nezmínit ani podíl na návrhu vily Tugendhat, Lange house nebo Velvet and Silk Café. Nic podobně úspěšného se v Miesovu portfoliu před obdobím s Reich ani po něm neobjevuje. 

Často skloňovaný ikonický a dodnes produkovaný design vzešlý z Bauhausu, a navíc určený dětem. Tvořivá skládačka Small Ship-Building Game bývá řazena mezi deset nejlepších výtvorů Bauhausu. Nevznikla by ale, pokud by se její autorka Alma Siedhoff-Buscher jako jedna z mála neodhodlala přestoupit z tkalcovství do dřevozpracující dílny. Úspěch jejího návrhu tkví především v propojení nejen klíčových zásad estetiky umělecké školy, ale také ve formě, která vybízí ke kreativnímu experimentu a fantazii při budování různých malých dílek. Kromě brilantní hry navrhla také nábytek pro Haus am Horn, který je součástí světového dědictví Bauhausu jako připomínka revolučně moderního bydlení.

Výčet žen, které se zasadily o budování Bauhausu a designového odvětví jako celku, rozhodně nekončí u zmíněných jmen. Přelomových tvůrkyň, jako byla Margaretha Reichardt, která zdokonalila unikátní bavlněný materiál známý jako Eisengarn, jež Breuer příhodně využil pro svá ikonická křesla Kandinsky, bylo opravdu požehnaně. Nemuselo se jednat jen o odvětví designu. Například bez snímků zkušené fotografky Lucie Moholy by se z dění a atmosféry Bauhausu mnoho nedochovalo. Svými dokumentaristickými snímky řazeným k estetice novo-objektivismu se snažila zachytit život na Bauhausu v jeho ryzí podobě. Zároveň tak formovala tehdejší identitu školy navenek. Její ikonické snímky, u kterých podle všeho nebyla často jako autorka ani přiznaná, dodnes končí na titulních stranách knih věnujících se Bauhausu. 

Všechny tvůrkyně a průkopnice designu spojené s Bauhausem jsou zodpovědné také za další přínos oboru, který je všechny přesahuj a zároveň pojí. Svými činy zvládly tříštit skleněné stropy, které omezovaly tvůrčí činnosti žen té doby. Inspirovaly tak své nástupkyně, jejichž situace je i díky ženám Bauhausu o něco jiná. Ačkoliv je z historického hlediska jistě na místě měnit perspektivu a vyzdvihovat ne tak známá, přesto stejně zásadní jména žen, které usilovně formovaly designové odvětví, je také dobré mít na paměti, že současným tvůrkyním vyčleňování do speciální kategorie „žen designérek“ nemusí být už tolik nápomocné. Například proto, že odvádí pozornost od jejich tvůrčí práce, která jistě mluví sama za sebe. 

Zdroje: europarl.europa.eu, artspace.com, thecollector.com, tugendhat.eu, afar.com, documentjournal.com, bauhauskooperation.com, wikipedia.org