Vytvářím čistě pozitivní emoci. Humor je dobrý most mezi lidmi, říká stand-up komik Libor Macháček

Dnes patří k nejlepším komikům v Česku. Cesta na vrchol znamenala několik let poloprázdných sálů, nezdarů a velké vytrvalosti. Díky zkušenostem už našel recept, jak spolehlivě pobavit publikum, a zároveň se snaží kultivovat kulturu humoru – bavit se inteligentně, nikoho neurážet ani nezesměšňovat. Existuje něco jako správný design vtipu? O tom všem jsme mluvili v rozhovoru s Liborem Macháčkem.

Kdy jsi měl svůj první stand-up a jaký byl?
První stand-up jsem měl v listopadu 2016 v Praze v klubu Rock Café na Národní třídě, kde vystupuju vlastně do dneška. Bylo to lepší, než jsem čekal, ale byla to out of body experience, člověk se může připravit na mluvení před cizíma lidma, ale v podstatě to nejde. Takže tam přijdeš v devatenácti před čtyřicet nebo padesát naprosto ožralých lidí, kteří naprosto netuší, kdo jsi, a teď ty máš jako zapamatovaný včetně pozdravu, kam dáš ruku, že si ji dáš do kapsy... Jako fakt vlastně vůbec nevíš, co máš dělat. Bylo to úplně jiný než cokoliv, co jsem zažil předtím. A možná než co jsem zažil potom, byl to neuvěřitelný zážitek. Někteří lidé se někdy smáli, takže to bylo lepší, než jsem čekal, ale to bylo první vystoupení, druhé a třetí a čtvrté byly tak špatné, že jsem potom stand-up rok nedělal. Začátky byly náročné. První vystoupení bylo paradoxně tak dobré, že jsem se k němu vždycky mohl vrátit a říct si: hele, může to být i dobré, může se to i povést, když na tom budu pracovat, asi umím rozesmát lidi. První bylo dobré, ale velice psychicky náročné.

Co tě po tom roce přimělo se vrátit?
Asi vlastně to, jak strašně super byl ten pocit, když se smějí další lidé. Když něco vymyslíš a lidi se tomu smějou a baví je to, je to naprosto neuvěřitelný a nereplikovatelný pocit, který se nedá nahradit. Je to něco, co mě vždy lákalo a o co jsem se snažil i v osobním životě – rozesmívat lidi. Je to taková hrozně pozitivní a super věc, i z egoistického hlediska jsi ty ten, kdo někoho pobavil. Je to natolik příjemný pocit, když se to podaří, že i ta brutální druhá stránka, kdy se to nedaří, stojí za to zkoušet znovu.

Pak už jsi vytrval?
Od ledna 2018 jsem to dělal pravidelně a začalo se tomu celkem dařit, třeba každé druhé vystoupení bylo relativně dobré. Pak jsem začal vystupovat se známějšími komiky, takže jsem měl víc vystoupení, ale zase v té době jsem bydlel v Brně a nebylo tam vůbec nic. Takže jsem jezdil do Prahy, třeba osm devět hodin autobusem kvůli pěti minutám, které třeba stály za prd. Máma mi musela kupovat lístky na autobus, protože jsem na to neměl peníze, ale musím říct, že málokdo to chtěl tak moc jako já v tom oboru. Od začátku jsem fakt dřel, abych se někam dostal. V tom roce 2018 jsem vystupoval už párkrát do měsíce.

Pokud se zeptám z laické roviny, co znamená dřít v stand-upu? Do jakých činností se ta energie vkládá, v čem se zlepšuje komik?
Podle mě jako ve spoustě věcech tajemství k úspěchu je vydržet, i když to není příjemný. A když stand-up není příjemný, tak je hodně nepříjemný. Někde jsem četl, že lidi se bojí veřejného mluvení víc než smrti. Ještě když si máš stoupnout před lidi a rozesmát je. To není jednoduché. Dřít znamená, že kvůli pěti minutám, za které nedostaneš zaplaceno, strávíš půl dne cestou, jsi sám, nakonec se to nepodaří a ty tam přijdeš znova. To je velká věc.

Druhá velká věc je, že se aktivně snažíš zlepšovat. Píšeš nové vtipy, zlepšuješ, jak působíš na pódiu. Myslím si, že tajemstvím dobrého komika není jen být nejvtipnější. Ale musí nejvíc makat, dát si záležet na marketingu, snažit se, abych měl co nejvíc vystoupení, abych se zlepšil, vydržet ty dlouhé cesty – to je možná nejtěžší, to cestování. Já strávím půlku života na cestě, to hodně lidí odradí, je to i fyzicky a psychicky náročné. Nejnáročnější jsou první roky, kdy se ti vystoupení nedaří, a ty u toho musíš vydržet. Ale ten pocit, když se to nepovede, je tak strašně brutální, že u toho skoro nikdo nevydrží. Stojíš před stovkou lidí, kteří se nesmějí, a ty nevíš, jak z toho ven, protože to ještě neumíš. To je strašně drsný pocit. Ale když tam přijdeš potom znova, to je to důležité, co pro mě znamená dřít.

Čím sis mezitím dodával kuráž, co tě motivovalo vytrvat? Když se na tvou kariéru podívám dnešním pohledem, těžko věřit, že to někdy bylo jinak než úspěšné…
Zčásti si myslím, že je to naivita. Ty si někdy u těch špatných vystoupení ani neuvědomuješ, jak špatný to bylo, až zpětně, když se na to podíváš. Byla období, kdy mi vycházelo každé čtvrté vystoupení.
Druhá věc je, že jsem to strašně chtěl, nic jsem nechtěl tak moc jako tady v tom uspět.
Třetí věc je, že to mám v povaze, mě vlastně baví ty těžký momenty. Jako tak trošku narcisticky mě naplňuje, že vydržím to, co jiní ne. Vím, že jedna z věcí, která odděluje zrno od plev, je, jestli to dáš, nebo ne. Mně naplňuje být ten, kdo vydrží, ale nedokázal bych to u něčeho, co nechci. Tohle byl můj sen.

Ty si píšeš vtipy sám a používáš jen svoje věci, pokud tu zásadu stále držíš… Jak to vlastně skládáš?
Všechny vtipy jsou moje, znám komiky, kteří si postaví show na tom, že poskládají zábavné novinové titulky nebo z toho, co slyšeli v televizi, nejsem toho ale moc fanouškem, protože: je to tvoje, není to tvoje? Když už je něco, co použiju, postavené na něčem, co někdo řekl, tak to na tom nesmí stát, musí tam být moje přidaná hodnota. Musí tam být důvod, proč to říkám, aby to byla moje autorská tvorba, o tom to celé je. Je celkem dost komiků, kteří kradou vtipy.

Proto bych asi nedokázal být herec, kdyby se těm lidem líbilo něco, co jsem nenapsal já, tak potom mi to nedává smysl, jsem jen mluvící hlava, která jim to odvykládala. Já to mám tak, že potřebuju být scénárista, režisér a herec v jednom. V tom je ten stand-up krásnej.

Z čeho si nejčastěji děláš srandu?
To se asi mění měsíc od měsíce, momentálně asi z blbosti a neohleduplnosti lidí, protože to mě asi nepřestane štvát. Takové dobré pravidlo pro stand-up je dělat si srandu z něčeho, co mě štve nebo mi přijde bizarní. V nové show mluvím o těžkostech a přípravách svatby, o tom, jak se v Česku pije alkohol a lidi nedokážou respektovat, že ho někdo nepije. Nebo o českých řidičích, z toho většinou vycházím.

Z čeho by sis naopak srandu nikdy neudělal?
No. (pauza)
Jako asi kdybych si dělal srandu z někoho konkrétního ze své rodiny, koho by to zranilo. Často to dělám tak, abych někoho neurazil, že spojím několik lidí dohromady, takže ani jeden z nich se tam nemůže poznat, ale je tam ta jeho část. Já se nikdy nesnažím někoho urazit. Určitě přemýšlím nad tím, aby si každý z rodiny na tu show mohl zajít a necítil se špatně. To není o tom, že nějaké téma by mi přišlo moc drsné, abych o něm mluvil, ale já vždycky chci, aby to bylo vtipné ne proto, že šokuju lidi, ale proto, že jsem řekl opravdu něco vtipného a chytrého. Takže téma je v pořádku jakékoliv, ale vtip musí být originální a vtipnej.

Přišel jsi na nějakou formu, co funguje? Na správný design vtipu, který bezpečně pobaví? Dá se to nějak shrnout?
Já myslím, že dá, ty vtipy, které fungují, jsou obecně ty, které lidi pochopí. Myslím to tak, že pochopí tvou emoci, i když v situaci nemusí být. Ve stand-upu se tomu říká premisa, že ty vysvětlíš těm lidem tvůj úhel pohledu a ve chvíli, kdy ho vysvětlíš, můžeš teprve začít dělat vtipy. Uvedu to na příkladu. Mluvím o svatbách a nejdřív vysvětlím, že to, co mi na tom vadí, je, že lidi tě nenechají si to udělat podle sebe. Takže nastavím, co mi vadí, a potom už můžu vysvětlovat ty konkrétní věci. Nejdřív prostě musíme být na stejné vlně a oni musí chápat můj úhel pohledu, to protíná jakýkoliv úspěšný vtip.

Svoji show máš složenou z vtipů, co si předem píšeš, část ale vzniká přímo na místě. Dá se říct, jak se to proporčně pohybuje a jak umí být člověk vtipný z patra?
Mám hodinovou show, z toho pětina je asi crowdwork – komunikace s diváky, čtyři pětiny jsou připravené. Na začátku vždy vysvětluji, že to tak bude vypadat, protože oni z videí na sociálních sítích můžou mít opačný dojem.
Zásadní je být hodně empatický a naladěný na emoce těch lidí – musí tě upřímně zajímat. Já když se s nimi bavím, tak mě upřímně zajímá, co vykládají. Hodně komiků dělá crowdwork s účelem zesměšnit toho člověka, to opravdu není to, proč to dělám. Často se snažím řešit jejich problémy, samozřejmě u toho být vtipný, ale snažím se tomu člověku pomoct. Myslím si, že je důležité a proč to všechny baví, že vidí, že se je nesnažím nachytat a dělat z nich blbce. Já jsem pořád na jejich straně.

Zvládáš se nesmát?
U svých věcí, které jsem slyšel několikrát, je to v pohodě. Mně pobaví největší kraviny, často crowdwork, kdy je to jiné, je to osvěžení i pro mě. Nestydím se zasmát, nehraju personu stoického člověka. Nejvíce mě překvapí momenty, které nečekám. U vlastní tvorby je to jiné, všechno se ti oposlouchá a okouká. Můžu tam mít 300 lidí, kteří se smějí, a já už přemýšlím nad dalším vtipem. Často vím, že smích přijde i jak bude dlouhý, proto je potřeba psát nové vtipy, aby mě to bavilo.

Takže se snažíš to měnit. Co nového tě čeká?
Prvního prosince vydávám úplně nové turné, z toho současného zveřejním také videozáznam, všichni se na něj tedy mohou podívat na YouTube zdarma, zároveň s tím vypouštím turné nové s novými vtipy. Objedu asi 30 měst, ať už těch větších – Praha, Brno, Bratislava – ale i v Přerově budu, kde jsem ještě nebyl a odkud pocházím. To turné bude mít šedesát až sedmdesát termínů a bude trvat rok a půl. Pak bude zase nové turné, nové vtipy. Tento cyklus bude trvat tak dlouho, dokud lidé budou chtít chodit. Zase osmdesát procent budou moje vtipy a dvacet crowdwork.

Jak poznáš při psaní vtipů, že už je vtip natolik dobrý, že jej vezmeš na pódium? Co rozhodne? Čteš to doma manželce?
Občas jo, občas rodině, ale ty nevíš — dokud to nevezmeš párkrát před lidi, tak nevíš. Občas můžeš být přesvědčený o vtipnosti něčeho, vezmeš to před ty lidi a vůbec to nefunguje. Ale zase: to je ta zábava, že na to přicházíš. Proto si to zkouším na levnějších akcích, kde říkáme, že to jsou nové vtipy. Co funguje, upravím, co ne, taky zkusím upravit, po několika pokusech už zjistíš, že to je silné, ale pořád na tom pracuju. Jakmile to použiju patnáctkrát, tak vím, že to můžu vzít na tu show. Ale musím to říkat před různými publikem, nestačí to říct desetkrát v Praze.

Co nejvtipnějšího jsi na show zažil?
Většinou to, co mě nejvíc pobaví, dám na sociální sítě. Z poslední doby jsem se bavil s klučinou, bylo to kolem voleb, kdy jsem říkal, že lidi neví, na základě čeho volit, a jdou tam z mého pohledu z pitomých pohnutek. A byl tam člověk, který si myslel, že je erudovaný a že rozumí politice, a pak jsme pomaličku došli k tomu, že volí na základě toho, že se mu líbí auta, proto je volič motoristů. Strašně mě bavil ten moment, kdy jsme na to v reálném čase přicházeli.

Když se profesně věnuješ vtipu, pracuješ s ním každodenně, jsou ještě věci, co tě pobaví?
Myslím, že humor je gaussova křivka — idioty a profesionální komiky pobaví ty největší kraviny. S bráchou si posíláme ty nejstupidnější memes, a to mě baví. Strašně mě baví zvláštní jména, také o tom mluvím ve stand-upu; včera mi kamarád řekl, že se někdo jmenuje Esteban Puma — já jsem jako profesionální komik brečel smíchy a nemohl jsem přestat. A to si říkáš, že bych měl mít tu laťku posunutou dál, ale mě rozesmívají nejstupidnější věci, nedívám se na shakespearovské komedie a nebavím se u nich.

Byl naopak třeba moment na show, který nebyl pozitivní? Vystupuješ mezi lidmi, je to hodně o interakci, nejsi těm lidem až tak daleko…
V počátcích je toho strašně moc, ty momenty, kdy se to nedaří, jsou strašně drsné a brutální. Ale to je jedna z těch hezkých věcí, když se člověk zlepšuje — už vím, jak se z toho dostat. Mám už mechanismy. Měl jsem ale lidi, kteří mě chtěli napadnout na pódiu, ale vůbec nejtěžší akce, které místy už odmítám, jsou firemní akce. Jsou za to hezké peníze, ale ty prostě přijdeš, vystupuješ pro lidi, kteří tě neznají, nevědí, že to vystoupení přijde, nechtějí se bavit, ty si z nich ani nemůžeš dělat srandu, protože jsi tam jako klient. To jsou akce, které z 80 % dopadnou špatně. Představ si, že přijdeš na konferenci, kde se lidi mezi sebou ani nemají rádi, jsou najedení, napití, je deset večer a teď je máš bavit. Jsem určitě jeden z lepších komiků v Česku, ale nepamatuju si, kdy jsem měl dobrou firemní akci.

Máš nějakou nemoc z povolání?
Snažil jsem se asi rozesmívat lidi vždycky, ale nemoc je spíš ta, že není už moc stand-upů, které by mě pobavily. Nedokážu se pobavit nad klasickým stand-upem, uvažuju nad tím z mechanického hlediska — jak vtip funguje a proč. Přemýšlím nad tím profesionálně.

Jsi v osobním životě nudný? Je pro tebe stand-up role?
Jeden americký jazzový hudebník říkal, že celý život ti zabere, abys zněl jako ty sám. To je realita — snažíš se přiblížit tomu, abys na pódiu zněl jako ty, ale to strašně trvá. Myslím, že není velký rozdíl mezi tím, kdo jsem na pódiu a v soukromí. Já se nedokážu bavit s lidma a nesnažím se být ten vtipnej za každou cenu, ale spíš bavit ty lidi. U nás doma je sranda a vždycky byla sranda. Táta je vtipnej, bráchové jsou vtipní, manželka je vtipná — je příjemný být ve společnosti lidí, kteří se snaží sami sebe rozesmívat. A ne nějak trapně, ale tak, aby nám bylo dobře. Humor je strašně dobrý most mezi lidma.

Existují nějaká úskalí, která z této profese vedou? Že se něco děje tobě, protože jsi profesionální komik a ne doktor?
Trošku nepříjemné je, že mi někteří pořád dohazují vtipy, které bych měl použít. Nemyslí to zle, ale je to nepříjemné, když mají všichni pocit, že ti pořád můžou radit. Druhá věc je ta, že když se člověk trošku prosadil, tak mě potkávají a poznávají lidé, což je příjemné, na druhou stranu mám své soukromí rád. Když třeba řidič Woltu ví, kde bydlíš, je to trošku narušení soukromí. Já chci, aby mě lidé znali, ale tohle na tom není moc příjemné. Nejsem Leoš Mareš, ale když se ráno neosprchuju a vezmu si do obchodu roztrhané tepláky a někdo tě pozná, tak se cítíš blbě. Trošku cítím tlak na to muset být prezentovatelný vždy a pořád.

Za tu dobu, co děláš komika, stalo se ti něco, co tě mile překvapilo, co jsi nečekal?
Nedávno jsem nad tím uvažoval. Nikdy jsem neměl člena rodiny nebo kamaráda, který by mi řekl, že dělám blbost. Zpětně, když se na to podívám, tak to vlastně špatný samozřejmě dlouho bylo. Vždycky všichni kolem mě byli pyšní, říkali mi, že je super, že něco takového dělám. Až je to divné — možná si to někteří říkali v soukromí, ale fakt jsem měl kolem sebe lidi v rodině nebo mezi kamarády, samozřejmě partnerka, kteří mě v tom podporovali. To mi přišlo hrozně hezké. Já jsem roky nevydělával žádné peníze, osm let na vystoupení nechodil skoro nikdo, stejně mě vždycky všichni kolem mě poháněli dál a byli z toho nadšení. A není to samozřejmost. Jsem hrozně vděčný, že jsem to tak měl.
Jediní, co mi to říkali, byli ti v komentářích. Proto jsem svou show pojmenoval Pořádná práce, protože mi psali: „Najdi si pořádnou práci.“ Tak tohle je moje pořádná práce.

Ty jsi říkal, že tady před nějakou dobou nebylo ani zázemí pro stand-up, mě by proto zajímalo, jak vnímáš humor a jeho úlohu ve společnosti? Jak nahlížíš na péči o typ této kultury – spíše komické povahy? Češi jsou navíc vnímaní docela jako národ vtipálků.
To jsem taky někde četl — podstatná část populace nemá smysl pro humor. Biologicky prostě nemají smysl pro humor. Ten život je pak strašně ochuzený. Máloco je tak hezké jako se fakt zasmát — nesnažím se znít pateticky nebo klišoidně, ale ten humor je příjemný. Je to cesta k druhému člověku — když se spolu zasmějete v rodině, v páru nebo s kýmkoliv, tak je vám hned líp. Jsem pyšný na tu profesi. Samozřejmě vím, že nejsem raketový inženýr, ale myslím, že je hrozně super, že vytvářím čistě pozitivní emoci. Když jsi v tom sále s desítkami až stovkami lidí, tak jim zlepšíš den nebo týden… To je přece strašně super.

Co se týče úlohy ve společnosti… Myslím, že Češi mají rádi humor, ale často ten přízemní, jednoduchý, stereotypní — takový ten klasický humor z 90. let o policajtech a blondýnkách. Ale já se snažím být jeden z těch, kteří to mění. Je další spousta lidí, co má rádo typ humoru jako já, tak se snažím jim ho nabízet. Myslím, že není úplně národní humor, je to spíš generační humor. Na mě chodí určité skupiny lidí a myslím, že ta skupina, pro kterou dělám humor já, jsou fajn lidi.