Vydáváme knihy, které jsou natolik výrazné a fungují jako objekt, že musí být vytištěné, říká Tomáš Pospěch z PositiF

Březen 02, 2021 | autor: Jan Gerych | Foto: Filip Beránek

I jako uživatel knih mám rád, když knihu vídám nějakou dobu na pultech knihkupectví, najdu si k ní vztah a ujasním, zda ji doma opravdu potřebuji.

 

PRAHA – Tomáš Pospěch je vizuální umělec, kurátor, historik umění a vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity. V rozhovoru jsme se zaměřili na jeho nakladatelskou práci s PositiF, jež propojuje svět současného umění a fotografie. 

V rozhovoru pro ČT Art jste zmínil, že vás baví uvažovat o „jazyku obrazové knihy”. Na co jste přišel? Jakým jazykem hovoří knihy PositiF?

Jsme malé nakladatelství. Každý máme spoustu aktivit a těší nás život, vždy si tedy pečlivě vybíráme, do čeho půjdeme. Většinou nás baví propojení současného umění a fotografie, i když vydáváme třeba i knihy umělcům zaměřeným na jiná média. Věříme v promyšlené a dobře zpracované autorské knihy. Proto se snažíme vytvářet knihy jako objekty – jako ideální propojení fotografie, textu, grafického designu, polygrafie. Kniha musí být promyšlená a fungovat jako celek. A přitom nemusí být nějak pompézní, velká ani drahá. Jen takto je důvod tisknout knihy a kupovat si je domů. Musí být dobré textově, obrazově, vzájemně provázané a třeba zajímavé na dotek a i čich. Fotografové často chtějí mít knihu a v ní své nejlepší fotografie. Ale už jim tolik nezáleží na dobrém výběru, řazení a rytmu snímků za sebou, jejich umístění na stránce, doprovodných textech, kde se informace nebudou opakovat a budou jejich práci dobře interpretovat, nebo na dobrém grafickém designu. Nanejvýš ještě tak vyžadují kvalitní tisk. Jen se podívejte, kolik fotografů, které považujeme za osové osobnosti české fotografie a vydali třeba řadu publikací, nemají dobrou knihu.

Když pracuji na dlouhodobém fotografickém projektu nebo chceme vydat práce některého autora, vždy tomu projektu nebo fotografiím pečlivě naslouchám a hledám ideální způsob jejich prezentace – formát knihy a pocit, který by z ní měl být. Nejsou to vytištěné a svázané fotografie, ale zcela nové dílo, objekt, kde svou roli hraje vše – od pořadí, umístění na stránce, propojení s dalšími texty až po atmosféru, kterou v knize vytvoří grafický designer.

PositiF vydává knihy vašich fotografií i dalších autorů spolu s teoretickými knihami o fotografii jako takové. Jaký je rozdíl, když pracujete na něčí autorské knize od práce v obyčejném nakladatelství? 

Neprošel jsem si zkušeností v „obyčejném“ nakladatelství. Naštěstí nejsem ani závislý na penězích, které nakladatelství vydělá, mne i grafického designera Milana Nedvěda, se kterým v poslední době nejvíc spolupracuji, naštěstí živí i jiná práce. Vždy do toho jdeme s tím, že taková kniha tu má existovat a něco zásadního přináší. Snažíme se vytvořit dobrou knihu. Věříme vždy, že peníze se na ni nějak seženou a když budeme svou práci dělat dobře, kniha se nakonec nějak prodá.

S odkazem na množství vašich profesních rolí označujete práci v nakladatelství za nutné zlo, které byste rád někomu předal. Mohl byste popsat proces, který stojí za novou publikací? Baví vás některá z fází procesu, nebo je to skutečně jen rutina? 

Jsem především vizuální umělec a historik umění. To jsem vystudoval a tomu se snažím věnovat v první řadě a je toho hodně, co bych chtěl dělat. Samozřejmě je vhodnější, když se úzce zaměříte, děláte svou práci naplno a nemusíte odskakovat do dalších profesí. Pochopitelně nemůžete být stejně dobrý v řadě rolí. Záhy po studiu jsem ale zjistil, že řada institucí tady prostě není nebo nefunguje, jak má a pokud chcete něco dobře dělat, nezbývá než si k sobě najít stejně spřízněné lidi anebo si tu práci naučit a dělat sám. Je skvělé, když si knihu vydáváte sám. Stojí to velké úsilí, ale můžete si vybrat skvělého grafika, knihu ladit, pohlídat tisk. Není nic horšího, než když několik let s velkým nasazením pracujete na knize a pak, aniž se to předem dovíte, si tam autor vybere ještě jiné fotografie, místo vašeho dlouho připravovaného textu se tam objeví text ředitele instituce, která na výstavu přispěla nebo se ušetří na grafikovi a tisku.

Jako motivaci pro udržení nakladatelství jste uvedl ekonomické důvody při vydávání vlastních knih a možnost kontroly celého procesu jejich vzniku. Pozornost v edičním plánu věnujete zapadlým autorům z 80. let a současným mladým, v obou případech vám jde o jejich podporu a zviditelnění. Není i tento kurátorský aspekt dostatečným důvodem pro setrvání v roli nakladatele? Podle čeho vybíráte mladé fotografy? Hrají roli osobní preference, nebo jde o čistě kvalitativní výběr? 

Mnohdy vydávám knihu prostě proto, že by tu měla být, ale není na ni dost peněz, abyste je zanesli do nějakého většího nakladatelství a ti se postarali o vydání. Takto to nefunguje. Když s nějakým studentem dlouho konzultujete jeho práce, vidíte, kolik úsilí do toho dal a jak se to podařilo, tak je skvělé, že se to dotáhne do konce a vydá. Tak tomu bylo u knih Imricha Vebera, Markéty Magidové, Lucie Sekerkové nebo Libora Fojtíka. A k mému zaujetí 80. léty – známe je stále hodně mezerovitě. Především ty autory, kteří se našli v nových poměrech, mají možnosti, jak získat prostředky, aby si svou knihu vydali. Dlouhodobě mne zajímají ti autoři, kteří tuto příležitost nedostali anebo hledám i u známých autorů polohy, které dosud zůstaly opomenuty, ale pro dnešní uvažování o fotografii jsou zásadní. Tak je tomu třeba u rané tvorby Tona Stana, dnes stále téměř neznámého Jano Pavlíka, nebo u námi nedávno vydaných knih Jaroslava Pulicara, Zdeňka Lhotáka a Gustava Aulehly. Lhotákovy fotografie ze zázemí fotbalu 80. let nebo ze spartakiády byly publikovány v různých knihách u nás i ve světě mnohokrát, ale nikdo ty projekty neznal celé, ani my jsme na začátku netušili, jak bohatý materiál má autor ve svém archivu.

V portfoliu máte i jednu e-book, jaké místo má tato forma u PositiF? Jde o ojedinělý počin, nebo s ním máte další záměry?

Vydáváme takové knihy, které jsou natolik výrazné a fungují jako objekt, že musí být vytištěné. Pokud bychom to takto necítili, vydali bychom je rovnou jako e-knihy. Překlad knihy Gustava Kublera nabízíme v elektronické podobě proto, že před třemi lety vydaný náklad je vyprodán, ale je stále dost lidí, kteří se o jeho teorie zajímají. Nemyslím ale, že by tu bylo tolik zájemců, aby mělo smysl knihu vydávat znovu.

Vydáváte sběratelské limitované edice, znamená to, že v případě standardních publikací může proběhnout dotisk? Přinejmenším v případě knih o šumperácích se dá očekávat velký zájem. V jakých nákladech běžně vydáváte?

Výzva je odhadnout náklad tak, aby nebyl dotisk potřeba. I jako uživatel knih mám rád, když knihu vídám nějakou dobu na pultech knihkupectví, najdu si k ní vztah a ujasním, zda ji doma opravdu potřebuji. Na knihu si je potřeba zvyknout a že je na pultech knihkupectví a můžete si ji ošahat, je pro ni ta nejlepší reklama. Pokud knihu vyprodáte pár týdnů po jejím vytištění, je to prima, ale jako nakladatel jste vlastně zklamali. A dotisk je docela nákladný.

Připadá mi dobré nabídnout knihu, která je něčím jedinečná, má něco speciálního, velký podíl ruční práce, originální fotografie autora... Jako historik umění a pedagog se ke knihám chovám značně nepietně. Mám jich hodně, neustále je přenáším, půjčuji, rychle v nich něco hledám nebo i vlepuji a vpisuji. Je to pracovní nástroj. Ale je příjemné mít pár knih, které jsou dotaženy ještě dál, něčím výjimečné a které se otevírají jen pro potěšení.

Nakladatelství Vás neživí, věnujete se mu, aby mohly vzniknout knihy, které podle Vás vzniknout mají. Je v tom naprostá tvůrčí svoboda s nádechem poslání. Jaký máte pocit, když vydáte další počin?

Oddechnutí? Ale napsat knihu nebo ji vydat bere hodně času, ale je to jen půl práce. Bohužel další polovina a už ne tak aktraktivní je knihu dobře uvést do života a prodat ji.

Jak vypadá spolupráce s autory na jejich autorských knihách? Vycházíte z jejich představ nebo se je snažíte získat pro tu Vaši?

Je to především o naslouchání. Jak autorovi, grafickému designovi, mně, a především těm konkrétním fotografiím a projektu. Aby nás sám navedl k nejlepšímu řešení.

Zmínil jste důležitost spolupráce s grafikem Milanem Nedvědem, jak probíhá? Spoléháte se na jeho návrhy, nebo je konzultujete?

Když připravuji výstavu nebo knihu, vybírám fotografie, kladu je za sebe, vytvářím správný rytmus. Ale nejsem grafik a nechci se jim do toho plést. Sděluji grafikům vždycky spíše pocit: Jak by měla kniha fungovat, k čemu by měla sloužit, koho oslovovat, jaký bych z ní chtěl mít dojem. Oni mají vymyslet, jakou nejlepší podobu knihy vytvořit. Konečně – je to jejich práce, vystudovali to a jsou v tom dobří. Rád se nechávám překvapit a spolu to jen formujeme dál.

Jaké jsou Vaše aktuální ediční plány?

Dokončujeme s Milanem Nedvědem několik dalších autorských knih, třeba o malíři Tomáši Predkovi nebo knihu legendárních fotografií spartakiády Zdeňka Lhotáka. Teď mi berou hodně času knihy, které připravuji pro jiná nakladatelství – Torst nebo Kant a je to skvělá práce, třeba s Josefem Koudelkou chystáme vydání jeho deníků.

Která je Vaše nejoblíbenější kniha?

Řekl bych jich hodně a pak si hned vzpomněl na další...:)

 

Tomáš Pospěch se narodil v Hranicích, kde také střídavě s Prahou žije. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie a Filozofické fakulty v Olomouci a Praze. Je kurátorem sbírky fotografie Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Jako fotograf a vizuální umělec má za sebou nesčetně výstav, jeho práce najdete ve sbírkách a muzeích v Česku, Německu, Maďarsku a Polsku. Založil výběrové nakladatelství PositiF.

Foto Martina Houdek

 

Autor: Jan Gerych