Můj textilní design může pomáhat odbourávat stres v relaxačních zónách, říká vítězka Zlín Design Weeku Zuzanna Wójcik

ZLÍN, VARŠAVA – Zuzanna Wójcik začala studovat módní návrhářství a byla i na stáži v Londýně, nakonec se však rozhodla změnit obor a zabývat se designem textilu. Letos dokončila školu a je na volné noze, zároveň druhým rokem spolupracuje se dvěma klienty. Říká, že je její práce uznávaná spíše v zahraničí než v rodném Polsku, což potvrzuje i její celkové vítězství v soutěži Best In Design pořádané v květnu na zlínském Design Weeku. 

Soutěž Best In Design jste vyhrála  s projektem Dotkni se textilu, který sestává ze šesti textilních objektů pro šest různých typů interakce. Můžete je popsat?

Objekty se liší velikostí, tvarem, orientací v prostoru, Některé jsou ploché, jiné prostorové. To vše ovlivňuje způsob, jak s nimi lidé mohou interagovat. Když je to něco malého, chcete se toho dotknout rukou, zvednout to. U něčeho většího si můžete usmyslet se na to posadit. Chtěla jsem prozkoumat, k jakým přístupům vedou lidi parametry mých objektů.

Jaký zážitek jste si odvezla ze Zlína?

Přijela jsem den předem a zůstala tam bohužel krátce. Viděla jsem výstavu v jedné z těch průmyslových budov a samozřejmě vernisáž naší výstavy. Město se mi líbilo, jak bylo zelené, to byl můj první dojem. 

Viděla jsem všechny práce na výstavě, úroveň byla opravdu vysoká, líbilo se mi to.Obzvlášť fashion design, protože tím jsem se zabývala dříve. Taky mě zaujaly skutečně pozoruhodné aplikace pro pacienty. Škoda jen, že jsem neměla moc času seznámit se s designéry. Šli jsme po zahájení na drink, tam jsem se mohla pobavit alespoň s některými.   

Projekt Dotkni se textilu vypadá jako stvořený pro interiérový design, je to ta funkce, kterou má mít?

Beru to jinak, šlo spíš o výzkum. Nesnažila jsem se vytvořit něco aplikovatelného v interiérech, zkoumala jsem, k čemu budou různé textury vybízet diváky. Chtěla jsem spíš vytvořit jakýsi katalog, prostě výzkum. Chtěla jsem to co nejvíc probádat. Ale souhlasím, že výstup je skutečně dost podobný nábytku, něco se dá použít jako křeslo, něco jako koberec. Nebyl to sice záměr, ale může to být inspirace pro nábytek a jistě i další aplikace.   

Jak jste se k této práci dostala?

Nejdřív jsem byla na fashion designu a na bakalářce jsem strávila šest let, což je docela dlouhé. Mezitím jsem si uvědomila, že pracuji radši s textilem než s tvary, konstrukcí nebo oděvy. Během bakalářského studia jsme měli předměty designu textilu, takže po dokončení jsem chtěla přejít na školu do Švédska. Přihlášky se odevzdávaly v lednu, tak jsem musela vymyslet něco do té doby, začala jsem proto studovat ihned v Polsku a čekala na možnost ve Švédsku. 

Nevěděla jsem, jestli se tam dostanu, ale podařilo se mi to. Pak začala pandemie, což mi hrálo do karet, protože se všechno začalo dělat vzdáleně včetně mé polské školy. Tak jsem mohla pokračovat do druháku v Polsku a přitom začít ve Švédsku.  

Před rokem jsem školu dokončila a jela jsem na stáž do Nizozemska (v Londýně jsem byl dříve, ještě během studia módního návrhářství). Ta mi skončila docela nedávno, do Polska jsem se vrátila v lednu. Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli se sem chci vracet, ale nakonec mi došlo, že v Nizozemsku zůstat nechci, tak teď žiji ve Varšavě. 

Které ze studií pro vás bylo nejpřínosnější?

Rozhodně Švédská škola textilní, bez pochyb. Ta škola má nejlepší vybavení v Evropě, ne-li na celém světě, je vážně obří. Vypadá jako továrně. Přízemí je celé jen pro tkací laboratoř a jsou tam všechny stroje, které vás napadnou. Obrovské haly průmyslových žakárových strojů, kde jsem se naučila programovat a vyrábět textilie. To u studia designu textilu není běžné, obvykle se do tak technických oblastí nedostanete. Ve Švédsku jsme takovou příležitost měli a za to jsem opravdu vděčná. 

Vaše práce vyžaduje hodně vybavení a strojů, kde se k nim dostanete?

To je na tom, že jsem venku ze školy, to nejsložitější. Jsem ze školy teprve chvíli a všechny projekty, které mám na webu nebo Instagramu, včetně toho, s nímž jsem se přihlásila do Zlína, jsou magisterské projekty. Od té doby se mi ještě nepodařilo nic moc vyprodukovat a pořád ještě řeším jak na to. Pracuji jako textilní výzkumnice a programátorka žakárových textilií pro dva klienty. Pro malé značky, které chtějí něco taky vyrobit, to není nic snadného. Musíte být už velká značka, abyste překonal minimální objednávky, které mlýny vyžadují. 

V Evropě je jen pár takových míst, kam se mohou umělci nebo malé značky obrátit. Jedna z nich je TextielLab v Nizozemsku, kde jsem měla stáž. Musíte si ale podat přihlášku, čekací lhůty jsou dlouhé, ne každého vezmou a v malých objemech jsou ceny hodně vysoké. Je to prostě obrovský boj pro každého, kdo pracuje s textilem, obzvlášť když jde o průmyslový žakár. Alternativa je už jen ruční tkaní, to je ale zdlouhavé a jde o úplně něco jiného. 

Co obnáší výzkum textilu?
 

Dělám to pro klienty, hledám pro ně přízi, produkční kapacity, společnosti, které shánějí textilní producenty. Ale má specializace je tkaní, takže to dělám spíš vně můj velmi úzký obor. 

Opravdu se hodně zajímáte o dotykové vlastnosti svých designů, jak se vám daří dosahovat tak překvapivých výsledků?

Zabývám se tím už dva roky, od magisterského studia a nejprve jsem si vytvořila takovou knihovnu možných způsobů, jak s tím pracovat. Teď, když se nad tím zamyslím, jsou tři způsoby jak s texturami pracovat. První je o rozdílných materiálech. Můžete použít měkkou přízi jako bavlnu, nebo o něco hrubší vlnu, nebo ještě tužší len nebo papír. Tím získáte ten rozdíl. Druhý je o vazbě, když materiál utkáte nějakou vazbou, bude na dotyk jiný, než když použijete odlišnou vazbu. Třetí je o odlišné škále vazby. Například flotáž, což je neprovázaný úsek nitě, je-li dlouhá, na omak je jemnější. To jsem se potřebovala nejdřív dozvědět, abych mohla provést můj poslední projekt. Ten přitom vycházel ze všech těch předchozích.  

Jaké máte na svou práci reakce?

První reakce přichází, když lidé vidí mé objekty. Většina je vidí na fotkách na Instagramu a obvykle tam píšou, že by si na ně chtěli sáhnout. To je úspěch. Vizuální stránka je taky důležitá, nabádá vás k dotyku. Taky se mi daří dosahovat toho kontrastu v texturách, takže to člověka překvapí, když si sáhne, protože měl jiné očekávání. Ve skutečnosti je ten materiál docela drsný, takže se dotykový vjem značně liší od pohlednového. Vypadá to jemně, ale je to drsné.  

Proč jste opustila obor módního návrhářství?

Nezajímá mě konstrukce a tvary na těle. A hlavně opravdu nemám ráda ten módní svět jako takový. Mám ho spojený s obrovským stresem, tlakem, žádné příjemné pocity. Proto jsem změnila profesní dráhu. Textil je pro mě mnohem uvolněnější. 

Když se dotýkáte textury, uvolňuje se ve vás oxytocin. Díky dotyku se můžete cítit klidněji, protože vám to vyplavuje hormony. Do budoucna může můj výzkum vést k něčemu více aplikovanému třeba v oblasti relaxace. Ve stresujících prostředích jako v kancelářích, na letištích, nebo v nemocnicích. Moje poznání se dá zužitkovat v relaxačních zónách na takových místech. Pokud výzkum nasměruju od experimentů a umění k aplikaci. 

Jaké máte nejbližší plány?

Až budu mít konečně víc času, představím vlastní značku. Snad koncem roku nebo v příštím. Nabídnu textilie pro interiéry, více dekorativní, tapiserie na zdi a nějaké menší doplňky jako povlaky na polštářky. Vše bude vycházet z mých zálib v barvách, texturách, gradientech.  

Zuzanna Wójcik se narodila 1994 ve Varšavě. Vystudovala bakalářský program módního návrhářství na Akademii výtvarného umění tamtéž, magisterský program designu textilu na Strzeminského akademii výtvarného umění v Lodži a taky Švédské textilní škole v Boråsu. Za diplomový projekt získala stipendium Vogue Polsko a Cenu prof. Andrzeje Jana Wróblewski. Absolvovala stáž v Londýně, Lodži a Tilburgu. Vloni zvítězila v kategorii designu textilu na Trienále mladého textilního umění v Lodži a letos v soutěži Best In Design na Zlin Design Weeku.