Film je relevantnější k zobrazování architektury než obrázky, říká vítězka Kaplicky Internship Eva Kvaššayová

PRAHA – Soutěž Kaplicky Internship se spojila s největší oborovou přehlídkou Diplomky určenou pro architekty, krajinářské architektry a urbanisty. V osmém ročníku uspěla Eva Kvaššayová s projektem Cloud-scape, jenž oživuje mezistanici lanové dráhy od Dušana Jurkoviče, jež už neslouží svému původnímu účelu. Architektka se zabývala chátrající tatranskou architekturou, kterou dnes necitlivě nahrazuje generická produkce bez skutečného vztahu k místu.

Vyhrála jste Kaplicky Internship a získala 3 měsíční stáž u Foster + Partners v Madridu. Máte tuto kancelář v oblibě a zmíníte nějakou jejich realizaci, kterou máte ráda?

Ano, je to jeden z mých oblíbených ateliérů a těším se, že budu mít možnost být v jednom z nejprestižnějších ateliérů na světě. Moje oblíbená realizace jsou kanceláře Bloomberg (Londýn, 2017, pozn. aut.) jako propojení historické architektury a nejnovějších technologií.

Kanceláře Bloomberg pracují s historií místa, navazují na ni s respektem. Váš projekt je odvážnější, doplňujete starou stavbu od Dušana Jurkoviče (mezistanici Start) o novou strukturu?

Využívám stávající budovu a snažím se přilákat lidi, udělat z ní turistickou atrakci. Upozorňuji na to, že tam bývalá stanice stále je a je z velké části nevyužívaná. Budova tam sice stojí, ale pár metrů od ní je nová stanice a tato už je pozapomenutá. V prvním a druhém podlaží je restaurace, která byla ale zavřená, když jsem tam byla fotit. Jsou tam apartmány, ale aktuálně taky nejsou využívané. Moje práce se soustředí na nejrozsáhlejší část, kde jsou rampy a schodiště, které sloužily k nástupu na lanovku. 

Porotkyně Taba Rasti z Foster + Partners měla vedle prezentace o práci v jejím studiu také pojednání Breathing Life into Historic Buildings o udržitelnosti v architektuře. Vaše diplomka Cloud-scape s tím souvisí, jak moc?  

Souvisí to velmi. Ateliér Foster + Partners je ve světě architektury, myslím, jeden z průkopníků, co se týče využití novinek i z jiných odvětví. Já se zabývám pointcloudovou metodou a fotogrammetrií, což ale nejsou úplně nejnovější postupy. Principy fotogrammetrie sahají až do 19. století, metoda pointcloudu je nová. Taky ale hledám, jak jinak můžu s nejnovějšími technologiemi inovativně tvořit architekturu. 

Taba Rasti uvedla, že ji vaše navržená nová struktura připomíná práci Jana Kaplického, trefila se?

Ano, takto jsem se nad tím sice původně nezamýšlela, ale vidím tam fyzickou podobnost. Je to taky organická struktura a i Jan Kaplický se snažil využívat nejnovější metody, technologie a materiály. V tom je to podobné. 

Co jste tedy navrhla, co je Cloud-scape?

Využívala jsem pointcloudy a metodu fotogrammetrie v konceptu oživení nefunkční stanice lanové dráhy od Dušana Jurkoviče. Práce s pointcloudy je zajímavá a inovativní v tom, že umožňuje vedle formy zobrazit i materii objektů. Pointcloudy se dají slučovat, hybridizovat, interpolovat barvy z jednoho pointcloudu na druhý, což mi přišlo jako velmi zajímavá metoda jak tvořit a možná i vizualizovat architekturu. 

Přišla jsem na to, že pomocí fotogrammetrie je možné do 3D virtuálního světa přenést nejen pevně stojící objekty či architekturu, ale i efemérní jevy jako mraky, a to pomocí fotografií z dronu. Po nafocení bylo sice nutné, aby fotografie prošly pečlivou postprodukcí a editací, protože teprve pak z nich bylo možné získat požadované objemy. Samotnou mě ale často překvapilo, jak se jednotlivé věci přetransformovaly do 3D modelu. 

Začala jsem s focením a scanováním architektury, pak jsem přešla na přírodní jevy a nakonec jsem si vytvořila knihovnu různých hybridů, tvarů a barev. Vše na základě skutečných věcí - architektury, přírodnin či mraků z fotografií. Z té knihovny jsem pak vybírala do mé gigantické vykonzolované střechy nad stanicí od Dušana Jurkoviče. Ve finále je to invertovaná krajina, velmi demokratický prostor, kam můžete vstoupit a mít výhled do doliny, nebo na štíty, můžete tam přespat, vzít si karimatku, nebo se jen zrelaxovat před dalším výstupem. 

Vykonzolovaná střecha, která umožňuje výhledy, je přístupná pro všechny, nástavba historické budovy, formálně neobvyklá, poutavá a atraktivní. Šlo vám o oživení původní budovy, přitažení pozornosti lidí?

Ano, přesně tak.

Teď ta technická stránka. Mluvila jste fotogrammetrii a filmu v kontextu. Při použití těchto nástrojů může být výstupem vedle vizualizací i film?     

Film byla podstatná součást mého projektu. Celá prezentace byla ve formě videa. Podle mě je v současnosti film v některých případech relevantnější nástroj, jak zobrazovat množství dat, než pomocí statických obrázků.  

Jak funguje fotogrammetrie?

Fotogrammetrie pracuje s faktem, že každá fotografie je množství bodů, pixelů a každý takový bod, který zachytíte z více než dvou úhlů nebo vzdáleností, je potom možné přenést do 3D prostoru. Funguje to tak, že uděláte množství - desítky až stovky záběrů jednoho objektu. Musíte dodržovat správnou vzdálenost, fotky se musí překrývat na určité množství procent, musíte mít dobré světelné podmínky např. Potom existuje software, který seřadí tyto fotky podle vzájemné konzistence skladby pixelů a vypočítá hloubku pro jednotlivé pixely. Podle ní potom přiřadí souřadnice bodům v 3D prostoru. 

Říkala jste, že je to metoda původně z 19. století?

Ano, podobně jako vznik fotografie. Fotogrammetrie se původně používala na měření vzdáleností k vojenským a inženýrským účelům. Primárním zdrojem k teorií fotogrammetrie, kterou jsem se také v diplomce zabývala, mi byly texty od Michaela Younga, hlavně z jeho knihy Reality Modeled After Images: Architecture and Aesthetics after the Digital Image, kde velmi detailně popisuje vývoj fotogrammetrie napříč historií.

Jak jste se k ní dostala? 

V zimním semestru jsem byla na stáži na KTH - technologickém institutu ve Stockholmu a tam jsme se učili pracovat s pointcloudy a fotogrammetrií jako základy experimentálního studia, které jsem si vybrala. Slyšela jsem o tom taky poprvé, taky jsem si původně myslela, že je na to potřeba 3D scanner a drahé technologie, ale stačí jen fotoaparát.

Pokračovala jste s tím na UMPRUM?

To bylo právě výborné, že ve Švédsku jsem se s tím naučila pracovat, dělat fotky tak, aby mi z nich vznikl reálný použitelný výsledek a potom doma v Praze, resp. v Tatrách jsem to použila na focení architektury. Jako součást diplomové práce jsem také vypracovala rozsáhlý digitální katalog modernistické, ale i regionální architektury v Tatrách, či maďarských grandhotelů z první republiky. Ze začátku jsem nevěděla, co chci s fotogrammetrií dělat, až v průběhu práce na diplomce jsem dostala nápad scanovat přírodní jevy, a tak jsem ji nakonec využila. 

Knihovna tatranské architektury?

Ano, to byla součást diplomové práce. Když jsem uvažovala, čeho bych chtěla s fotogrammetrií docílit, přečetla jsem rozhovor s teoretičkou a historičkou architektury Henrietou Moravčíkovou o tom, že Vysoké Tatry jsou takový skanzen dobové architektury a že tam nyní vzniká velmi generická architektura, která není moc kontextuální. Přišlo mi zajímavé upozornit na existující architekturu, často už chátrající ruiny, které byly v minulosti významné jako Areál snov, léčebný dům Helios. Chtěla jsem udržet tu architekturu alespoň ve formě digitálního světa. Byla to součást přípravy hlavně na teoretickou část diplomky.

V porotě zasedla Petra Ross, vítězka Kaplicky Internship z roku 2016, která se usadila v belgickém ateliéru CONIX RDBM Architects, dokážete si představit, že se ze stáže už do Česka nebo Slovenska nevrátíte a zakotvíte v zahraničí?

Dokážu si to představit. Po škole jsem hodně chtěla do zahraničí, poslala jsem přes sto žádostí do různých ateliérů, hlavně do skandinávských. Byl by to můj sen.

Zůstala byste rovnou v Madridu, nebo byste chtěla někam jinam?

Uvidíme po stáži, v Madridu jsem ještě nebyla a těším se, jsem na to zvědavá. Umím si představit cokoli, v hlavě jsem měla Skandinávii, ale teď mám na to úplně jiný pohled. 

Ve Skandinávii jste načerpala vlivy a inspirace, které vám pomohly uspět v soutěži, čím vás tak oslovila?

Asi přístupem. Cítila jsem se tam opravdu dobře, cítila jsem, že tam mám být, lidé mi dali velkou podporu. Nevím, jestli to tak můžu zevšeobecnit na celou Skandinávii, ale minimálně v té škole mi umožnili dělat, co mě bavilo a ještě mě podporovali. Opravdu bych se tam ráda vrátila.

V čem se lišilo prostředí na škole ve Švédsku a v Praze na UMPRUM?

Na UMPRUM jsem šla na navazující magisterské z VŠVU v Bratislavě. Výuka na českých školách je, myslím, na velmi vysoké úrovni a zejména ateliéru Imra Vaška a Shoty Tsikoliya vděčím i za tento vysněný start do profesního života. Ve Stockholmu se mi líbil jemnější přístup pedagogů. I když jsem cítila, že moje práce třeba někdy není úplně hodna pochvaly, že jsem se snažila, ale zrovna se mi nedařilo, nikdo mi neřekl nic zdrcujícího. Spíš naopak, pedagogové se snažili v mé práci najít někdy i to málo pozitivního, co tam bylo.

Eva Kvaššayová se narodila v Popradě v roce 1996, vystudovala Architekturu v studiu A3 na UMPRUM pod vedením Imra Vaška, zvítězila v soutěži Kaplicky Internship 2022 a v současnosti se připravuje na stáž u Foster + Partners v Madridu.

Kaplicky Internship