OFFICE
Green

Přepínejte mezi tématy z kanceláře nebo pro zelená řešení.

Vítěz CAW 2018 Ondřej Veselý v Etiopii tvořil koncept desetitisícových měst

Cenu Arnošta Wiesnera za rok 2018 získal Ondřej Veselý za proměnu interiéru bývalého vodojemu na multifunkční kulturní prostor. Student Fakulty stavební VUT se už dříve při studiu na Bauhaus-Universität Weimar podílel na tvorbě urbanistických plánů měst v Etiopii s využitím metod generativního designu.

Vodojem ve svahu u ulice Tvrdého v Brně desetiletí dřímal pod zemí. V návrhu, se kterým Ondřej Veselý získal hlavní Cenu Arnošta Wiesnera 2018 (CAW), se stavba z roku 1870 hřeje na sluníčku a je multifunkční. „Veselý si vybral úkol návrhu interiéru bývalého vodojemu. To je něco jiného, než navrhovat benzinku. Toto zadání je v podstatě umělecké, člověk je na poli kunštu. Řešení úkolu bylo formálně naprosto v pořádku, vlastní návrh byl jako od hotového architekta a mohl byt jít do realizace,“ zhodnotil vedoucí poroty CAW Radko Květ.

Vítězná konverze historického vodojemu v Tvrdého ulici v Brně, autor Ondřej Veselý, Cena Arnošta Wiesnera

V 13. ročníku soutěže studentských ateliérových prací na začátku prosince 2018 převzali Cenu Arnošta Wiesnera studenti bakalářského studijního programu Architektura pozemních staveb Fakulty stavební VUT. Vedle zmíněného Květa, který je nositelem Ceny za architekturu 2017 a dalších světových ocenění, byli v porotě architekti Petr Hrůša, Tomáš Zlámal, Tomáš Pilař a Michal Krištof. Nejvíce je zaujal právě Ondřej Veselý.

Vítězná konverze historického vodojemu v Tvrdého ulici v Brně, autor Ondřej Veselý, Cena Arnošta Wiesnera

Můžete přiblížit a hlavně prozradit polohou vodojemu, jehož interiér jste řešil?

Řešený objekt je přístupný z ulice Tvrdého v Brně a je nejstarší ze čtveřice vodojemů postavených v lokalitě Žlutého kopce. Stavba není z ulice příliš patrná, protože chodník lemuje betonová zídka s živým plotem. Až za ní je patrný terénní val, který tvoří násep nad samotnými klenbami rezervoáru. Z ulice je viditelný pouze malý cihlový „domeček“ s nápisem „ANNO 1917“. Samotný vodojem byl ale vystavěn již kolem roku 1870.

Proč jste si vybral toto zadání?

Jednak jsem měl chuť znovu pracovat s vedoucím ateliéru, architektem Viktorem Svojanovským, a také jsem už zadání znal z minulých let a věděl, že jde o nádhernou strukturu, která po člověku nežádá více, než odhalit a ukázat světu. Ostatně ji navrhoval anglický inženýr, který dělal i cihlové rezervoáry pod Londýnem. Vodojemy na Žlutém kopci byly uzavřeny v 90. letech, protože již pro brněnskou vodovodní síť nebyly dostatečně vysoko.

Jak vodojem aktuálně vypadá a v jakém je stavu. Podíval jste se do jeho útrob?

Když se zadání řešilo poprvé, objekt patřil pod Brněnské vodárny a kanalizace a jako studenti jsme měli možnost prohlídky. Bohužel, vodojem nedávno přešel do vlastnictví města a kontakt, který nám zajišťoval přístup, přestal být aktuální. Objekt tak vlastně znám jen z fotek. Cihly vodojemu jsou poznamenané staletým působením vody a zčernalé. Původní vstup již neslouží svému účelu, nahoře je skruž, kudy se dá po žebříku sestoupit do útrob vodojemu. Komunita urban explorerů občas uštípne zámek a někdo vleze dovnitř, jinak je veřejnosti nepřístupný.

Jakému účelu by vodojem mohl sloužit?

V mém návrhu ve vodojemu vzniká prostorný sál doplněný o nutné hygienické a technické zázemí, s foyer a kavárnou. Vodojem by mohl sloužit mohl pro výstavy, nebo jako pronajímatelný prostor pro jiné kulturní akce.

Jak jste pracoval s pravidelným rastrem sloupů?

Snažil jsem do rastru zasáhnout jen minimálně. Pro konverzi vodojemu je nejspíš největší komplikací, že je jeho konstrukce průchozí jen v jednom směru. Mezi sloupy v podélném směru vytváří bariéru spodní klenby. Řešením by bylo vytvoření nové podlahy až nad úrovní spodních kleneb, což by možná zjednodušilo provoz, ale celý prostor by pak přišel o velkou část své velkorysosti. Podlahu, která je mírně klenutá, jsem proto v návrhu snažil jen vyrovnat a spodní klenby jsem vždy ponechávat.

Do struktury jste přece jen zasáhl. A dost odvážně.

Ano, největším zásahem je úplné vybourání 9 polí konstrukce, čímž se uvolňuje prostor pro hlavního sál. Odstraněny jsou i klenby a zemina nad sálem, a do sálu se tak dostává přirozené světlo. Za sálem vyvýšená podlaha umožňuje skrytí většiny instalací, hlavně vzduchotechniky, která je v takovém prostoru nutností. Nádherná konstrukce vodojemu je nosná sama o sobě. Aby mohla vyniknout, chtěl jsem ji ještě více poodhalit, dát ji možnost dýchat. Důsledkem je úplné odkopání 2 traktů napříč objektem, kde vzniká otevřená průchozí arkáda. Cihlové klenby se hřejí na sluníčku, fungují zároveň jako poutač a vstupní brána.

Je cena CAW úspěch, který by tě profesně posunul?

Momentálně pracuji ve Vídni ve výzkumném institutu, kde se věnujeme hlavně tématu Smart Cities a obecně plánování měst. Sám se zaměřuji na téma digitálních nástrojů v urbanismu, takže se asi profiluji jiným směrem, než v oblasti Architektury pozemních staveb, kterou studuji tady na Stavební fakultě. I když mě to pořád také baví a mám i nějaké zakázky – interiéry, kavárny. V budoucnu se ale vidím někde na pomezí aplikované informatiky a architektury. Spíše ve vývoji a výzkumu než v klasické projekci.

 

Pět set 10tisícových měst pro Etiopii

Kdy jste se vydal tímto směrem?

Ve třetím ročníku jsem jel na Erasmus do Německa na Bauhaus Universität ve Výmaru, kde jsem strávil jeden rok. Mají skvělou katedru informatiky v architektuře, se kterou jsem mimo jiné v rámci jednoho studijního ateliéru vyjel do Etiopie. Projekt byl spoluprací mezi výmarskou a etiopskou univerzitou v Addis Abeba.

Urbanistický návrh jednoho z pěti set desetitisícových měst v Etiopii.

Co bylo vaším cílem?

V Etiopii je problém nezvládnutá rapidní urbanizace. Dnes se 90 procent obyvatelstva živí zemědělstvím, ale zemědělská půda již více lidí neuživí. Nové generace se chtějí stěhovat do velkých měst, kterých vlastně ale Etiopie ani moc nemá a ty existující již praskají ve švech. Tamní vláda chce v rámci současného pětiletého plánu pro řešení krize začít po zemi budovat až pět set desetitisícových městeček baťovského střihu. Nikdo ale neví, jak v tak krátkém čase zvládnout vůbec proces plánování takového objemu výstavby. Přitom si už vláda začíná vytipovávat lokality a s pomocí čínských investorů stavět infrastrukturu.

Na vás tedy bylo vymyslet, jak na to. Jak jste postupovali?

Myšlenkou bylo si pomoci metodami generativního designu, podobně jako dnes v parametrické architektuře. Nechat počítač navrhovat možná řešení na základě parametrů a pravidel určených uživatelem. Došli jsme třeba k nějaké optimální hodnotě hustoty zástavby, principům umístění jednotlivých funkcí nebo uliční sítě. A hned jsme mohli pozorovat a porovnávat, jak by sídla vystavěná podle takových zásad fungovala v plném měřítku, ve všech možných podmínkách.

Možnost podílet se na budování pětiset desetitisícových měst je jistě zajímavá.

Jasně. Mohli jsme si dovolit hodně teoretizovat. Dnes tam na venkově člověk nenarazí na osobní auto. A v době, kdy si to bude moci průměrný Etiopan dovolit, už může být automobil jak ho známe dávno přežitek. Nikdy nevybudovali síť telefonního vedení, ale dnes je ve v celé zemi mobilní internet. Stejně tak může dopravní systém v Etiopii přeskočit celou generaci vývoje. Celé město by mohlo klidně fungovat jako velká pěší zóna s komunikacemi pouze pro zásobování a meziměstskou přepravu.

Nějakou přesnější představu jste ale měli…

Kromě rozmístění občanské vybavenosti jsme třeba pracovali i s typologií domů. Od jednoduchých farmářských domků na okraji města s přímým přístupem k zemědělské půdě po vícepodlažní městské domy se službami v parteru, tvořící centrum města. Algoritmus pak sám rozhodoval, kde je jakou typologii vhodné použít. Ale na detailní řešení architektury města vlastně ani nezbyl v prostoru jednoho semestru čas. Šlo spíše o to ověřit, jestli je v dnes podobných případech parametrizace urbanismu cesta, o které stojí za to vůbec uvažovat.

Jak to v Etiopii vypadá dnes?

Strávil jsem několik dní v osadě, měla tak 500 obyvatel. V celé vesnici byla jedna motorka, která patřila zdravotnímu středisku a několik koňských spřežení. Do nejbližšího města místní chodí tři hodiny tam a tři zpět. Voda byla problematická, elektřina jen z agregátu. I když nad vesnicí stála mobilní věž na solární panely, takže se světem se člověk pořád spojí.

Vraťme se z Afriky. Co jsi z tého zkušenosti využil v ateliéru?

Asi nějakou střídmost. Že není třeba jít vždy na efekt novosti a roubovat někam nové prvky, když stávající věc může potřebovat jen změnu kontextu a výborně fungovat.

Je projekt jen školní cvičení, nebo je šance, že se váš návrh zrealizuje?

Chápu to jen jako školní cvičení. V projektu je spousta neznámých, neznáme stav konstrukcí, nedokážu říct, jestli by byl proveditelný – zejména odstranění terénu, probourání stropů. Dokážu si dobře představit, že by celý projekt mohl skončit hned, jakmile by se udělaly první sondy. Záměr ale považuji koncepčně za dobrý a stojím si za ním.

Ondřej Veselý

  • Narodil se v Brně roku 1994
  • Studoval Gymnázium Matyáše Lercha
    2014-19 Fakulta stavební VUT, Ústav architektury
    2016-17 Bauhaus-Universität Weimar
    2017-19 Austrian Institute for Technology, Smart & Resilient Cities

 

Autor: red