Obyvatelé vily na sile: Kolují o nás legendy, máme tu údajně i výtah na auta

Radim a Barbora Králíkovi žijí ve vile na sile v Olomouci již přes 13 let. Jak se tam bydlí a kde udělali architekti chybu? Dočtete se v reportáži.

 

Olomouc – Staré nevyužité silo koupili manželé Králíkovi před mnoha lety a na jeho vrcholku si nechali postavit komfortní obydlí. Bílou kostku, která uvnitř skrývá domov plný umění.

Na majitele chvíli čekáme přímo pod silem a s respektem prohlížíme ikonickou stavbu zvenku. Na vršku sedí hranaté obydlí, kam se za chvíli podíváme. Kovové dveře do sila vypadají přísně a zvonek tu chybí.

S panem Králíkem vcházíme dovnitř a ocitáme se v přízemí sila. Při pohledu nahoru vidíme mohutné dřevěné trámy, některé dokonce ohořelé z dob, kdy tu nedopatřením chytl obilný prach. „Toto nám sloužilo jako vstupní prostor a dvůr, děcka tady měla houpačky. Je tu i bydlení pro známé, takový domek, pak mohou chodit ven a dovnitř, aniž by nás rušili,“ povídá pan Králík. „A není tu střecha, takže sem sněží a prší.“ Prostor je vzdušný a zachovalý a my se přesouváme dál dovnitř sila, které lemuje nové schodiště a kde se nachází i výtah. Trošku to připomíná atomový bunkr. Nahlížíme i do technického prostoru suterénu. „Seshora se do toho sypalo obilí a dole zase vybíralo. Vše je původní, nenechali jsme do toho nic vyřezat, žádný statik by se pod to nepodepsal,“ vysvětluje majitel. 

Toto tmavé historické místo slouží záměrně jako studený kontrast k prosluněnému bytu, do kterého se necháme vyvézt. „Výtah vás vezme na výlet v čase i prostoru, z bývalého sila do moderní vily,“ slibuje pan Králík.

Nastupujeme do výtahu a jedeme nahoru. Vyptáváme se, jak se podařilo panu Králíkovi objekt vlastně koupit. „Nebylo to těžké, silo už nemělo využití, tak jsme ho pořídili výhodně,“ dozvídáme se. Vystupujeme nejdřív v prvním patře, které slouží k relaxu. „Tady jsme ve vertikální půlce buňky, tady je vířivka a takové odpočinkové patro.“ Všímáme si i sauny.

Na zdech obdivujeme mnoho obrazů od známých i místních autorů, poznáváme i díla Jindřicha Štreita. „Několikrát u nás byl. Když má v Olomouci důležitou návštěvu, tak nám zatelefonuje a nechá si rozsvítit v celém domě. Pak přijede s návštěvou pod dům a užívají si rozsvíceného objektu, který ve tmě vypadá jako levitující bílá kostka,“ směje se majitel.

Konečně vystupujeme do prosvětleného interiéru vily – hlavního prostoru samotného obydlí. Vítá nás malý chundelatý psík, kterého pan Králík okamžitě pohladí: „Musím ho přivítat, jinak by nebyl spokojený. A nechte si boty, tady se zouvat nemusí. Já míval hodně návštěv z ciziny a tam je neslušné někoho nutit se zouvat, tady je to na to nachystané.“

Vila na sile, interiér

Otevřený prostor spojuje obývací pokoj s kuchyní a nás obklopuje opět spousta uměleckých děl. V obývací části obdivujeme knihovnu až ke stropu, posezení a přesouváme se do jídelní části.

Když usedáme ke stolu, ohromí nás výhled na celé město. „To byl záměr architektů, aby se výhled projevil, hlavně když si sednete, okna jsou v úrovni očí. Ta malá okýnka jsou reminiscence na to, co tady bylo za nástavbu. Měla otvory po celém obvodu,“ vysvětluje náš průvodce.

Velkolepé výhledy nabízí také prostor za kuchyňskou linkou. „Od té doby, co tu bydlíme, ráda vařím. Západy slunce jsou tady krásné, to mě neomrzelo,“ přidává se do hovoru paní Králíková. „Přírodní jevy máme z první ruky. Když jsme se nastěhovali, byla velká bouřka, budili jsme i děti, ať se jdou podívat. Šla proti nám obrovská bouřková stěna mraků,“ vzpomínají majitelé. „Z jedné strany můžeme dohlédnout až na Praděd, na druhé se kocháme Svatým Kopečkem, dominantou Olomouce.”

„Jak se vám tu žije, nevadí vám nově postavená Šantovka (obchodní dům, pozn. redakce), která vyrostla hned u vily?“ zajímáme se. „Naopak, je to příjemné, můžu využívat služby a mám všechno po ruce, klidně bych tam mohl jít v papučích. Horší je hluk řeky, kterou nově přivedli hned vedle sila. Vždycky když jdu z domu, leknu se, že prší,“ překvapuje nás pán domu.

Na zdech je spousta mnohdy extravagantních obrazů a děl a kolem králíci ve všech formách. „Králíčci jsou potřeba, je to rodová záležitost, a to umění se k tomu tak přidružilo,“ směje se pan Králík. „Třeba na tohle jsem obzvlášť pyšný, to ještě zvládl mistr Kulhánek (autor českých bankovek, pozn. redakce), než umřel,“ ukazuje na kresbu tužkou s věnováním. Králíkovi se s mnoha umělci znají osobně. Paní Králíková dokonce vytahuje knihu návštěv se spoustou slavných jmen. Vidíme podpis Kaplického, Tata bojs, Milana Caise, Jiřího Davida, českých herců a mnoha dalších.

„Je pořád o vaši vilu zájem, chtějí sem lidé nahlédnout?“ vyptáváme se. „Zájem je a stačí se slušně zeptat, máme pořád nějaké návštěvy,“ povídá majitel. „Horší je, že kolem nás a vily kolují urban stories – takové městské legendy. Mnohdy se nám stalo, že jsme v hospodě zaslechli, že tu máme výtah na auta nebo že s námi byl někdo na dovolené. Lidé si vymýšlí,“ kroutí hlavou pan Králík.

“Plánujete svůj nápad se silem zopakovat u jiné stavby, když už se vám jednou podařilo vybudovat takovou ikonu?” zjišťujeme. „To určitě ne, mně tehdy málem praskla cévka v hlavě, když jsme všechno řešili. Stačilo jednou,“ vyvrací majitel. A proč vlastně Králíkovi zvolili tuto stavbu? „Mám rád město, nechci si brát taxík, když jdu z hospody, ale chci svůj klid. Tak jsme si postavili takovou samotu nad městem,“ vysvětlují a ukazují zbytek vily.

Nahlížíme na terasu se zelenou střechou a posezením. Manželé ji původně chtěli jinde, architekti jim ale vysvětlili, že na severní straně bude zima. „Nakonec jsme dobře udělali, že jsme je poslechli a dali ji na druhou stranu. Tady je vždycky teplo a příjemně,“ uznávají.

Mezipatro patří pracovně. V tu se proměnilo původně dětské počítačové doupě, teď prostor využívá pán domu: „Tady jsem víc ve středu dění, nechtěl jsem být nahoře sám.“ Místnost zdobí další knihovna i modely letadel. Obdivujeme i odpočinkovou zónu s posezením a polštáři, u které se majitelé inspirovali cestami po Íránu. Ve vrchní části domu se nachází ložnice i dechberoucí koupelna s obrovským oknem.

U technické místnosti se návštěvníkům vily naskytne strašidelná podívaná v podobě kovového roštu, přes který je vidět až dolů na zem. „Tady si kamarádi dětí dělali bobříka odvahy,“ vzpomíná paní Králíková. „Původně navrhovali, že tam bude sušák na prádlo, ale táhne tam komínovým efektem, není to použitelné,“ dozvídáme se. „Prádlo visí směrem nahoru,“ směje se paní Králíková. Nejde ale o jedinou chybku, které se architekti dopustili. V zimě táhne do vily výtahem. Studený vzduch míří šachtou přímo do obývacího pokoje.

Vila na sile, koupelna

Pomalu se loučíme a sjíždíme výtahem opět dolů. Venku ještě naposledy zvedáme oči k netradičnímu bydlení, které majitelům slouží i pro setkávání s pracovními partnery. Jsme překvapení, jak celá vila na sile zvenku vypadá jako chladný, přísně designový prostor. Zevnitř je to však zabydlený a příjemný prosluněný domov.

 

Vila na Sile

Tvůrci: Ing. arch. Tomáš Pejpek a Ing. arch. Szymon Rozwałka

Realizace: 2005-2007

Fotografie: Jiří Hloušek