Veronika Rút Fullerová: Ochrana planety je marketingové selhání naší civilizace

Téma ekologie a ochrany planety lidi stále rozděluje. Městské organizace nejsou schopné počítat se stromořadím jako s ochranou před vedrem. Radnice nechtějí do zeleně příliš investovat a když, tak nemají koncepci a sází kdekoli cokoli. Lidé často dávají přednost parkování a stromořadí je odsunuto na poslední kolej. Na vině je podle mého obrácený způsob komunikace tématu ochrany přírody a stromů ve městě. Neměli bychom se ptát lidí, jestli chtějí chránit stromy, ale kolika let se chtějí dožít.

Během posledních deseti měsíců jsem zpovídala ekology, ochranáře a krajináře, kteří mají různé zkušenosti, ale příběhy kolem zeleně ve městě se napříč republikou dokola opakují. Sestavila jsem z jejich praktických poznatků pět základních kroků, které může každé město udělat pro lepší práci se zelení a publikovala je ve své knížce Kuchařka kultivace českých měst. Následující text tím pádem nepíšu jako ekolog nebo krajinář, ale jako designérka služeb, která zkoumá systém veřejné správy a proč nefunguje. Protože většina českých měst prostě nemá kvalitní zeleň.

Osobně jsem se nikdy necítila jako velký ekolog. Přestože mi vždy pocitově vadilo, jak se se stromy ve městě zachází, nikdy mě nic nedokopalo zanořit se do mraveniště veřejné správy a zjistit, proč to tak je. Přiměla mě k tomu až veřejná participace u architektonické soutěže na rekonstrukci náměstí organizovaná Kanceláří architekta města Brna. 

První setkání s veřejností k připravované soutěži bylo tak odfláknuté, že jsem se rozhodla, že začnu bít na poplach a vynutím případu pozornost. Šlo o stoletou alej na náměstí Republiky, kterou mám za domem a je to pro mě jednoznačná srdcovka. Všichni zaměstnanci kanceláře se vyjádřili ve smyslu, že je jim buď jedno nebo by ji rádi vybagrovali. Tak jsem se začala veřejně důrazně ptát, ať si svoje stanoviska obhájí všichni, včetně politiků. Začali se mi ozývat různí specialisté a insiděři, kteří potvrdili interní konsenzus celou alej vykácet. Je to praktické a pohodlné řešení, které dá navíc prostor kreativitě architektů v připravované soutěži. 

Jenže tady jde o moje bydliště. Vzhledem k praxi v terénu a tomu, jak municipalita pečuje o nově vysazená stromořadí, je velmi bláhové předpokládat, že se nové stromy automaticky uchytí. Arborista David Hora v pražském Centru architektury a městského plánování (CAMP) uvedl, že 22 % stromů v Praze vůbec neplní svou funkci a 28% jen částečně. V Brně taková data nemáme a už to je špatně, ukazuje to ale na běžnou praxi, kterou mi potvrdili krajináři v Brně. Existuje velké riziko, že se původní hodnotu prostě nepovede nahradit. A nemusí být na vině krajinář ani architekt. Zničíme věc, která funguje a naše veřejná správa není v tak dobré kondici, aby ji skutečně byla schopná nahradit. 

Příběh s alejí dobře dokládá náš přístup ke stromořadím i životnímu prostředí jako k nějaké nepovinné volbě nad rámec. Po pár měsících, kdy všichni zástupci města jen mlžili, že nemohou ohledně zdravé a perspektivní aleje nic předvídat, jsem na Magistrát podala podnět k jejímu zachování. Přidala jsem kroky pro lepší péči o zeleň v celém městě, shodli se na nich ekologové a krajináři a znělo to logicky. Modelovým příkladem měla být právě práce s alejí během rekonstrukce a péče o ni. 

Jenže magistrát celou soutěž bleskově zrušil a městský architekt zveřejnil vyjádření, že pokud na náměstí zůstanou stromy, architekti nemají co navrhovat. Náměstí má nakonec vyfasovat nedůstojné utilitární řešení a paskvil v podání nikým neřízených městských organizací. Správci komunikací (BKOM) předlážděním zahubí většinu stromořadí, takže je osud aleje stále v ohrožení a náš modelový příklad se změnil v rutinní rekonstrukci. 

Typickým příkladem z praxe rutinních rekonstrukcí je alej ve Vojanově v brněnských Židenicích, kde správci sítí obešli politiky na městské části a zatajili, jak velkou úpravu dělají. Nasázeli lampy do prostor oblíbené aleje, a tím ji zničili. Správci pozemku BKOM nehnuli brvou a vše se zametlo stylem, že to kvůli normám nešlo jinak. Největší hněv veřejnosti pochopitelně padl na politiky v městské části, namísto Magistrátu, který měl jako jediný moc všechny zkoordinovat. Veřejná zeleň zcela absurdně nemá v procesu rekonstrukcí žádnou páku a nikdo je neslyší. 

České úřady a městské odbory bohužel v drtivé většině fungují na bázi extrémně razantního postupu vůči drobným jednotlivcům a detailům, pokud se ale objeví kdokoli, kdo má chytrého právníka, může si dovolit de facto cokoli. Tento systém budí iluzi, že veřejná správa funguje, ale ve skutečnosti to platí jen pro někoho. Veřejnost vůbec netuší, v jak hluboké krizi veřejného prostoru se nacházíme. Vše se hází na politickou reprezentaci, jenže jádro pudla bývá byrokracie a nikým nevolení úředníci, kteří si svou bezmoc proti velkým vybíjí šikanou malých. Nastavení procesů ve veřejné správě je klíčové pro lepší fungování celé země a je nezbytné, abychom baterkou posvítili právě tam. Ať se neopakují selhání jako v Židenicích, kde zdraví a pohodlí člověka prohrálo s otrockým následováním norem a lehkostí razítka. 

Pokud na radnici nefunguje systém DATA – PROCES – PÉČE, pak při složitějších rekonstrukcích ani sebelepší dodavatel, architekt nebo krajinář ničeho nedosáhnou. Vše začíná koncepčním uchopením práce se zelení v celém městě a proces musí být výsledkem spolupráce napříč odbory a úřady. V místech, kde se daří úspěšně vysazovat stromořadí a pečovat o modrozelenou infrastrukturu, platí, že nejvýš postavený politik musí sezvat ke stolu všechny relevantní úředníky, aby je přiměl ke spolupráci.

Nápadně mi to připomíná můj starší projekt Manuálu dobré praxe reklamy a označování provozoven. Proces řídil politik, který svolával schůzky se stavebním úřadem, památkáři, městským architektem a se mnou jako designérkou, co výsledky debat sešila k sobě do jednoho dokumentu. Tehdy bylo potřeba se neustále ptát na každý detail Odboru památkové péče a Národního památkového ústavu, aby se shodli na tom, co požadují po obchodnících a jejich reklamním značení. Stavební úřad pak přizvukoval o tom, co sám může a nemůže vymáhat. Výsledkem byl přehledný dokument, který ve vztahu obchodník–památkáři platí dodnes a mnoho měst ho převzalo. Stále sice chybí dozor v terénu, a proto věc nefunguje, jak má, ale to sem teď nepatří. Co se týká zeleně, je potřeba k tomu přistoupit stejně, navíc však kontinuálně a u každé intervence ve veřejném prostoru.

Veřejnost je často rozlícená z kácení, protože město špatně komunikuje směrem k lidem, a navíc procesně nefunguje, jak má. Městské organizace jsou nekoordinované, nemají podepsaná memoranda ohledně kompromisů norem a zeleň pak nikdy nedostane šanci. Veřejná zeleň je ve většině měst podfinancovaná a radnice do ní nechtějí investovat. Je to kontinuální výdaj, veřejnost to za rok bude brát jako automatické a pracuje se s tím marketingově obtížněji, než když se stříhá páska u nové kašny. Není potom divu, že architekt sice s krajinářem skvěle naplánují projekt, ale v momentě, kdy dozní potlesk u přestřihnuté pásky, se municipalita o náměstí přestává starat. S výdaji na závlahu mladých stromů, výživu starých a dalšími procedurami prostě nikdo nepočítá. 

Práce městských organizací musí fungovat na bázi kontinuální spolupráce a učit je to musí politici. Nikoho jiného totiž zaměstnanci a úředníci nemusí poslouchat. A část z úředníků, kteří jsou přímo pod státem, má možnost si postavit hlavu i proti politikům a věci zablokovat – takto je to bohužel nastavené všude. Vše je komunikačně náročné a je to o vyjednávání. A pochopitelně částečně o tom, že úředník nebude přestupovat svou pravomoc a vymáhat věci, které vymáhat nemůže. V případě norem často úředník vytahuje nepovinné části a bazíruje na jejich kompletním splnění, přestože to vlastně nikdo jiný nepožaduje. Stromy tak zastaví jakékoli razítko na Odboru dopravy, přesně tam, kde je důležitost stromů nezajímá.

Je zároveň nutné, aby se probrala i odborná veřejnost a začala taky spolupracovat. V Holandsku nebo ve Francii věci nezačali měnit osvícení politici, ale bouře veřejnosti, která definovala své priority. Edukovaná veřejnost potřebuje odezvu v kvalitním nastavení veřejné správy a komunikaci. Pak je možné lidem vysvětlit nutné kácení a komplexní kompenzace, které jsou koncepční a dávají smysl. Momentálně nikdo nemá koncepci ani plán a přitom si nemůžeme dovolit pokácet žádný zdravý strom.

Možná je to opět veřejnou komunikací témat v oblasti ekologie. Teprve začínáme zohledňovat data jako, že strom má ekonomickou hodnotu, nebo jak ovlivňuje kvalitu a délku našeho života a mentální zdraví. Při rozhovorech napříč obory i rozdělenou společností je vhodné zmínit, že přírodě i stromům je opravdu jedno, jestli prší, nebo je vedro. Příroda je stejně spokojená s pralesem nebo radioaktivní planinou, využije mrtvý strom stejně jako živý. 

Jediný, kdo má problém, jsme my, lidé. Proto nám nemá jít o ochranu planety, ale jen a pouze nás samotných. My jsme ti, kdo musí utrácet za klimatizaci, protože nemáme v ulicích stromořadí. Riskujeme vyšší výskyt kardiovaskulárních chorob a úpal z vedra. V diskuzích kolem stromů a ekologie ve městě mi zoufale chybí uživatelská zkušenost (UX design) a důraz na to, že jde primárně o zdraví člověka. Příroda si s deštěm poradí, my jsme jediní, kdo potřebuje deštník.

Lucie Radilová a Zdeněk Sendler, kterým vděčím za řadu zkušeností, moudrost i postřehy z praxe, navrhli systémové řešení, že stromořadí mají být celostátně uzákoněna jako veřejně prospěšná stavba. Tím by automaticky vzrostla jejich priorita a každý zaměstnanec i politik by si musel dvakrát rozmyslet, než takovou stavbu pošle k demolici. Než toto řešení nastane, můžeme poslat k zemi nebo naopak efektivně pečovat o řadu stromů a stromořadí. Proto spolu s ekology a s krajinářem Vilémem Jurkem zakládáme iniciativu BRNO BUDE VEDRO a jednáme s brněnským Magistrátem. V průběhu rekonstrukce povrchů na náměstí Republiky budeme na webu zveřejňovat celý proces a upozorňovat na selhání i dobré kroky. A pokud se alej skutečně poškodí, budeme na konci případu alespoň vědět kdo a proč péči zanedbal.

Iniciativa poslouží jako edukační projekt o procesech veřejné správy. V nejhorším případě politici selžou v prosazování změn, ale budeme přesně vědět, kdo se snažil a kdo ne, kdo se nechtěl domluvit. Veřejnost pak bude snáz cílit konkrétní konstruktivní kritiku. V nejlepším scénáři se povede implementovat některé změny a racionální, otevřená komunikace ohledně péče o zeleň ve výsledku pomůže všem. Pokud to ochrání i naši alej, nebudu se muset stydět, že pomáhám kultivovat města po celé republice, ale nechám si zničit náměstí za domem.

Posledních osm let jsem strávila řešením reklam ve veřejném prostoru a na začátku bylo velmi málo lidí, kteří si mysleli, že máme s reklamou ve městě problém. Dnes máme změny zákonů na celostátní úrovni a mám za sebou dokončené projekty kultivace ve 13 městech. Vyvozuji z toho jediné, ze všeho nejvíc se vyplácí dělat maximum veřejně a edukovat. Pokud si zvykneme monitorovat procesy, zveřejňovat jejich podstatu a mlátit s tím o hlavu kompetentních osob, je obrovská šance na změnu. Pochopení a uchopení hodnot je totiž často velmi trvalá hodnota a politické body, kterým nakonec ani politik neodolá.

BRNO BUDE VEDRO