Můžou být vánoční trhy něčím jiným než konzumem a komercí? Vánoční festival zlozvyků slibuje klid, sdílení a sebereflexi
BRNO — V samotném srdci města, jen pár kroků od rušné Masarykovy ulice, se nachází prostor, který většina kolemjdoucích obvykle mine bez povšimnutí. Římské náměstí – rozšířená část ulice Františkánská – bývalo po léta opomíjeným koutem města. Letos se však proměňuje v dějiště experimentu, který přehodnocuje náš vztah k vánočním svátkům i k městskému veřejnému prostoru. Vánoční festival zlozvyků, společný projekt umělkyně Kateřiny Šedé, architektonického studia Peer Collective, organizace Renadi a městské části Brno-střed, obrací pozornost od konzumní tradice vánočních trhů k hlubšímu prožitku města i sebe sama.
Cesta k sebereflexi
Podnětem k projektu byla iniciativa neziskové organizace Renadi, která dlouhodobě usiluje o vytvoření prostředí, v němž se během svátků budou cítit bezpečně i lidé stojící na okraji společnosti. Usiluje o vznik klidného, střízlivého místa bez alkoholu a finančního tlaku, které nabízí alternativu ke klasickému, často konzumně pojímanému prožití Vánoc. Organizace proto ve spolupráci s městskou částí Brno-střed oslovila Kateřinu Šedou, jejíž práce staví na budování nových vztahů mezi lidmi. V úzkém dialogu s architekty z Peer Collective se tak zrodil koncept, který proměňuje klasický vánoční trh v cestu umožňující klidnější a soustředěnější prožitek města.
„Vánoce jsou často spíše přehlídkou lidských zlozvyků než oslavou nejkrásnějšího období v roce – shon, nakupování, úklid, přejídání nebo stres z návštěv, a nakonec i hádky s rodinou. My jsme se rozhodli to zkusit obrátit. Vytvořit prostor, kde může každý zpomalit, nadechnout se a nalézt prostor k vnitřnímu zklidnění,“ říká Šedá.
Základní myšlenka proto stojí na jednoduché změně perspektivy – celý festival na Římském náměstí je pojat jako cesta vlastní sebereflexe. Návštěvník postupně prochází situacemi, které nastavují zrcadlo jeho každodenním návykům. Ty vycházejí z dlouhodobého projektu Národní sbírka zlozvyků, ve kterém Kateřina Šedá široce mapuje české zvyky a slabosti. Trasa vede k tomu, aby člověk své zlozvyky pojmenoval, porovnal je se zkušeností ostatních, a nakonec je symbolicky odložil v objektu „zpovědnice“. Z původně úzce cíleného záměru tak vznikl rámec otevřený všem – lidem potýkajícím se s jakoukoli formou slabosti i těm, kteří chtějí svým zlozvykům alespoň na chvíli nastavit zrcadlo.
Proměnlivý veřejný prostor
Architekti z Peer Collective na toto téma reagovali minimalistickou, avšak výraznou prostorovou kompozicí. Využili modulární trussové konstrukce běžně používané pro stavbu pódií a vytvořili z nich rámec, do něhož jsou zavěšeny velkoformátové opony z bílého a červeného textilu. Ty rozdělují náměstí do sítě osmnácti „pokojíčků“ – sekvencí průchodů a průhledů, které návštěvník prochází jako sled intimních interiérů pod širým nebem. Dočasná struktura opon o celkové ploše 2478 m² – zhruba velikosti deseti tenisových kurtů – tak funguje jako urbánní scéna, která redefinuje podobu městských Vánoc.
Opony metaforicky představují bariéry, jež vyzývají k překročení. Vytvářejí měkkou architekturu – proměnlivý prostor, který dovoluje být sám a přitom zůstat součástí městského dění. V noci se struktura proměňuje v galerii pod širým nebem: na bílé plochy opon se promítají výpovědi z Národní sbírky zlozvyků. Promítané obrazy, vzdálené ambientní zvuky a měkké světlo vytvářejí prostředí na pomezí veřejného a osobního – prostor intimity uprostřed centra města.
„Nechtěli jsme, aby lidé byli jen diváky nebo pasivními konzumenty,“ říkají architekti z Peer Collective. „Každý, kdo do prostoru vstoupí, se tak stane jeho přímým aktérem. Architektura zde není pouhou kulisou, nýbrž platformou pro dění, které by nevzniklo bez přítomnosti člověka.“ Tam, kde se jinde rozlévá punč a hraje hlasitá hudba, vzniká prostor klidu a vzájemného sdílení.
Těžištěm celého festivalu je objekt „zpovědnice“. Ta je koncipovaná jako místo, kde se cesta náměstím láme do konkrétního rozhodnutí. Šest samostatných kabin nahrazuje klasický prodejní stánek – místo směny zboží probíhá sdílení zkušeností, selhání a nových začátků. Interaktivní audiovizuální systém reaguje na podněty návštěvníků, propojuje jejich individuální výpovědi do kolektivního obrazu a proměňuje tak osobní sebereflexi v sdílený zážitek. Na závěr se návštěvník vrací kolem rubu červených opon – symbolu návratu do běžného ruchu města, který se mezitím na chvíli ztišil.
Město dostupné všem
Motiv překonávání bariér se promítl i do fyzické úpravy stávajícího prostoru. Povrch náměstí byl za použití minimálních prostředků vyrovnán jemným štěrkem, aby se stal bezbariérovým a přístupným pro všechny – od vozíčkářů po rodiče s kočárky. Na úpravách se podíleli i samotní obyvatelé, kteří se během podzimní akce zapojili do dotváření prostoru – vznikl tak přirozený moment participace ještě před začátkem festivalu. Z areálu byl rovněž vyloučen prodej alkoholu, čímž projekt reaguje i na bariéry méně viditelné – sociální a psychologické. Vzniká tak prostor, který nikoho nevylučuje a umožňuje setkávání lidí různých zkušeností v rovnocenném vztahu.
Vybrané ukázky z Národní sbírky zlozvyků, dlouhodobého participativního projektu umělkyně Kateřiny Šedé mapujícího české stereotypy a slabosti:
„Vánoce jsou jedno z nejrizikovějších období. Všude se pije, všude vám to nabízej, všude vánoční trhy, kde není jedinej stánek bez alkoholu.“
– sociální pracovník adiktologické služby
„Každý rok si manžel dává předsevzetí, že zhubne deset kilo, a přesně deset pak přibere!“
– Jiřina, 57
„Dárky k Vánocům začínám řešit hned po Novém roce. Někdy se stane, že je zabalím tak brzy, že zapomenu na obsah a komu byly určeny.“
– anonym
„Dědeček olizuje cukroví. Je pečlivý, a tak když plní linecké, zahlazuje okraje jazykem.“
– Tereza, 17
„Každý rok se v průběhu Štědrého dne alespoň jedno jako celá rodina pohádáme. Ráno se vždy vsázíme, jestli se nám to povede i letos.“
– Markéta, 21, studentka VŠ
„Už dvakrát mě tchyně obdarovala něčím, co dostala ode mě. Ve stejném papíru!“
– Hana, 47, prodavačka
O studiu PEER
Kolektiv a brněnské architektonické studio Peer je volným seskupením architektů a dalších kreativních osobností, jejichž společné úsilí začalo již při studiích.
Dynamický tým spojuje pohled na architekturu jako na vyvíjející se disciplínu, která se musí neustále podrobovat experimentování a zkoumání, aby opravdu sloužila lidem a jejich životům. „V našem brněnském ateliéru se u každého projektu potkáváme nad konceptem, diskutujeme a experimentujeme, společně uvažujeme o možných řešeních a zkoušíme jejich funkčnost pomocí virtuální reality, fyzických modelů a vizualizace, anebo tužky a papíru,“ vysvětlují autoři.
Práci Peeru zároveň definuje důraz na mezinárodní spolupráci. Ta vedla k výhře v soutěži na projekt domu na nároží Revoluční ulice, v níž kolektiv spojil síly spolu s pařížským studiem Muoto (dům Revoluční 30, soutěž 1. místo). Se studiem Muoto kolektiv momentálně pracuje i na projektu návštěvnického centra a otevření areálu Budějovického Budvaru (Otevřený Budějovický Budvar, soutěž 1. místo). Mezi další projekty patří například nové sídlo Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost v Brně (NÚKIB, soutěž 2. místo).
Slovo „peer“ se dá přeložit jako kolega, vrstevník, rovnocenný člověk. Být součástí Peer kolektivu je právě hlavně o pocitu rovnocennosti. Proto v tomto uskupení není žádná vůdčí osobnost a na každém projektu pracují autoři společně. „Chceme, aby každý, kdo se zapojí do projektu, cítil, že do něho vložil stejný díl práce. Výsledek je pak společným dílem nás všech,“ vysvětluje iniciátor celého projektu Daniel Struhařík.
O Kateřině Šedé
Kateřina Šedá je česká umělkyně, jejíž práce má blízko k sociální architektuře. V letech 1999–2005 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Vladimíra Kokolii.
Ve své práci zaměřuje na sociálně koncipované akce, při nichž často zaměstnává desítky či stovky osob, které nemají s uměním nic společného. Většinou se odehrávají přímo na vesnicích nebo v ulicích měst. Experimenty s mezilidskými vztahy mají za cíl vyvést zúčastněné ze zažitých stereotypů nebo sociální izolace. Pomocí jejich vlastní (vyprovokované) aktivity a díky novému využití všedních prostředků se pokouší probudit trvalou změnu v jejich chování.
Je autorkou mnoha sociálně koncipovaných projektů, které realizovala v České republice i v zahraničí – od SF Moma v San Francisku či Tate Modern v Londýně až po Documentu v Kasselu či Benátské bienále. Je držitelkou ocenění Architekt roku 2017, Magnesia Litera za publicistiku, Nejkrásnější české knihy, Ceny Jindřicha Chalupeckého či Contemporary Art Society Award. Vydala přes třicet knih a publikací, v nichž detailně mapuje jednotlivé projekty. O své práci přednáší nejen na školách, v kulturních domech a v galeriích, ale i na vesnicích a v menších městech, kde se snaží svou činnost přiblížit co nejširšímu publiku.
