V Berlíně se dozvíte, proč se společnost chodí dívat na hlínu do galerie. A proč by vás to mělo zajímat

BERLÍN, NĚMECKO – Pro galerie netradiční, pro člověka naopak. Expozice Delcy Morelos zaujala veřejnost kubíky hlíny i silným poselstvím, které navrací ke kořenům. A to doslova.

Uvnitř galerie Hamburger Bahnhof vládne vůně jílu. Výstava Madre vypráví příběh o propojení člověka a přírody, posvátné moudrosti našich předků a obnově. Tematizuje hlínu jako zdroj života i jeho poslední odpočinek. Expozice se rozbíhá dvěma směry. První zavede návštěvníky do útrob Madre, tvare, připomínající potní chýše, hrobky i chrámy. Druhá část, nazvaná Profundis, vede úzkou chodbičkou tvořenou navršenou zeminou.

Zeminou v kombinaci se senem, skořicí, stébly nebo medem Morelos působí na vícero smyslů naráz. Velkoplošná site-specific instalace je svým imerzivním charakterem meditativní. Materiály autorka nevolila jen pro jejich přírodní původ, chápe je také jako kulturní, spirituální a politické artefakty – vždyť právě o půdu se odjakživa vedou války. Například v Kolumbii, odkud Morelos pochází. Region je známý rozmanitou přírodou, ale také lety ozbrojených konfliktů, které narušují život zejména původních obyvatel, jejich kulturu a zvyky.

Ideje zahrnuté do expozice vycházejí také z historie původních obyvatel Ameriky – Inků, a to z období dávno před kolonizací. Tehdy celý tento národ, obývající území dnešní Kolumbie a Peru, spojovala myšlenka jednoty s přírodou a života, který je napříč všemi formami propojený. Konkrétně půdu vnímali jako zdroj života. Morelos poukazuje, jak se vnímání té stejné půdy mění v závislosti na době a přístupu, zejména v souvislosti s budováním silnic a dolováním lithia. Co bylo kdysi posvátné, se stává vytěžovaným a znehodnoceným. Podobně jako Inkové i ona vidí veškerý život propojený, proto nerozlišuje mezi agresí vůči lidem nebo půdě.

Pro Morelos není půda neutrální: nese stopy boje a přežití, prolíná minulost a přítomnost, smutek a obnovu. Pojetí výstavy naplňuje charakteristiku „sociální sochy“, kterou konceptualizoval Joseph Beuys. Ne náhodou je právě výstava Madre v dialogu s tou od Beuyse, který je znám jako jedna z ústředních postav konceptuálního umění.

Morelos se ve svém projevu dlouhodobě zabývá obnovou propojení člověka s přírodou – už více než tři dekády. Využívá k tomu kontrast, jaký nabídne čistě jen fakt, že do moderního centra kultury přinesete hlínu a bláto. Obojí je podle ní dnes vnímáno spíš jako materiál než jako součást života na planetě. Právě umístěním hlíny do galerií tento materiál mění povahu na exemplář, kterého se nemáme dotýkat, jen jej obdivovat a přemýšlet nad ním. A dobrat se třeba až k úvaze nad původem materiálů, ze kterých stavíme dnes – i ony byly stvořeny zemí, jejím jádrem a životem na ní. Společnost se od země sice odosobnila, pořád je ale obklopena vším, co z ní vzniklo.

Tkaná esence Česka i vzpomínek

O navracení ke kořenům, jen v jiné podobě, se můžeme bavit i u další výstavy, jejíž autorkou je Češka. Klára Hosnedlová ovinula hlavní síň berlínské galerie velkoformátovými tapiseriemi – jde o její dosud největší výstavu s názvem Embrace. Návštěvníky zavede do svého dětství v Uherském Hradišti, do vzpomínek i české kulturní historie.

Do svých děl zvládla vetkat staleté tradiční techniky zpracování a barvení lnu, spolu s folklórem či brutalistní architekturou. K příchozím promlouvá skrze různá média sjednocená pod pojem objetí. Kromě velkoformátových tapiserií jsou součástí výstavy další artefakty ze skla, betonu, konopí, nití, kovu a zvuku. Pouhou přítomností vedle sebe zhmotňují hned několik kontrastů, například ruční a průmyslová výroba, trvalost a rozpad.

Výčtem materiálů se výstava může zdát poměrně eklektická, všechny je ale pojí autorčiny vzpomínky a zmíněné kontrasty. Šestice obřích textilních děl obejme příchozí měkkým charakterem, kterému jsou protipólem věže reprobeden pocházejících z berlínských technoklubů. Zážitek doprovází hudba širokého spektra: od folklóru po současný český rap. Některé reproduktory ale nefungují správně – tím autorka do výstavy vnáší zmíněnou pomíjivost.

Pomyslné měkkosti kontrastuje také brutalismus – betonové chodníky zde znázorňují bloky narušené kalužemi a přírodou. Opět odkazující ke kontrastům. Každý z exponátů je zkrátka částí skládačky, která dohromady tvoří mýtickou krajinu Hosnedlových vzpomínek, dětství a idejí.

Navštívit ji můžete do 26. října, výstavu Madre do příštího ledna.

Zdroj: smb.museum