Urna na poličce i v knihovně. Deset známých designérů mění pohled na poslední nádobu

Přestože se téma uren může zdát ponuré, tyto nádoby provázejí naši společnost od nepaměti. Od pravěku až po současnost se pojí s pohřebními rituály a často jsou také tím jediným, co archeologům z předchozích kultur zbylo jako důkaz o jejich způsobu života. Různě zdobené nádoby sloužily jako nositelky symbolů víry, společenského postavení zesnulého, naděje na posmrtný život nebo pokračování existence v jiné formě.

Co by si asi řekli archeologové z budoucnosti, kteří by našli urny navržené deseti světoznámými současnými designéry? Možná i nad tím přemýšlel Alberto Alessi, když kurátoroval výběr k milánské výstavě The Last Pot (= Poslední nádoba), ke které se ještě na chvíli vrátíme.

Nádoba byla vždy základním výrobkem značky Alessi. Nápad podrobit tuto kategorii odbornému zkoumání vzešel už před patnácti lety z rozhovoru se studiem EOOS, které se této výstavy také účastnilo. „Vytvořili jsme nádoby nespočtu účelů a neustále se snažíme, aby byly krásnější, lépe konstruované a dokonale se hodily pro zamýšlené použití. Existovala však nádoba, kterou jsme nezkoumali – kategorie designu, které se věnovalo jen málo pozornosti: pohřební urna, nádoba určená k uložení našeho popela,“ vysvětlil Alberto Alessi.

V antropologii se na urnu nahlíží jako na liminální objekt – stojící mezi životem a smrtí, mezi fyzickým světem a duchovnem. V širším kulturním pojetí je urna také objektem uchovávajícím identitu, vzpomínky a historii. Jak je známo, obor designu se váže k návrhu funkčních a esteticky příjemných předmětů, které usnadňují každodenní život. Každý asi posoudí sám za sebe, zda by se urna se svou nepopiratelnou funkcí i silnou symbolikou dala do těchto hranic ještě zahrnout, či zda je spíše překračuje. Projekt The Last Pot tuto tenkou hranici zkoumá a naznačuje, které detaily mění běžný předmět na předmět rituální.

Jedním z deseti designérů, kteří se zamýšleli nad pojetím urny, je Philippe Starck, autor známé Louis Ghost Chair, a jeho manželka Jasmine. Pohráli si i s názvem projektu – návrh nazvali The Last Spot (Poslední místo). „Nejmenší a nejpodstatnější předmět, který drží minimum nás, to, co zbylo, když všechno ostatní zmizelo. Oproštěn od jakéhokoli uměleckého či kulturního odkazu je The Last Spot pouze přirozeným dalším krokem našeho vývoje: matematickou rovnicí, která nabývá tvaru krychlového památníku,“ přiblížil Starck.

Pro výstavu The Last Pot navrhl Starck rovnou dva zástupce uren. Druhou interpretací se dotýká ostatků, které po tělu jako jediné zbudou – kostí. Objekt Bone to Bone dále komentuje: „Jediným způsobem, jak dosáhnout bezčasí a dlouhověkosti, je rozhlížet se a hledat střed, odmocninu, dřeň všeho. Bone to Bone je páteří našeho příběhu,” doplnil Starck.

Pojetí Giulia Iaschettiho je zajímavé tvarem i použitým materiálem – Diafos je svou opálovou strukturou a průsvitností poetickým zhmotněním témat pomíjivosti, přítomnosti či naopak nepřítomnosti. Objekt nazval Teardrop. „Při opětovném pohledu na urnu, kterou jsem navrhl, nacházím odkazy na profil slzy a mateřského lůna: metaforický symbol bolesti nad ztrátou a hnízdo života, které ve stejném návrhu nacházejí nečekaný formální a duchovní přesah…“ popsal designér. Nádoba je navržena tak, aby ji bylo možné zvednout oběma rukama – tento přímý a láskyplný kontakt vytváří pocit blízkosti se zesnulým.

Studio EOOS pojalo celou záležitost jako totem. Je složený z několika nádob, jejichž kruhová víka mají připomínat kruh života. „Lze na ně vyrýt data narození a úmrtí zesnulých uložených uvnitř. Malé urny pro zvířata a velké urny pro lidi lze také skládat na sebe a vytvořit tak sloup složený z různých prvků – totem, který představuje rodiny, klany nebo kmeny,“ shrnulo studio EOOS.

Někteří designéři měli dokonce podobné nápady. Metalický vzhled se kromě studia EOOS a Maria Tsaie objevuje i v návrhu Michaela Anastassiadese a Davida Chipperfielda. Oba také volili oblé tvary. Naoto Fukasawa i Michele De Lucchi zase navrhli urnu ve tvaru domu jako poslední domov odpočinku zesnulého.

Nesmíme opomenout ani návrh z pera Daniela Libeskinda, nesoucí jméno Khora. Jeho skleněný objekt zkoumá nesmrtelnost pomocí základních tvarů, zároveň má splynout se současným interiérem.

Mario Tsai se na návrh objektu urny podíval pomyslnou perspektivou zesnulého. Jak se asi v urně cítí a chtěl by raději zůstat v místě svého bydliště? Umístit do domácnosti běžnou urnu může vyvolávat rozličné emoce u příchozích a návštěv. Každý má k tomuto objektu jiný vztah. Urna v pojetí Maria Tsaie má proto podobu naprosto všedního objektu – knihy (na úvodním snímku). „Představuje život s hloubkou, zároveň je snadno umístitelná. Urnu jsem navrhl tak, aby splynula se životem jako kniha, kterou lze umístit na poličku, aby se jí lidé nebáli,“ odůvodnil autor. Kromě svého hlavního účelu, který je důmyslně skryt a zabezpečen, tato kniha nabízí také místo k uschování fotek, dopisů a jiných upomínkových předmětů. Fakt, že se celá výstava odehrávala v prostorách knihovny Biblioteca Osinata, už jen doplnil autorův záměr o reálné kulisy.