Umělec musí mít sílu to přebít, nebo to respektovat a zkusit nafouknout, říká Václav Kočí

Leden 26, 2022 | autor: Jan Gerych | Foto: David Židlický

První díl seriálu Umění v architektuře o výtvarných umělcích, kteří spojili svou práci s architekturou. Začínáme Václavem Kočím, který v architektuře maluje a také o propojování těchto oborů už 12 let přednáší studentům. 

 

BRNO  Umění bylo vždy součástí architektury, a vždycky bude, z principu. Říká se, že architektura je matkou umění. Já si myslím že jsou spíš sourozenci. Už když jeskynní lidé otiskovali ruce na stěny svých příbytků a svatyní, malovali svůj imprint do světa, který nějak chápali a skrze výtvarné techniky kresbu a malbu (uhlíkem, hlínou, krví…) chtěli tohle chápání rozvinout,” říká Václav Kočí, umělec, který přednáší výtvarnou tvorbu na Ústavu architektury v Brně.

Malba v architektuře je nejstarší umělecká forma

Víme, že už naši nejstarší předkové měli rozvinutou schopnost abstraktního a symbolického myšlení, imaginativního, a estetického uvažování (dokazuje to nález Makapangsgatského oblázku starého asi 3,5 milionu let). Jeskynní nástěnné malby jsou jedny z prvních projevů výtvarného umění. Vznikly automaticky, přirozeně, z potřeby a touhy poznat, popsat a pochopit svět kolem (a ovlivnit jeho běh). Lidské bytosti touží po ozdobě (dekoraci), ale nejen protože je hezká, ale protože v ní otiskují, reflektují kognitivní zkušenost z okolního světa. Je nástrojem osobní reflexe, výpovědi a komunikace.” 

„Z abstraktních symbolů odpozorovaných v přírodě se vyvinulo písmo. Lidská mysl je složená z racionálních a emocionálních složek, které se doplňují. Stejně tak funguje spolu výtvarné umění a architektura. Architektura má, stejně jako výtvarné umění, samozřejmý estetický rozměr, budeme-li se o ní však bavit jako o racionální užitné prostorotvorné disciplíně, tak potom umění je disciplína imaginativní – obrazotvorná. To je ten největší rozdíl. Když se obě disciplíny spojí, může vzniknout homogenní komplexní celek, který je podle mě správný.” 

Malba a umění přináší do architektury mnoho aspektů, ale její potenciál se podceňuje

Když dělám přednášky pro studenty architektury, mám je rozdělené podle výtvarných funkcí, které může umění v architektuře mít. Může být iluzivní, metaforická, může přinášet nový rytmus a jednu z těch kategorií nazývám „posun vzorce“. Odkazuje k teorii filozofa Thomase Kuhna „Paradigm Shift“, jejíž hlavní tezí je, hodně zjednodušeně, že ve společnosti (vědě atd.) je po určitou dobu daný a platný systém pravidel. Toto paradigma funguje nějakou dobu téměř neměnně. Uvnitř systému ale k malým změnám dochází, a když už je jich dostatečné množství, tak se vzorec skokem promění. Posune se a společnost je začne vnímat jako nové paradigma.“ 

Architektura má různé vzorce strukturální, funkční, užitný, stavební, prostorový, historický, etický, estetický. Když do ní vneseme umění, ten vzorec se doplní a dojde k posunu paradigmatu. Baví mě o tom takto přemýšlet. Umění může do architektury přinést ty funkce a aspekty, které nemusí být architektuře vlastní – imaginativnost, abstraktní barevnost, historický odkaz, nový příběh, iluze, emoce. Když se to povede, vznikne nový tvar, společný plán, který vnímám jako nový vzorec složený z více částí (vrstev), které jsou už neoddělitelné. Může se tak podařit posunout daný vzorec, jak člověk prostor vnímá, jak ho prožívá a používá. To je to hlavní, co by umění v architektuře mělo dělat a co bych chtěl, aby i mé práce způsobovaly."    

Tři možnosti kolaborace umění a architektury 

Ze zkušenosti rozlišuje Kočí tři druhy spolupráce s architekty. Tu nejjednodušší představuje věšení obrazů”, kde je možnost umělce ovlivnit stavbu nejomezenější, není trvalá, ale i tak může v architektuře silně působit. O něco komplexnější způsob začlenění práce umělce Kočí nazývá Architect’s Choice”. Dům už je často téměř hotový a architekt přijde s návrhem doplnit jej ve vybraném místě uměním (třeba malbou). Na vrcholu stojí interaktivní totální propojení”, když architekt s umělcem spolupracuje od začátku, takže výtvarné umění dokáže ovlivnit výsledný architektonický tvar a naopak.  

Když něco takového navrhuji, snažím se o tom s architektem a klientem hodně mluvit. Jde mi o kontext, o navázání na příběh architektury. Chci jej doplnit, zvýraznit, změnit.

„Tři mé největší zakázky si nejsou vůbec podobné. Asi se dá poznat, že jsem je dělal já, ale nejsou si nějak velmi formálně podobné. Je to proto, že se v nich snažím vystihnout podstatu toho domu. Snažím se na ni navázat, prozkoumat, jak ten dům funguje, co se tam děje za příběhy. Chci tak vytvořit jedinečné řešení, kde by byl vztah mezi mou intervencí a domem plnohodnotný. Cílem je vytvořit propojený celek dvou částí, které už jedna bez druhé nemohou být.”   

Hello World, 2013, nástěnná malba, FIT VUT v Brně, Burian, Křivinka Architekti, Vladislav Vrána Ateliér 2002, foto David Židlický

 

Nejčastější druh spolupráce bývá podle Kočího Architect’s Choice. Platí to obecně i pro většinu jeho projektů. Barák už je skoro hotový a někdo – nejčastěji architekt – si uvědomí, že by bylo dobré něco do domu přidat. Nebo mají osvíceného investora, který o tom začne mluvit v polovině projektu,” vypráví. První příležitost dostal od architektů Buriana a Křivinky, když se realizovala rekonstrukce a dostavba areálu Fakulty informačních technologií v Brně v roce 2013. Na zeď výzkumného centra namaloval mural s názvem Hello World do výtvarné formy přepsaný základní počítačový program.

Laboratorní centrum Fakulty technologické UTB ve Zlíně, 2014, Vladislav Vrána Ateliér 2002, foto Václav Kočí

 

Následujícího roku přišla nabídka spolupráce od brněnského architekta Vladislava Vrány, jenž navrhl nové laboratorní centrum Fakulty technologické ve Zlíně. Václav Kočí se zde rozmáchl ke své největší malbě o rozloze 750 m2.

Slova barvy, 2021, přístavba ZŠ v Lelekovicích, architekt Gustav Křivinka, foto Bořivoj Čapák

 

Menší, ale sympatická realizace vznikla v roce 2021 opět s Gustavem Křivinkou v přístavbě základní školy v Lelekovicích. Nástěnná malba si pohrává s barvami, jejich pojmenováním a jejich různými vztahy a kontexty. „Malba zde dostává určitou funkci (dekorativní, estetickou, rytmickou) už jen tím, že je na tom domě. Ale pro žáky má mít ještě další edukativní rozměr. Není to prostě jen vložený artefakt, na který se nesmí sahat, ale vymysleli jsme to tak, aby do toho mohly děti vstupovat. Je to na pěkném hladkém betonu, kam si můžou kreslit a dělat si tam třeba nějaké vzorce, propojovat barvy, dělat mind mapy, vztahy. Děti se to naučí číst, barvy jim to usnadní a naopak. Pro jednu barvu jsou tam různá pojmenování, jsou zde stanoveny základní vztahy barevné teorie a taky naznačena symbolika barev (vlajka). To jsou ty věci, které může umění v architektuře dělat. Přitom jde o banální, hranaté barevné nápisy. Ale ten program, který jsme do toho s architektem vymysleli, je to zásadní a skoro nejdůležitější na celém zásahu.”

Song, 2016, reliéf z umělého kamene v soukromém mezonetovém bytě, TJ Architekti, foto Studio Flusser

 

Možná ne totální, ale významné propojení s architekturou nastalo při projektu v soukromém mezonetovém bytě. Kočí zde vytvořil reliéf přes dvě patra, jemuž se v interiéru a jeho designu podřizuje téměř vše. Vznikal od začátku v dialogu s architektem (TJ architekti), ale obrovskou roli zde sehrál osvícený investor, který se dokázal vžít do vývoje projektu, a v průběhu realizace byl schopen pružně reagovat na některé nutné změny tak, aby umělcova a architektova vize naplno vyzněla.

Svatyně, 2021, Marek Štěpán, vizualizace Václav Kočí

 

Slibná je spolupráce s Markem Štěpánem, jež se ve dvou případech blíží podobě výtvarného artefaktu s obytnou funkcí. „U Žďáru nad Sázavou si soukromý investor plánuje postavit něco mezi drobnou chatou, modlitebnou, kapličkou a klubovnou. Navrhování probíhalo ve spolupráci s architektem velmi volným intuitivním geometrickým způsobem – stavba je složená z trojúhelníků a bude na ní trojúhelníková malba mých kódů. Tvar architektury odpovídá malbě, malba odpovídá tvaru.“

V Jihlavě na náměstí Marek Štěpán rekonstruuje barokní Stříbrný dům s hudebním sálem a spolu s Václavem Kočím vymysleli akustické řešení ploch stěn a stropu. Bylo třeba vytvořit něco na lámaní, pohlcování a odraz zvuku, takže přišli s až 30 cm hlubokým reliéfem z trojúhelníkových ploch, které povrch úplně rozbijí a dodají požadovanou akustickou plochu. Vymyslel jsem prostorový tvar a ještě částečně iluzivní malbu. Někde bude malba logiku členění prostoru popírat a jindy ji bude podporovat. Někdy bude hrana přes hranu, jinde naopak, aby se to trochu bilo. Je to do prostoru přenesený princip, který mě baví v obrazech. Ambivalentní čtení, co je vpředu, co je vzadu. To napětí, které vzniká mezi dvěma myšlenými plochami nebo polohami, je to, co mě přitahuje.”  

Faset Facade, rekonstrukce obchodního domu Futurum Brno, 2021, KOGAA, foto Alex Shoots Buildings



„Obchodní centrum FUTURUM je zatím asi můj nejrozsáhlejší projekt, zároveň byl taky nejkomplikovanější. Situace Futura je vzhledem k urbánnímu kontextu a městu jako celku složitá a není růžová. A bylo velmi obtížné uchopit jeho prehistorický devadesátkový design – toho se ale zhostili architekti z KOGAA. Šel jsem do toho kvůli nim, chtěl jsem spolupracovat s takto šikovnými architekty. Když mě oslovili ke spolupráci, neváhal jsem a těšil se na tu výzvu." 

„Investor měl velmi konkrétní představu, jak má dům vypadat a fungovat a do projektu jsem vstoupil až ve velmi pokročilém stavu. Navíc jsem byl toho času na stáži na univerzitě ve švédské Umeå a spoustu věcí tak řešil na vzdálenost 2500 km po telefonu a mailech. Zajímavé a velmi komplikované tím pádem bylo už jen posuzovat vzorky barev zaslaných poštou. V zimě je v Umeå světlo zhruba 2 hodiny denně a je to světlo, které má úplně jinou intenzitou a barvu. Navíc všude byly tři metry sněhu, prostě situace, ve které ty barvy u nás doma nikdo nikdy neuvidí."

„Obrovskou plochu fasády složenou z asi deseti tisíců panelů jsem chtěl opticky rozbít a zároveň významově sjednotit. Vymyslel jsem jednoduchou metaforu diamantových faset – průhled krystalem odkrývá nespočet plošek odstínů jedné barvy. Tady jsem tu ideu rozložil do horizontálního gradientu, který navíc slouží k orientaci a barevná změna směřuje k hlavnímu vstupu do objektu.“

Těžká hra, v níž je architekt nejdůležitějším partnerem

V našich podmínkách se mi pořád děje, že jsem při vstupu do architektury svázán spoustou věcí. Nejčastěji má investor představu, budget, který dává konkrétní možnosti. Po jedné přednášce na univerzitě ve Švédsku, za mnou přišla místní pedagožka a architektka Amalia a zeptala se, proč jsem v tom daném projektu nepomaloval celý prostor, na stropě, na zemi, všude. A mě to předtím při řešení vlastně ani nenapadlo.“ Protože ti na to investor nedává prostor, že?” Přesně tak to je.” 

„Když prostor nedá investor, tak s tím často nezmůže nic ani architekt. Architekti pak toto restriktivní přemýšlení dost často podvědomě přenáší do prostoru. Jsou v tom projektu dlouho, ví, co investor chce, mají nastavený svůj koncept, směr. Pak je třeba napadne, že by mohli ještě svůj projekt ozvláštnit a zavolají umělci, že by se na to hodila tahle stěna. Ale stavba už běží, má svůj rytmus, setrvačnost a problémy, rozpočet, zpoždění, vícepráce, méněpráce. A tak už často nejsou schopni domyslet, že by se na to nehodila jen tahle stěna, ale i tamta a ještě strop. Umělec do toho jde s tím, že buď bude mít sílu to přebít, a nebo ty mantinely respektuje, nebo alespoň drobně změní, nafoukne. A to je těžká hra, v níž je architekt nejdůležitějším partnerem.” 

Ve Zlíně v laboratorním centru jsme šli do realizace monumentálních stříbrných linií, které působí jakoby levitovaly na ploše pohledového betonu. Jsou přes tři patra, mají různé tloušťky a rytmus a zdají se vystupovat ven z plochy. Vytváří vlastní prostor, v němž se návštěvník pohybuje. Jsi ve foyer, pohybuješ se vertikálně po schodišti a zároveň cítíš i pohyb doleva a doprava nejen fyzicky, ale obrazově. Najednou prostor dostává novou dimenzi, vzniká vícedimenzionální prostor.” 

„Na tomto projektu mě hodně bavilo, když jsem si uvědomil a prakticky a fyzicky vyzkoušel, že ne všechno dokážeš vymyslet dopředu. V architektuře, v prostoru se hodně učíš, tím, jak se v něm pohybuješ. Když jsi uvnitř, začneš teprve vnímat, jak prostor funguje, jeho proporce, objemy, jak tam teče světlo, vzduch, jak teče ten prostor sám, jak se tam pohybují lidi. A pak začneš domýšlet navrženou realizaci, která dostává nové rozměry, víc sedá do toho domu."

„Ve Zlíně mělo být to třípatrové foyer původně barevné, mělo tam být asi 8 barev. Ale navrhoval jsem to v době, kdy stál jen betonový skelet. Když jsem tam poprvé přijel, byl to jen beton (a žluté teracové schodiště), tak jsem si řekl, tady budou barvy. Potom jsem přijel a měl jsem začít realizovat. A najednou tam byly hořčicově žluté stěny a barevný nábytek, loga, barevný orientační systém, symboly hasicích přístrojů a únikových východů."

„Chodil jsem v tom týden, až jsem přesvědčil sebe, pak architekta, a společně jsme nakonec přesvědčili i představitele univerzity, že podle původního návrhu to být nemůže. A namaloval jsem to stříbrné. Bez architekta, který za mnou stál, bych tu změnu ale neprosadil”     

Na pomezí mezi architekturou a artefaktem

Prošel jsem školením Petra Kvíčaly, který mi zadal způsob myšlení, jak vnímat umění v architektuře. Bavili jsme se tak o tom taky v ateliéru s ostatními studenty jako byl Petr Dub nebo Jana Babincová. Vždy jsme se o umění v architektuře bavili hlavně jako o malbě. Já jsem o tom pak psal disertační práci, kde jsem se na to zase znovu díval jako na plochu, vrstvu v architektuře.” 

V současné době tak moje realizace v architektuře fungují, jako jedna z vrstev prostoru (povrchová), ale často ukazuji studentům, že ten vztah architektury a umění je daleko bohatší, komplexnější a zajímavější ve chvíli, kdy se propojí mnohem víc než jen ve vnímání vrstev. Vrstvy můžou být různé – historické, materiálové, konstrukční, sociální, příběhové, tak i na malbu v architektuře se dá dívat z mnoha úhlů pohledu.” 

Baví mě sledovat práce Olafura Eliassona, který vede společně s Sebastianem Behmannem  v Berlíně Studio Other Spaces, kde jsou oba stejně plnohodnotní tvůrci. Umělec Eliasson, známý neuvěřitelnými instalacemi, které často reagují na aktuální nejen společenská témata, je velmi kreativní a řekl bych hodně imaginativní. A Behmann jako architekt poskytuje možná ten racionálnější pohled z podstaty jeho disciplíny. V roce 2018 dostavěli Fjordenhus v Dánsku, o němž sami mluví jako o Gesamtkunstwerku." 

„V jejich podání to chápu to jako komplexní artefakt na pomezí architektury a výtvarného umění a toto mi přijde jako ten nejzajímavější a nejaktuálnější tvar dnes. Budují umění, artefakty s aspektem architektury, která do toho vkládá užitkovost a funkci. V Česku tak přemýšlí určitě Jiří Příhoda, který vytváří hnízda – obytné artefakty a tahle poloha na pomezí je podle mě příkladná.” 

Do budoucna bych chtěl trochu posunout hranice té mé kategorie Architect’s Choice. Aby se více prolnuly moje malby, nebo obecně můj přístup s přístupem architekta. Rád bych přemýšlel o nějakých nových způsobech nebo technikách aplikace malby do prostoru. Budování prostoru malbou, prostorových maleb. A klidně to posunout hodně a pracovat právě způsobem na pomezí mezi architekturou a artefaktem. Baví mě to jako výzva. Je to pro mě nová disciplína. I když obecně ani tak nová není, spíš je to disciplína sama o sobě a je potřeba se o ní tak i bavit.” 

Foto Marek Ječmen

 

Václav Kočí (*1981 ve Znojmě) absolvent Fakulty výtvarných umění Ateliéru malířství (2006) a doktorského studijního programu Umění ve veřejném prostoru (2010). 

Žije a pracuje v Brně. Jeho konceptuální malby jsou založeny na transpozici textových a numerických informací do kódovaných vizuálních forem. Samostatně vystavuje od roku 2003, zatím poslední autorova sólová výstava proběhla v lednu 2021 v galerii Sonia Monti v Paříži. Z řady skupinových vystoupení patří mezi nejvýraznější výstava Polohy současné abstrakce v Domě U Zlatého prstenu Galerie hlavního města Prahy (2011) a kolektivní projekt Beginner Layer by Layer Romana Gajdoše, Václava Kočího a Jana Šerých připravený pod kurátorským vedením Jiřího Ptáčka pro brněnskou Galerii Ars (2013). Svoje konceptuální malby aplikuje také do architektonického prostoru. Již deset let organizuje festival současného umění Open Studios Brno. Přednáší o výtvarné tvorbě na Ústavu architektury Fakulty stavební VUT v Brně.

 

Václav Kočí

 

 

Autor: Jan Gerych

Nastavení ukládaní cookies

Používáme cookies k personalizaci obsahu a reklam, k umožnění funkcionalit sociálních sítí a k analýze provozu webových stránek. Informace o provozu a užívání webových stránek Vámi jsou sdíleny s našimi sociálními sítěmi, reklamními a analytickými partnery, kteří je mohou kombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které o Vás sesbírali při užívání jejich služeb.

Vlastní

Vlastní nastavení cookies