Od performance v porodnici, kde jsem odrodila, se mě muž snažil odradit, říká umělkyně Karin Písaříková, bál se, že nás vyrazí

BRNO — Klepu na dveře kanceláře ve čtvrtém patře Fakulty architektury VUT, kde na jmenovce stojí MgA.,MA.,Dott. Karin Písaříková. Ph.D. et Ph.D. Uvnitř sedí jedna z našich nejvtipnějších (a nejskromnějších) umělkyň spolu s několika kolegyněmi. Při nabídce houbové kávy se ujišťuji, že neúčinkuje podobně jako čaj, a Karin mi, aniž by to vyloučila, se smíchem nalévá šálek. Obvykle při rozhovorech vyžaduji klid a soukromí, tady do kanceláře po chvíli dorazil i Písaříkové přímý nadřízený. Když se jej následně jala během rozhovoru glosovat, začal jsem si připadat jako účastník jedné z jejích subverzivních performancí. Proděkan přitom vždy udržel poker face a ani kolegyně nikdy nezareagovaly, je vidět, že lidi, kteří Karin Písaříkovou znají lépe, u ní nemůže nic překvapit. Nebo to byla ta káva? 

Máte bohaté mezinárodní zkušenosti s uměleckou scénou v Japonsku, Litvě, působila jste i jinde ve světě, mohla byste porovnat brněnskou uměleckou realitu s mezinárodní? Třeba v Irsku se aktuálně zavedl placený status umělce. Kde byste chtěla být umělkyní?

Status umělce je ve více zemích, v Nizozemsku byl už před 15 lety. 

Je to zapeklitá otázka, třeba v Japonsku je velmi malá institucionální podpora umění, na tom jsme v Brně dobře. Tam začínající umělci nemají takovou podporu jako my a bylo tam pro mě šokantní, že si studenti galerie platili, když chtěli vystavovat. To je v Japonsku běžný postup, že si začínající umělec pronajme kaši-garo – galerii, většinou na týden a tam uvede svou výstavu. Taky je úzus, že „artist is present”. Očekává se, že umělec bude na výstavě po celou dobu přítomný a poděkuje příchozím za návštěvu. Samozřejmě ti špičkoví umělci to nedělají, jen občas se třeba objeví. Je velký rozkol mezi etablovanými umělci, kteří si prošli zahraničním kolečkem a začnou být uznávaní i v Japonsku, a těmi ostatními. Cesta na jejich úroveň, kdy jsou dobře zaplacení a dostávají prostor, je dlouhá.

Dá se očekávat, že se investice do pronájmu kaši-garo vrátí prodejem vystaveného umění? 

Ano, pokud jsou to klasičtí malíři. Neprodávají úplně draze, takže najdou kupce. Více konceptuální a sociálně ladění umělci mají zase jiný prostor – aato projecto, který rozjel Fram Kitagawa, kurátor Ečigo Cumari Trienále v roce 2000, kdy začal sociálně angažovaným uměním oživovat různá depopulizovaná území na venkově. Organizoval výstavy ve vysídlených domech a staveních. Chytlo se to a ve spoustě vesnic nebo komunit si řekli, že je to dobrý způsob, organizují menší bienále a trienále a zvou si umělce. Vyvolává to otázku, nakolik jde o vykořisťování začínajících umělců, kteří tam pracují s komunitou za ne úplně odpovídající odměnu. 

Tento motiv známe i u nás, kdy se nabízí umělcům příležitost „jestli nemáte kde vystavovat, můžete se předvést u nás”... 

…nebo „u nás v kavárně můžete vystavit, co chcete a budete mít exposure (publicitu, pozn.red.).”

Rozhodla jste se vrátit do Brna a usadit se tady, jaké jsou zde možnosti pro umělce?

Vnímám to filtrem Galerie Umakart, kterou jsem založila před 18 lety a kde jsem jedna z kurátorek. Když jsme začínali, bylo to nadšení bez jakékoli podpory, dnes ji ale máme jak z Magistrátu města Brna, tak Ministerstva kultury, takže si můžeme dovolit být férovější vůči vystavujícícm umělcům i kurátorům. Na podporu většinou dosáhneme, což nám dost pomáhá. 

Podmínky vystavujících tady nejsou špatné. Když jsem měla poslední výstavu v Galerii města Třince, byl tam úžasný servis a podpora. Ne úplně finanční, ale lidská, byli tam neuvěřitelně fajn kurátoři, historička. Není to tak zlé, jak by si mohl někdo myslet. 

Jste umělkyně spíše konceptuálnějšího ražení, jak probíhá vaše práce? Máte ateliér?

Ateliér vznikne, když je potřeba. Prostor ateliéru je v mém případě spíše mentální prostor. U mých posledních výstav jsem především navrhla koncept toho, co bych chtěla, a když to bylo materiální, konzultovala jsem to a nechala si to vyrobit. V materiálu se moc nepohybuji. Samozřejmě nějaké drobnější věci, jednodušší mechanismy si dokážu vyrobit sama, ale v čem jsem dobrá, je najít šikovnější lidi, propojit je a dojít s nimi k mému cíli. Mám ráda spolupráce. Stává se, že mám představu, ale zjistí se, že to technicky nejde. Pak je třeba hledat kompromis, hybrid nebo něco ještě lepšího. 

Ovšem i na mentální práci potřebujete prostor nebo příležitost, jak to prakticky probíhá? Věnujete se jí o víkendech, nebo máte pracovní stůl, kde třídíte nápady?

Mentální prostor u mě přichází různě. Někdy se mi stává, že se v hudbě dostanu do stavu flow, kdy mi v hlavě jedou myšlenky a nápady. Na jednom koncertě, jsem vymyslela celou výstavu. Už ani nevím, kdo hrál, mám kamarádku, která mi dělá kurátorku zábavy a vybírá mi třeba koncert, na který jdeme. Tvorba pro mě byla vždy, říká se tomu, „art based research” (výzkum uměním, pozn. red.). Vizuální tvorbou jsem dostala odpovědi na životní otázky, které jsem si kladla. Pracovala jsem tak vždycky. Někdy je to koncert, jindy vana, sprcha, nebo když se s někým bavím, to mám ráda. 

Naposledy jsem si s kamarádkou z Polska, která učí na akademii, týden pinkala nápady a ohromně jsem se za tu krátkou dobu posunula. Vedly jsme spolu workshop v Saské Kamenici (Chemnitz, pozn. red.), když byla evropské hlavní město kultury. Proto mám ráda spolupráci s lidmi, i když nejsou ze stejného oboru, protože mě to posouvá.      

Jak se může doplňovat vaše umělecká tvorba s civilní prací?

V práci je pro mě zajímavé, že se potkávám s lidmi, jezdím do zahraničí na konference a podobně, a tam se dostávám do jiných kulturních kontextů. To mě vždy inspirovalo a velmi nabíjelo. Dává mi to ten pohled na realitu z jiné strany, jako když si prohlížíte předmět v ruce a otáčíte si ho. Dál je to práce se studenty, to je ohromná věc, obohacujeme se navzájem.

Když vezmu v potaz element vaší hravosti v umění, podrobujete pracovní okolí své umělecké tvorbě? 

To jsem dělávala spíš dřív. Jsem hravá. Taky jsem ohromně vtipná a velmi skromná (směje se, pozn. red.). Humor je pro mě v tvorbě ohromně důležitý stejně jako nadsázka nebo žert. Stává se mi třeba, že se setkám s někým inspirativním nebo vnímám určitou realitu, a ty žité situace jsou pro mě nejzajímavější. Vnímám třeba nějaký surreálný moment a bavím se jím. Buď to přetavím nebo využiju. V japonské porodnici jsem si natáčela pláč dětí a chtěla jsem si fotit i ty maminky, jak vypadají po porodu, ale muž mně řekl, ať to nedělám, jinak mě z té porodnice vyrazí. 

Mám ale takové video, kolem něhož se rozvinula legenda, kde tančím na střeše porodnice a nad hlavou točím placentou. Mluvila jsem o tom s Kačou Olivovou (umělkyně performerka, pozn. red.) a ona to přesmykla, že jsem drsná, že jsem to udělala hned po porodu. Ve skutečnosti mezitím byl jistý časový úsek, kdy byla placenta v mrazáku. 

Určitý přesah ale video mělo, na tu střechu se samozřejmě nesmělo. Když jsme tam byli, zarazili jsme cosi do dveří, aby zůstaly otevřené a fotograf měl hrozný strach, že to někdo vytáhne a zůstaneme tam uvěznění. Mě to baví, ta mystifikace a když příběhy začínají žít svým životem. To je ta hravost. Ono se to ze života postupně vytrácí a já se snažím to neztrácet a dělat vtípky pořád.    

Takže ani v práci svou uměleckou personu neoddělujete od té civilní. Znají vaši kolegové a kolegyně vaši uměleckou polohu?

Já se to snažím oddělovat, ale nedělám si příliš násilí. Třeba během letní školy viděli naši studenti moji jinou stránku a byli překvapeni, ale to byla situace, kdy jsem vyhodnotila, že si to mohu dovolit. Nechodím za hranu. Nejsem úplný blázen, jsem schopná se chovat přiměřeně situaci. Třeba když jednám s partnerem na jiné univerzitě, umím se kontrolovat. (Smějeme se oba, proděkan na sobě nedává nic znát, pozn. red.)

Při vstupu do vaší kanceláře jsem si na jmenovce nemohl nevšimnout vaší sbírky akademických titulů. Jaký máte vztah k akademické sféře?

Strašně mě baví dozvídat se nové informace, jsem zvídavá. Daleko víc mě těší se dozvídat nové věci než je předávat, to bych asi neměla říkat (dívá se na proděkana, pozn. red.). Studium mi bylo umožněno i díky stipendiím. V Japonsku se mi podařilo získat velkorysé stipendium japonské vlády, s nímž se dá fungovat i bez brigád, což bylo úžasné. Udělala jsem si druhého magistra a druhý doktorát, než jsem začala učit.

Když jsem tam studovala, říkala jsem si, že je to úžasné a uvažovala jsem, jestli se ta velkorysost Japonsku nějak vrací. Pak jsem došla k tomu, že je ta strategie geniální, protože je to přímý druh marketingu. Mám teď neuvěřitelně pozitivní vztah k japonské společnosti a umění a jsem opravdu vděčná, že mi to bylo umožněno. Dokonce za mnou po mých přednáškách chodí studenti, aby mi řekli, že dostali chuť jet se podívat do Japonska. Funguje to, ten pozitivní obraz se šíří, je to dobrý tah, soft power. 

Co děláte na fakultě architektury?

Jsem tu ze 70 % akademička a pak pracuji na zahraničním oddělení. Přednáším o současném japonském umění a interkulturní komunikaci a učím v ateliérech s proděkanem Radkem Tomanem. 

Neuvažovala jste o tom, že se usadíte ve větším a bohatším centru, kde byste třeba mohla být umělkyně na plný úvazek?

Uvažovala jsem o tom setsakramentsky. Kdyby bylo na mně, zůstala bych v Tokiu. Tam byl pro mě každý den nějakým způsobem inspirativní, ani po deseti letech se ten potenciál nevyčerpal, pořád jsem zažívala situace, které jsem nedokázala rozklíčovat. To mě neuvěřitelně nabíjelo. Pak jsou ale různé okolnosti, které nedokážu ovlivnit, třeba rodinné. Takže jsme se přesunuli sem. A zároveň oceňuji, že tu mám svobodu a cítím se tu dobře.

V Brně jsme měli poslední možnost vidět vaši výstavu o úklidu, do níž se na vernisáži nedalo přes davy diváků skoro dostat. Na čem pracujete aktuálně?

Po té úklidové Omnia Munda Mundis byla ještě skupinová výstava Vektor chudoby, kde jsem měla dvě věci, a potom jsem měla výstavu v Galerii města Třince. Jmenovala se Čistá práce, byla tematicky podobná, protože pro mě to téma není stále ještě vyčerpané. Mám doma pořád binec, řeším to uměleckým výzkumem a doufám, že to někdy vyřeším a budu mít zázračně uklizeno. 

Uklidíte si doma přesunem bince na výstavu?

Další výstava by mohla být o hoardingu (chorobné hromadění věcí, pozn. red.). Já se můžu posunout, až když si to pro sebe zodpovím. Už se to ale posouvá. 

Máte uměleckou ambici?

Jako vystavovat v MOMA? Nemám uměleckou ambici, mou ambicí je být šťastná. 

Máte to všechno propojené a o to vám jde

Ano, dnes jsem konzultovala s kamarádkou Dominikou Sobolewskou, s níž jsme dělaly projekt v Chemnitzu, že to byl nanejvýš propojovací projekt. Co výborně umíme, je propojovat disciplíny, lidi různých národností, směrů, myšlení a to nás baví – dělat z heterogenní hmoty nějakou homogenní. Takový mixér, který zprostředkuje, že se lidé mohou propojit a vznikne něco nového.

Taky jsem s Umakartem záhy zjistila, že jsou zajímavější umělci než já, pro které je tvorba životní nutnost. Já nemám žádný problém ukázat někoho jiného, nemusí to být jen moje věci. Když vidím něco skvělého, tak mě těší na to upozornit a poslat to dál. Kurátorská činnost mi v tom přijde hodně zajímavá. 

Co člověku dává umělecká tvorba?

Pro mě je to systém přemýšlení. Když jsem se v určitou chvíli podívala s odstupem na věci, které jsem dělala, našla jsem tam nějakou linku, která ukazovala, co mě zajímalo, co mě bavilo, což může být těžké si třeba uvědomit. V osmnácti jsem si zkoumala svou identitu, pak vztahy, kulturní rámec, rozšiřovalo se to jako kruhy na vodě. Před třicítkou, když už jsem si myslela, že vím, kdo jsem, jsem otěhotněla. Najednou to měl člověk zase rozbourané. 

Rostlo ve mě něco, nad čím jsem neměla kontrolu, přidaly se k tomu další společenské role, které mě určovaly – matka, cizinec, pedagog. Ten moment, kdy se podívám shora na mé vizuální výstupy a vidím za tím tu psychologii a nad čím jsem přemýšlela, je pro mě nesmírně zajímavý. Psala jsem o tom disertaci o embodied mind – jak naše tělesná zkušenost formuje naše vnímání světa.  

Karin Písaříková se narodila v roce 1981 v Brně. Studovala dějiny umění, tělový design, cestovní ruch a informační design na FF MU, FaVU VUT, UniTO a Tamabi resp. Absolvovala zahraniční stáže na Accademia di Brera, Universität Wien, Academy of Fine Arts and Design UNI-Lj a Asagaya Bijutsu Gakku. Založila Galerii Umakart v Brně, kde působí jako kurátorka. Podílela se na projektech Hlavních měst kultury Kaunas 2022, Chemnitz 2025 a kandidatury Brna 2028. Koordinuje rezidence Galerie TIC, spolukurátorovala výstavu Echa Prahy ve varšavském Pavilonu Zodiak, učila na Joshibi University of Art and Design, Tokio, Masarykově Univerzitě v Brně a dnes učí na Fakultě architektury VUT tamtéž.

Karin Písaříková