Hledám způsoby jak zakonzervovat konkrétní okamžik navždy, říká umělkyně Ester Hotová, jež sbírá mrtvá zvířátka

BRNO — Brněnská umělkyně jak poleno se narodila v porodnici na Obilním trhu, a přestože v rodině umění nikdo nepěstoval, inklinovala k němu od mala v míře významnější než bývá u dětí zvykem. V období pozdní puberty z něj udělala svůj životní směr a tehdejší vypjaté figurální výjevy ji i přes proběhnuvší sebereflexi zůstaly jako téma dodnes. Záběr má však o poznání větší, spadá do něj i práce s organickými preparáty a zvířecími mrtvolkami, takže jsme ji navštívili v ateliéru, abychom se na její tvorbu podívali na vlastní oči. 

Jaká byla vaše cesta k umění?

Chodila jsem na víceleté gymnázium, ale nezvládala jsem to, tak jsem přešla na uměleckou školu na Francouzské a odmaturovala jsem z návrhářství a modelářství oděvů. Chtěla jsem pak jít na FaVU, protože mi bylo z více stran řečeno, že tam bych to měla zkusit. Dostala jsem se jako jediná z našeho ročníku do druhého kola, ale přes interview a zadání na místě už jsem neprošla. Pořád jsem se motala v mantinelech toho mého figurálního emo core, jemuž se věnuji doteď, a s tím jsem se tam nedostala. 

Skončila jsem na Katedře umění a tvorby na Masarykově univerzitě, kde teď dělám doktorát (Pedagogická fakulta, pozn. red). Petr Kamenický, vedoucí mé bakalářské i magisterské práce,  tam vybudoval nové ateliéry, a výuka má skutečně vysokou kvalitu. Katedra pomáhá studentům prosadit se umělecky, ale realisticky, pomáhá nejen s výstavami ale i s uplatněním v pedagogické praxi. Patří to k tomu.

Jaké je Brno z pohledu profesionální umělkyně?

Prostředí je tu specifické. Dřív mi přišlo poměrně nepřátelské a zaměřené na konkrétní trendy, ale teď, nejen díky off space scéně, kdy umělci zakládají galerie, mi přijde, že si lidi vypomáhají. Moje generace třicátníků, doomerů z paneláků co nemají vizi budoucnosti, si mezi sebou hezky pomáháme a spolupracujeme, a v takovém prostředí se pracuje velice dobře. Mezi artist-run galeriemi a univerzitní půdou probíhá celkem kvalitní výměna a tyhle mezi institucionální spolupráce potom nesou své plody. 

Vznikají tu specifické umělecké klastry. Zvlášť tady v Husovicích, kde jsou ateliéry na Zetoru, na Dukelské, pak je tu ještě Industra na Zbrojovce, a vznikají lokální umělecké mikrobuňky, které dělají kvalitní věci. V ateliéru jsem s Vendulou Chalánkovou, Petrem a Maxem Lysáčkovými, Martinem Nytrou a Martinou Oravcovou. Vendula Chalánková nás pravidelně kolegiálně podporuje, děláme výjezdy, skupinové výstavy a podobně. Umělci se navzájem podporují, větší jména si berou pod křídla někoho, kdo je třeba na začátku kariéry. To je důležité. A rozhodně lepší než když se méně zkušeným vysmívají, shazují je za naivitu a patos v tvorbě. 

Je v Brně specifické umělecké podhoubí?

Určitě a je to zajímavé i pro zahraniční výtvarné teoretiky, kteří se zabývají sociologickou stránkou věci. Jezdí sem do kulturního centra Sibiř tady naproti, nebo chodí po ateliérech a sledují tu spolupracující komunitu. Je to v Evropě výjimečné. Undergroundová umělecká scéna bují víc ve východní Evropě – Slovinsku a dál. V západní Evropě panuje velká soutěživost mezi umělci, spíš než spolupráce.

V Galerii Sibiř děláte kurátorku?      

Ano, ještě s Maxem Lysáčkem, Šimonem Křížem a Janem Tesaříkem.

Jste tedy umělkyně a kurátorka, čím se v Brně živíte?

Teď dělám asistenta pedagoga na základní škole. Po celou dobu studia na pedagogické fakultě jsem od studentů slýchala, že práce na základce je největší hell, jestli tam skončím, jsem v háji, není odtam úniku a člověka to semele. Celou dobu jsem se snažila tam nedostat, ale přetahuji doktorské studium, jsem bez stipendia a musím se živit. 

Je to náročná práce, jsem na základní škole, kde je skvělý pedagogický tým, ale taky jsou tam problémové děti a domluvit se s nimi je náročné a vyčerpávající. Na druhou stranu je to pro mě jako člověka zabývajícího se sociálně a politicky angažovaným uměním velice dobrá zkušenost. Je to střet s realitou, totální. Tím se snažím uživit a taky kurátorstvím. Jsme dotačně podporováni městem Brnem a Ministerstvem kultury. Není to ale pravidelný příjem a nedá se na to spoléhat. 

Zmínila jste, že si sem za chvíli přijde někdo vyzvednout obraz, jak tu jdou prodeje? 

Ten obraz je na velice specifickou zakázku, je to malba, které se teď věnuji dost málo. Nejvíc se prodávají ilustrace, protože jsou levnější. Já se věnuji komiksu a konceptuální ilustraci. Čas od času něco prodám. Prodej děl tolik nevalí. Jedině nárazově. 

Poslední příjmy jsou honoráře z výstav, třeba teď v galerii OFF/Format. Mají slušnou reputaci, podpořili mě profesionálně kurátorsky a také finančně. Vystavovala jsem také na festivalu Hradby samoty, kde jsem byla finančně podpořena. No space galerie, které vystavují venku, často s honorářem pro umělce počítají. Zmíním třeba galerii Bunkr v Mostu, která je dlouhodobě kvalitně spravovaná. To je galerie v krytu pod panelákem a vede ji Luděk Prošek. Udělal nám skupinovou ateliérovou výstavu, zajistil ubytování, honoráře, zaplatil dopravu. Velmi solidní spolupráce. 

Galerie Sibiř vyplácí honoráře?

Samozřejmě. Umělci tam odvádí tvrdou práci, prostor je tam celkem velký a taky jsme rádi, když dělají site specific výstavy. Je to práce jako každá jiná a zaslouží si honorář. 

Máte zkušenosti odjinud?

Zahraniční zkušenost mám z loňska z akademie v Lodži, kde jsem měla doktorandskou stáž. Umělecká scéna je tam hodně přidružená k akademii, funguje to taky docela dobře. Vyučující i studenti jsou ohromní srdcaři. Akademie má hned několik výstavních prostor, kde se mohou studenti realizovat. I ve městě jsou příležitosti. Off space prostory jsem tam ale moc neviděla. Tady je toho o dost víc. Nějakou dobu jsem žila ve Vídni, kde je off space galerií strašně moc, mají tam dokonce off space festival s názvem Independent space a komentovanými prohlídkami. 

Nechtěla jste jít z Brna do Prahy? A jak jste se dostala do Vídně, která může být coby základna pro umělce ještě lepší?

Do Prahy se mi nechce, mám Brno ráda. Je v tom nějaký sentiment, narodila jsem se tu a znám to tu do puntíku. Je to velká vesnice, a podle toho tu vypadají mezilidské vztahy. Mám ráda to prostředí, je tu i nějaká příroda, umělecké podhoubí, přestože je ten rybníček miniaturní. Nevím, jak bych si zvykla na Prahu.

Do Vídně jsem se dostala přes osobní vztahy, ale přijde mi, že tamní komunita není moc otevřená. Chtěla jsem se dostat na stáž na Angewandte (uměleckoprůmyslová univerzita, pozn. red.) nebo Akademii výtvarných umění a nikde se mnou nejednali tak, jak jsem zvyklá v Česku. Setkala jsem se spíš s uzavřeným, strohým a úzkoprsým přístupem. Snažila jsem se tam chodit dívat hlavně na ty off space prostory a trošku vplout do scény, ale jsem asociál a taky neumím německy, to byl hendikep. 

Jste aktivní jako umělkyně i kurátorka, aniž byste měla ten správný diplom. Nekouká se na vás někdo skrz prsty?

Jsem zvyklá, že se na mě lidi koukají skrz prsty. Jsem divný člověk, sbírám mrtvá zvířata a vypadám, jak vypadám. Už to mi vytváří štít proti lidem, a jestli se na mě někdo dívá skrz prsty, protože nemám diplom z FaVU, tak to je to poslední, co mě štve. Myslím si, že to člověku stejně v ničem nepomůže. Pokud s tím umí kalkulovat, možná, a pokud ví, jak správně vystupovat, tak to může být k něčemu, ale znám spoustu lidí, kterým to není vůbec k ničemu. 

Absolventi pedagogické fakulty na MUNI mají pedagogické minimum, můžou jít učit. Nelíbí se mi, že se různí jedinci s výtvarným titulem dívají skrz prsty na lidi, kteří se rozhodnou působit na pedagogické půdě. Není na tom nic špatného. Naopak, aktivní umělec může obohatit výtvarnou výchovu tak, že skutečně rozvíjí výtvarné a vizuální cítění dětí, které se pak do budoucna mohou více věnovat umění a také, že je výtvarné umění součástí života. Pokud někdo přemýšlí takto elitářsky, tak není dle mého osobního ideologického přesvědčení charakterní člověk. Naopak je super, když funguje spolupráce a lidé se sebou jednají jako se sobě rovnými.     

Když jsem chodila na FaVU, byla jsem na několika konzultacích a nikdy se tam necítila úplně dobře kvůli zpětné vazbě, kterou jsem dostávala na mé věci. Byly patetické a samotnou mě teď štvou, dělala jsem takové pubertální splácaniny, ale stejně není potřeba člověka urážet na osobní úrovni a říkat mu věci, které jsou pod pás. Dá se to říct i jinak. Když jsem učila na katedře během doktorátu nebo komentuji věci, které mi někdo ukazuje, tak sama vidím, že to jde říct tak, aby si z toho člověk něco vzal a ne, že je to sračka a má se jít zahrabat. Do nedávna byla ještě běžná kritika, kdy holky odcházely z ateliéru ubrečené, protože je někdo úplně sepsul. Jako kdyby nechtěli, aby člověk ještě někdy sáhl na štětec.

Co tvoříte?

V tuto chvíli kombinuji všechny aspekty, kterým jsem se doteď věnovala - sběr mrtvých zvířat, ilustraci, koláž, malbu, konceptuální přístup k tématům. Dřív jsem se zaměřovala na média a teď už se konečně zaměřuji na témata. Používám k tomu všechna média, co jsem se naučila. V tuto chvíli se věnuji práci s mumifikovanými preparáty a s různými způsoby konzervace. Hledám způsoby jak objekty co mají omezenou životnost zakonzervovat tak, aby konkrétní okamžik zůstal zachován navždy. K tomu se dá použít například epoxid, ale je to nákladná záležitost. Já ráda používám metody typu nakládání do izopropylalkoholu nebo formaldehydu, nebo tvoření surrealistických muzejních sbírek, v nichž zaznamenávám pojmy z obecné fenomenologie nebo filosofie, psychologie. 

Hodně teď čtu Ericha Fromma a jeho výklad snů z filosofického, empirického pohledu. Strašně mě baví propojení empirismu a exaktní vědy a iracionality. Jsou to totální protiklady, a když se začnou kombinovat, má to zajímavé výstupy. O to se snažím v sérii Shadowbox. V nich dávám dohromady vizuální celky z motýlů, co si konzervuji, které popisují nějaký sen nebo obecný fenomén jako smrt, mír, válka, které člověk zná velmi dobře, ale jsou pro něj abstraktní. 

V Off Formatu jsem teď měla vystavené mumifikované holuby, které jsem nashromáždila. Mám spoustu kamarádů, co mi nosí věci, které najdou, nebo mi posílají fotky a odkazují mě na souřadnice, kde je najdu. Tahle hra mě baví. Tomu se věnuji teď, ale pořád tam mám i figurální malbu, ta zůstane navždy. Je to moje oblíbené médium, kterého se stále držím. A komiksy? Nedávno jsem dělala průvodce po brněnských sochách ve spolupráci s naší katedrou a panem profesorem Radkem Horáčkem. A potom ptačí komiks ve spolupráci s Českou společností ornitologickou. Jsem hobby ornitoložka, mám ráda pozorování ptactva v přírodě. Komiks je o brněnských kavkách a chráněných ptačích druzích a kritizuje plán stavby lanovky, která by kriticky ohrozila nejen vzácné nocoviště krkavcovitých, ale také třicet dalších druhů unikátního ptactva žijícího v oblasti lesů kolem Riviéry. Doufám, že se to nestane. 

Nazýváte je shadow boxy, je to odkaz na váš koníček?

Myslíte boxování? Ani ne, přestože shadow box je skutečně termín v boxu. V mém případě je to specifický pojem pro způsob rámování entomologických sbírek a obecně pro tzv. utopené rámy, v nichž je zarámovaný nějaký objekt. 

Komiks je pro vás výrazový prostředek, nebo jím sdělujete poselství?

Obojí. Jako výrazový prostředek co se týče mediálního zakotvení ráda pracuji s obrazovým narativem, ale co se týče maleb a ilustrace je to spíš záležitost jednoho rámce. Když chci něco sdělit, a ovládám nějakou vizuální techniku, byla by škoda to interpretovat jen textově, takže k tomu využívám právě tu narativní ilustraci. Je to pro mě důležité třeba v geopolitických nebo angažovaných tématech. Je to způsob, jak mohu čtenáři zjednodušit náročnější tematiku. To je i předmět výzkumu mé disertace, která je zaměřená na pedagogiku a zjednodušování náročných geopolitických témat studentům středních škol. Je to propojení věcí, které mám ráda – psaní a výtvarné realizace.

Jste celá potetovaná, co pro vás vaše tetování znamená a jak k němu přistupujete?

Moje první tetování byl portrét mého otce a návrh mi dělal tatér. Pak jsem si nakreslila dvě tetování sama. Důležitý pro mě byl Francois Villon, byla jsem na něj opravdu fixovaná, protože tvořil důležité poselství v dobách temného středověku a pro mě osobně. Kreslila jsem si sama tyto různé feminní postavy, které jsou plné agrese a vzteku. Jsou pro mě důležité proto, že agresivita a vztek se s ženským tématem často neztotožňují, ale já si myslím, že to k tomu sedí velice intenzivně. 

Pozdější kérky už jsem si nechala navrhovat od tatérů, protože se mi líbí, že se na mě umělecky realizují jiní. Poslední tetování mám od Nayany, to je pražská tatérka a levou nohu mi dělala Marie Kraus, která působí tady v Brně a věnuje se ilustraci dětských knih, což mi přijde super. Spoustu věcí jsem si tetovala ručně, vypadají třeba trochu white trash, ale na druhou stranu když si vzpomenu na období, během kterých jsem to tetovala, a na poselství, které to tetování nese, snažím se povznést nad estetiku. Beru to tak, že vznikly, vykrystalizovaly během osobní tenze, která se musela někde vypustit. Vypustila se takhle. Černou pokrývku levé ruky jsem si tetovala ručně sama v období, které nebylo úplně dobré, a trvalo mi to několik hodin. Mám ho ráda, i když vypadá hrozně, protože je to pro mě důležité. 

V obrazech se věnujete figurálnímu emocore?

(Směje se.) To jsem řekla v rámci nějakého absurdismu, ale jo, definovala bych to takhle. Je v tom určitá míra patosu, emocionality.

Kterou personifikujete v těch figurách?

Ano, je v tom afektovanost. A pro mě důležité téma fenoménu female rage. Je to i specifický žánr filmu o tom, že žena dokáže být velice ctižádostivá, ambiciózní, dokáže tvrdě dřít a po dlouhou dobu překousnout bolest, ale pak se jí taky může stát, že jí bouchnou saze a stojí to za to. Jeden z důležitých filmů tohoto žánru je Possesion Andrzej Żuławského, nebo Midsommar, to znají skoro všichni. Film o příběhu ženy, která je v emočně nenaplněném vztahu, dějí se jí strašné věci v osobním rodinném životě a vyústění je to, že pro ni předtím důležití muži její vinou umřou a ona sama se rozhodne radikálně změnit svůj život. 

Je to téma, které se dá aplikovat na poporodní psychózu, kdy žena projde extrémní proměnou, její tělo je nezvratně změněné, ale společnost na ni tlačí ze všech stran, jak správně se má v tuto chvíli zachovat. Dřív bylo velice časté, že ženy trpící poporodní psychózou zabíjely své děti a manžely a nehledělo se na to proč. Hledělo se jen na následky. Tohle téma samo o sobě je naplněné afektem a emocionalitou, která je na vysokém stupni a bez emocoru se to neobejde. V Česku si dovoluji tvrdit, že to není tak strašné, i když jsou věci, o kterých se nemluví, nebo se neberou dostatečně vážně, ale ve většině zemí na tomto světě je už jen každodenní fungování pro ženu tvrdé. To není v pořádku, proto je to důležité téma, které bude jako leitmotiv procházet mou tvorbou až do konce. 

To jsou ty dvě ženské figury, které jste si nechala natetovat?

Ano. Jedna nese citát od Voskovce a Wericha z Balady z hadrů na téma Francoise Villona „nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad”. To je pro mě oblíbené a hodně důležité pořekadlo, je univerzální pro člověka a jeho chování. Druhá postava je feminně antropomorfní přízrak, z něhož vyrůstají další figury a má tam takový misantropický text, který už není moc čitelný a ani ho nebudu říkat, protože je to zlé a tak radikální mindset už dávno nemám. Všechny ty postavy, co jsem si nakreslila, jsou ženské a mají nějaké zranění, přetrženou oprátku nebo prostřelenou hlavu – tím se snažím dát najevo ten důležitý aspekt zarputilosti a výdrže. Schopnost vydržet dlouhou dobu hodně nepříjemné chvíle, s vidinou cíle a zatnout zuby. Jít, dokud tělo funguje. To je pro mě hodně spojené s ženstvím.

Komu dáváte hlas v Galerii Sibiř?

Snažíme se vybírat lidi, kteří třeba nemají úplně možnost samostatných výstav nebo lidi, jejichž témata propojují sociální sféru, angažovanost a pak lidi, kteří mi esteticky sedí, máme společnou řeč a dokážeme vytvořit dobrou dvojici kurátor-umělec a zajímavé věci po teoretické-praktické stránce. Tohle řeším při kurátorském výběru a za poslední dobu se mi toto dařilo zohledňovat, takže byla spolupráce oboustranně příjemná. A protože se pohybuji na Katedře umění a tvorby, mám možnost vidět studentské práce a když narazím na kvalitní věci, ráda dám možnost je vystavit. Nebo třeba pedagogovi, který se studenty obětavě pracuje a nemá přitom čas na vlastní tvorbu. 

Co byste chtěla vytvořit, čeho byste chtěla dosáhnout?

Chtěla bych vytvořit dílo, které člověk nejen pochopí, najdeme v něm stejnou řeč, setkáme se na mentální úrovni, shodneme se a porozumíme si a proběhne psychologická konverzace, ale hlavně aby na něm udělalo dlouhodobou stopu. Aby mu třeba osvětlilo něco, co vůbec nebyl schopen zaznamenat anebo aby mu pomohlo dívat se na věci trochu jinak. Je to pro mě taky způsob nesmrtelnosti. Nemám v plánu se množit a toto tu po mně zůstane na věky. Takhle vnímám svůj smysl života.   

Ester Hotová se narodila v roce 1994 v Brně a vystudovala Katedru umění a tvorby Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, kde v současné době pokračuje v doktorském programu. Absolvovala stáž na Akademii výtvarných umění Władysława Strzemińského v Lodži, která byla zakončena výstavou, má praxi jako kurátorka, pedagožka a výtvarná umělkyně. Její práce byla k vidění v rámci audiovizuálních festivalů Hradby Samoty, či KOMA, v galerii OFF/Format, pražské A.M. 180, či Galerii Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou. Nyní se připravuje na výstavu v Galerii umění Hodonín, či Knihovně Jiřího Mahena v Brně.