Hasiči vyrazili dveře, nalili tam sto litrů vody a oznámili, že nám chytl ten bordel, vypráví o Galerii Umakart Karin Písaříková

BRNO — Experimentální Galerii Umakart najdete na Lidické 40. Je otevřená 24 hodin denně sedm dní v týdnu, protože si vystačí s obyčejnou obchodní výlohou. V září tomu bude 18 let, co zdarma představuje demokraticky všem kolemjdoucím současné umění. Co začalo jako zdánlivý vtip, právě završilo plnoletost a jestli se i nadále najdou zvídaví lidé, chtiví promlouvat do kulturní podoby našeho veřejného prostoru, pojede dál. 

Jaké bylo pozadí vzniku Galerie Umakart?

Umakart jsem založila v závěru magisterského studia na Fakultě výtvarných umění. Na spoustě výstav mě štval způsob prezentace některých médií – hlavně videa. Pamatuji si, že na Diplomantské výstavě v Galerii U Dobrého pastýře byly obrazovky se zavěšenými sluchátky, kolem nichž všichni jen procházeli. Uvažovala jsem proto o prostoru zaměřeném na performance a video a taky jsem chtěla, aby nebyl elitářský a uzavřený, chtěla jsem větší propojení a aby byli lidi konfrontování přímo na ulici. Na vernisážích jsme se potkávali se spolužáky a poplácávali po ramenou, ale bez veřejnosti, o které jsme říkali, že naši tvorbu nechápe. Bylo to ale spíš vzájemné nepochopení a angst.

Byl rok 2008, nebylo moc kde vystavovat a asi to viselo ve vzduchu. Jana Kalinová založila Galerii Eskort ve dvoře na Orlí, ale byl tam problém, že potřebovala kustoda, proto nebyla galerie otevřena pořád. Umakart byl mezi prvními galeriemi vitrínového typu, další malé prostory byla třeba Anna Frank Gallery v průchodu ke kavárně Spolek, Galerie Potraviny ve večerce na rohu Rybářské a Zedníkovy, Galerie v Peněžence. Velké instituce byly nedosažitelné, vysokoprahové. Rezidence ještě nefungovaly, začaly až později. Je známá věc, že když studenti z výtvarných oborů nedostanou pomoc po škole, skončí za kasou v Lidlu, protože je hrozně těžké se uchytit. Dnes už mi to tak nepřijde, stírá se to a je víc míst a možností.

Hledala jste výlohu nebo obecně prostor?

Chtěla jsem něco polopropustného, bezúdržbového, aby to komunikovalo s ulicí a přispělo k propojení světů umělců a veřejnosti. Domluvila jsem se s majiteli domu, že bychom mohli být bezplatně v jedné z výloh na Lidické 40.

Jak Umakart vypadá?

Byla to původně jedna vitrína s postranními dílci a za ní prostor, který fungoval spíš jako sklad, i když se příležitostně využíval i k výstavám. Nedílná součást je předprostor – chodník, kde se odehrávají vernisáže a někdy i akce a performance – výrazné propojení s veřejným prostorem přinejmenším na začátku výstavy. Ty jsi tam měl koncert, Monika Fryčová surfovala na autě, Tomáš Hodboď se plazil v pytli, až ho málem přejelo auto.

Galerii jste založila a následně zmizela do Japonska?

Nebylo to úplně plánované, ale stabilně jsem se hlásila na stáže v zahraničí a jak mě pořád nevybírali, hlásila jsem se všude možně. Tehdy mě konečně vybrali na tříměsíční stáž do Japonska, tak jsem stihla uspořádat první výstavu Veroniky Vlkové. Tebe jsem požádala, abys to na chvíli převzal, ale pak se ukázalo, že mě přijali i na druhou stáž na půl roku, no a nakonec jsem tam zůstala deset let. 

Jak jste vybírala další kurátory?

Bylo to sebeplodné. Po tobě projevila zájem Texa (Tereza Rullerová, pozn. red.). Časem se k ní přidala Kača Olivová, která si posléze přizvala Honzu Matýska. Později byl Šimon Kadlčák, Bára Trnková s Tomášem Javůrkem, které pozvala Kača, Karolína Kohoutková. Byly tam výrazné osobnosti, které to vždy posunuly dál. Kača Olivová přes léto pořádala festival Vytvrzení, kdy v zázemí galerie organizovali různé performance, jako že se tam třeba nazí koupali ve vaničce. Taky tam vystavila velká jména jako Jiřího Surůvku a Veroniku Bromovou. Já jsem občas poslala výstavu z Japonska, kde jsem v té době už i učila. 

Bylo ohromně zajímavé, jak to každý kurátor posouval svým směrem. Karolína Kohoutková před covidem zavětřila, že už špinavé punkové prostředí netáhne a angažovala Honzu Vlka, aby z toho udělal něco jako white cube. Dal tam závěsný systém, galerijní osvětlení. Moje kamarádka z Japonska Emi Kashiwa, dnes docela známá grafička, mají značku Usaginingen, navrhla logo.

Byl to takový bezpečný prostor, laboratoř, kde si to člověk mohl vyzkoušet. Šimon Kadlčák po odchodu založil Zázrak, Kristýna Gajdošová a Tereza Vinklárková založily Cejlu a tys to pak taky rozjel. Byl to prostor na půli cesty pro umělce i kurátory. 

Jaký status má na galerijní scéně Umakart dnes? 

Já to asi nedokážu hodnotit. Pořád funguje.

Já jsem si třeba nedokázal představit, že bude fungovat dlouho. Dělal jsem to půl roku a šlo to dobře, ale nakonec jsem to rád předal, protože už jsem nemohl. Umakart nicméně funguje dodnes, je to uznávaná instituce, se kterou se počítá. Nemáte zpětnou vazbu z oficiálních institucí?

Třeba Terezie Petišková (ředitelka Domu umění města Brna, pozn. red.) mě požádala, ať jí posíláme pozvánky. Ale zpátky k tomu fungování, když to člověk dělá moc intenzivně, jako jsi to dělal ty, tak vyhoří. Já už jsem si i říkala, jestli to nezabalíme, ale mezitím jsme se naopak rozšířili o sousední vitrínu díky podpoře Brna, Ministerstva kultury a dalších – třeba Nadace architektury. Myslela jsem si, že už je to vyčerpané a nemá to cenu, ale vždy jsem pak narazila na někoho, kdo o Umakartu mluvil jako o legendě, ikoně. Teď tam vystavoval Martin Skalický, který se mi svěřil, že vystavovat v Umakartu byl jeho sen. 

Když je v tom člověk ponořený, neuvědomí si, že to pro někoho má hodnotu, pak zjistí, že to lidi sledují, říkají mi, když jedu kolem tramvají, vždycky se dívám, co tam je. Na vernisáže nám chodí „holubí letka” (gang návštěvníků, který vypije a sní vernisážové občerstvení, pozn. red.), která se jednou nechala slyšet, že máme lepší víno než Dům umění. Pak si říkám, že to má smysl a vrátí se mi chuť to dělat. Ale chce to energii.

Umakart je ikona bezpochyby a jsem přesvědčený, že to byla v Brně zároveň první galerie toho druhu, každopádně všechny ostatní přežila a je nejdéle fungující

Ano, kontinuálně nejdéle fungující. Lenka Sýkorová tenkrát psala dizertaci o těchto off spacech a pak o tom udělala i knížku. Zkoumala spoustu takových galerií jako legendární Galerii Benzínku a jiné, a ty už všechny zanikly. Úspěch Umakartu je kombinace – máme dobré podmínky v domě, že tam můžeme být, a pak je to hlavně o lidech. Je mi hloupé mluvit za Umakart, protože jestli něco umím, mám čich na správné, schopné a fajn lidi. Jeden člověk by to neutáhl, ale výběr silných, výrazných osobností ano. A pro někoho to třeba může být dobrý odrazový můstek.     

Pro umělce to musí být taky zásadní zkušenost, protože vernisáž na ulici splňuje parametry zásahu skutečné veřejnosti, ne jen exkluzivní skupinky poučené elity. Není to bezpečné prostředí galerie, tady dostanete spontánní komentář od náhodného kolemjdoucího

Mě ohromně bavily ty situace, které se při vernisážích odehrávaly. Jednou šel v zimě kolem DJ z Rádia Krokodýl a dal nám poukázku na kapra… Nebo jsme si dělali legraci z vrátných v budově, dávali jsme je na pozvánky, nebo jsme jim do kukaně umístili kouřostroj. Jednou jsem dostala slevu od paní v obuvnictví, protože znala mé jméno z vitríny, a to pro mě byl moment potvrzení, že jsem to dokázala. 

O vtipné události určitě nebyla nouze?

To tedy ne. Když lehce zalovím, vybavuje se mi jich spousta. Nemocnice u sv. Anny nám poslala předžalobní výzvu, protože tam Michal Durda udělal výstavu Kurva lba nie urwie o pohlavně přenosné nemoci – dovnitř zvětšil svůj chorobopis, vitrínu potřísnil jogurtovým mlékem a oblepil prezervativy. Ze zprávy sice odstranil své rodné číslo, ale zůstalo tam razítko lékaře. Viděl to nějaký kolega a právní oddělení FNUSA nás pak obeslalo. Naštěstí ty výstavy trvají měsíc, takže jsme to odstranili dřív, než stihlo k něčemu dojít. 

Jednou o víkendu volali hasiči, že tam hoří. Někdo nechal ve výloze svíčku, která doutnala, tak hasiči vyrazili dveře, nalili tam asi sto litrů vody a pak mi řekli, že nám tam chytl „ten bordel”, což bylo jejich chápání současného umění. Skvělé byly performativní festivaly Kači Olivové, kde se třeba Tomáš Hodboď plazil v černém pitevním pytli přes cestu. My jsme zastavovali projíždějící auta, ale ne všem se zastavit chtělo. Tomáš měl hrůzu, že ho někdo přejede, což se nakonec ale opravdu stalo jedné performerce v Salzburgu. Zvláštní situace nastala při covidu, protože se ukázala výhoda, že je to venku, takže jsme mohli pokračovat s vernisážemi a scházeli jsme se tam. Ukázalo se, jak to najednou výborně funguje. Jen jsme vernisáže tajili a nedávali jsme pití. 

Jakou má Umakart budoucnost?

Vyšlo pár publikací, Texa a The Rodina vydali katalog k desátému výročí. Už několik let píšeme do každé žádosti o dotaci, že vydáme publikaci, ale dotáhnout se nám to zatím nepodařilo. Teď oslavíme plnoletost, Umakart bude mít neuvěřitelných 18 let, tak jsme se rozhodli vydat k oslavě menší katalog. Chceme to udělat a máme na to i peníze. Ale budoucnost je neznámá. 

Díky tomu, že jsem teď na fakultě architektury, přizvala jsem jednoho z bývalých studentů, Romana Wartu, který je tahoun. Má do toho chuť a slibujeme si, že k tomu zase přivede nové lidi. Další kurátorka Sára Wollasch, bývalá studentka tělového designu na FaVU, k tomu přivádí performery z LGBTQ komunity, kteří hodně prozkoumávají své hranice genderu.

Co jste naplánovali na výročí?

20. 9 bude vernisáž. Teď jsme tam čtyři – Jana P. Francová, Sára Wollasch, Roman Warta a já. Jana vymyslela, že uděláme takový revival ročník, že si tam všichni kurátoři udělají výstavu, tak žádáme o grant na dva roky. Otázka je, jestli to nebude labutí píseň. Sice máme chuť jít dál, ale říkám si, jestli to má smysl. 

Karin Písaříková se narodila v roce 1981 v Brně. Studovala dějiny umění, tělový design, cestovní ruch a informační design na FF MU, FaVU VUT, UniTO a Tamabi resp. Absolvovala zahraniční stáže na Accademia di Brera, Universität Wien, Academy of Fine Arts and Design UNI-Lj a Asagaya Bijutsu Gakku. Založila Galerii Umakart v Brně, kde působí jako kurátorka. Podílela se na projektech Hlavních měst kultury Kaunas 2022, Chemnitz 2025 a kandidatury Brna 2028. Koordinuje rezidence Galerie TIC, spolukurátorovala výstavu Echa Prahy ve varšavském Pavilonu Zodiak, učila na Joshibi University of Art and Design, Tokio, Masarykově Univerzitě v Brně a dnes učí na Fakultě architektury VUT tamtéž.

Galerie Umakart