Provozovat prostor a vytvořit alternativní domov je někdy mnohem víc, než si tady nakreslit výkres, říkají studenti UMPRUM, kteří v nové budově rozběhli ukrajinskou školku

Rozhovor se studentem a dvěma studentkami architektury, kteří na škole zorganizovali hlídání pro děti ukrajinských uprchlíků v prvních měsících po útěku před válkou.  

PRAHA – Ukrajinskou „školku“ rozjeli v nové budově Technologického centra Mikulandská Lujza Lehocká, Adéla Vavříková a Matěj Peterka z katedry architektury UMPRUM. Daří se jim tak pomáhat uvolnit ruce ukrajinským matkám po příchodu do Prahy, takže si mohou oběhat úřady a vyřídit, co je třeba.    

Uprchlíkům se doporučuje umístit děti do institucionálního zázemí škol a školek během adaptační lhůty 90 dnů. Rodiče si v daném období mají zároveň vyřídit formality k pobytu, včetně umístění dětí do vzdělávacího systému. „Ono se to přímo vylučuje. Člověk si musí vyřídit oficiální věci, ale nemá kam dát děti právě proto, že nemá ty oficiální věci vyřešené,” poukazuje na komplikovanou situaci Adéla Vavříková. 

Ukrajinská školka ve skutečnosti nesplňuje podmínky pro status mateřské školy ani dětské skupiny. Funguje jako volnočasové centrum a nabízí krátkodobé hlídání na bázi informovaného souhlasu, který se podepisuje každé ráno. Rodiče v něm potvrzují, že jsou děti zdravé a očkované, že za ně organizace nepřebírá zodpovědnost a že jde o dočasné řešení.  

Jak jste se dali dohromady?

Lujza Lehocká: Známe se ze školy. Jsme všichni tři studenti architektury na UMPRUM. Já s Matějem v ateliéru A4 u Romana Brychty, Báry Šimonové a Markéty Mráčkové a Adéla je v A1 pod vedením Jana Šépky a Mirky Túmové. Když začala válka na Ukrajině, celá škola, ostatní ateliéry a katedry začaly organizovat benefiční prodeje, akce a podobně. My z  architektury nemáme co prodávat nebo dražit, tak jsme přemýšleli, jak bychom v té situaci mohli pomoci. Potom přišel Matěj se zajímavým nápadem.

Matěj Peterka: Od konce minulého roku máme novou budovu Technologické centrum Mikulandská (Nové Město), které slouží k práci a jako zázemí pro dílny. Nahoře měly vzniknout prostory pro studenty a ty teď využíváme za účelem školky. Bylo dobré je využít, protože takových míst je nedostatek. Když sem děti přijedou, prvních 90 dní by neměly nastoupit do klasické školky a měly by být ještě ve svém kolektivu, zvyknout si na příchod. Využili jsme příležitostí volnočasového programu na naší škole a jejího sportovního zázemí a dostalo se nám podpory jak od školy tak vedoucích dílen. 

Jak škola reagovala?

MP: Škola z toho byla nadšená. Máme od ní materiálovou podporu, i finanční a poradenskou. Nejvíc je třeba vypíchnout vedoucí dílen Halinu Haškovcovou, která je do toho dost zapálená a kvestora Petra Pelcla. Teď jsme hostili konferenci rektorů, přišel se podívat i ministr školství a taky byl nadšený. 

LL: Určitě by se nám to nepodařilo otevřít tak rychle nebýt Haliny, která tam naskládala nábytek v podstatě sama. My doteď nemůžeme pochopit, jak tam sama v jedné osobě dostala nábytek, který jsme pak přesouvali ve třech. Lidi se pro to hodně zapálili a teď za námi chodí vedoucí ostatních ateliérů s tím, že chtějí organizovat workshopy a spolupracovat s námi. Celkově je nálada ze školky ve škole nadšená a fúze vysokoškoláků a malých dětí funguje zajímavě. 

Jak vypadá učebna? 

MP:  Jsme v prostorech určených studentům, ale využíváme poměrně celou budovu. Chodíme do dílen na workshopy – keramický, šperkařský, textilní a potom, když je hezky, vyjedeme na střechu. Děti jsou tam hlídané a kreslí si křídami. Dole máme dvorek třeba na fotbal. 

L: Primárně je ten náš prostor zamýšlený jako azyl pro studenty, taky se tak jmenuje. Je to neutrální prostor, který předtím ještě nebyl využitý. Byl plán, že se tam budou studenti chodit učit, když nebudou mít kde jinde trávit čas. Protože to ale bylo v začátku, byl prostor ideální k transformaci. Neprobíhala tam výuka ani něco podobného.

Viděl jsem fotky ze střechy, je to bezpečné pro malé děti?

LL: Je to spíš pobytová terasa, kde mívá UMPRUM různé akce. Kolem dokola je zábradlí. 

MP: Měli by se tam vejít všichni zaměstnanci a studenti školy, což je kolem 500 lidí a děti se tam bez našich ISICů nedostanou, takže je to zabezpečené. 

Co jste zajistili do centra? Četl jsem, že LEGO máte dost?

LL: LEGO je zrovna nedostatková surovina, toho máme nejméně. Je to taková super hračka, takže ji nikdo nechce posílat dál, ale jinak máme snad všechny hračky od vzniku světa. Plyšáci, hlavolamy, kreativní a společenské hry, puzzle, autíčka, koberce na autíčka. Přemýšlím, jestli je nějaká hračka, kterou nemáme. 

Adéla Vavříková: Vybavování školky probíhalo darovacími akcemi: přineste věci do UMPRUM školky, my se o ně postaráme. Je to tak extrémně různorodé a pokrývá to škálu od tří do desíti let. Pro starší už moc nevíme, co je za hračky. Pak už je to spíš o kamarádech než hračkách, ale do toho věku máme od dřevěných kolejnic, přes diabola, po různé sportovní náčiní. Je tam úplně všechno. 

LL: Zobcové flétny, na ně si děti stále hrají.

Jak školku provozujete? Máte dobrovolníky?

LL: Školka je otevřená každý den od 9. do 17. hodiny. Funguje primárně na dvě směny, ale samozřejmě rodičům nezakazujeme nechat tam děti i na celý den. Podle zákona nemůžeme dětem poskytovat žádný oběd, nosí si svoje svačinky, které jim můžeme pomoci připravit. 

Personálně fungujeme na dobrovolnické bázi. Hned po rozběhnutí akce se ozvalo strašně moc lidí, momentálně jsme na čísle asi 93 dobrovolníků, kteří děti chodí pravidelně hlídat. Na každé směně – od 9. do 13. a pak od 13. do 17. jsou minimálně tři dobrovolníci, z nichž jeden vždy umí ukrajinsky nebo rusky. To je základní struktura, s níž pracujeme. Zároveň nám chodí každý den pomáhat ještě studenti psychologie z Univerzity Karlovy, kteří jsou k dispozici jak dětem tak dobrovolníkům, když potřebují řešit nějakou krizovou intervenci a podobně. 

Je školka výhradně pro ukrajinské děti, nebo i české? 

MP: Tady bychom to měli vyvrátit. Pracujeme na pomoci ukrajinským matkám, které to potřebují nejvíc a někde bylo zmíněno, že jsme i pro české děti. Ale nejsme. Když má dítě nějaká dobrovolnička a potřebuje, aby šlo s ní, tak to vítáme, i v rámci integrace a vzdělání v jazyce, ale to jsou jediné české děti.

LL: Velká část dobrovolnic jsou absolventky, které jsou momentálně na mateřské. Samozřejmě jim nezakazujeme přivést si vlastní děti, které jinak nemají kam dát. Máme relativně maličkou kapacitu kolem 15 maximálně 20 dětí a kdybychom začali brát i české, tak by se vytratil ten hlavní účel.

MP: Je třeba říct, že škola z fungování ukrajinské školky bere poznatky a bude je zapracovávat do vzniku dětské skupiny. To je v plánu. 

LL:  To už ale půjde mimo tento projekt, protože dětská skupina musí být jinak legislativně ošetřená. Byl to spíš takový podnět pro školu, aby v blízké budoucnosti začala uvažovat i o tom, že by bylo fajn to zařídit i pro české děti. 

Je záměr překlopit ukrajinskou školku do provozu školy formou dětské skupiny?      

AV: Náš formát nesplňuje požadavky na dětskou skupinu kvůli hygieně, malým záchodkům, osvětlení, ale všechny tyhle věci snad na škole vzniknou. Testujeme prostor alternativní formou, je to přerod a škola se snaží to přetvořit v něco oficiálního. Aby fungovala dětská skupina pro studenty a studentky, stejně jako zaměstnance a zaměstnankyně UMPRUM.

LL: Taková je ambice, ale neumíme říct, kdy se to stane. Jsou tam potřeba ty úpravy, které zmiňovala Adéla, takže je to komplikovanější. 

Jak dlouho bude školka fungovat?

AV: Budeme fungovat do konce letního semestru na té bázi, jak to běží teď. Jednáme o spolupráci s neziskovou humanitární organizací, že by prostory mohla využívat přes léto a pokryla to provozně, protože my tři to přes léto nejsme schopní pokrýt. Prostory tu jsou. Ještě není jisté, jestli se tady nebude něco opravovat, ale dá se to takto případně propůjčit. UMPRUM říkala, že si domluví někoho, komu ty prostory přenechá, aby to fungovalo dál. Pak nikdo neví, co se bude dít. Těžko o tom přemýšlet.

LL: Zároveň je třeba říct, že většina lidí z té příchozí vlny už tu bude po létě těch 90 dní a bude na čase, aby rodiče dali děti do oficiálních zařízení. Zatím počítáme, že se asi zmenší počet dětí, které by k nám mohly chodit. Sami uvidíme, kdo po létě přijde.

Co vám to dalo oborově?

AV: Celá ta myšlenka je o tom, co je dnes architektura. Je slepý tunel koukat se na to, že architektura je jenom dům. Je to systém. Provozovat prostor a vytvořit alternativní domov je někdy mnohem víc, než si tady nakreslit výkres. Je to něco, co se špatně dělá. I v rámci navrhování, protože to není o tom udělat rodinný dům. Je to o jednání s lidmi, pro které pracujete a vytvoření jejich domova. Tohle u nás normální vzdělávání tolik nepodporuje. Místo toho jde hodně striktně o to dělat výkresy a hezké vizualizace. Člověk ale zjistí, že se s tím dá dělat mnohem víc a obzor, co může být současná architektura, sahá mnohem dál, než že si tam člověk nakreslí nábytek. 

Podílíte se také na hlídání nebo jste spíš v pozadí? Jaké máte osobní zážitky?

LL: Původní ambice byla, že budeme spíš manažeři, ale realita je taková, že několikrát týdně chodíme děti hlídat a hrát si s nimi.
 

Je to super, jak z ničeho nic potkáváme úplně nové lidi a opakovaně zjišťujeme, že se bez problémů dokážeme dorozumět řečí, kterou jsme předtím moc neznali. Pro mě je strašně příjemná zkušenost, že si po mnoha letech zase hraju. A znova zjišťuju, jak ubohé jsou moje fotbalové schopnosti :)

MP: Z té přítomnosti těží takřka celá škola. Mistři z dílen, kde se tiskne, nám posílají zbytky barev a papíry, studenti, kteří s dětmi tráví čas, tak pookřejí. Je to obohacující pro všechny.

LL: Pomohlo to zabydlet ten relativně nový dům. Mikulandská se otevřela v prosinci a je to betonová stavba, která byla dlouho taková sterilní. Děti, které tam naběhly s hračkami, křídami a barvami, pomohly, aby se tam i studenti odvázali a ten dům teď žije hravou energií. Je pomalovaný křídami. Při tom všem, co se děje, je ta školka strašně veselá.

Lujza Lehocká, feministka a studentka v ateliéru Architektura 4, Adéla Vavříková, feministka a studentka v ateliéru Architektura 1 a Matěj Peterka, feminista a student v ateliéru Architektura 4
(zleva) se zvěčnili v koláži s architektkou Denise Scott Brown (vpravo), spoluautorkou knihy Learning from Las Vegas, která trojici inspiruje. 

Technologické  centrum Mikulandská