Udržitelná móda s esencí uměleckého artefaktu. Vivat život kombinuje strojovou výšivku a materiály s historií

BRNO – Tereza Dvořáková se po devíti letech studia architektury našla ve vytváření strojové výšivky a pod značkou Vivat život šije tašky, kabelky, klobouky či nášivky. Na brněnském Vitamin marketu, kde vystavovala svá díla, jsme si povídaly o tom, jaká byla její cesta od architektury k volné tvorbě. 

Co to znamená Vivat život? 

Devět let jsem studovala architekturu, diplomovala jsem na Akademii výtvarných umění, kde jsem měla možnost absolvovat stáže na jiných oborech. Jedna z nich byla i textilní tvorba na UMPRUM. V architektuře jsem se tehdy už delší dobu necítila komfortně a po zkušenosti s textilem jsem si uvědomila, že médium architektury je pro mě hodně zkostnatělé a svazující. Textil se stal mým životem, bylo to pro mě velké osvobození a rozvinutí mé vlastní tvorby. A takhle vzniklo Vivat život. 

Dovedu si představit, že u textilu je daleko kratší cesta od nápadu k realizaci. 

Ano, je to mnohem přímočařejší cesta k tomu, že jste saturovaná výsledkem. Materiální zpětná vazba vaší věci. Jednu dobu jsem se zabývala projektem Architektura, která neexistuje. Roky a roky můžete něco navrhovat, najít si svůj styl, prvky, o kterých jste přesvědčená, nicméně v životě jste tu realizaci neviděla. Navrhujete, ale neexistuje to. Doteď se architektuře věnuji, ovšem už ne formou navrhování. 

Zajímá mě prostředí v širším slova smyslu. Stavěná architektura je jednou z dílčích součástí. Mnohem větší téma jsou pro mě dnes společenské vazby, to jak vnímáme prostředí, a to, co se stává součástí naší identity. 

Takže je to celkem běžný fenomén, že se architekti musí vyrovnávat s tím, že se jejich návrhy ne vždy realizují? Jaké to je? Je to jako psaní do šuplíku? 

Architekturu můžete navrhovat donekonečna, ale ten úspěch, že něco postavíte, je běh na dlouhou trať. A dost často nastane moment toho, že když už se něco postaví, je to trochu zastaralé. Trvá to dlouho. Konkrétní realizace může být idea stará pět, deset let. A vy už s tím v tu chvíli vůbec nemusíte rezonovat. Je tam jiný poločas rozkladu. 

V současnosti se tedy věnujete umělecké volné tvorbě. Jakými tématy se zabýváte? 

Mám potřebu projevovat se skrze práci s materiálem a základním médiem je pro mě textil doprovázený performativním přístupem. Disponuji obrovskými archivy materiálů, věcí z mnoha různých zdrojů, často i z ulice - hodně mě zajímají předměty s minulostí. Věci které jsme prostě někde našla, v rodině, v sekáči, na sběrném dvoře… Najít se dají opravdu neuvěřitelné artefakty.  

Přemýšlím nad symboly a znaky ve společnosti, zajímá mě to, jak rozeznáváme i sebe navzájem podle toho, co například nosíme na sobě. Co mám na sobě, co to znamená pro mě a co pro ostatní. Každý nosí trochu něco jiného, někdo vybírá hezké materiály, jiný zase trendy nebo naopak tradici, někdo preferuje funkční oblečení. A někdo prostě nosí oblečení, aby ukazovalo jeho společenský status. Často se ztotožňujeme s určitou společenskou skupinou a hodnotami a podle toho se taky vědomě či nevědomě můžeme oblékat. 

Jak pak vypadá výstup takové volné tvorby? Jsou to instalace nebo do čeho své myšlenky vtělujete?

Věnuji se i instalacím, v galerii City Surfer Office v Praze jsem měla výstavu Laziness Is The New Hard Work. Tam jsem mimo jiné vystavila i sako s nápisem Rodina, které jsem vytvořila, abych měla pocit objetí rodinou sama pro sebe. 

Za výstupy volné tvorby považuju i produkty, které tvořím pod značkou Vivat Život, protože každá ta věc je trochu umělecké dílo. Umění nemusí viset jen na zdi, ale můžete ho nosit na sobě. Výrobky značky Vivat Život existují jen v jednom provedení, zároveň je za jejich výrobou i nutnost ovládat celou škálu dovedností.   

Kromě volné tvorby zároveň učíte a pracujete s dětmi. 

Pracuji jako lektorka pro DOX, kde učím výtvarné kroužky pro děti, vedeme vzdělávací programy. Tyto programy jsou zaměřené sociologicky a psychologicky spíše než například na klasické výtvarné techniky. Věnujeme se tomu, jak žít společně. Jak být součástí, respektovat ostatní. Zajímá mě nehierarchická komunikace a to, kde je hranice libovůle a respektu. Díky dětem jsem se taky naučila hodně o komunikaci. 

Přesuňme se k produktům, které vytváříte pod značkou Vivat život. Jedná se o textilní výrobky se strojní výšivkou. 

Základem mojí práce je strojní výšivka. Výšivky sama navrhuju, vycházím ze svých kreseb a z opakovaného rozvíjení určitých motivů. Následně ve vyšívacím software výšivky programuju a na průmyslových vyšívacích strojích je i vyšívám. Vedu celý ten proces. U strojního vyšívání zároveň musíte vědět, jaké jsou technické možnosti konkrétního stroje i konkrétních materiálů. 

Většinu produktů šiju vlastnoručně. Ale mám tu například i klobouky, které ušily švadlenky v městě Bílina v chráněné dílně. Bílina je jedno z nejchudších pohraničních měst, které znám, je to tam hrozně hezké, ale je vidět, že s penězi to tam není úplně dobré. V této chráněné dílně pracují ženy, které mají nějaké dlouhodobé onemocnění a není pro ně jednoduché být normálně zaměstnané. Rychle se unaví, bývá jim často špatně a podobně. Klobouky jsou vyšité na metráž, je to nastříhané a ony ty díly sešívají. Snažím se lidem za práci platit férově a jednou bych si taky přála být placená fér. 

Korálky, které na kloboucích vidíte, jsou zachráněné z českého sklářského průmyslu, je to druhá jakost. Neznamená to, že by korálky byly méně kvalitní, ale mají třeba trochu jiný odstín. 

Materiály, se kterými pracujete, odpovídají zásadám slow fashion. Na první pohled by se mohlo zdát, že je prostě někde koupíte v sekáči nebo dostanete a ještě je to levné. Jak se takové materiály shánějí?

Říkám tomu materiál s historií. Něco mám zachráněné z divadla, vyřazené zbytky z dílny, další textilie mám odkoupené jako odstřižky z půjčovny bytového textilu pro film, jiné z rodinného pokladu. Toto (ukazuje na kabelku), jsou například vzorky látek. 

Lidé mají pocit, že když látky seženete v second handu nebo jako deadstock, tak by to mělo být levné. To ale není pravda, protože sehnat látku, aby nebyla nově vyrobená, stojí mnoho úsilí. Čas investovaný do shánění materiálů je podstatná část celé výroby. Ne vždy máte k dispozici například látku v konkrétní barvě. Prostě musíte hodně hledat. A mít sklad látek. 

Myslím, že v tomto lidé potřebují hodně převychovat. Aby nepotřebovali všechno nové a hned. Aby věci jen nekonzumovali, starali se o ně a měli k nim vztah. Vadí mi, když lidé mají pocit, že oblečení je jako Snickerska. Sním a zahodím. Za každým kouskem oblečení, ať už autorského nebo z textilních řetězců, je velká spousta času. Člověk by si měl uvědomit, že lidé, kteří na něm pracují, taky dostávají určitý plat za hodinu, a to by se správně mělo promítnout do ceny oblečení. 

Popíšete mi, jak vypadá váš pracovní den? Máte rozjetých více aktivit, jednak značku Vivat Život, jednak učíte a ještě studujete na Dutch Art Institute. Jde to všechno dohromady?

Můj běžný den vypadá tak, že ráno přijdu do ateliéru a šiju. Pracuju většinou od desíti do šesti večer, sama jsem si určila osmihodinovou pracovní dobu. Když pracujete na sebe, nikdo za vás nic neudělá. Do toho dvakrát týdně učím odpoledne výtvarku. Dvakrát týdně odcházím z práce dřív a jdu do jiné práce. A studium v zahraničí je poměrně časově náročné, scházíme se jeden týden v měsíci a pokaždé cestujeme někam jinam. 

Proč jste si vybrala zrovna tuto školu? V čem je studium na Dutch Art Institute specifické?

Dutch Art Institute funguje jako roaming academy, to znamená, že nemá své sídlo. Škola cestuje. Jako studenti jsme hodně mezinárodní skupina, každý z jiného státu, a vždycky se na týden až dvanáct dní někde sejdeme. Prvně jsme byli ve Francii, posledně jsme se sešli v Nizozemí, poletíme do Litvy… Škola nefunguje na principu přednášek a zkoušek, je založená na kolaboraci a na utváření společného programu. To, jakými se zabýváme tématy, vyplývá z toho, čemu se my sami věnujeme. Není to škola, kdo určuje témata. 

Učíte, studujete, založila jste módní značku. Jaké jsou vaše momentální vize a plány? Máte třeba nějaký vysněný projekt? 

Musím se přiznat, že bych si hrozně přála, aby se značka Vivat život uživila. Tam směřuju. Aby se dostala do povědomí. A opravdu hodně by mi pomohl vlastní průmyslový vyšívací stroj. 

Pracuju na tom, abych rozvinula více i volnou tvorbu. Začala jsem dělat velké výšivky do interiéru, to mě moc baví. Vytvořila jsem teď jednu na zakázku pro notářskou kancelář, která sídlí v krásném nově zrekonstruovaném domě od AOC architekti. To jsou spolupráce, ze kterých mám radost a chci je dělat častěji. 

Jakožto umělkyně se snažíte spíše vystavovat nebo prodávat?

Obojí. Je potřeba se nějak živit. A já se chci živit svojí tvorbou. 

Vivat život