Atmosféra města funguje, Finové tu s námi chtějí natočit seriál pro mladé, říká TV producentka Kamila Zlatušková

BRNO – Rozjela mezinárodní festival televizní a online seriálové tvorby Serial Killer a následně založila i mezinárodní vzdělávací platformu – školu a prostor pro networking Televizní institut. Ten vyniká nejen oborovým zaměřením, ale i světovými kapacitami branže, které zde vyučují. Rozhovor s architektem přestavby přineseme v blízké době, nejprve jsme vyzpovídali přímo Kamilu Zlatuškovou. 

Pro koho je Televizní institut?

Pracujeme na tom, aby se z něj stala vysoká škola s bakalářským studiem. Mým cílem je také ukázat, že hledání talentů je komplexnější proces než, že si člověk v deseti letech uvědomí, že chce být skvělý režisér, pak na tom dlouhodobě pracuje, přihlásí se na FAMU, načež se z něj ten skvělý režisér stane. Že těch zákrut a překážek tam může být řada. O tom je mimochodem program, který děláme s Netflixem, kde se snažíme motivovat mladé holky, aby o sobě přemýšlely třeba i jako o budoucích režisérkách a producentkách, což jsou u nás obory, kde jsou ženy často v menšině.

TVI je určený pro scouting a péči o talenty v různých podobách programů, které ještě budou růst a královská disciplína je zmíněné bakalářské studium. Úplně od začátku je to ale taky myšlené jako platforma pro televizní profesionály, jejich setkávání a celoživotní vzdělávání nebo inspiraci. Jako televizní producentka můžu říct, že vzdělávání v této oblasti se nikdo nevěnuje. Je tu spousta firem a institucí, které řeší filmové vzdělávání, manažerskou průpravu, ale v rámci televizí je příležitostí k seberozvoji tak málo. Přitom je to šíleně dynamický a rychlý obor. Nesmíme prohloubit to zpoždění, které jsme vzhledem k televizím v západní Evropě během uplynulých dekád nabrali. Třeba v případě ztráty publika “young adults” (15 až 24 let) je to až bolestivý průzkum bojem. Přitom jinde už našli dobré cesty, jak k této specifické skupině inspirativně přistupovat.

Jak dlouho už studium probíhá?

V současné době máme hlavní neakreditovaný dvouletý studijní kurz CME Content Academy ve spolupráci s TV Nova, Markíza a platformou Voyo. V říjnu k nám nastoupí už  třetí studijní skupina. Přijímačky jsou každého půl roku, takže teď jdou naši historicky první studenti do druhého ročníku, resp. se chystají na klauzury, které budou na festivalu Serial Killer (který jsme dali na konec září, aby smybolicky otevíral a částečně ukončoval celý studijní cyklus i školní rok).

TV Nova je garantem studijních programů a dá absolventům práci?

To je jinak, CME nás oslovilo, že se dočetli o našich plánech a sami přitom chtěli udělat svou vlastní školu nebo akademii. Domluvili jsme se s nimi, že uděláme jeden kvalitní studijní program společně. Další vzdělávací program máme s Primou a třetí teď dokončujeme s Netflixem. A začínají se ozývat další a další zájemci z řad českých i evropských studíí a televizí, máme radost.

Spolupracujete i s HBO?

Spolupracujeme, problém ovšem je, že HBO minulé léto narazilo na mělčinu. Kromě Španělska a dokumentární sekce propustilo všechny evropské manažery zabývající se původní tvorbou. Problém nastal při fúzi Warnerů a Discovery, kdy se šéfy americké sekce stali lidi z Discovery a na základě brutálního propadu akcií se rozhodlo, že se bude pokračovat jen v americké produkci. Věci jako Hořící keř a další unikátní seriály, které v uplynulých letech vznikly, už tím pádem pro HBO nejsou priorita a veškeré tyto tituly odkoupilo SkyShowtime, které je bude postupně uvádět. Je to divoké, ale za dva tři roky může být zase všechno jinak.

U nás na Serial Killerovi bude mít teď bývalý šéf HBO Europe Anthony Root masterclass. Výtečnou spolupráci máme ale třeba také s Terezou Polachovou, která šéfovala HBO v Česku a teď u nás na Televizním institutu učí. A se SkyShowtime jsme samozřejmě už také v čilé konverzaci, protože všechno souvisí se vším. 

Jak se daří s akreditací institutu?

Byli jsme na akreditační komisi a na konci srpna odevzdáváme podklady. Trvá to poměrně dlouho, na zpracování všech těch státních souhlasů a dalších věcí je asi roční lhůta, ale věřím, že to zvládneme. Nechceme otevírat továrnu na talenty. Jak jsem cestovala po zahraničních školách, uvědomila jsem si, že zásadní instituce tohoto typu nemusí být vůbec veliké. FAMU a JAMU jsou v porovnání s námi obrovské školy. My půjdeme určitě skandinávskou cestou. Zájem je velký, na první přijímačky jsme měli asi 170 zájemců a brali jsme sedm. Tyhle věci tady mají své místo a smysl, ale já nechci být podnikatelka se vzděláváním. Je to pro mě spíš jedna z cest, jak setrvačně zlepšit kvalitu televizní audiovize u nás.

Co je skandinávská cesta?

Soustředění na kvalitu. Dánská filmová škola, jejímž absolventem je Lars von Trier, má 90 studentů. Fantastická Lillehammerská škola jich má 50. Když to trochu přeženu, tak tam má každý svou střižnu. Je tam hodně rodinná atmosféra. O to se taky snažíme. Studenty opravdu známe a ty osobnosti, které jsou často vyhraněné, dokážeme během studia trochu profilovat, maximálně jim pomoct najít si svou cestu a zároveň naplňující práci v kreativním oboru. 

Jak jsem si všimla při působení na předchozích školách včetně FAMU, psychohygiena a všechny záležitosti s ní spojené jsou pro uplatnění křehkých, ale i silných a talentovaných lidí mimořádně důležité. Protože ten střet ať už s klasickým korporátem ve stylu CME, nebo veřejnoprávním jako je v ČT, potom může být nepříjemným křísnutím na obou stranách a myslím si, že tím ale vždycky ztratí nejvíc samotní diváci.

Čtvrtky jsou proto u nás věnovány osobnímu rozvoji, kde se snažíme, aby lidi získali i znalosti, schopnosti a soft skills, které sice k práci televizního producenta přímo nepotřebují, ale je dobré o nich vědět a umět je používat. Od odborné angličtiny, přes psychologii, až po porozumění výzkumům a algoritmům.  

V jednom rozhovoru jste uvedla, že nechcete skončit ve stínu otce, teď se bavíme o podnikání ve vzdělání, neblížíte se tím jeho oboru?

Už můj pradědeček byl ředitelem jednoho z velkých jihomoravských učilišť, ale první školu v naší rodině založila babička, to byla Knihkupecká a nakladatelská střední škola v Brně. Táta založil na MU Fakultu informatiky, první ve střední a východní Evropě, takže i já nějak přirozeně naplňuji tento generační osud. Neskromně se ale domnívám, že nejde o žádný stín. Babička Hana už bohužel nežije, ale jsem moc ráda, že se nám s Bárou Antonovou a armádou dalších lidí povedlo resuscitovat legendární ženský vzdělávací spolek Vesna, kde byla první porevoluční starostkou. A je samozřejmě skvělé, že se s tátou můžu efektivně radit o strukturálních a akreditačních věcech při zakládání naší vysoké školy, protože to samozřejmě není žádná procházka růžovým administrativním sadem, mám na to celý tým spolupracovníků a specialistů

Původně měl Televizní institut obsadit bývalé sídlo brněnské České televize, což mohlo být docela vtipné s ohledem na vaši pracovní historii v ČT, proč to nevyšlo?

Nevyšlo to z jednoduchého důvodu, našli jsme místo, které nám vyhovuje víc. Vtipné na něm je, že jde o bývalé sídlo TV Nova pro jižní Moravu. Dle mýtů měl Vladimír Železný vinotéku a kancelář v místě, kde teď budujeme administrativní prostory. Netušila jsem to, dělaly jsme tam s Barborou Antonovou revival spolku Vesna, organizovaly jsme tam první pomoc pro samoživitelky v nouzi během covidu. Lukáš Stara z Flédy, který to měl pronajaté, mi ty ty prostory nabídl, protože jsou zkolaudované na televizní provoz. Klub v přízemí byl původně projekční sál a například v horních patrech jsou aktuálně sprchy, v nichž jsou režijní okýnka, protože tam dříve byla zvuková postprodukce.

Přišlo mi symbolické, že jsme se z ČT přesunuli zase jinam. Základ je, abychom byli v historickém centru. Shodli jsme se na tom i s Jiřím Hlavenkou, že základem kulturní a vzdělávací instituce našeho typu je být v centru. A i když by to bylo z ekonomického hlediska jednodušší, nechtěli jsme sebelepší barák někde na periferii.

Třeba v Líšni?

:) To jsem neřekla, ale zkrátka tohle patří do centra, kde je kultura, kde jsou lidi a díky nim také jedinečná atmosféra, kterou mohou jednoduše užívat jak studenti, tak třeba i naši významní zahraniční hosté a přednášející.  

Nějakou dobu jste byli i na výstavišti?

Rekonstrukce Dominikánské se ukázala jako poměrně náročný úkol, jednali jsme i o jiných budovách mimo jiné třeba na Rašínové, ale architekti nás přesvědčili. Dominikánská mi přišla jako poměrně zanedbaný dům. Proběhly tam dílčí rekonstrukce, ale 90. léta tomu domu dala skutečně zabrat. Vyasfaltované terasy jsou něco, co ani naprostý laik jako já prostě nepochopí. My ta 90. léta tedy odloupáváme a zároveň jsme nabrali zpoždění kvůli rekonstrukci střechy. Za to jsem teď s odstupem ráda v souvislosti s děním kolem kina Scala. Taky dlouho zabrala jednání o našem podílu na rekonstrukci, protože jsme jen pronajímatelé a potřebovali jsme se domluvit s majitelkou budovy tak, aby byli všichni spokojení

Zmínila jste kino Scala, kterému hrozí kvůli narušené statice střechy budovy zánik, co na to říkáte?

Scala je neuvěřitelně důležitá. Ústřední apel v Brně je, aby vznikl koncertní sál, zároveň nám ovšem v centru chybí důstojné kongresové prostory. Výstaviště je z urbanistického i užitného pohledu bokem a Scala je jediný reprezentativní prostor, kde můžeme pořádat akce našeho typu. I co do velikosti. Dají se najít menší prostory, třeba Cabaret des Péchés je krásný, ale kapacitně jsme na polovině. Kino Art je krásné, ale už trochu mimo střed, kam naše zahraniční hosty chceme za každou cenu dostat. Protože atmosféra města funguje a my bychom rádi, aby si ji užili a chtěli se sem vracet. Už teď nám kupříkladu finská televize YLE řekla, že se jim tu moc líbilo a chtějí zde s námi natočit část nového seriálu pro mladé publikum.    

Jak funguje financování institutu a jak vypadá vaše spolupráce s Jiřím Hlavenkou?

To je naprosto jedna z nejlepších věcí, které se mi v životě staly, protože Jiří Hlavenka je úžasný člověk. Zároveň je tím, co mi v dosavadní kariéře chybělo, že jsem sice někde začala spolupracovat, ale pořád tam cítila nedůvěru, protože Brno, protože holka, moc mladá, nebo stará. Xkrát mi bylo řečeno, že kdybych byla padesátiletý muž, tak ty moje projekty, které jsem jako producentka nabízela, by pravděpodobně prošly bez větších problémů. To nevadí, jdeme dál. 

Teď po čtyřicítce vidím, jak se začínají realizovat věci, které jsem prosazovala před deseti lety. Co k tomu víc říct, než že jsem moc ráda, že potkávám lidi, kteří to dokážou rozpoznat a že s nimi můžu mluvit, aniž bych měla pocit, že tlačím na pilu. A že se ty věci dějí. A že mě lidi jako Jirka Hlavenka berou takovou, jaká jsem a nesnaží se ze mě udělat někoho jiného. 

Přála bych všem holkám a ženám s nápady, aby se  jim věci zkrátka děly a nebylo to všechno pořád dokola tak urputné - že uděláte tři dobré kroky dopředu a pak musíte dva zbytečné zpět. 

Jiří Hlavenka je tedy osvícený investor?         

Neuvěřitelně. A hlavně má přístup, který mi vyhovuje, protože zahrnuje odvahu, respekt a odvahu zkoušet nové věci. A ještě je pro mě inspirativní učit se od něj jako od člověka, který je v byznyse tak schopný. Občas jsem i v předchozích rolích narazila na limit, že jsem se neměla od koho inspirovat a učit. A mám radost, že se zase budu schopná posunout o kousek dál, protože v říjnu odjíždím do Ameriky na prestižní Eisenhowerovo stipendium, kde by mě setkání s významnými zástupci amerického televizního průmyslu a vzdělávání zase mohla otevřít další možnosti rozvíjet věci tady u nás. Hrozně mě baví sledovat, když se někomu daří, zanalyzovat si proč se to daří a zároveň si z toho brát pro svoje projekty to nejlepší.

Jiří Hlavenka je vnímán jako IT vizionář, protože od 90. let dělá start-upy. Jeho nejznámější investice byla do Kiwi, je považována za snad nejlépe zhodnocenou vstupní investici v dějinách České republiky. Pohybuje se v oblasti inovací v IT a TV institut spadá do jeho vize inovace, která splňuje parametry veřejné služby. To byl taky od začátku můj záměr. V Odborné radě institutu máme různé bývalé i současné šéfy a šéfky televizí a škol ze západní Evropy a ti říkají, že festival Serial Killer je velice fajn, ale že institut je z hlediska udržitelnosti a dlouhodobosti mnohem víc. Festival je jeden týden v roce, kdežto institut je funkční celoročně. 

Proč v Brně?

K tomu se váže spousta veselých historek. Kupodivu se na to ptalo hodně lidí ne ze zahraničí, ale z Česka, což mi přijde dost neuvěřitelné. Každý rok sem přijíždí 80 tisíc studentů, Brno je město studentů a inovací. I to zázemí IT firem a dalších takových společností je známka, že má Brno skvělou vrstvu, která se s tím vzděláním a inovacemi pojí.

Za druhé, řešili jsme to v rámci festivalu, ale i s CME, které mají Novu v Praze a Markízu v Bratislavě, tak Brno je dokonalý průsečík. Až na tu nešťastnou dálnici do Vídně, které se asi nedožijí ani mé děti, což mě teda opravdu mrzí, a nějaké to důstojnější dopravování se do Prahy, je Brno fantastické město. Má výhodu “second city”, tedy že nemusí plnit role  hlavního města a může se rozvíjet svým směrem. Standa Biler by to viděl asi jinak, ale já jsem přesvědčená, že ani věci, které se nám teď zdají tragické, nemají už jak tu trajektorii vývoje nabourat. Naštěstí se ne vše nutně odvíjí od politické reprezentace, která se navíc každé 4 roky mění.

Jako proděkanka FAMU jsem v Praze bydlela rok, ale důležité je držet pozice tady. Decentralizace je důležitá a vidím ji taky ve Skandinávii, kde je diktovaná i legislativně. Ty dotazy, proč stavím televizní školu ve druhém městě republiky, mi přijdou opravdu vtipné. Dává mi to smysl. Třeba výstaviště je obrovská příležitost pro zahraniční televize. Kdyby se sešlo víc zájemců, mohli by si tu udělat svoje studia a zázemí. V rámci svého oboru budu dělat maximum a věřím, že tyto věci jsou setrvačné a když už se dějí, je málo možností, jak je zastavit.

Jak se institut doplňuje se Serial Killerem?

To jsou moje třetí a čtvrté dítě. Bez Killera by institut nevznikl. Killera jsme dělali na tak zelené louce, že asi zelenější být nemohla, bylo to tak bláznivé. Museli jsme opravdu hodně dupat do země, aby se to všechno stalo. Teď už má Killer kolem sebe velkou, příjemnou komunitu televizních profesionálů, o které se mi před pár lety ani nesnilo. Jsou to špičky ve svých oborech, třeba Pjodor Gustafsson z SVT, producent toho slavného švédského Mostu, který teď dělá šéfa vývoje největší švédské komerční televize TV4. On ve Švédsku všem nejdůležitějším lidem v branži napsal, že se s námi určitě musí setkat a všichni se s námi skutečně setkali. Říkali nám, že máme velké štěstí, že za námi stojí právě on.

Vždycky ohromně pomohlo, když za námi přijeli lidi do Brna. Většina řekla, že o tom městě v životě neslyšela a pamatuji si Vincu Wiedemann, dramaturgyni a spolupracovnici Larse von Triera, která byla dlouho šéfkou prestižní Dánské filmové školy, když sem loni přijela. Napsala mi sms, že o Brně slyšela poprvé ode mě a že je překvapená, jak je to nádherné město, které má krásnou katedrálu i hrad. A já si říkám, no jo, vždyť my máme v Brně  katedrálu i hrad! :) I děkan filmové školy z Berlína a bývalý šéf Londýnské filmové školy Ben Gibson, který jsem začal jezdit pravidelně, byl z Brna v roce 2018 nadšený. Říkal, že je to jak malý Berlín, se všemi těmi lidmi v ulicích. A takových mimořádně pozitivních reakcí máme od zahraničních hostů stovky. To je velká motivace a důvod, že jsem na Brno navzdory dílčím nezdarům a fuckupům čím dál pyšnější. Před nějakými 15 lety by mě to ani nenapadlo, ale věci se posunují. A když se do toho opřete s těmi správnými lidmi, tak to zkrátka jde.

Kamila Zlatušková se narodila roku 1981 v Brně, kde vystudovala rozhlasovou, televizní dramaturgii a scenáristiku na JAMU a žurnalistiku na Masarykově univerzitě. Pro ČT pracovala jako dramaturgyně a kreativní producentka, učila na JAMU a působila jako proděkanka na FAMU. V roce 2018 založila festival seriálové tvorby Serial Killer a následně také Televizní institut.