Chci, ať si děti užijí dětství a nehrají si na gangstery, říká trenér Ladislav Burianský

BEROUN — Ladislav Burianský uspěl ve Velké Británii jako profesionální boxer, kvůli následkům těžké autonehody však musel svou kariéru ukončit. Doktoři mu nedávali příliš světlé vyhlídky, ale kousl se a doslova znovu postavil na nohy. Svých neuvěřitelných zkušeností se rozhodl využít pro dobro ostatních a začal se starat o děti z ulice a ukazovat jim cestu k lepší budoucnosti, nyní i v Česku. 

Co byla inspirace k vašemu počinu?

Inspiroval jsem se ve Velké Británii, spustil jsem to tam už v roce 2018. Boxoval jsem pro místní tým pod vedením známého boxera Amina Khana. Po těžké autonehodě už mi ale zdraví nesloužilo tak, abych mohl dál profesionálně boxovat, takže jsem se rozhodl vytvořit něco pro děti, abych u toho mohl i já zůstat. Tak vznikl můj plán. Oslovil jsem město, Gloucester Academy, místní policii a vznikl projekt, v němž jsem se věnoval česko-slovenské komunitě. Nechtěl jsem to ale pojmout jen jako nějaký kroužek, ale jako smysluplnou akci, která bude fungovat každodenně. A to se povedlo. 

V čem projekt spočíval a jaký měl úspěch?  

Nechci přehánět, ale úspěch to mělo obrovský. Do půl roku jsem měl v tělocvičně 180 žáků. Spolupracoval jsem s National Crime Agency v národním projektu, který se jmenoval stejně jako můj – Street Games. Propojil jsem to v měřítku celého města s úřady, policií, školou. Věděl jsem přesně, co děti dělají, jaké mají problémy, a jak je s nimi řešit. Jako Čech jsem naší komunitě a mládeži rozuměl, Angličani moc ne, tak to přivítali.

Jaké problémy tam děti řešily?

Volný čas. Británie je jiná, trochu depresivnější a náctiletí mívají sklony k drobné kriminalitě – drogová problematika, krádeže, rvačky na ulici, útoky nožem a podobně. Týká se to všech, mládež je ovlivněná sociálními sítěmi, Tik Tokem a dalšími. Každý chce být rapper, gangster, ti propagují to špatné, drogy, násilí, rvačky. Rozhodl jsem se jim ukázat lepší formu, co můžou udělat se sebou dál do budoucnosti.

Co jste jim nabídl?

Nabídl jsem jim, aby někým a něčím byli, aby patřili do něčeho většího, než jsou sami. Vytvořil jsem tým, který spolupracoval, nebylo to o jednotlivci, ale o celku. Byli hrdí, že někam patří, že něco můžou dokázat, že se jim začne dařit ve škole, že je město vnímá a přijímá, že na ně koukají hezky a ne jako na grázly a darebáky. Začali je brát jako lidi, děti, kteří se sebou něco chtějí dělat a mají vzor, který je vede. 

Začali jste spolu trénovat box?

Spousta lidí vnímá box jako agresivní sport, ale já jim dávám boxem podobenství dál do života. Každá naučená technika je pro ně lekce do života. Studoval jsem forenzní psychologii, takže jsem dokázal přemýšlet a vnímat děti a jejich potřeby, dokázal jsem se do nich vžít, do toho co potřebují. Ukázalo se, že box je v tom pro ně top. Ti nadanější se mu věnují doteď.      

Není trénování pouličních rváčů v boxu přilévání oleje do ohně? 

Právě že není. Učím je disciplíně, sebepoznání a kázni. Box je pro ně odměna, není to povinnost, kterou si odkroutí a jdou dál. Vedu to jinak. Chci z těch dětí, které mají potenciál, vytáhnout něco víc. Každým úderem ze sebe vydávají to špatné, negativní, vnitřní agresi z domova nebo ze školy, a vezmou si to pozitivní. Box je v top terapie. Znám to z vlastní zkušenosti. Dostal jsem vztek, vybouchl jsem, tak jsem si oblékl rukavice, šel jsem na pytel, vybil to ze sebe a nastoupily pocity štěstí, endorfiny, vyšel jsem z gymu a cítil jsem se líp. Neužíral jsem se tím, co bylo předtím. 

Záleží taky na vedení. V komerčním gymu, kde jde o peníze a reklamu, nedostanou takovou pozornost, nevěnují se jim v tom, co chtějí dělat se životem, kam se chtějí posunout, co jim to může dodat. Neumí se vžít do jejich problémů. Já jako sportovec chci, aby mě někdo vedl, abych poznal hloubku života z jiné perspektivy než jen z ulice, kde je svět černobílej. Svět je barevnej, svět je hezkej, pojďme jim to ukázat. Tento vzorec se dá aplikovat na cokoli – hokej, fotbal… Když se to správně podá, ve všem se dá hledat smysl. A smysl v tom vidí i jejich rodiče a město, všichni.

Postava trenéra je autorita, nahrazujete dětem nějaké rodinné nedostatky?

Někdy ano. Mám tady teď kluky, kteří trénují přes měsíc, a doma ty vzory nemají. Někdy jsou rodiče v práci, není to, jak jsme to měli my, že nás rodiče vodili na kroužky, aby z nás byli fotbalisti. Dnes je to trochu jinak. Mladí ty vzory pak hledají na sociálních sítích, Kotlár a Clash of the Stars a podobné kraviny. To je nesmysl. Ale je to způsob jak ovlivnit děti, proto jsem oslovil pár lidí z profi sportu, moderátory, rappery a snažím se vymyslet kampaň, sport proti drogám a šikaně. Chci šířit pozitivní věci, aby i rodiče věděli, že jsou jejich děti v bezpečí a dělají správné rozhodnutí. Děti jsou naše budoucnost a týká se to celé země. 

Box je práce, která vyžaduje disciplínu, vytrvalost, jaký máte režim?

Jsem docela přísný. Pracuju i s klukama, kteří chodí do školy nebo na učňák, a pokud nemají prospěch tam, nemůžou chodit. Box je odměna, není to, že si zaplatíš a můžeš. Já si od nich za to žádné peníze neberu, chci je vést, a to je pro mě ta cesta. Musí si plnit povinnosti ve škole a doma. Ne, že budou chodit po venku hulit trávu a Bůh ví co. Někdy je zkouším a řeknu, že nemůžu přijít na trénink a nechám to na nich, co podniknou. Založil jsem chatovou skupinu, kde si napíšou, že půjdou místo tréninku běhat. Má to být součást jejich dne, že přijdou ze školy, sbalí si rukavice, zavolají si jako parta a jdou trénovat. 

Jak jste se dostal do Británie?

V roce 2014 mě to v České Republice přestalo bavit, tak jsem se jako mladej kluk vydal hledat štěstí do zahraničí. Vrátil jsem se 2021 kvůli covidu.      

Proč do Berouna?

Našel jsem tu lásku, která mě ve všem podporuje. 

Jsem z Prahy ze Žižkova, to bývala problematická čtvrť, tam jsem začal boxovat. Probíhalo tam něco obdobného v podání slavného trenéra Standy Tišera, který nás tam odchytával na ulici, abychom se nervali a chodili trénovat. To on mě motivoval k mému dnešnímu já. Byl neskutečný, dokázal do gymu natáhnout skinheady, Romy, cizince, všichni tam byli spolu a fungovali jako tým. Měl jsem to tak i v Británii. United Kingdom – národy jsou tam spojené a bylo fajn, když jsme tam spolupracovali všichni – Pákistánci, černoši, Iři, Angličani, Romové, a fungovalo to. Ve sportu to jde. 

Jakou skladbu dětí máte v Berouně?

Máme tam holky 9-10 let, kluky od 15 výš. Ty starší učím vést mladší. Řeknu jim, ať si vezmou na starost děti, které přišly nově. A oni jdou a učí je, předávají zkušenosti. Je to pozitivní řetězec. Není to jen o boji, ale celkově o tom, že jim chci ukázat něco lepšího, motivovat je. Řešíme drogovou problematiku i šikanu na školách, dokonce je z toho zkouším v podobě psaných testů. Teď se chystáme na první zápas, tak doufáme, že to vyjde.

Co je to za děti?

Je to mix, Romové, neromové. Někteří z chudších poměrů, jiní ze standardních.

S jakými institucemi spolupracujete?

Spolupracujeme s odborem školství, což je super, a bude se to rozšiřovat. Čekáme na zapsání spolku, aby bylo vše oficiální. Přivítali nás s otevřenou náručí. Kdyby s námi úřady nespolupracovaly, bylo by vše mnohem těžší. Dál preventisté od policie, kteří to taky uvítali, protože když jsou děti safe, jsou i rodiče safe a celé město je safe. Přitom se nikdo do ničeho netlačí.

V boxu se postupně mění pohled na údery do hlavy na tréninku, ukazuje se, že otřesy skutečně mozku neprospívají, obzvlášť u dětí. Mluví se i o překvapivé škodlivosti ochranných helem, jaký máte u vás přístup k ranám do hlavy?

Vůbec se nebouchá do hlavy. Kluci, kteří začínají, se do hlav nebouchají, jsou to jen náznaky. Mám tam dva zkušenější, ti si mohou zlehka dát, ale je to o technikách, ne bití do hlavy nebo lámání nosů. Neexistuje, aby si ubližovali. Tak jak přijdou na trénink, tak z něj v cajku odchází. Je to o předávání zkušeností, ne o násilí. Učí se zastávat se mladších, netolerovat šikanu, jsou odhodlaní tvořit něco i pro ostatní.

Jsou mladí, mají tam nějakého vlka, který je středem týmu a oni ho následují. Já je nechávám a sleduju, co dělají. Jestli jsou k sobě slušní, jestli před sebou mluví sprostě, nebo hezky, za sprosté slovo je 20 kliků. Nechci moralizovat, ale učím je to tak. Jsou to děti a chci, aby se jako děti i chovaly, ať si užijí dětství, a ne ať si hrají na gangstery.

V Británii jste profesionálně boxoval, dokud vás zásadně nepostihlo zranění z autonehody, jak jste se z toho dostal?

Bylo to šílené, celý život jsem sportoval a pak se mi stala nehoda, čelní srážka ve 160 km/h. Urvalo mi to nohy. Otočka o 360°, bojoval jsem sám se sebou, byl jsem na morfinu, všem možném, doktoři mi předpovídali, že se postavím na nohy za 5-6 let. Člověk si nedokáže představit, co se v něm všechno odehrává. Brečel jsem jak malej kluk, nevěděl jsem co dál. Nesnášel jsem celý svět, nesnášel jsem sebe, postupem času jsem se ale sebral, že žiju a musím toho využít. 

Začal jsem pomaličku makat a chodit, i když jsem ještě chodit neměl, omezoval jsem léky. Bál jsem se toho, někdy jsem se v sobě uzavíral. Nechtěl jsem jezdit na vozíku a být litovaný, hledal cestu zpět do normálního života, vzal jsem berle a zkoušel jsem to krok za krokem, až jsem zase skákal s klukama v tělocvičně. Bylo to strašlivě náročný, ale povedlo se.

Pomohl vám v tom boxerský trénink? 

Určitě. Kdybych neměl boxerskou průpravu, tak bych se z toho asi tak rychle nedostal. Své tělo jsem znal perfektně, znal jsem své limity, věděl jsem jak na to, abych toho docílil, ale bylo to šílené. Motal jsem se, byl jsem rád, že jsem rád, ale šel jsem pevně za tím, že to chci dokázat. Mezitím jsem se začal učit, to mi taky strašně moc pomohlo, začal jsem studovat forenzní psychologii na Open University FutureLearn, a pak vznikl ten plán a projekt, který vyšel na jedničku. Teď se to snažím posunout na další úroveň, chci vytvořit akreditovanou Academii boxu s edukací a přesahem do prevence s názvem Street Games.

Ladislav Burianský se narodil roku 1989 v Praze, ve Velké Británii absolvoval dvouleté studium forenzní psychologie na Open University FutureLearn. Je certifikovaný instruktor bojových sportů a boxu v britské Martial Arts and Boxing Association. Má za sebou profesionální boxerskou kariéru s bilancí 5–0–1, působil pod renomovaným koučem Aminem Khanem v Trojan Boxing Gym v Cheltenhamu. Jako náhradník porazil regionálního šampiona organizace Commonwealth Boxing Association, cestou na odvetný zápas se však vážně zranil při autonehodě, načež se s promotéry dohodl, že výsledek oficiálně nezveřejní. Dnes své zkušenosti a znalosti předává dětem a mladým lidem prostřednictvím projektu Street Games Boxing Academy, který propojuje sport, prevenci a mentoring.