Vyspělejší civilizace často nějak slabších zneužily, říká k sondě na Venuši Tomáš Götthans z AerialComm

BRNO — Evropská vesmírná mise EnVision vyšle na konci roku 2031 sondu k planetě Venuši. Na projektu se krom ostatních evropských firem podílí konsorcium čtyř brněnských – TRL Space, SAWtronics, G.L. Electronic a AerialComm, což v sondě symbolizuje obrázek Věstonické venuše. Jejich úkol však není ani tak o grafickém designu jako spíš o dodávce zařízení VenSpec-H, klíčového pro analýzu chemického složení atmosféry planety. Zástupce AerialComm Tomáše Götthanse jsme zastihli na fakultě elektrotechniky a komunikačních technologií VUT, kde také přednáší. Svěřil se nám, že ho baví číst a většina věcí mu jde dost rychle, takže skutečně bylo o čem se bavit. 

Proč poletí sonda k Venuši?

Venuši se říká sesterská planeta Země, je jedna z těch, kde by teoreticky mohl být život. Není příliš blízko ani daleko od Slunce, aby tam život být nemohl, přesto tam není. Na povrchu je údajně 460°C a tlak 92 atm – to odpovídá tlaku v kilometru pod mořem. To už tak hostinně nezní. Pátráme po tom, co se tam stalo. Vypadá to, že se tam musela stát nějaká velká přírodní katastrofa. 

Na Zemi máme velké štěstí, že máme magnetické pole – máme sever-jih, a díky tomu nám neodletí atmosféra jen tak do vesmíru a jako obal nás chrání před částicemi, které naopak přilétají z vesmíru. To na Venuši není. Možná se ta planeta s něčím srazila – točí se naopak než ostatní a dost pomalu (jeden den na Venuši ≈ 243 pozemských), a díky tomu právě možná nevzniká v jejím tekutém jádru dynamo jevy, které mají vytvářet magnetické pole. Domníváme se ale, že by tam život přesto mohl být, i když tam bývají deště kyseliny sírové a podobné extrémy. Ve vyšších vrstvách atmosféry by život mohl být. A kdyby tam byl, odpovědělo by nám to na naši zásadní otázku, jestli jsme ve vesmíru sami.

Přiblížíte nám misi EnVision?

Jde o vytvoření sondy, která poletí k Venuši, kde bude obíhat na oběžné dráze a měřit informace. O její atmosféře, povrchu – vypadá to, že jsou tam sopečné jevy, měla by planetu prozkoumat zevrubně. Je to společný projekt ESA (Evropská vesmírná agentury, pozn. red.) a NASA, která bude dodávat radary. Některým zemím se už na Venuši podařilo přistát, třeba Rusku se sondami Veněra. Moje nejoblíbenější je Veněra 14, která měla zmapovat povrch pomocí lopatky, která nabere vzorek, umístí ho do analyzátoru a než na povrchu zanikne, pošle data na Zem. Podmínky na povrchu jsou tak nehostinné, že je to náročné pro elektroniku i mechaniku. Veněře ale spadla titanová krytka z fotoaparátu, kterou ta lopatka následně sebrala, zanalyzovala a poslala data, že je na Venuši titan. Nevím, jestli to ale není jen urban legend (směje se). 

Jak se k projektu ESA a NASA dostalo konsorcium brněnských firem?

Spolupracujeme s Belgickým královským institutem pro kosmickou aeronomii, který je zodpovědný za celkový vědecký návrh a koordinaci dodání přístroje VenSpec-H. Uspěli jsme v tendru a podílíme se na výrobě části pro spektrální analyzátor (infračervený spektrometr VenSpec-H), který by měl zjistit složení atmosféry. Vědeckou část zaštiťuje kolega Martin Ferus z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského akademie věd, firmy a výrobce koordinuje jako integrátor náš vedoucí TRL Space, který agreguje nebo zastřešuje další služby. Část firem dělá kabely, část elektroniku, software, my v AerialComm děláme testovací zařízení.  

Na co je spektrální analyzátor?

V tomto případě je to zařízení, které dokáže zjistit, z jakých vzorků se skládá změřený signál. Když se třeba podíváme na hvězdu, podle vyzařovaných spektrálních čar, což jsou absorpční pásy stopových plynů v infračerveném spektru, můžeme určit dané prvky, takže zjistíme, že je složená z vodíku. Cílem je tedy určit složení Venuše.   

V jaké fázi projektu se nacházíte?

Řeší se požadavky na to, co by tam mělo být. Zajímavé na vesmírných projektech je, že přijde zadavatel, třeba ESA, a řekne, že chce zařízení za milion euro, které má přistát na měsíci. My řekneme, že za milion eur ale uděláme kolečka jen z hliníku. Oni na nich můžou chtít třeba ještě gumu, tak se domlouváme, jestli se tak vejdeme do rozpočtu. Aktuálně jsme ve fázi, kdy dáváme dohromady elektroniku, ESA nám dává zpětnou vazbu na to, co je a není možné. My potřebujeme, aby ta elektronika dobře komunikovala s rozhraním sondy. Dělá to více firem, tak to musí být perfektně podchycené, aby se nestala chyba. Až se to dá dohromady, musí to fungovat. Samozřejmě okno, kdy můžeme trefit Venuši, je omezené, takže musíme taky stihnout start. 

Jak bude sonda nakonec vypadat kromě toho, že v ní bude obrázek Věstonické Venuše?

Bude to krabice se solárním panelem o váze skoro dvou tun. Když se dělal teleskop Jamese Webba, chystalo se to 25 let a vezměte si, jak před 25 lety vypadal mobil. Lepší je, když je to menší, ale vesmír je nehostinné místo a občas tu menší věc dokáže zničit záření, teplota nebo něco, takže vždy záleží na konkrétní misi. Pokud je to mise na půl roku na nízké oběžné dráze, není to pro zařízení tak nebezpečné. Když jde ale o misi do hlubokého vesmíru, kde se neví, co se může stát, tak musí vše splňovat náročnější podmínky. A když se třeba letí ke slunci, jsou ty podmínky ještě náročnější. 

Představte nám vaši firmu AerialComm 

Jsme start up, který jsme tři kamarádi založili před rokem a půl. Původně jsme viděli příležitost vytvořit anténu, která by poskytovala internet na palubách letadel. To byl náš záměr, který jsme přihlásili do ESA business inkubátoru. Cílili jsme na konkrétního poskytovatele připojení Inmarsat a přes kontakty jsme se k nim dostali. Představili jsme jim, co chceme dělat, že zvládneme hodně kompaktní řešení o váze do 250 g. Nějak se jim to celé nezdálo, a tak jsme to ukončili. Za týden se ovšem ozvali znovu, že chtějí vědět víc. Rozmysleli si to, a tak vznikl náš produkt – anténa na dronu, jenž díky ní má připojení a může komunikovat přes satelit kdekoli na planetě. Může se s ním komunikovat, i když je z dohledu. Komunikace s drony je pořád problém, zvlášť když je jich víc, jsou daleko nebo probíhá rušení. Děláme na tom už nějakou dobu, dost nás to trápí, ale zatím máme úspěch. Od Viasatu (nástupnická společnost Inmarsatu, pozn. red.) už máme objednávky, chtějí koupit pár testovacích prototypů, které pošlou zákazníkům.

Jak jste se dostal k vesmírnému průmyslu? 

Studoval jsem v Brně na VUT, téma diplomky jsem si vybral teorii chaosu a věnoval jsem se matematice za tím. Když jsem nastupoval na doktorát, říkal jsem si, že bych rád vycestoval do zahraničí. Jenže u teorie chaosu moc možností nebylo. Kolega Roman Maršálek mi navrhl Francii, kde bych se věnoval komunikaci. Vydal jsem se tam, přestože jsem toho o komunikaci moc nevěděl, a hned mě zapojili do projektu na komunikace, vesmír a letadla. Když mi stáž končila, přišla za mnou Jenevieve Badoan, jedna z nejchytřejších osob, co znám a nabídla mi zůstat. Na pořád. Nejprve jsem odmítl, nechtěl jsem, přestože pracovní prostředí bylo skvělé. Později přišla s druhou nabídkou, jestli bych nechtěl dělat cotutelle – že bych byl půl roku ve Francii a půl roku v Česku s tím,  že v Česku už jsem rok a půl byl, takže bych teď pokračoval rok a půl ve Francii. To mi znělo líp, kývl jsem, a dostal se tak do Francie. 

Udělal jsem si tam doktorát v oboru aplikovaná matematika a začal se pohybovat kolem projektů spojených s vesmírem. Když jsem byl na konferenci v Paříži, oslovila mě ESA, jestli bych pro ně nechtěl pracovat. Mně se ale tehdy narodil první syn, takže jsem je z osobních důvodů odmítl. Volali mi pak asi ještě třikrát, aby se přesvědčili, že to myslím vážně, protože nebývá zvykem, že je lidé odmítají. Nabídl jsem jim, že bych s nimi rád spolupracoval v rámci České Republiky a dostal je do povědomí veřejnosti, dělal styčného důstojníka mezi projekty. Tak jsem se dostal k vesmíru.

Když se pak na univerzitě naskytla příležitost založit obor, požadavek přišel z průmyslu, chopil jsem se toho. V Brně je hodně firem, které dělají ve vesmírném průmyslu, tak jsem jako garant založil obor Space Applications. Je to magisterský obor jen v angličtině. Mám z praxe na studenty jen velice kladné ohlasy a dělá mi to obrovskou radost. 

Je to v Česku jediný obor toho druhu?

Na ČVUT v Praze je obor letectví a kosmonautika. My máme obor věnovaný vyloženě kosmonautice a vesmíru a je to systémové inženýrství – kombinace 80 % elektrotechniky a 20 % strojařiny. Z pražského studia vychází mechaničtí konstruktéři. 

Jak se vám doplňuje výuka na VUT a práce ve start upu?

Start upové věci se snažím dělat o víkendech a ve volném čase, takže je to tvrdý přechod. Kadence práce v průmyslu je jiná než na univerzitě. Ve firmě musím hodně myslet na cíle a co chci udělat. V akademické sféře můžu víc experimentovat, když mě něco zajímavého napadne, můžu se tomu pověnovat. V byznysu není tolik svobody, jak je produkt, nemůžu si vymyslet před dokončením další inovaci, protože by to znamenalo zásadní redesign a investici dalšího času a peněz. Musím respektovat určité fáze produktu. Jako technik přitom nikdy nevidím produkt hotový, vždy vidím chyby, ale tady musím v tu pravou fázi říct, že teď je to dostatečně dobré, pojďme s tím ven.    

Ale je to perfektní symbióza. Vidím nadšení u studentů, které mě motivuje. Jsou tam talenti, které doporučuji do průmyslu. A naopak se to studentům snažím z průmyslu vracet – aby viděli novinky, znali všechny ty cykly a věděli třeba co je project management. To je něco, co jako technici na univerzitě tak dobře neznáme, ale v praxi je to normální věc. Že jsou nějaké sprinty, co jsou deliverably nebo jak se píše proposal. Zakládám si na tom, že praxe nemůže být bez teorie, ale ani teorie bez praxe. Pak se mi často stává, že mi praxe přináší do teorie spousty nových problémů (směje se). 

To ale pořád není vše, čím se zabýváte?

Jak říká má žena, dělám věci, které mě baví, to je ten start up, dál věci, které mě těší a naplňují, to je univerzita a Space Applications a pak taky věci, co mě živí – ještě pracuji jako konzultant v oblasti umělé inteligence pro jednu americkou firmu.

Co pro ně děláte?

Dělám jim proof of concept. Oni mají nápad a já si mám vymyslet jak to udělat. Dělám jim třeba demo aplikace. Tvrdí, mají studii, že aplikace bez umělé inteligence jako by nebyly. Vidíme to dnes všude. Samozřejmě název umělá inteligence je nadnesené označení, které správně nepopisuje to, co to je. Zajímavé využití umělé inteligence v aplikaci může být třeba ke psaní dopisu. Umělá inteligence zhodnotí text co do míry negativity, pozitivity, co by se z těch frází dalo vyčíst mezi řádky. Aplikace ve Wordu zvýrazní pasáže a okomentuje je, že by mohly třeba vyznít nevhodně. Nebo aplikace na zpracování faktur, která z nich vytáhne všechny důležité informace a uloží je do systému. Nebo aplikace, která na základě předchozích událostí doporučuje další akce. Firma má třeba databázi nejrůznějších obchodů, akvizic a my jsme na základě historických dat schopní predikovat, co by se mohlo stát, a dávat k tomu doporučení. Může obsahovat nástroje, když vás zajímá nákup akcií nebo řešíte akvizici Applu, najdou skandály z poslední doby, omrknou profily klíčových zaměstnanců a podobně. To by chtěl dnes každý – predikovat budoucnost.  

Nakolik se na VUT daří aplikovat vysokoškolský výzkum v soukromém sektoru?

Daří se. Dokonce máme rozjeté americké patenty s firmami jako Honeywell nebo kolega s Volkswagenem. Je to jedna z věcí, na kterou se zaměřujeme víc a víc. Vidíme, že je to opravdu to, co univerzitu může pozdvihnout – start upy, spin offy a patenty. Samozřejmě jedna z metrik jsou články, ale hodnota by dnes měla být schopnost posouvat průmysl. 

Je to trochu přetlak, co máme dělat – výuku, vědu? Co vlastně děláme? Od vysokých škol se chce trochu od obojího. Na univerzitě ve Francii byly pozice učitelské a výzkumné. V Americe (Ohio State University) jsem zase viděl, jak je ten systém dravý. Když vám řeknou, že máte učit 30 studentů elektroniku, tak musíte, i když o tom nic nevíte. Jinak letíte. Je to tam tak kapitalistické, že nikdo neřeší, že to neumíte. Na druhou stranu, když nedělám výzkum, jak mohu do výuky přinést něco zajímavého. A platí to i naopak. Je dobře, když lidi přináší praktické zkušenosti do výuky. Jedna z našich rolí jako učitelů je studenty motivovat a inspirovat.    

Vysíláme sondu na Venuši, kam jste do destičky ztvárnili siluetu Věstonické venuše, je dobré na sebe takto upozorňovat? Pokud se najde někdo, kdo tyto vzkazy bude schopen přečíst, bude zřejmě o úrovně výš než my, takže pro nás bude potenciální hrozba 

Má to dva rozměry. Když si vezmete velikost vesmíru a jeho fungování, tak rád říkám, že všechno přejde. Měli bychom si ale položit i tu otázku, jestli přejde i náš život. Já si tedy osobně myslím, že přejde, ale zase bych to tomu vesmíru úplně neulehčoval. Je naše povinnost odporovat mu co nejdéle. Ale ano, vyspělejší civilizace zatím vždy v historii nějakým způsobem slabších zneužila. Neměli bychom se toho ale tolik bát. 

Zatím reálně dokážeme cestovat jen po Sluneční soustavě, kde v současnosti žádná z planet není obyvatelná. Pokud si řekneme, že čas půjde do nekonečna, tak je pravděpodobnost srážky něčeho se zemí docela vysoká. Když se nám podaří rozšířit na víc planet, tak lidstvo nějak zachováme. Ale že by sem přiletěla nějaká loď, možné je, není to však pravděpodobné.

Máte zkušenosti z několika technologických oborů, do jaké míry se v nich ještě reflektuje etika? Aktuálně probíhá globální závod ve vývoji AI, vítěz zřejmě vezme vše, zohledňuje se při tom ještě možné riziko pro lidstvo?

Potenciální problémy vnímáme vážné, vidíme, že technika strašlivě předbíhá legislativě, nemluvě o vývoji lidské duše a psychiky. Všichni to známe ze sociálních sítí, které jsou udělané tak, abychom se od nich neodtrhli, aby byl větší engagement. Je to navržené psychology a odborníky, takže já se pak třeba nemůžu odtrhnout od Instagramu. Ani jako dospělý se s tím nedokážu vypořádat, přestože znám nějaké hranice.Co teprve děti. Tady by se dalo říct, že se řítíme do záhuby. Nemluvě o Číně, která etické věci vůbec neuznává a jede na výkon hlava nehlava. Tím se vracíme k té slabší a silnější civilizaci. Pokud bychom se nebránili, tak nás převálcují. 

Souhlasím, že je to pro nás potenciální hrozba. Jsou studie o umělé inteligenci, třeba z MIT, které konstatují, že když používáme ChatGPT, Groka, nebo Clauda od Anthropicu, nejsme schopni ty informace vyhledávat a mozkem zpracovávat a degradujeme. Myslím si, že jsou to takové cykly, kdy v jeden moment vznikne generace, která tomu propadne a pak se tomu zase další generace vzepře. Doufám v to. Ta hrozba umělé inteligence je na jednu stranu vysoká, na druhou ještě neumíme vytvořit robota, který by zvládl domácí práce. Řekl bych, že je to víc PR než realita, ale dostat se tam můžeme. 

Dnes už se místo AGI - obecná umělá inteligence, říká superinteligence, přitom v tom vnímám rozdíl, ale etika hraje velkou roli. Kolega tu zakládal obor sociologie a kyberbezpečnost, protože je mezi nimi souvislost, a je dobře, když tyto pohledy na věc vznikají. Ve vesmíru se musí řešit i právní rozměr. Jak je to s vesmírným právem, co když něco spadne, někde se něco obsadí, můžu říct, že tamta hvězda je moje? Pořád doufám, že se z toho jako lidstvo dostaneme. Nebo se bude umělá inteligence pořád zlepšovat, začne vylepšovat sama sebe a zotročí si lidi. Pak bude výboj na slunci, AI zahyne a my budeme uctívat slunce. Doufám, že to jde v cyklech, a zatím nám historie ukazuje, že se nám nějakým způsobem podařilo se spoustou věcí vypořádat.       

Pracujete na sondě, máte další plány?

Jestli se nám podaří dodělat produkt, máme na road mapě další čtyři. Zatím nechceme tříštit síly, ale moc se těším, až se to dokončí a budu se moci věnovat tomu novému. Já se právě nejradši věnuji těm novým věcem a jejich posouvání. To konečné dodělávání není zrovna má nejsilnější stránka, naštěstí k tomu mám dva kolegy, kteří jsou v tom lepší.  

Kam bude směřovat brněnský vesmírný průmysl?

Doufám, že se mu bude dařit víc a víc a osobně bych si nejvíc přál vidět, aby tady někdo z Česka vedl velké vesmírné projekty, které nám třeba pomohou pochopit, kde jsme se tu vzali, jak vznikl vesmír, takové hluboké otázky. Přál bych si, aby to zastřešil a vedl někdo z České Republiky. 

AerialComm