To, co vidíte, není skutečné. Americký umělec pokouší smysly pomocí světla

Lidstvo využívá světlo už tisíce let, ve většině případů k osvětlení okolního světa. Zpět ke světlu jako fenoménu se obrací umělec James Turrell, který pomocí jeho vlastností vytváří jímavé zážitky. Souhrnnou výstavu jeho děl, v Evropě poměrně ojedinělou, lze navštívit ve francouzské galerii Gagosian v Le Bourget.

Na nezasvěcené mohou díla působit jako světelné obrazy využívající tóny primárních barev a strohé geometrie, kde se nic dalšího neodehrává. Často bývají prezentována jednotlivě a bez potřebného kontextu může kolemjdoucím uniknout jejich hlavní podstata. Nápovědu skýtá přítomná lavička – je proto dobré tuto pozvánku přijmout a posadit se. Můžete tak objevit dosud nepoznaný rozměr umění – plný překvapení a iluzí.

James Turrell pracuje se širokým spektrem médií, která často různě prolíná a propojuje. Ústřední roli však naprosto vždy hraje světlo. Jeho použití se liší – od promítání paprsku do prostoru, kde tvoří určitý obraz, až po sofistikované světelné instalace a hologramy. Turrellova díla vyžadují časovou investici, za kterou však nabídnou možnost poznat nejen pocit sounáležitosti s uměním, ale i limity vlastních smyslů.

Zážitky z umění amerického tvůrce a příslušníka hnutí Light and Space se obtížně vizuálně zachycují a reprodukují. Jsou navíc často velmi subjektivní. Turrellův záměr je však univerzální a má hned několik vrstev. První z nich se týká našich smyslů a zkoumání jejich limitů. Turrell se celý život věnuje létání; fenomény, které jako pilot zažívá, se snaží přenést i dolů na zem – o to více pak působí dezorientačně. Dovoluje nám poznat, nakolik naše životy vnímáme skrze zrak a jak obtížné je vypořádat se se situací, kdy nás oči klamou.

K tomuto uvědomění lze často dospět už jen díky prostoru, ve kterém jsou díla zasazena. K řadě z nich vedou lomené chodby, ve kterých zažijete absolutní tmu. V čistě bílých prostorách naopak nelze rozeznat, kde končí zem a začíná stěna, ani jak daleko se nachází. Právě v těchto kulisách lze pozorovat světlo a jeho účinky nejlépe. Využívány jsou například sekvence proměny světla a barev. Pokud na ně zaměříte pozornost, jejich přesně určená vzdálenost a prolínání dokáží vytvořit jinou barvu či prostorový dojem – obojí po promrkání a přeostření zmizí.

„Světlo obvykle používáme k osvětlování věcí. Mě zajímá ,věcnostʻ samotného světla. Světlo ani tak neodhaluje, jako spíše je samo odhalením,“ podotýká Turrell. Nejenže svým uměním obrací naši pozornost ke světlu jako takovému, ale zároveň nás zve k aktivnímu zapojení a introspekci, protože velká část umění se díky navozeným vjemům odehrává uvnitř nás samotných. Tím se Turrell snaží jít proti současnému vizuálnímu umění, kde je zvykem díla pouze pozorovat a vnímat je jako něco odděleného.

Další vrstvou, kterou lze při prožívání Turrellovy práce pozorovat, je subjektivní zkoumání různých barev. Místnosti jsou často koncipovány tak, aby se v nich divák cítil druhotně, zatímco světlo působí absolutním a všeobjímajícím dojmem. Navozují pocit splynutí, který otevírá možnost pozorovat účinky jednotlivých odstínů spektra. Tyto prožitky mají také silně meditativní charakter. Ačkoli se jedná o fenomén, který každý prožívá jinak, je do jisté míry podložen výzkumy, na kterých se Turrell sám podílí. Mimo to je k úspěšné konstrukci světelných instalací třeba dobře znát vlastnosti oka jako orgánu, výsledky smyslové deprivace, optických efektů i světelného spektra z technického hlediska.

Jako nejkomplexnější příklad všeho zmíněného hodnotím instalaci s názvem Ganzfeld, All Clear. Tato světelná podívaná začíná v místnosti se schody, které zdánlivě vedou ke světelnému obrazu. Po přiblížení však zjistíte, že se do něj dá vstoupit – a že je nečekaně prostorný. Ocitáte se v bílé místnosti bez rohů a hran, čímž se stává nemožné se v prostoru jakkoli orientovat. Jedná se o tzv. Ganzfeldův efekt – kvůli absenci hloubky a jiných orientačních bodů považuje mozek matoucí signály za informace. Pokud se do zmíněné scény přidá světelná sekvence, nastává imerzivní, transcendentní zážitek, během něhož se člověk a prostor pomyslně stávají jedním.

Po určitém čase zážitek naruší stroboskopické světlo, které diváka na chvíli jakoby oslepí. „Jakoby“ je zde použito záměrně – blikající barva totiž ulpí na sítnici, takže není možné vidět nic jiného, přesto však nepřicházíme o schopnost vidění. Tento fenomén se liší od zážitku v absolutní tmě – připomíná spíš dezorientaci na další úrovni, kdy se oči snaží naplnit svou běžnou funkci, ale kvůli blikání to není možné.

Dílo Jamese Turrella je pokaždé zárukou vyvedení z míry a přesměrování pozornosti tam, kam ji běžně nesoustředíme. Ačkoli je část jeho děl přenosná a může být instalována na různých místech, vrchol jeho tvorby tuto vlastnost postrádá. Turrell zasvětil život projektu Roden Crater v arizonské poušti. Do vulkanického kráteru vestavěl několik místností s různými tunely, kde pomocí přirozeného světla vytváří zážitky ještě hlubší než ve světelných instalacích. Najdete zde například tunel, kterým lze pozorovat Měsíc ve specifické poloze pouze jednou za osmnáct let.

Zatímco některé instalace Turrellova díla vytvářejí iluze, Roden Crater je naopak boří. Iluzorní je například skutečnost, že Slunce vychází na východě a zapadá na západě – tento jev vzniká rotací Země, kterou však běžně nevnímáme. Tedy alespoň dokud neusednete do křesla umístěného pod dlouhou šachtou. Díky tomuto výhledu, redukovanému jen na oblohu, lze pohyb Země vůči hvězdám skutečně pocítit. Roden Crater je ve výstavbě od konce sedmdesátých let, hotovo by mělo být v řádu let.