Tlusté linky, výrazné stínování, jednoduché barvy. Eliška Podešvová ve své práci vychází z tradičních tetování a přidává do nich nádech tajemství i temnoty

BRNO – Tetování není kreslení fixem, učíte se ho přímo na lidech. A ze začátku sami nevíte, jestli to děláte správně. Tatérka Eliška Podešvová nás nechala nahlédnout do svého tetovacího studia Spot Tattoo na Vranovské ulici. V charismatickém prostoru plném návrhů tetování i jejích akvarelů jsme si povídaly třeba o tom, co prvního si sama nechala tetovat a jak je s tím dnes spokojená. 

Pocházíte z Ostravy, kde jste také studovala navrhování oděvů na střední škole a následně na vysoké škole kresbu. Kdy jste se rozhodla, že začnete tetovat? 

Právě po bakaláři z kresby. Dál jsem nepokračovala, přišlo mi to zbytečné, věděla jsem už, že chci tetovat. Pohybovala jsem se mezi lidmi, kteří tehdy s tetováním taky začínali, zkoušeli jsme to na sobě navzájem. To mi bylo lehce přes dvacet.  

V té době ještě nebylo tak obvyklé, aby tatér měl svůj styl a tetoval vlastní návrhy, ale mně přišlo, že je to pro mě jediná možnost, která mi dává smysl. Nějakou dobu jsem si hledala svůj styl, čerpala jsem z historie tetování, takže jsem se nejvíc ztotožnila s tradičním tetováním. Tlusté linky, výrazné stínování, jednoduché barvy a barevné plochy. Přijde mi, že to na kůži vydrží nejdéle zřetelné, právě díky kontrastu a tomu, že linka má svou tloušťku. 

Jak jste se naučila tu technickou stránku tetování? Ve škole asi ne…

Časem. Musí se to zkrátka nazkoušet, nedá se jednoznačně říct, jak na to. Každý tatér drží strojek jinak, vede linku jiným způsobem. Není to jako kreslení fixem, v ruce máte těžký strojek, uvědomíte si, že opravdu záleží na tom, jak ten tah vedete. I jehla se hýbe různě. Pak si najdete to, co vyhovuje vám nejvíc. Zkoušíte na lidech, jak to funguje. 

Takže tetování se učí takhle “naostro” na lidech? Nebo snad na slupce od pomeranče?

Já jsem se to učila na kamarádech. Ty pomeranče jsme v začátcích taky zkoušeli, ale moje první pokusy s tetováním jsem prováděla na svém tehdejším příteli. Nějak to prostě šlo. Odjakživa jsem tetovala strojkem, handpoke (ruční tetování jehlou bez strojku, pozn. red.) jsem nikdy nedělala, ani jsem tím nezačínala. Tím, že jsem tíhla spíše ke tradičním motivům, ani jsem o handpoke neuvažovala, protože tam své motivy tečkujete jehlou, takže tetování tvoří velké množství jednotlivých bodů. 

Propojení tělesného a výtvarného, to mi u tetování přijde zajímavé. 

Na škole nám neustále vykládali, že absolventi uměleckých škol a sociální případy se všichni sejdou na pracáku. Říkala jsem si, že tady teda studuju školu, která mi nedá nic do života a přemýšlela, jak svoje vzdělání vlastně využít. A tetování mě bavilo vždycky. Takže to bylo nasnadě. 

Co prvního jste si v kolika letech sama nechala tetovat?

Fíha. Vlaštovky na hrudník. Ale upřímně doteď s tím tetováním ani s tím, jak se to odehrálo nejsem v pohodě. Bylo mi osmnáct a tatérka byla na mě dost rázná. Já jsem se tehdy skutečně styděla jít do toho salonu, ale chtěla jsem to hrozně zažít. Bála jsem se autority tatérky nebo toho, že se mi třeba nebude líbit návrh a že si to netroufnu tomu člověku říct. 

A to se taky stalo. Už tehdy se mi to nelíbilo, chtěla jsem úplně jiné vlaštovky, ale říkala jsem si, že je to její návrh, že to budu respektovat a nechám to tak. A právě tehdy už jsem si začala formovat, jak bych nechtěla reagovat na svoje klienty v budoucnosti. 

Máte to tetování dnes předělané?

Ne, nemám. Zatím tam pořád je. Možná kdyby přišel nějaký návrh, který by ho transformoval, někam posunul, nechala bych si ho předělat. 

Kolik lidí vás tetovalo?

Hmmm. 

Třeba desítky?

No, myslím, že tak dvacet třicet lidí. 

A máte na sobě i svá tetování?

Ano, dvě. 

Jen dvě? Jakto? Přijde mi, že je to ohromně snadné, potetovat se sama. 

Protože mít na sobě tetování převážně od sebe sama považuji za svým způsobem pokrytecké, jako bych já sama tetovala ty nejlepší kérky a na těle nechtěla nic jiného. Ten přístup mi nevyhovuje. První vlastní tetování vzniklo, když jsem potřebovala vyzkoušet, jestli funguje strojek. Fungoval. A ke druhému jsem přišla tak, že mě kamarádi přiměli, abychom si udělali společné tetování, udělala jsem ho všem, ale nikdo to nechtěl tetovat mně, takže jsem si to musela vytetovat sama. 

Jaký je to vlastně pocit píchat jehlou do lidské kůže? Jak se s tím vyrovnáváte, že je to bolí, může z toho trochu téct krev…

Ze začátku jsem se s tím vyrovnávala hodně těžce, není příjemné, když vidíte blízkého kamaráda trpět a teď sama nevíte, jestli tetujete správně, jestli to neděláte třeba zbytečně bolestivě. To bylo hodně stresující, zjistit, jak to dělat, aby to bylo pokud možno v pohodě. Pak se už jen smíříte s tím, že to chvíli bolí. Zvyknete si na všechno, ale doktorka bych být nemohla. 

Bylo by podle vás lepší, kdyby tetování vůbec nebolelo?

Nejsem si jistá, občas to téma otevřu s klienty při sezení. Vždycky se shodneme, že by to alespoň trochu bolet mělo. Nijak extrémně, ale tak, aby si tetování člověk nechtěl dělat z rozmaru každý den. Kdyby šlo jednoduše smazat a nebolelo to, tak to by byla anarchie. Takhle nad tím člověk alespoň trochu popřemýšlí, a to je dobře. 

Ctíte v tetování nějaké hranice? Sama například nemáte potetovaný obličej. Je pro vás obličej limit?

Zrovna obličej tetuju klientům až od třiceti let nahoru. Ostatní tetování od osmnácti. Pod osmnáct klienty odmítám, a to i když přijdou s rodiči. Ať si počkají, času mají dost, budou mít zase trochu jasněji v tom, kdo jsou a co chtějí. 

Jaké motivy si klienti vybírají? Přicházejí už s určitým konceptem toho, jak se chtějí nechat tetovat?

Každý má svůj koncept, pojme to po svém. Někdo to má například vymyšlené tak, že na jedné půlce těla bude mít jen černé tetování, druhou půlku si nechá i barevnou. Nebo na jedné půlce těla sbírá tetovačky z různých měst… Lidi to mají různě. Někdo si to potřebuje promyslet třeba dva roky a jiný přijde a vybere si za dvě minuty. 

Jakým způsobem vaše motivy vznikají?

Já už kreslení beru jako součást života. Takže se svým způsobem vykresluju ze svých současných nálad, pocitů. Stejně jako mám potřebu se nasnídat, mám potřebu i kreslit. Kresby ovlivňuje to, co mě fascinuje, co řeším, ať už v hlavě nebo fyzicky, ale vždycky je to inspirované mým životem. Taky jsem zvyklá používat své vlastní výrazové prvky jako třeba ruce nebo kapky. Ty kreslím často. 

Pak už jen záleží, jestli v tom chcete hledat smysl, který jsem do motivu vložila, nebo v tom hledáte smysl svůj. Ale občas do motivu žádný hlubší význam nevkládám, je to nahodilý obrázek. 

Líbí se mi ten prvek tajemna ve vašich návrzích. Jak moc záměrně s ním pracujete?

Baví mě symbolika, skrytá symbolika, tak jsem si vybudovala, že to tam je. Ale mám i motivy bez toho prvku tajemna. Záleží i na náladě, ve které navrhuju. Ale nepracuju s tím záměrně, dělá si to, co chce. 

Tetování je práce s lidmi. Vybírají si motivy podle významů, které jsou jim blízké, podle aktuální životní situace, rozebírají s vámi určitě osobní témata. 

Samozřejmě. Tetováním si sem klienti často chodí něco vyřešit a přitom mezi námi vznikne dlouhá diskuse. Je to taková trošku psychologie. A nezřídka je to dost intenzivní. Ale nevěnuju se pouze tetování, například teď docela ilustruju, pracuju na jedné knížce o rostlinách a vnímám to jako skvělé oživení. 

Na tetování se mi líbí, že v dnešním životě jde snadno hodně věcí smazat, vzít zpátky. To tetování úplně ne, je to dlouhý a nákladný proces. Rozhodujete se, že něco chcete mít na celý život a žít s tím. Mám radost, když se někdo rozhodne mít na sobě kresbu, kterou si vymyslím ve dvanáct večer někdy v určité náladě a ten člověk to má celý život. To mě vlastně až dojímá, to je hrozně hezký. Tak žijeme spolu skrz ten motiv. 

Samozřejmě se jim to za pár let může líbit trochu méně. Ale patří to k tomu, stejně jako jsme všichni udělali v životě různé věci, které bychom teď udělali jinak, věci, za které nejsme rádi. Přijde mi to v pohodě, děláme chyby. 

Ano, mám jedno takové tetování, které mi udělala kamarádka, když někde splašila amatérský tetovací strojek. Tetovali jsme se s kamarády navzájem, pěkné odpoledne, ale ty motivy a provedení byly otřesné. 

Ale při té vzpomínce se usmíváte, tak je to za vás asi v pohodě. 

To je pravda. 

Mně tohle vzpomínkové tetování je sympatické, mám taky spoustu takových tetovaček, většinu od tatérů, takže to naštěstí vypadá hezky. Přijde mi fajn mít vzpomínky, něco si odněkud přivézt, udělat si hezký čas s kamarády. Hned si vybavíte tu dobu. I když to z dnešního pohledu může ten motiv vypadat ošklivě, tak mě to baví. 

Jen Sen Tattoo